Apokalyptická výpověď o mateřství a stavu světa

Tělo společné, cizí, systémové

Jestliže je podle anotace sbírky ústředním motivem dech jakožto biologická nutnost a symbol propojení živých bytostí, lze totéž pronést i o těle. Tělo je u Malinové předmětem nároků druhých a jisté „medium“ vztahů na mnoha různých úrovních, ať už jde o nárok dítěte během mateřství, nárok politiků na těla vojáků i civilistů, lidské nároky na těla zvířat či nárok násilí vůči oběti. Milenci si svá těla nárokují navzájem („chytří muži si hledají milenky podobných barev / chytré milenky zanechávají stopy“). Malinová  tyto situace „demonstruje“ bez hodnocení, takříkajíc jako přirozené, jako součást běhu života, a čtenářstvo tak ponouká k zamyšlení nebo ke změně. Kam až sahá autonomie našich těl? A existuje vůbec? 

Naše těla jsou vesměs stejná, tvořená vodou. Tak proč si nejsme rovni? 

Teoretička Astrida Neimanis rozvíjí specifickou odnož ekofeminismu, a sice tzv. vodní či hydrofeminismus, podle něhož jsme si všichni rovni mimo jiné proto, že jsme tvořeni (stejnou) vodou, která je součástí společně sdíleného koloběhu. K podobnému konceptu se nepřímo vztahuje i Malinová už samotným názvem sbírky Společná ekonomie tělesných šťáv. Zároveň ale konstatuje, že si rovni nejsme („to nejsem já to je strach/že i když popíšu podrobně každý detail / stejně řeknou že si za to můžu sama“). Naše těla, stejně jako voda, jsou jeden velký zdroj, ze kterého všichni čerpáme v různých intenzitách na základě všemožných nároků, struktur, přístupů a moci.

prsa jsou oblá a těžknou
plazíš se ochutnat mléko
vysát ženu život píseň
kost

(báseň „prsa jsou oblá a měkká“, s. 7)

Sdílet tělo, doslova

Kromě tělesnosti celou sbírkou prostupuje také motiv mateřství. Malinová ho tematizuje velmi střízlivě. Neromantizuje, ale ani ho nezavrhuje. Zdůrazňuje několik rovin situace mateřství – ekonomickou, fyzickou a citovou – a zkoumá míru, do které se musí žena obětovat („porod mě uzemnil o jedenáct kilo / gravitace sesouvá moje tělo k zemi/jdu kojit přebalovat a spát“). Obecně pak poukazuje na zranitelnost, kterou sebou mateřství nese. Snad je to právě uzemňující a ryze fyzická podstata mateřství, která udává rytmus a podobu celé sbírky.

Básně chladné jako pot

Při čtení jsem měla občas dojem, že mě polévá studený pot. Malinová totiž ve známém, někdy i vyloženě domácím prostředí klidným jazykem odhaluje různé druhy lidské podstaty a lidského hnusu. Vysekává z běžného života „krvácející“ kusy a předkládá nám je na bílý papír. Nepotřebuje přitom expresivní výrazy. Fragmenty ze života za sebe prostě řadí jinak, než jsme zvyklí, tak, aby rozhodila jejich zdánlivou a přijatou posloupnost a smysluplnost, aby na povrch vystoupila jejich skrytá podstata.

Na vysočině jsou lidé kteří umí konat a mlčet
střílí medvědice v zimním spánku
březí vlčice kojící matky
jdou tiše až z toho mrazí
promažou pistole strachem a solí
hvězdami z nejdelší noci
svítí na cestu vrazi

(báseň „na vysočině jsou lidé kteří umí konat a mlčet“, s. 47)

Jako vypravěčka Malinová odstupuje o několik kroků dál, mimo dění, za průhlednou stěnu, na kterou se promítá fyzický svět tak, jak je. Pak nám ho předkládá, osekaný od všech relativizujících konotací. Je nezaujatou pozorovatelkou s nehodnotícím, pouze konstatujícím pohledem („a z televize říká unifikovaný hlas / prezident se sešel s ministrem financí / na prsním dvorci zbytek pěny“).

Práce s rytmem

Malinová píše volným veršem, ale pracuje s rytmem. Kumuluje slova tak, že vytváří zdání překotného vyprávění. Slova opakuje, jako by bylo těžké je nalézt a vyslovit („měla ráda hudbu rozhodně měla ráda hudbu / a zvědavá to ona byla tak zvědavá“). V některých textech sbírky přímo reflektuje na vlastní proces psaní:

píšu do deníku řadím věty aby vypadaly jako básně

(báseň „kulisy rodinného života“, s. 33)

Sbírka se skládá z pěti částí: „Tělo člověka“, „Společné lidské tělo“, „Mimolidská těla“, „Těla systému“ a „Zmizelá těla“. V první třech částech Malinová jako by vystupovala ze své fyzické schránky, aby mohla uchopit tělesnost a prohlédnout si ji ze všech stran. Ve fyzickém se přitom zrcadlí i to politické, vztahové, společenské. Ve čtvrté části dělá totéž se „systémem“: zkoumá jeho absurditu a nelidskost.  V závěrečné části jako by se navracela do světa i vlastního prožívání a ukazuje nám, že to vše je skutečné. Jako by odkládala cyničnost, která se v předchozích částech sbírky nahromadila. Dotýká se zmizelých těl: 

jsou básně které se nikdy nedostanou k těm
jimž byly napsány
tohle je jedna z nich
psaná latinkou do amerického počítače
je o lidech kteří střílí do žen a dětí
jako by to nebyly ženy a děti
je plná otázek
a vymazaných veršů
nevím totiž jak mluvit s vrahy
ani jak s nimi mlčet

(báseň „buča“, s. 67)

Sbírka Společná ekonomie tělesných šťáv v sobě nese pozoruhodnou ostrost a ochotu pojmenovávat nepříjemné věci. Martina Malinová v ní prostřednictvím těla a veršů konstruuje hyperrealistický obraz dnešního světa a společnosti.

Společná ekonomie tělesných šťáv
Martina Malinová
Odeon, 2025