Tohle je válka!

Humor je ta nejzlejší, nejzákeřnější věc, s jakou kdy lidstvo přišlo. Humor znevažuje hodnotu našeho bytí, rozvrací vztahy mezi lidmi a je příčinou mnoha tragických událostí. „Smysl pro humor“, jak se nadneseně říká schopnosti pokřiveného vnímání reality a také dovednosti převést toto vidění do slov a nakazit jím ostatní, je narušením podstaty plnohodnotného, celistvého a uvědomělého lidství; tak jako jsou někteří lidé postiženi ztrátou či oslabením nějakého smyslu, jsou jiní (a spolu s nimi jejich okolí) postiženi smyslem nadbytečným, totiž smyslem pro humor. 

Humor (ironie, satira a další formalizované verze tohoto rozbředlého pojmu) má vybudovaný dokonalý propagandistický aparát, jenž nám už tisíce let vnucuje představu, že vtipnost je vyšší formou komunikace a obecně inteligence. Jeho přední ideologové tvrdí, že humor či ironie nám pomáhají zvládat těžké životní situace, vyrovnat se s věcmi, které nedokážeme plně pochopit, zpracovat, změnit, vyřešit. 

Nikoli, humor ve všech podobách je úlisný červ, zavrtávající se do našich myslí a rozvracející naši názorovou stabilitu. Jako nevyhubitelný virus mění strukturu našeho jazyka i vědomí. 

Zhoubná konvence 

Náš propad do temných hlubin humoru začíná v nejútlejším dětství, kdy nám tatínek ukradne nos a s dosud nespatřenou krutostí se tomu směje. Kdy maminka s rozverným „není není není kuk“ zmizí za hradbou dlaní a my zažijeme vteřiny existenciální úzkosti, zda ji ještě někdy spatříme. Časem si všimneme, že se tomu všichni kolem smějí a v duchu pravidel cargo kultu (primitivnější kultura napodobuje vyspělejší) se tedy začneme smát taky, nejistým, plačtivým smíchem, neboť jenom díky tomu smíchu nám nos i maminka zatím pokaždé byly vráceny. 

Když trochu povyrosteme, začínáme pronikat do podstaty tzv. vtipů – v zásadě smutných a absurdních příběhů, jež okolí bůhvíproč opakovaně přivádějí k veselosti. Sice vůbec netušíme, čemu a proč se lidé smějí, ale už chápeme, že je lepší, když se budou smát tomu, co říkáme, než přímo nám a našemu zmizelému nosu. Tedy když budeme producentem, nikoli objektem smíchu, posměchu, výsměchu.
Tímto přechodem z trpné do aktivní pozice se definitivně ocitáme v osidlech humoru a začínáme uvědoměle pěstovat různé jeho odnože: situační (smějeme se, když někdo spadne), cynický (smějeme se, když někdo spadne a zlomí si nohu), laskavý (smějeme se vyprávění o tom, že by někdo případně mohl jakoby spadnout a nezlomit si nohu)… 

Vymezení frontové linie 

Prý „humor je zbraň“ – jistě, a to zbraň obranná i útočná, ale vždy destruktivní. Necháváme se dobrovolně naverbovat do armády a doživotně vedeme permanentní válku se zbytkem světa. Bojujeme o to, kdo zničí nejvíce cílů, kdo má nejdrtivější úder a nejširší zásah, bojujeme o prvenství v odhalování (čti vynalézání) těchto cílů. Všichni válčí se všemi, útok je zároveň sebeobranou, válka kosí všechny, kdo na chvíli poleví v ostražitosti, nejsnazšími oběťmi jsou pak všichni ti, kdo berou vážně život svůj i životy jiných. 

Neexistuje humor vhodný a nevhodný, dobrý a špatný, povzbudivý a urážlivý. Pokaždé jde o nemístnou reakci na jinakost, včetně jinakosti své vlastní. Nemáme důvod smát se normálním věcem. Terčem humoru a ironie je vždy odlišnost, zvláštnost, „zajímavost“. 
Ironie a satira jsou zbraněmi hromadného ničení jistot. Pro popis jevů a osob při ní používáme pojmy, které nesou opačný význam oproti tomu, jak je skutečně vidíme, a bláhově očekáváme, že partneři v komunikaci dešifrují náš kód. Nepochopení podstaty sdělení pak logicky vede k jen k bolesti a zklamání v okamžiku, kdy adresátovi dojde, jak to vlastně mluvčí myslel doopravdy. „Jsi vtipný.“ „Ano, bude líp.“ „Tohle je důležitý text.“ 

Vzpoura obětí 

V našem kulturním prostoru jsme se shodli na tom, že není společensky přijatelné dělat si legraci z některých věcí, třeba z postižení. „Nesměj se mu, on za to nemůže,“ bývá pro dítě jedno z prvních upozornění, že tzv. humor má tzv. hranice. A následně se malý člověk naučí potlačovat nutkání rozesmát se nad srandovně pajdajícím staříkem, nad děckem komicky máchajícím bílou hůlkou, nad paní s legračním hrbem, zadusí v sobě potřebu upozornit na tu zábavu okolí v očekávání zasloužené dávky sdíleného smíchu. Toto náhlé omezování pracně získané dovednosti považujeme obecně za krok správným směrem, za cizelování humanity. 

Proč je ale v této moderní, pokrokové době stále přijatelné zesměšňovat lidi blbé a zlé?! Vždyť ani oni si svou blbost i svou zlou povahu, tedy svůj morální a společenský hendikep, sami nezvolili. Blahoslavení blbí na sebe vzali hříchy dnešního světa a stali se obětními beránky našeho humoru. Blbost s nenávistí jsou objektem nelítostné šikany, zesměšňování, ironizování, satirizování, jinak laskavá společnost pro ně nemá kouska slitování. Agresivní pitomci, frustrovaní závistivci a misantropové všech pohlaví jsou ostrakizováni, je jim odpíráno právo zapojit se do diskurzu lidí, kteří „vědí lépe“. Zastání a pochopení nacházejí jen u stejně postižených – a není tedy divu, že v této atmosféře ohrožení blbci vytvářejí svépomocné komunity, sdružují se do polotajných i oficiálních spolků, zřizují si vlastní komunikační kanály, zkrátka že blbost zformovala silné emancipační hnutí a stále hlasitěji nechává zaznít svůj (dosud umlčovaný) hlas. 

Typologie zbraní 

Jsme-li tedy v humorné válce, jakými zbraněmi vlastně bojujeme? 
Ke každodennímu záškodnictví a sabotážím v osobním prostoru dostačují vtipné poznámky, průpovídky, glosy, hlášky, které získávají na údernosti zejména častým opakováním. 
V početnější společnosti je vhodné použít ironii, jež má – na rozdíl od samopalu – tu nepopiratelnou výhodu, že dokáže zpřehlednit bitevní pole, oddělit „naše“ od „cizích“. 
Pro intenzivní, spíše krátkodobé dobývání náročných kót se dá nasadit sarkasmus, jenž ale vyčerpá netrénovaného útočníka stejně rychle jako oběť. 
Satira se pak rovná obsazení části nepřátelského území. Zrekvírujeme obranné prostředky nepřítele a přetavíme je v efektivní útočný systém. 
Konečně parodii můžeme přirovnat k vojenské přehlídce: vítězové pochodují v průvodu společně s poraženými, přihlížející publikum rezignovaně tleská, protože nic jiného mu ostatně nezbývá. 

Hybridní válka 

Svět není horší (ale ani výrazně lepší), než býval. Jen se k nám informace o jeho fungování dostávají v překotnější a neuspořádanější podobě. Ty špatné zprávy pochopitelně mnohem rychleji než ty dobré, ale to také není nic nového. Fake news, hoaxy  a poplašné zprávy tvoří jeden z pevných základů náboženství i umění, „jenom jako“ v souboji s realitou vždycky vyhrávalo. Odpradávna jsou lidé také motivovanější šířit zvěsti obsahující explicitní popisy krutosti, týrání, ponižování, nestandardního sexuálního chování či nevysvětlitelných, paranormálních jevů („Muži byl ve spánku odebrán orgán! Jeho syn zabil svého bratra! Neuvěříte, co se stalo pak… Jeho vzdáleného potomka prohlásili za mrtvého, ale po třech dnech vstal z hrobu! Sdílejte!“). 

A když je zpochybněna, přesněji tedy zmnožena pravda, proč by měl této proliferace a štěpení zůstat ušetřen humor? Proč bychom měli hledat konsenzus v tom, čemu se můžeme (máme, smíme) smát, čemu se vysmívat, co ironizovat, z čeho budovat satiru? Jak vysvětlit těm, kteří se vysmívají třeba lidem utíkajícím před válkou, že jejich satira je nemístná? Pomůže uprchlíkům, když ty necitelné satirické stvůry ztrestáme satirou (trefnější, sžíravější, stejně nicotnou) zase my? Nekoledujeme si tím přímo o satiru od samotných uprchlíků? Kdo se tady směje nejlíp – a kdo se vlastně v tom uzavřeném kruhu směje naposled?

A kdo z nás ostatně může odpřisáhnout, že nikdy v životě zpětně neprohlásil za ironii zprvu vážně pronesený výrok – a naopak?! 

Konečné řešení  

Několikrát bylo zmíněno či ironicky (!) naznačeno, že humor, včetně ironie a satiry, je jakousi obranou organismu vůči věcem, jež jsou v rozporu s naším očekáváním, jak by měl svět vypadat a fungovat. Zdrojem frustrace, která nás nutí zabřednout do ironie a satiry, tedy nejsou vlastnosti a chování ostatních lidí, ale pouze naše nerealistické představy, jací by ostatní lidé měli být a jak by se měli chovat. Řešení je snadné: stačí změnit perspektivu a a priori předpokládat, že kompletně celé lidstvo je banda proradných zmetků, jimž jen nedostatek příležitostí, sadistická výchova či vlastní zbabělost brání dát průchod tomu nejhoršímu, co se v nich ukrývá. 

A jelikož je nesmyslné vymezovat se vůči danosti a normalitě (v tomto případě zlu a blbosti), ztrácí své opodstatnění i humor, který je, jak jsme uvedli výše, reakcí na odlišnost. 

Jinakostí v takto nahlíženém světě totiž bude láska, soucit a další projevy lidské dobroty, jež se nikdy nemůžou stát záminkou k ironii a satiře, ale pouze impulsem k procítěnému poděkování, k vlídnému pohlazení, k vřelému, neposkvrněnému, upřímnému úsměvu. 

Pozn. autorky: Tento text je satirický.