Směšná země, kde skončila veškerá prdel (nebo „legrace“ – samozřejmě!)

Je tomu přesně dvacet let. Nad pražskou Letnou, na místě, odkud v padesátých letech na Prahu shlížel generalissimus Josif Vissarionovič Stalin, se objevil obří billboard Václava Klause. Moje první myšlenka byla: „To je skvělá satira!“ Klausova sebevzhlíživost, jednosměrná ideologičnost, latentní autoritářské sklony, to vše v kombinaci s lokací a estetikou nádherně vyniklo v celé své obludné směšnosti. Vzápětí se ovšem ukázalo, že o satiru nejde. Byla to smrtelně vážně míněná politické reklama ODS před senátními a komunálními volbami. Dokonce tak vážně, že billboard byl znovu a znovu opravován, když ho někdo náhodou poničil. Portrét Velkého Václava byl vztyčován znovu a znovu.

Ztráta společné řeči 

Ne že by to bylo poprvé, kdy se realita prolnula s vlastní parodií. Ale bylo to zřejmě prvně, kdy se naplno ukázalo, že skončila doba obecné srozumitelnosti momentů, ve kterých k onomu prolnutí dochází. Například v roce 1989 nikoho nenapadlo, že by projev generálního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše na Červeném Hrádku bylo možné chápat jinak než jako skvělou parodii. (Anebo jako nechtěnou sebeparodii, to když se vzápětí ukázalo, že to vše o bojlerech-brojlerech a tak dále skutečně pronesl). Lokálního fašounka Miroslava Sládka brala v první polovině devadesátých let drtivá většina lidí také spíš jako nechtěného komika – jakéhosi Mr. Beana české politiky. Ovšem Václava Klause na místě Josifa Stalina už mnozí jako parodii či nechtěnou sebeparodii nepochopili. Minimálně pro polovinu Čechů to byla od začátku seriózní, požadavkům doby a významu zobrazeného politika zcela odpovídající volební kampaň. Doba obecného konsensu ohledně směšnosti tímto momentem definitivně skončila.

Ve společnosti to bývá jako v partnerství. Když se vytratí schopnost společně se smát, ztrácí se schopnost společného vidění světa. A začíná rozklad, rozpad. Příznačně právě někdy kolem doby instalace Klausova stalinského megaboardu, který někomu přišel jako brutální parodie a někomu jako nápaditá oslava velikosti vůdce, se česká společnost začala štěpit podle linií, které ji rozdělují dodnes. Na jedné straně liberálové (ať už pravicově, nebo levicově ladění, s instinktivním odporem vůči autoritářství), na druhé straně lidé se sklony k vládě pevné ruky (taktéž lhostejno, jestli se definují jako pravice, nebo jako levice). Přispěla k tomu samozřejmě opoziční smlouva, s níž si Václav Klaus s Milošem Zemanem cynickou vystřelili z celé společnosti, zamýšlejíce skrze markýrované soupeření navěky utemovat vlastní mocenský monopol, ale to je vedlejší. Podstatné je, že od té doby s přestávkami a v závislosti na vnějších podmínkách štěpení společnosti pokračuje a příkopy se prohlubují. Každá ze stran se přitom bere smrtelně vážně, a čím vážněji se bere, tím víc připadá druhé straně směšná. 

To je také důvod, proč víceméně všem v Česku už dlouho připadá, že realita neustále překonává myslitelné hranice parodie. Pocit je to zcela autentický, jen každý vidí dokonalou parodii někde jinde. Dělítko vede samozřejmě hlavně mezi liberály a autoritáři. Když se přenese do dnešních dní: Pokud například liberál slyší novou píseň Olivie Žižkové („Mám z toho depky / radši snad holý lebky“) je mu jasné, že je to daleko za hranicí toho, co by dokázal vymyslet jako parodii na zdejší aktuální národovecké třeštění. Už i četba tiskové zprávy strany SPD – Tomio Okamura vyvolává v liberálně zaměřeném humoristovi závist, že něco takového by opravdu sepsat nedokázal, a to ani v řádně v inspirovaném stavu vědomí. Naopak ve facebookových skupinách „vlastenců“ a národovců se vesele sdílejí komentáře liberálních autorů s douškami jako: „Podívejte se, co zase ten dobroser napsal, to je komik, opět překonal sám sebe, to by mě fakt nenapadlo, že to může myslet vážně!“ 

Vlastně se obě strany liší jen v jednom momentu – v intelektuální úrovni pošklebování se straně druhé. Lidé, kteří mají sklon k autoritářství, uzavřenosti, národovectví a konspiracím, zpravidla nemívají nejlepší mentální výbavu ani nejkvalitnější vzdělání. Tomu odpovídá vcelku neskrývaný deficit schopnosti sestavit větu rozvitou, takže i jejich humor například na adresu „sluníčkářů“ je zkrátka poněkud prostší. Ovšem to nic nemění na tom, že se baví stejně upřímně jako liberální intelektuálové při sofistikované humoristické debatě o poslancích SPD číhajících v alobalem vycpaných čepicích na další várku chemtrails. 

Satira jako zbraň 

Na jednu stranu by se mohlo zdát, že to není „nic proti ničemu“, zhruba jako může řachanda typu Trhala fialky dymamitem klidně žít vedle satiry typu Monthy Python. Ale není to přesné přirovnání. Když se podíváte třeba na film Jiřího Trošky, nemusíte zrovna sdílet vkus s jeho obdivovateli, přesto je vám jasné, že je to jakýs takýs pokus o humor, a někdy se možná i zasmějete. Ovšem když sledujete debaty národovců, zasmějete se občas sice taky, ale nikdy ne jejich vtipu, vždy jen a pouze jim samotným. Není to smích, ale výsměch. A věřte, že oni to mají z druhé strany podobně. Výsledek? Univerzálně srozumitelný a přijatelný humor, natožpak satira dnes už prakticky neexistuje. Není tady sebemenší kompatibilita. Z toho ovšem také plyne, že humor, satira už vlastně neosvobozuje, už neventiluje napětí. Takřka nikdy, nikde, žádném smyslu. Už je to jen zbraň. 

Zdálo by se možné, že je to příliš pesimistický závěr. Jsou zde nové fenomény, kdy člověk opravdu získá pocit, že se plnokrevná satira opět vrací a že se všichni nakonec můžeme shodnout na tom, co je směšné. Třeba jako v momentu, kdy se na Facebooku objeví volební reklama, na které senátní kandidát ODS a starosta Mladé Boleslavi Raduan Nwelati, jehož otec je Syřan (!), začne plédovat za „nulovou toleranci vůči cizincům“. „Boleslav Boleslavákům,“ píše. Super satira po všech stránkách, díky! Mohli bychom si třeba říci Uherské Hradišté uherákům, Trhové Sviny sviňákům! Vtipné! Jenže pak zjistíme, že je to že to není fake, že je to pravé a že to Nwelati nemyslel ironicky, ale smrtelně vážně. Au.

Ale nevzdávejme to, ještě jeden pokus. Slyšíme například, že člen ANO Václav Makrlík chce, aby prezident vyznamenal Andreje Babiše za celoživotní boj proti korupci. Například za to, že v StB odhaloval korupčníky a bojoval proti rozkrádání státního majetku. Bezvadný fór! Satirik jásá! Jenže pak zjistíme, že i pan Makrlík míní svá slova zcela vážně. Takže jsme vlastně zpět u Václava Klause, jehož portrét hrdě trčí na místě Stalinova pomníku, přičemž polovina lidí nechápe, co je na tom divného a brutálně směšného. Jen jsme o dvacet let dál a zhruba o tolik pater ignorance výš. Nebo vlastně hlouběji, pardon. 

A jde do tuhého 

Podstatné ale je, že moment známý už z dřívějška, tedy že to, co někdo pochopí jako satiru, jiný myslí zcela seriózně, se dostává na novou kvalitativní úroveň. Už totiž bohužel nejde jen o vzájemné nepochopení jako před dvaceti lety kolem instalace stalinského billboardu Václava Klause na Letné. Začínají s tím být spojeny i právní problémy. Hezky to bylo vidět před prezidentskými volbami, v momentu když Jindřich Šídlo v satirickém pořadu Seznamu Šťastné pondělí se spikleneckým výrazem prohlásil, že příznivci Miloše Zemana – pšššt – nemusí chodit k prvnímu kolu prezidentských voleb, protože úřadující prezident automaticky postupuje do kola druhého. Pro liberály to byl bezvadný vtip, satira na oblíbené téma alternativních webů “co všechno nám vláda tají”. Jenže protistrana prohlásila, že by to někdo mohl vzít vážně, takže přišlo na řadu trestní oznámení a nakonec se satirickým pořadem začala zabývat policie pro podezření z trestného činu maření přípravy a průběhu voleb. Nic se naštěstí nestalo, i policii došlo, že satira je satira. Tedy zatím, protentokrát. Těžko říci, jak něco podobného dopadne příště, zda si za humor někdo třeba nepůjde sednout. 

Je to v každém případě signál, že Česko je nenávratně rozlomené vejpůl. Při velikosti naší země je to samozřejmě samo o sobě směšné. A co víc – a hůř: jsme země, kde všichni jsou v podstatě směšní všem, ale kde zároveň pomalu končí veškerá prdel… (nebo „veškerá legrace“, samozřejmě!)