Čas pro nové bohy a Petra Thiela. Vídeňský Festwochen mezi politickou angažovaností a virtue signalling
Rakouský Wiener Festwochen patří k nejsledovanějším divadelním festivalům svého druhu. Elitní kuratelu…
Princess Nokia v albu Girls rozbíjí představy o ženách, které vytvořila (nejen) západní mainstreamová hudba napříč žánry, a subverzivně narušuje subžánr ženského rapu. Jakou veřejnou identitu Princess Nokia v rámci své hudební kariéry buduje a jak boří mýtus o ženě, který nastavily rapperky před ní?
Album Girls je provokativní nejen svými texty, ale kontroverze může vzbuzovat i vizuální seznámení se s ním: na přebalu je zachycena rapperka sedící na zemi ve volném tričku rudé barvy, s rozkročenýma nohama, a v jejím rozkroku vidíme bílé kalhotky zašpiněné menstruační krví. Vstoupíme-li za rovinu konotací, jež vizuální podoba alba i samotný obsah tracků zprostředkovávají, dojdeme k mýtu, který autorka konstruuje.
Princess Nokia převrací význam záležitostí, které obecně spadají do kategorie „ženskosti“. Již přebal alba dává posluchačstvu jasný signál, že menstruace zde není nějakým slabým místem pod vrstvami studu, ale spíše zbraní, která na slabá místa a stud útočí: interpretka doslova vynáší na světlo obraz biologicky daného procesu, jehož reprezentace v populární kultuře je téměř mizivá a jehož samotná existence je ve veřejném prostoru omezena na diskuze týkající se hygienických potřeb. Společenský konsenzus ovládající podobu mediálních sdělení, ale i konverzací o menstruaci, které ji halí do slov jako „měsíčky“, „své dny“, „krámy“ a podobně, uděluje menstruaci význam tím, že ji schovává, a vytváří tak kolem ní nános tabu. Princess Nokia explicitně nesděluje víc než to, že menstruace existuje a je červená jako její tričko. Sdělovaný význam utváří teprve kontext obrazu v propojení s veřejně platným diskurzem, ale i okázalá a sebevědomá póza, s jakou je autorka na záběru zachycena. Název Period Blood rovněž nese i jedna ze skladeb v albu.
V tracku Medusa interpretka atributy ženství osvobozuje z křehkých, inherentně pasivních a imanentních kategorií, načrtnutých již Simone de Beauvoir, když ženství spojuje s násilím a zároveň si přivlastňuje vládu nad nástroji, kterými patriarchát ženy degraduje. Princess Nokia sebevědomě proklamuje, že je „zkaženým zbožím po datu expirace; shnilým kusem ovoce, které visí nízko“. Z urážejících nálepek, kterým ženy čelí, vytváří zdroj sebevědomí a neváhá je využít jako zbraň:
I am very girly and also very violent
I'm the she-devil, the Jezebel, and the tyrant
I'm the whistleblower when men try to make us silent
I'm the older woman, unmarried and undecided […]
I'm past my expiration date, he called me damaged goods
I'm the rotten fruit, low hanging in the woods
How dare you weaponize my looks? I'm a bad bitch
You're impotent and bold, we all know why you angry
Zatímco se komerčně velmi úspěšné rapperky, jako například Nicki Minaj nebo Cardi B, vměstnávají do rolí sexuchtivých bytostí a monetizují sebe-objektifikaci, Princess Nokia v tomto duchu touhu po sexu nahrazuje touhou po násilí. Mužské tělo – a muže obecně – chce zastrašit, kdežto ženám, ženskému tělu a femininitě vzdává hold, aniž by se hlouběji věnovala povaze své sexuality nebo queer tématům. Obrací se tak zády nejen k heteronormativním vzorcům, ale i k explicitnímu přihlášení se ke queer identitám.
Zmíněné interpretky, které se v zásadní míře podílely vůbec na podobě současného ženského rapu, svou sexualitu a tělesnost komodifikují tak, aby byla prodejná, aby lichotila, a aby tudíž obstála na trhu ovládaném patriarchálním kapitalizmem. Tím tento systém zároveň udržují při životě, zatímco jsou oslavovány i mainstreamovým feminizmem, který hyperbolizaci ženských atributů a sexuality fandí. Tento feministický a body-positivity proud vyzdvihuje emancipační potenciál zobrazování sebe-sexualizujících obsahů, ale zapomíná, že z této soft-porn reprezentace ženského těla těží především muži, nikoliv ženy, na které obrazy dokonalých, hladkých a chirurgicky upravených těl kladou jen další tlak a zvyšují očekávání, kterým by se ženy měly vyrovnat. To se netýká jen vzhledu, ale i samotného předpokladu, že ženy touží po sexu s muži a po tom, aby je muž uspokojil (beru zde v potaz fakt, že zmíněná Nicki Minaj nebo Cardi B primárně rapují o své tělesnosti a sexu).
Princess Nokia z tohoto žánru tedy výrazně vybočuje, protože v jejích textech muži nejsou sexuálními partnery a zdroji sexuálního uspokojení, ale naopak jsou soustavně odstrašováni a obsah alba jim je přístupný teprve tehdy, přijmou-li ženství tak, jak jej zachycuje menstruující fotka zpěvačky – bez příkras, neuhlazené, syrové, ale i skotačivé, provokativní a upřímné.
Kořeny přivlastňování si sebe samých a definování ženství jinak než skrze vztah k sexu nebo k mužům lze hledat napříč žánry, pozastavím se zde ale u Riot grrrl hnutí. A to z toho důvodu, že kapely s ním spjaté měly před sebou nelehký úkol, kterému čelily a čelí i interpretky tvořící v žánru rapu: a tím úkolem bylo najít své místo v žánru ovládaném a tvořeném muži (a pro muže). Hnutí se programově vymezilo proti genderovému útlaku a hudbou vyjadřovalo požadavky na začlenění feministických koncepcí nejen do širších společenských struktur, ale i do subkultur utvářejících alternativní hudební scénu. Upozorňováním na to, že punk přejal sexizmus a marginalizaci žen do svého základu, si ženské kapely vydobyly silnou a emancipovanou pozici, jíž inspirovaly pozdější ženská hudební uskupení. Nestalo se to však přistoupením na sexualizovanou reprezentaci svého genderu, která jim byla mnohými mainstreamovými i subkulturními narativy vštěpována, ale naopak jejím odmítnutím, a přisvojením si ženství bez diktátu mužského pohledu. A na tuto vlnu navazuje i Princess Nokia svým útokem na líbivou, konvenční a komodifikovanou ženskost.
V chlupatých botách, minikraťasech a růžové mikině se rapperka objevila letos v červnu na stagi v Lucerně, aby představila nejen nejnovější album, ale i starší tracky. „Kde jsou zlobivý holky? Kde jsou ty mrchy? Kde jsou lesby?“ ptala se Princess Nokia většinově ženského publika, které jí ihned poskytlo odpovědi. Zatímco sebevědomě přecházela po pódiu, občas se teatrálně naklonila nad větrák po straně a vzduch jí rozpohyboval dlouhé vlasy.
Jeden ze zaměstnanců pak na její žádost přemístil větrák do čelní části pódia. Než stihl prostor zase opustit, interpretka jeho přítomnost komentovala slovy: „Muži mi vždycky stojí v cestě.“ Zdánlivě nerozbitnou fasádu a dojem mrchy ale sama později sundala. Publiku totiž sdělila, že období, které věnovala tvorbě alba Girls, bylo to nejšťastnější, jaké kdy v životě zažila. A to i díky terapii a opuštění toxických vztahů.
Marie Račáková studuje kulturální studia a žije v Českých Budějovicích. Feministickou perspektivu vnáší do konverzací u piva i do svých textů. Její články byly publikovány v Deníku Referendum, MF DNES, Kapitálu a pravidelně vycházejí ve studentském časopise Most.
Editace: Ondřej Macl.
Zvolte podporu, která je Vám nejbližší! Revue Prostor roste – a s tím i naše odpovědnost. Rádi bychom, aby naše platforma zůstala otevřená a přístupná všem.
Díky Vaší podpoře můžeme dále publikovat kvalitní autorské texty, férově odměňovat naše spolupracující a budovat udržitelný model, který drží nezávislou žurnalistiku při životě.