Vzpomínky zestárlého apokalyptika

Místo prologu 

           Když jsem byl mladý, byl jsem apokalyptikem.
           Přinášelo mi to velkou útěchu.
           Nejdřív za Husáka: tento způsob světa připadal mi tak povrchní, prolhaný a pitomý, že
přece musí skončit!
           Pak ten svět skončil.
           Já ale zůstal apokalyptikem.
           Přinášelo mi to velkou útěchu.
           Blažené devadesátky? Tento způsob světa připadal mi tak chaotický, že přece musí
skončit!
          No, nevím, jestli skončil.
          Po mém apokalyptickém mládí zůstalo několik textů. Některé psané přímo tehdy jako
apokalyptická konfese – některé zpětně jako reflexe.
        Takže když Matěj Metelec jinak nedá – tady kousek jedné reflexe o jedné apokalyptické
komunitě, která vznikla po pádu Husákova světa. Úryvky jsou z knihy Hluboká. Kulturní dějiny jednoho skrytého místa (2012).

Florianovská kontrakultura a Magorovo Vydří 

Proti katolické kontrakultuře, patronované, či přímo organizované oficiálními církevními autoritami, se formuje ještě jiná opozice: kontrakultura radikálních katolických intelektuálů a umělců, jimž oficiální katolická kontrakultura připadá příliš konformní, příliš vlažná, příliš moderní, příliš buržoazní. Tato radikální katolická kontrakultura bývá často naladěna apokalypticky, odvolává se na prvotní církev a/nebo na staré mnišské komunity a mísí ve své ideologii prvky okázale „reakcionářské“ (předmoderní minulost jako ideál a inspirace) a levicově antiburžoazně utopické (oddělení od světa bojujícího o majetek a společenský vliv). Někdy zůstává kontrakulturnost na rovině deklarace, vyjadřované především v publicistických a uměleckých textech. Někdy však skutečně přerůstá v budování komunit, které pěstují alternativní, komunitní, „antiburžoazní“ styl. 

Matkou všech novodobých katolických kontrakultur je síť francouzských katolických elit, na jejímž počátku stojí mohutná postava literárního polemika a náboženského apokalyptika Léona Bloye. Směrem na západ je jejím nejvýraznějším plodem americké hnutí Catholic Worker (Katolický dělník), které založila původně levicová novinářka, konvertitka Dorothy Day, již v tom inspiroval jeden z členů jedné bloyovské skupiny Peter Maurin. Směrem na východ je jím bezpochyby komunita, kterou ve vysočinské Staré Říši založil muž přímo zasažený Bloyovými texty, Josef Florian. Z florianovského impulsu pak čerpají v prostředí českého katolicismu další, byť už nikdy nebudou ve své kontrakulturnosti tak radikální jako Florian. Jako ten, jenž reálně očekával (podle svých tajných historiosofických konceptů, vycházejících z Léona Bloye) brzký příchod apokalypsy („Potopu ohněm“) a odchod komunity vyvolených do zaslíbené země („Etiopie“). Ten, jenž odmítal prodávat své knihy na „buržoazním“ trhu, posílat své děti do „bezbožných“ škol a respektovat náboženskou autoritu „běžných“ katolických farářů a biskupů. Stará Říše, to jest komunita bydlící ve Florianově chalupě, chtěla být sama školou a církví, zdrojem vědění a autoritou. Jak to vyjádřil sám Florian „Poznáváme čím dál tím jasněji, že jest to (= vydávání knih) práce k odjezdu nevyhnutelná… Až se takto vše shromáždí, snadno ti vyvolení, jichž bude moci Prozřetelnost použíti jako semena pro Velkou Sobotu Historie a jež proto zachová před Zkázou a přepraví před rozhodným oním dnem velikým do kteréhosi útulného zákoutí Globu se vším, co bude jim nevyhnutelno k vypěstění nového, zdravějšího pokolení, snadno ti vyvolení rozsoudí, čím z toho všeho koráby obtěžkati.“ 

Zatímco Florianovo budování kontrakultury bylo motivováno především nábožensky – druhý vysočinský zakladatel analogické vnitřní síly a autority, Magor, je motivován prvotně politicky, odporem proti normalizačnímu režimu a jeho oficiální „socialistické“ kultuře. Je v tom zřetelně inspirován právě těmi západními mládežnickými kontrakulturami šedesátých let, o nichž píše Roszak, zvláště jejich hudebním a výtvarným výrazem. Magor sám nazývá tento koncept „paralelní kulturou“ či „druhou kulturou“ (a budí tím v prostředí disentu a undergroundu rozsáhlé polemiky). Až druhotně se do Magorovy básnické tvorby dostává moment náboženský, inspirovaný mimo jiné i seznámením se staroříšskou tradicí (a přiženěním do Florianovy rodiny), a teprve později se Magor z kulturních aktivit, rozesetých po celé zemi, stahuje (víceméně) do jednoho místa na Vysočině, na statek ve Vydří (zatímco jeho výchozím místem byla jiná vysočinská lokalita, Humpolec). Magorovo životní gesto i dílo tedy v sobě nese syntézu obojí kontrakulturní tradice. 

Jak Florianův, tak i Magorův příklad ukazuje, že pro širší veřejnost je kontrakultura často spojena se jménem jediné vůdčí osobnosti, respektive s jejím uměleckým dílem. Z hlediska uměleckých dějin se mohou „ti ostatní“ jevit jen jako vůdcovi trabanti a sekundanti. Avšak ke konceptu kontrakultury nezbytně patří i prvek komunitnosti, v němž nejde jen o umělecké plody, které komunitu přesáhnou, nýbrž i o samotné budování komunity. Ona sama je „uměleckým“ dílem. Budování komunity je pak často spojováno s budováním (či znovubudováním či symbolickým přeznačováním) domu, kde komunita sídlí a ke kterému se emocionálně a symbolicky vztahuje, ať již tam jednotliví členové reálně žijí, či tam pouze v různých intervalech přicházejí. Kulturní antropolog Vladimír Borecký se pokusil zavést pro tuto utopii o ideálním domě, skýtajícím komunitě marginalizovaných osobností útočiště před nepřátelským světem, termín „lamezon“ (dle francouzského „la maison“, dům). Termín převzal Borecký od jednoho ze snivců o takovémto komunitním domě, insitního spisovatele Václava Svobody Plumlovského, který si zvolil přízvisko podle svého rodného Plumlova, jenž měl být sídlem jeho „lamezonu“.
(…) 

Kolem Hluboké 

Jádro hlubocké komunity tvořilo zhruba deset lidí, společně s dalšími volně napojenými lze uvažovat zhruba o třech desítkách osob. Co do profesí to byli katoličtí kněží ve službě či mimo ni, učitelé vysokých či středních škol, studenti bohemistiky, divadelníci, památkáři, překladatelé z orientálních jazyků, televizní režisér dokumentarista, umělecký fotograf, zakladatelka charitativní nadace a další, někteří z nich spojující více těchto profesí. Co do konfesí to byli naprostou většinou římští katolíci, avšak vyskytovali se i tací, kteří se hlásili k buddhismu či hinduismu, ale ke katolicismu měli sympatie (kdežto odchod některých římských katolíků k jiné konfesi, zejména ke starokatolické církvi, nebyl bez souvislosti s vnitřním oddálením od Hluboké). Co do generačního složení to byli naprostou většinou lidé, kteří se s Hlubokou potkali ve věku mezi dvaceti a třiceti lety. 

I tato okolnost, že se jednalo vesměs o mladé, talentované a často duchovně zaměřené, ale s běžnou kulturou a oficiální církví nespokojené lidi, potvrzuje analogii, která se vynořuje už z celkové konfigurace: analogii s Josefem Florianem a jeho Starou Říší. A jako v případě Staré Říše, ani zde nebyla komunikace jednosměrná. Základní směr myšlení a základní témata předkládal zakladatel a hostitel. Avšak jednotliví příchozí k nim přidávali své vlastní myšlenky a svá vlastní témata, takže ve výsledku je Hluboká fenoménem stejně kolektivním jako Stará Říše. 

Na rozdíl od Staré Říše nešlo ovšem o komunitu, která by reálně usilovala o trvalé společné bydlení. Jednak měli členové většinou svá zaměstnání, která nehodlali opouštět, jednak Hluboká neskýtala k tomu dost „úložného prostoru“. Nešlo tedy o bydlení, nýbrž o „pobývání“ – o společně trávený čas o víkendech, o prázdninách, kolem Nového roku, o Velikonocích a při dalších příležitostech. Hluboká zůstávala pro účastníky zkušeností „sváteční“, „posvátnou“. 

(…) 

Unikání před antikristem 

Přirozenost proti antikristovi: Hluboká je obklopena většinou lesy, částečně i poli a lukami. Tyto přírodní prostory jsou cíli vycházek. Prvotním smyslem je sama chůze přírodou, tedy v duchu poetiky spíš romantické než barokní. Necíleně, spíš jen en passant, se tam sbírají a suší byliny či trhají kytice polních květin, větve hlohu a jiných keřů či jiné okrasné artefakty, které pak v interiéru chalupy připomínají běh roku. Kultovní, opakovaně citovanou knihou přitom bývají Demlovi Moji přátelé, lyrické invokace květin a jejich paralel k lidskému světu. 

Leč tato „divoká“ příroda není tím hlavním. Tím je „přírodnost“, „přirozenost“ samotného lidského prostoru – zahrady a domu. 

V případě domu to znamená podobný, „ekologický“ důraz na přírodní materiály a eliminaci všeho „umělého“, především plastů. Sama Hluboká byla proměněna velmi důsledně, když byl obřadně spálen všechen novodobý nábytek a například i papírové linoleum. Po tomto „očistném plamenu“ začal se interiér postupně naplňovat jednak starším nábytkem, který ležel vyřazen na půdě chalupy, jednak starožitnými předměty, které domácí pán získával z různých vetešnictví či z vyklízených pozůstalostí na farách a za pomoci přátel je opravoval. To vše dohromady mělo rekonstruovat idealizovaný předmoderní svět, jeho „přirozenou“ estetiku.  

V takto stylizovaném prostoru hostitel i komunita pobývají způsobem co možná nejvíce se blížícím předmodernímu modelu. Topí se pouze v kamnech na dřevo a svítí se většinou svíčkami. Zcela vyloučeny jsou rádio a televize. Jako jistý kompromis je tolerován gramofon, na němž se občas pouští klasická hudba ze stále stejného souboru desek (kultovní postavení mají nahrávky Milana Munclingera, které v době pozdního socialismu jako téměř jediné na české scéně usilovaly o autentickou interpretaci barokní hudby). Po většinu dne se však nevytváří žádná „zvuková kulisa“. Znějí jen lidské hlasy, přirozené zvuky předmětů a ticho. V tomto tichu se zvláště po večerech, někdy celé hodiny, nahlas předčítají klasické texty – od Lao-c´ či Vergilia až po Aloysia Bertranda či Fionu Macleod. 

Takto stylizovaný životní prostor je vnímán jako útočiště před světem moderní civilizace a techniky, mediální povrchnosti a stylové „nepřirozenosti“. Pro souhrn všeho nepřátelského a nepřirozeného se užívá termínu „antikrist“. Tento pojem je původně biblický. V janovských textech označuje bytost, která na sklonku věků napodobuje Krista a mate lidi tím, že činí zázraky „jako Kristus“. Ve středověku se kolem této postavy rozvine celá rozsáhlá obraznost, zahrnující i významné literární texty, jako je Ludus de Antichristo (Hra o Antikristovi, snad 12. století). Další vlny apokalyptických nálad v křesťanstvu pak přinášejí opět další inovace a aktualizace. 

Na rozdíl od předchozích historických „antikristovských“ teorií nemá antikrist, o kterém mluví komunita na Hluboké, co činit s žádnou konkrétní postavou. Je to právě ona neosobní a nadosobní síla technické civilizace a s ní spojené antipřirozenosti a antiestetiky, která si podmaňuje svět (proto většinou i malé počáteční písmeno). O „antikristu“ se mluví zvláště v souvislosti se třemi oblastmi. Za prvé s nástupem virtuální reality (často opakované diktum „internet je antikrist“). Za druhé s moderním výtvarným uměním a jeho teorií, hovořící zvrhlými, nic neznamenajícími neslovy. Za třetí s proměnou architektury, krajiny a lidského prostoru – s „nepřirozenými“ plastovými okny a akrylátovými omítkami či s nočním osvětlováním kostelů. 

Postup antikrista je nezadržitelný. Před antikristem se lze leda na nějakou dobu skrýt – právě v místech „přirozeného“ prostoru, jako je Hluboká. V takto vyhrocené podobě ovšem obsese příchodem antikrista nabývá i podob, jež jsou groteskní nejen vědomě. Neuvědomovanou grotesknost hlubocké antikristománie zachytil v parodické zkratce Jan Jandourek v románu Mord – čímž dal najevo svůj vlastní rostoucí odstup od hlubocké mentality: „(…) začal rozebírat celou řadu ďábelských aspektů, kterými se skutečný Antikrist projevuje v dějinách: umělá hmota, populární hudba, růžence z fluorescentní hmoty, brzké ranní vstávání, skříně z dřevotřísky, Family Frost, Kelly Family, charismatické hnutí, ženské hnutí, mírové hnutí, hnutí Pro Choice, hnutí Pro Life, foliáky na tzv. zahrádkách, tzv. zahrádky jako takové, tzv. sudové víno z Moravy, Moravskou národní stranu, Slovenskou národní stranu, všechny národní strany a vrcholový sport, především hokej. Cesta tak příjemně ubíhala.“ 

Největším paradoxem hlubockého ústupového boje s antikristem je tudíž fakt, že se klíčoví členové komunity sami časem stali součástí mediálního prostoru… Anebo možná naopak je to přirozeným důsledkem dovedení tohoto motivu a této stylizace do takové důslednosti, jež by musela buď skončit autodestrukcí – nebo musela skončit sama.

Text byl redakčně upraven a doplněn o mezititulky.