Zvíře jako průvodce: výzkumnice, medvěd, trauma a svět
Autobiografická kniha Věřit v šelmy balancuje na pomezí deníkové literatury i akademické eseje a k léčení duše i těla zve zvířata
Občas předivo našeho života naruší něco nepředpokládaného, neočekávaného a radikálního. Někdy se na základě těchto událostí naše osobnost zdeformuje, nebo se dočista změní, jindy poskytnou „jen“ nový rámec, kterým nahlédneme doposud skryté vrstvy našeho já i okolního světa. Francouzská antropoložka Nastassja Martin takovým procesem prošla – v létě 2014 se na Kamčatce, kde prováděla svůj výzkum, setkala s medvědem, jenž na ni zaútočil a téměř ji zabil. Pochroumaným tělem uprostřed odlehlé sopečné krajiny začíná její kniha Věřit v šelmy, kterou letos česky vydalo nakladatelství Neklid. V ní Martin z několika úhlů rozebírá zotavování se z fyzických i psychických stop, jimiž se do ní setkání s šelmou otisklo.
Na pár místech ho pojmenovává jako kairos, událost nazvanou podle řeckého božstva, která představuje jakýsi kritický, zlomový okamžik, jež je nutné využít. Jako typický příklad se zmiňuje pravý okamžik vystřelení šípu nebo chvíle, kdy může člunek projít nitěmi tkalcovského stavu. Podobně Martin během rekonvalescence prochází různými rolemi – od pacientky nemocnice a psychoterapie až po prokletou „mědku“ v očích původních obyvatel Kamčatky Evenů, kam se kvůli své rekonvalescenci vrací. Stejně tak její text přechází od akademického jazyka a stylu k až deníkové literatuře.
Když na obloze, po napadení díky zostřeným smyslům o něco dřív než její společník, uslyší rotory vrtulníku, leží Nastassja Martin už několik hodin v divočině s rozdrcenou čelistí a nakřáplou lebkou. Poté se octne ve vojenské nemocnici v odlehlé oblasti Ruska. Tady si krátí chvíle pozorováním nemocničního prostředí i občasnými bizarními rozhovory, jejichž vrchol představuje výslech pracovníkem tajné služby FSB, která se o ni zajímá kvůli podezření ze špionáže. Po několika operacích se její zdravotní stav zlepší natolik, že ji mohou převézt do nemocnice v Paříži.
Martin výstižně popisuje západní předsudky vůči Východu a navzdory geopolitickým sporům obou celků i sdílenou pasivitu pacienta, který se stává ve zdravotnickém systému položkou, která nemá klást žádný odpor vůči ordinovaným procedurám. Bez jejího vědomí jí vyjmou uzlinu, místní chirurgové chtějí ruskou kovovou destičku v čelisti vyměnit za francouzskou, což jí nakonec přivodí akorát dodatečnou stafylokokovou infekci. Martin musí svou bolest vyjadřovat na škále od jedné do deseti, mezi jednotlivými lékařskými zařízeními panuje nedůvěra a soutěživost. „Už jsem si zvykla na představu, že z mojí čelisti se stalo bojiště zdravotnické rusko-francouzské studené války, ale neočekávala jsem, že se tam ještě ke všemu usídlí rivalita mezi francouzskými nemocničními odděleními,“ píše v deníkově laděné pasáži.
Přestože se tělo postupně zotavuje, Martin sama stále cítí, že je něco v nepořádku, že je setkáním s medvědem změněna a lidé okolo ní nechápou, jakou proměnou prošla. V knize tak začíná přibývat vzpomínek z dřívějších výprav do Ruska i líčení více či méně zmatených snů, v nichž se Martin setkává s medvědem znovu nebo se prochází po domě, kde prožila dětství, ale do svého pokoje se nedostane. Myslím na medvěda. Pokud přežil, alespoň žije svůj medvědí život bez všeho toho symbolického a konkrétního násilí, které si odnáším já,“ přemítá Martin mezi různými vyšetřeními a dalšími lékařskými zásahy. Právě odpočinek a snaha nikoliv se pouze zahojit, ale i pochopit a vstřebat pozoruhodnou událost uprostřed ruské divočiny, ji vede k tomu, že se po pouhých čtyřech měsících vydává zpátky na Kamčatku. Tam přebývá až do jara u známých, které si během svého předchozího terénního výzkumu mezi Eveny udělala.
Ale žádné vyvrcholení, rázné prozření, jak překonat trauma, nenastane. To spíš běh života a místo samotné mají na Martin vliv. Kniha končí oslavou i konstatováním nejistoty, nejednoznačnosti, dvojakosti – vším, co je nějak přítomné v animistických vírách. Určité kvazináboženské motivy jsou ostatně přítomné v uvažování Martin – když si vypisuje seznam vlastností, které se k medvědu zpravidla kulturně vážou (síla, odvaha, umírněnost a mnoho dalších), nebo si všímá pozoruhodných náhod a vzorců, jako když jí v ruské nemocnici pustí televizi s pohádkou připomínající Mrazíka, kde se dívčin milý změní na medvěda a ona ho nepoznává. Martin i tento motiv dokáže zasadit do rámce prožitého kairos. Vždyť hlavní hrdinka se jmenuje Nastěnka stejně jako autorka knihy. A Evenové, které Martin zkoumala, jí dali jméno matucha, což znamená medvědice.
Psycholožky interpretují zážitek Martin jako zrcadlo, hranici vlastních výprav do divočiny. Kniha samotná ale nikdy nenabídne jednoznačný výklad, nesklouzne k jednoduchému konstatování předurčení nebo řetězce voleb, které končily v kamčatské divočině. I to je na ní pozoruhodné. Věřit v šelmy lze číst i jako průvodce po nejednoznačném myšlení, mnohosti výkladů, které spolu mohou koexistovat v nerozporném vztahu.
Sama Martin opakuje několikrát slovo rezonovat. V takových pasážích zároveň rezignuje na interpunkci, a text tak dostává ráz proudu traumatizovaného vědomí. Ne nadarmo se také Martin zmíní o dvou denících, pracovním s červenými deskami a druhém s tmavými, do něhož píše po nocích. „Jeho obsah je neúplný, zlomkovitý, nestálý. Říkám mu černý sešit, protože nedokážu dobře definovat, co v něm je. Denní zápisník a noční sešit vyjadřují dualitu, která mě trápí – představu o objektivním a subjektivním, kterou zachovávám sobě navzdory,“ popisuje v knize Martin.
Právě odklon od jednoduchého chápání problémů se dvěma manichejskými póly je pro naši dobu a problémy, které řešíme, klíčový. Už nejde rozpoznat hranice, vnitřek se projevuje vně a naopak. Kniha, která vychází z antropologického výzkumu, jako by nabízela základní rámec přemýšlení mimo v posledních letech bobtnající politický tribalismus. Text o Věřit v šelmy na webu The Baffler končí zmínkou o filozofovi Giorgim Agambenovi a prázdnotě, která se rozprostírá mezi člověkem a zvířetem. Vyzývá, abychom se nebáli riskovat a tuto prázdnotu objevovali – o to přesně se Martin pokusila.
Tento text píšu ve spalujícím horku, koryta evropských řek odhalují kameny i věci, které byly po dlouhá léta schovány pod jejich hladinou. Přestože vyšla v originále už před pěti lety, jako by Nastassja Martin dokázala také krátce připomenout úzkosti spojené se stavem planety a prostředí, kde žijeme. S ní spojený neklid během současné vlny veder a dalších událostí znásobených naší klimatickou krizí musel v leckom zákonitě narůstat.
„Mým problémem je, že můj problém nepatří jenom mně. Že melancholie projevující se v mém těle pochází ze světa. (…) Pochopila jsem jedno: Svět se navzdory zdání hroutí všude a naráz,“ říká ke konci knihy Nastassja Martin. Nakonec je v tom ale i něco osvobozujícího. Jestliže se naše úzkosti netýkají jen našich duševních šrámů a ran, ale i prostředí, ve kterém žijeme, můžeme je snad o to lépe sdílet. Svět, kvůli němuž se hroutíme, nakonec může být podobným partnerem k duševní obrodě podobně jako medvěd trhající čelisti. A cestou k novému pohledu na nás samé i vše okolo.
---
