Trvá ještě modernita?

Když středověk byl modernita 

Vnímání času se v průběhu lidských dějin proměňuje. V tradičních společnostech býval zlatý věk zpravidla spatřován v daleké minulosti, zatímco dějiny byly chápány jako postupný úpadek. O sestupu od zlatého věku k železnému hovořil již básník Hésiodos ve své básni Práce a dni před více než dvěma a půl tisíci lety, na úsvitu řecké civilizace. Stejnou gramatiku plynutí času nalezneme i v Bibli nebo v Kosmově kronice, v níž se její autor v úvodních pasážích rozplývá nad „prwowěkem“, protože prý „přešťastný byl […], spokojený se skrownau útratau a nenadmutý hrdau pýchau“. 

Být moderní neznamenalo vždy automaticky kladné znaménko, na něž – snad až na úzké kruhy tradicionalistických konzervativců – jsme v sémantice soudobých jazyků uvyklí. Přitom již v pozdní antice nalezneme náznaky užívání slova „moderní“ způsobem, jaký je nám blízký a srozumitelný – to když se křesťané považovali za moderní v protikladu k zastaralému pohanství. Také ve středověku se toto přídavné jméno používalo, byť ne příliš často: většinou sloužilo k pouhému odlišení současného od dřívějšího a ojediněle získávalo i kladný hodnotový obsah jako něco kvalitativně lepšího. V tomto smyslu například renesanční myslitelé stavěli occamismus jako moderní proti zkostnatělé tradici starší scholastiky. Podobný kladný význam získává toto adjektivum v rámci obrodného mystického hnutí 14. století zvaného devotio moderna, které usilovalo o očistu křesťanské víry od praktik zesvětštělé církve. Užívání substantiva „modernita“ je naopak až do 19. století zcela řídké. V těch několika případech, které se nám ze středověku dochovaly, je pojem modernita naplněn negativním významem.  U benediktýnského mnicha a kronikáře z konce 11. století Bertolda z Reichenau nalezneme pro jeho dobu typické zachycení pojmu modernitas coby označení současné úpadkové epochy, která prý zapomněla zásady církevních otců. 

Literární historik Hans Ulrich Gumbrecht, který v devadesátých letech minulého století zpracoval důkladný přehled dějin pojmů „moderní“ a „modernita“ pro čtvrtý svazek německých Geschichtliche Grundbegriffe, uvádí, že změnu přinesla druhá polovina 17. století. Ústředním protagonistou na jevišti této změny je podle něj Charles Perrault, jehož dnes známe už jen jako autora pohádek. Když v lednu 1687 Perrault přednesl ve francouzské akademii oslavnou poému „Století Ludvíka Velikého“, rázem se mezi francouzskými intelektuály rozhořela vášnivá debata, zda „moderní“ mají navrch nad „starými“, jak za účelem oslavy úspěchů francouzského krále naznačil její autor. I když v této debatě ještě získali převahu oslavovatelé antiky nad těmi, kteří hodnotili „století Ludvíka Velikého“ jako kvalitativně vyšší epochu, brzy se začalo kyvadlo vah vychylovat ve prospěch modernistů. Zvláště pod tlakem rychlého rozvoje technologických dovedností Evropanů a výdobytků nové přírodovědy bylo stále nesnadnější obhájit kvalitativní nadřazenost antiky. Po roce 1700 se již hodnotové znaménko převracelo stále zřetelněji ve prospěch moderních lidí. Rodila se éra víry v pokrok a s ní i vzestupně lineární chápání času, v němž příběh lidského zdokonalování kulminuje v modernitě. 

Co všechno může být modernita? 

Zdravý selský rozum se nerad smiřuje s myšlenkou, že modernita může být ledacos. Lidská touha po porozumění žádá od expertů na historiografii jednoznačnou odpověď na otázku: „Co je modernita?“ V nejrůznějších debatách o dějinách, ať je to v souvislosti s odstraňováním či znovuvztyčováním pomníků, nebo připomínáním výročí, na něž jsou poslední roky v České republice obzvláště štědré, se jako refrén vrací požadavek pravdy o dějinách. Přiznání perspektivismu vědecké historie, tedy připuštění možnosti plurality perspektiv, mezi nimiž nelze rozhodnout, která je pravdivější než jiná, nevyhovuje žádnému ze znesvářených názorových táborů, ačkoli jimi prosazované pravdy jsou často snadno dešifrovatelné jako průhledné politické instrumentalizace minulosti. 

Historie jako věda má nominalistickou povahu. Aplikujeme naše pojmové kategorie na minulost, abychom ji učinili srozumitelnější. Proto v literatuře nalezneme doslova nepřehledné množství definic modernity, aniž by bylo možné odstupňovat je podle jejich pravdivosti. Nejdůležitější roli ve vztahu k existenci plurality definic modernity hrají podle mého názoru tři aspekty historického řemesla. Za prvé jsou to zvyklosti určitého, zpravidla národně definovaného způsobu, jak se „dělá normální historická věda“. Za druhé konceptualizace a hodnotová východiska konkrétního badatele, ona vztaženost k hodnotám, kterou Max Weber (jinak zastánce normativní neutrality sociální vědy) považoval za nevyhnutelnou při volbě a vymezení zkoumaného tématu.  A za třetí pragmatické potřeby vyplývající z tematiky výzkumu.  

Stačí se jen porozhlédnout po našich nejbližších evropských sousedech, abychom viděli, jak rozdílně může být moderní epocha chápána. V našich myslích zažité dělení na starověk, středověk a novověk je výmyslem renesančních myslitelů navazujících na Francesca Petrarku, jenž kladl počátek novověku (tedy modernity) do svého 14. století. Proti tomuto přístupu lze připomenout jednoho z nejpřednějších francouzských medievalistů druhé poloviny 20. století, Jacquese Le Goffa, který prosazoval, a nikoli bez úspěchu, koncepci tzv. dlouhého středověku, který podle něj trvá až do 18. století a ukončí jej teprve průmyslová revoluce. Historiografie románských zemí tradičně vymezuje moderní dějiny rokem 1789 a následující dobu chápe jako dějiny soudobé. V německé a angloamerické historiografii se uchytila periodizace, v níž období „raného novověku/rané modernity“, pokrývající období 16. až 18. století, střídají moderní dějiny. Podobné dělení času respektuje obvykle i česká historiografie, která označuje za raný novověk dobu mezi nástupem Habsburků (1526) a koncem osvícenského absolutismu (1792), následují moderní dějiny (do roku 1945) a po roce 1945 hovoříme o dějinách soudobých.  

Ve vztahu ke konceptualizaci se přinejmenším na první pohled může zdát jako vysoce pochybné tvrzení, že modernitu lze se stejným nárokem na pravdivost vykládat jako éru vzestupu i úpadku, dobu osvobození i rostoucího ovládání jednotlivce. Rozhodující totiž je, jakým způsobem si modernitu definujeme a kterým (z pramenů doložitelným) událostem a procesům přisuzujeme větší důležitost při konstrukci kauzálního příběhu. A právě v tom hraje nezanedbatelnou úlohu historikova osobnost spolu s jeho světonázorem. Vůbec to však neznamená nějakou autorskou libovůli. Historik musí prokázat, že respektuje řemeslné základy svého oboru a „opinio communis doctorum“ musí jeho argumentaci shledat jako logicky koherentní a akceptovatelnou. Právě proto si historici tolik zakládají na své citovanosti – tou osvědčují, že jejich interpretace je v relevantních kruzích brána vážně. Fakt, že na počátku každého seriózního sociálního výzkumu musí stát precizní definice pojmů, znamená, že na oblíbené laické otázky (např. „kdy začala modernita?“ nebo „skončila už postmoderna?“) nelze odpovědět jednoduše. Pokud vůbec chceme takovou otázku zodpovědět, musíme nejprve kontrovat protiotázkou přesně stejným způsobem, jak to s až vlezlou důsledností činil Sókratés v Platónových dialozích: „A pověz mi, Euthyfróne, co ty si vlastně pod tou modernou či postmodernou představuješ?“ Teprve po zodpovězení této otázky, tedy po precizní definici pojmu, jímž se zabýváme, se můžeme pustit do další debaty. 

Pragmatickými potřebami vyplývajícími z tematiky výzkumu můžeme chápat jeho oborové zařazení. Kunsthistorik se patrně přidrží vize Charlese Baudelaira, který jako modernitu chápal epochu, jež postrádá stabilní umělecký kánon a v níž se umělecké styly střídají stále rychleji. Většina filosofů bude modernitu vymezovat patrně především vírou ve vědu jako privilegovanou formu vědění v čase, kdy lidé uvěří, slovy Richarda Rortyho, tomu, že „filosofie je zrcadlem přírody“. Sociolog si naopak bude všímat hlavně systémové diferenciace a za modernitu bude považovat společnost, která je vysoce komplexní a diferencovaná. Politolog patrně bude postupovat obdobně a modernitou pro něho bude doba, kdy dochází k důslednému oddělení politiky od etiky a teologie, k čemuž v evropském myšlení došlo během 16. a 17. století a je spojováno se jmény Niccola Machiavelliho a Thomase Hobbese. Když teolog či literární vědec uchopí slovo „moderna“, které je v jejich oboru více zažité, zamíří k pozdnímu 19. století, zatímco architekt se upne až k následujícím dekádám raného 20. století, kdy naše ulice začaly zdobit stavby ve stylu kubismu, funkcionalismu nebo konstruktivismu. 

Jak je vidět, i když se napříč obory lidského vědění těžko shodneme na tom, co je modernita, kdy začala a v čem je její jádro, z výše uvedeného vyplývá, že o modernosti 19. a 20. století panuje široká shoda a pro všechny zmíněné obory je takové stanovisko ve větší či menší míře přijatelné. Zároveň však je takové období, dnes už trvající takřka čtvrt tisíciletí, neprakticky dlouhé. Bez dalšího členění by navíc mizely fundamentální rozdíly mezi strukturami společností řekněme v letech 1820, 1920 a 2020. 

Proměny moderní epochy 

I když naši předkové běžně evropské 19. století označovali jako modernitu, nelze přehlížet fakt, že společnost není statická a že během onoho století došlo k zásadním transformačním procesům. Industriální společnosti 20. století se od společností století předchozího lišily možná více, než se navzájem podobaly. A přesto běžně pojem modernita používáme pro označení celé dlouhé epochy více než dvou století, následujících po průmyslové revoluci v Anglii a politické revoluci ve Francii, jejichž účinky zapříčinily systémovou transformaci historicky bezprecedentní rychlosti a hloubky. 

Společenský model, který se po čtvrtstoletí turbulencí následujících po Napoleonově pádu stabilizoval, měl stejně daleko ke stavu, o němž snil Hegel, když hovořil o konečném prosazení principu reformace, jako k Smithově společenské harmonii vzešlé z rostoucí dělby práce a její koordinace neviditelnou rukou trhu. Tehdejší liberální model společnosti byl na to příliš omezený a selektivní. Z plnoprávného občanství se nemohly těšit ženy, diskriminované omezenou politickou participací, stejně jako patriarchálními paragrafy nových občanských zákoníků. Obdobně dělnictvo představovalo segment druhořadých občanů, které diskriminovaly vysoké majetkové cenzy pro přiznání volebního práva a kriminalizace jejich sdružování na obranu vlastních ekonomických zájmů. A být chudým, závislým na „sociálních dávkách“ bylo bezpečnou jízdenkou na statusové dno. Když v roce 1907 došlo v Předlitavsku k zavedení všeobecného volebního práva do říšské rady pro muže, chudinsky zaopatření volit nesměli. Pozvolné formování moderních států jako států národních hierarchizovalo občany také etnicky a rasově. Bez reálného zakoušení této hierarchizace by stránky dnešních učebnic věnované českému národnímu obrození nebo boji proti kreolské nadvládě na západní polokouli zůstaly prázdné. O diskriminaci a pronásledování sexuálních menšin dostatečně vypovídá, že k dekriminalizaci stejnopohlavního styku došlo v československém právu teprve v trestním zákoníku z roku 1961! 

Jak spělo 19. století ke svému závěru, model omezeně liberální modernity dospíval ke stále zřetelnější systémové krizi. Nebyl to jen odpor neprivilegovaných, kteří prostřednictvím masových organizací a někdy též násilného odporu stále účinněji prosazovali své zájmy. Britské sufražetky, které pod vedením Emmeline Pankhurstové metají dlažební kostky a plivají na policisty, byly jen viditelnou špičkou ledovce. V pozadí se mezitím rodily moderní politické strany s masovou členskou základnou, reprezentující dolní a střední vrstvy, a rychle rostoucí odborové organizace činily úspěšné krůčky v kolektivním vyjednávání. I na straně kapitálu paralelně probíhaly změny. Postupné ubývání odvážných selfmademanů, oněch „rytířů průmyslové revoluce“, doprovázel růst podniků. Ty se stávaly kapitálově náročnějšími, akcionovaly se a v jejich řízení začali vlastníky stále více nahrazovat profesionální manažeři. Volnou soutěž na trhu stále více vytlačoval skrytý či otevřený postup kartelů bez ohledu na to, zda je domácí zákonodárství spíše potlačovalo, jako v USA, nebo jim spíše šlo na ruku, jako tomu bylo v císařském Německu. V ekonomické analýze se proto postupně začal zabydlovat výstižný pojem „organizovaný kapitalismus“. 

I výkon státní moci doznával změn. Stát se stával více intervencionistickým, ať již po zkušenosti vleklé ekonomické krize sedmdesátých let 19. století s ohledem na ochranu domácího trhu, nebo ve směru ochrany obyvatelstva prostřednictvím školství, zdravotní péče a povinného sociálního pojištění. Zkušenost první světové války – tato první zkušenost Evropanů s centrálně plánovaným hospodářstvím – tyto trendy jen akcelerovala.

Sociolog Peter Wagner ve své knize Sociologie modernity z roku 1993 hovoří o modelu, který z této první krize modernity vzešel, jako o organizované modernitě. Vzhledem k tomu, že po vzoru velkých konfliktů 20. století obvykle stavíme do protikladu režimy demokratické na straně jedné a autokratické či totalitární na straně druhé, není lehké Wagnerem nabízenou perspektivu přijmout. Podle něho jsou Rooseveltův Nový úděl, Stalinovy pětiletky, Hitlerův nacionální socialismus, švédský sociální stát či poválečná britská keynesiánská politika jen variantami jedné a téže organizované modernity. Vůbec to neznamená, že by byly stejné. Každý z těchto režimů si počínal odlišně a měly také diametrálně odlišné dopady na lidské životy. Všechny ale byly reakcí na předchozí systémovou krizi liberálního modelu 19. století a pro všechny je charakteristická vyšší míra organizovanosti v podobě státního intervencionismu, kolektivismu a mobilizace prostřednictvím masových organizací.  

Organizovaná modernita dospěla ke svým limitům v sedmdesátých, respektive osmdesátých letech 20. století. Ona Wagnerem postulovaná druhá krize modernity nejprve zasáhla západní země. V osmdesátých letech však již byla patrná i na Východě. Nakonec se jako flexibilnější ukázaly západní modely organizované modernity, zatímco sovětský model se rozložil. Dnes nejčastěji hovoříme o neoliberálním modelu, který povstal z této druhé krize. Sám Wagner hovořil o plně rozvinuté liberální modernitě (proti omezeně liberální modernitě 19. století). Zdá se, že se v 90. letech velmi vlivný fukuyamovsko-hegeliánský duch „konce dějin“ promítl i do jeho konceptualizace. Po dialektickém vývoji od omezeně liberální teze k organizované antitezi se dospělo k  syntéze. Avšak jak ukazují turbulence, které následovaly poslední globální hospodářskou krizi po roce 2008, konec dějin se patrně nedostavil a možná budou historikové s odstupem času pro popis naší dnešní situace používat v návaznosti na wagnerovskou periodizaci označení třetí krize modernity.