„Znamená blízkost patřit do stejného příběhu?“

Poezie Eleny Pecenové byla doposud spojována s reflexí postdigitálního věku, ať už v debutu Jako bych očima fotografovala stále ty stejné snímky (AVU, 2022) či ve sbírce Na cestu zpět si zapínám skryté titulky (Adolescent, 2023), a její básně jsou vedeny spíše intelektuální analýzou, jistou záhadností a přísným odstupem. Pecenová je rovněž vizuální umělkyní, obsah sbírky proto doprovází extravagantní grafikou, a často tak do hry vstupují významotvorné ilustrace či jiné estetické prvky.

Ve své nové publikaci Jediný únor je opravdový Měsíc se představuje jako tvůrkyně s citem pro jazyk, která nestaví poezii na rýmu, rytmu ani na divokých emocích, ale na negaci těchto atributů a zálibě v silně současných tématech. Pracuje chirurgicky jak s technologickými, tak tělesnými motivy. Působí důsledně a často se drží konkrétního tématu, což bylo možné pozorovat již v předcházejících dvou sbírkách. V té nejnovější jako by věrnost jednomu tématu dosáhla svého vrcholu.

Druhá sbírka Pecenové, Na cestu zpět si zapínám skryté titulky, je dekonstrukcí milostné básně a kontemplací o neexistujících hranicích jednotlivce v postdigitálním věku. Jde o programově záhadné dílo naznačující téma, které se objevuje i ve sbírce nové –  téma smrti, kterou digitální věk maže nekonečným přepisem vzpomínek prostřednictvím záznamu. Kde začíná a končí každý z nás? 

Autorka umí pozorovat a tuto situaci často používá coby hlavní prostředek svého psaní, možná také proto, že role pozorovatelky vybízí k promyšlenému, emočně nezanícenému pohledu na děj kolem nás. Místy to ovšem může působit, jako by se explicitní intimity a zranitelnosti až zalekla, protože automaticky předpokládá, že vede ke kýči. Estetizaci a dramatizaci lidského prožitku se přesto nakonec nevyhýbá, například když v poslední sbírce promlouvá odcházející babička: 

celá Noemova Archa 
vystupuje zpátky na souš

Už samotným názvem sbírky – Jediný únor je opravdový Měsíc – jako by autorka vykračovala ze své pohodlné a možná dobře prozkoumané zóny.  Je to proklamace, která mnoho slibuje a je poutavá. Proč je únor jediným opravdovým měsícem? Protože má 28 dní? A proč je to Měsíc s velkým M? 

Psát o smrti je obtížné, neboť takto silné téma přináší mnohá očekávání. Motiv odcházející babičky autorka pojala se stejnou popisností a civilností jako svá předchozí díla. Příběh obyčejné ženy, která umírá, je vyprávěn co nejstručněji. Metaforami se šetří, nedočkáme se velkých obrazů. Pecenová děje v přírodě nebo v jakémsi pokoji popisuje bez výraznějších básnických prostředků. 

Bubnování deště za okny 
se mění v burácení vichřice. 

Otázky, které autorka klade, nemají přímé odpovědi. 

Znamená blízkost patřit do stejného příběhu? 

Zásadním a výrazným motivem, který se v mnoha podobách objevuje v celém díle Eleny Pecenové, jsou přechody. V předposlední sbírce lidé bez povšimnutí přecházejí z fyzické do digitální podoby pouhým stisknutím tlačítka nebo displeje. Jako by Pecenová hledala přechody nejtěžší, které nelze snadno vědomě prožít. V poslední sbírce přechází bez povšimnutí den do noci, život do smrti a smrt do života. 

Ty největší věci se dějí nepozorovaně a mění tak rychle, jako by se ani neděly. Pecenová se explicitně vzdává hranice mezi sebou a babičkou, o kterou pečuje. Otevírá momenty, které v sobě nesou prožitek odcházení.

Tam, kde se z tebe stávám já,
brzy udeří stoletá voda. 

Noc se objevuje v nepostřehnutelném přechodu. 

O samotné babičce se dozvíme, že pracovala v teplárně a byla „obyčejnou ženou“. Teď už ne, jako v předcházející sbírce, technologie či digitální prostor, ale voda je hlavním motivem. Voda polabské nížiny, voda tepláren, voda ve vaně a v umírajícím těle. 

Autorka se tak odvážila jít do osobnějších, jednodušších a přímějších veršů. 

Kdo jsem, když se snažím usnout?
A kdo jsem,
když se mi to konečně povede?

Až půjdu spát, pochopím, 
že to já jsem odešla,
abys ty - mohla přijít. 

V jednoduchosti kladených otázek tkví síla sbírky. Pecenová tak v této publikaci částečně opouští dřívější odstup. Dopřála si tak odvahu, díky níž vznikla řada veršů silných svou jemností. 

Uprostřed zahrady jsem našla úl,
včely se rojily mým pohledem. 
Bojovala jsem, kmitala očima

jako ty -

pokoušela jsem se nějakou včelu zachytit,
ale jakmile jsem si jednu vybrala,
vzápětí mi v roji zmizela. 

Pak mi došlo, že to celé má skrytý řád.
Včela se otírá o druhou,
všechny najednou,
mluví dotekem.