Přitažlivá propast: Eliza Clark a TikToková generace

V posledních letech sledujeme, jak knižní scéna na TikToku, takzvaný BookTok, mění zavedené čtenářské návyky. Důvodem je zejména potřeba tvůrců neustále vydávat nová videa o dalších a dalších nových knihách. Jejich snaha vyjít vstříc neúprosnému algoritmu vyvolává představu, že je důležité číst neustále a co nejvíc titulů. Zároveň je třeba také knihy nakupovat, k čemuž přispívá popularita takzvaných „book hauls“, videí, v nichž dotyční ukazují stohy nově nakoupených románů. Čtenářství se tak stává až sportovní disciplínou, ve které se sbírají body za co největší množství přečtených stran – stačí se podívat na Goodreads s jeho gamifikovanou každoroční výzvou.

BookTok ale literární trh ovlivňuje ještě jinak, a sice mnohem hůře popsatelným způsobem – z kontextu vytržené, ale úderně znějící pasáže často zaujmou víc než sáhodlouhé recenze na zavedených literárních webech. A čím kontroverznější a šokující jsou, tím z komerčního pohledu lépe. Nikdo totiž neumí udělat z narušených knižních antihrdinů tak úspěšný nástroj budování knižní popularity jako generace teenagerů a dvacátníků. Citáty z knih vkládají do krátkých videí, jako by lepili samolepky do sešitu, a ze všeho nejvíc adorují právě podivně vykloubené vypravěče.

Když se na TikToku před pár lety začaly objevovat kontroverzní a nesmlouvavě cynické pasáže z prvního románu Boy Parts od britské spisovatelky Elizy Clark, její literární kariéra se rozjela na plné obrátky. Aniž by si to tehdy pořádně uvědomovala, její debut se stal kultovním dílem. Mohla za to především Irina, hlavní hrdinka knihy – frustrovaná fotografka BDSM snímků, která věčně zkoumá sama sebe a ostatní agresivně soudí. V určitých ohledech byla přesně ten typ literární postavy, který mezi chronicky online čtenářstvem vyvolává enormní zájem. Je totiž takzvaně „relatable“, dá se s ní snadno identifikovat.

Stejně jako její fanoušci, i Irina okolí spíše pasivně pozoruje a vyhodnocuje. Jako oni je nešťastná, vržená do koloběhu nekonečného přežívání. Absolvovala uměleckou vysokou školu, jež slibovala velkou kariéru, ale místo toho dělá za barem a svému fotografickému poslání se může věnovat jen ve skromném čase po práci. Jenže to už je většinou tak unavená, že se jí do toho ani nechce.

Irininy ironické a kousavé komentáře na adresu mužů, popkultury, současného světa a jeho neobhajitelně příšerného stavu si zběsilý algoritmus TikToku v pandemickém roce 2020 oblíbil jako máloco z tehdejší knižní produkce. „Ženská verze Amerického psycha“ zněla zjednodušující nálepka, díky níž se kniha prodávala o sto šest. Román Boy Parts ale mnohem spíš byl Americké psycho pro čtenářstvo generace Z, která dospívala na začátku čím dál komplikovanějších dvacátých let tohoto století.

Oproti Americkému psychu se v knize Boy Parts změnil gender ústřední sociopatické postavy. V kontextu vlny tzv. weird girls knih, které zosobňují třeba hrdinky románů Ottessy Moshfegh nebo Sayaky Murata, jde o svým způsobem důležitou společenskou změnu – místo Patricka Batemana se nám dostalo Iriny. Na postavu nesmírně bohatého, zdánlivě svou vlastní pílí úspěšného muže už se najednou nelze pořádně napojit: na vytočenou fotografku narážející na gatekeeping uměleckého světa starší generace ovšem ano.

S tímto posunem souvisí skepse vůči sociální hře, která slibuje, že když vystoupáte po žebříčku společenského uznání férovou cestou, pak to klapnout musí. Nedůvěra v to, že svět je přece férový a odměňuje píli, od devadesátých let, kdy Easton Ellis Americké psycho napsal, výrazně narostla. Irina se jako had vplížila do nového, pro čtenáře pochopitelnějšího prostoru, kde typům, jako byl Ellisův Bateman, dávno odzvonilo. Irina už žije v ekonomické nejistotě a bez špetky luxusu. Patří k prekariátu a zažívá syrové rozčarování z dospělého života, ve kterém se jí nedostává lásky, klidu a štěstí slíbeného v dospívání. Postupně propadá rezignaci. Jediným východiskem pro ni zůstává aspoň možnost poškodit ostatní, a to včetně nejlepší kamarádky – třeba Irina svou kartu ještě obrátí. Jak se říká dnešním internetovým jazykem: „fuck around and find out“, zkus blbnout, a třeba na to přijdeš.

Následující kniha Elizy Clark s názvem Penance už mířila jinam, přestože by autorka po prvotním úspěchu klidně mohla napsat druhý díl nebo přinejmenším navázat dalším vyprávěním o zvrácených zlovolných hrdinkách v první osobě. Úspěch by ji nejspíš neminul. Zvolila si ale komplikovanější cestu.

Clark ale v románu Penance hraje novou hru, tentokrát s žánrem true crime. Do souboje se pouští hravě i tvrdě a s (podle mě zcela spravedlivým) podezřením vůči žánrovým pravidlům. Zlo v Penance není estetické, ani přitažlivé, ani sebevědomě stylizované. Je nudné, kruté, provinční. Clark zkoumá, jak naše fascinace skutečným násilím vyrůstá spíše z potřeby vystavět kolem něj srozumitelný a atraktivní příběh. Děláme to, abychom mu dokázali porozumět, mohli jednoznačně říct, proč a za jakých okolností k němu došlo, a tím mohli celou senzaci zase schovat do bezpečné přihrádky vyřešených případů. Tak, aby nás už v jinak civilizované společnosti nestrašilo. Je to gesto, které vylučuje druhé, mnohem nepříjemnější vysvětlení: totiž že násilný akt se může vymykat všem rámcům běžného chápání. Román Penance ale zároveň nechtěně ukazuje, jak snadno se stírá hranice mezi kritikou senzacechtivého žánru a jeho pouhou reprodukcí.

I. Boy Parts a virální psychopatka, ve které se můžeme zhlédnout

Irina v románu Boy Parts není bohatá ani skutečně úspěšná. Opakovaně říká, že na sociálních sítích ji sledují řádově tisíce lidí. Má své fanoušky a není neviditelná, v britském kontextu ale rozhodně není opravdová influencerka. Stačí jí to ale k tomu, aby se cítila důležitá, dokonce nadřazená některým jiným absolventkám umělecké školy, které takový dosah nemají. Je jednoduše úplně běžná současná umělkyně, jež se pokouší přežít ve světě, kde se estetika monetizuje rychleji než vlastní identita a kde se všechno vyhodnocuje čísly ještě dřív, než člověk najde vlastní styl.

Irinino manipulativní a paranoidní chování a postupně čím dál radikálnější tvorbu lze vysvětlit jednoduše tím, že se ve skutečnosti ve skrytu duše strachuje, jestli si jejích fotek někdo všimne. Při podrobném čtení začne být zjevné, že Irina se neustále neporovnává s méně úspěšnými spolužáky, které zavrhne jednou větou, ale s těmi, co to dotáhli dál, a které chce překonat. Její přístup k umělecké tvorbě není solidární, založený na vzájemné pomoci, ale, místy navzdory okatému woke jazyku, naprosto starosvětský a konkurenční. Irina se zkrátka řídí krédem „Znič všechny, co ti stojí v cestě“.

„Frank mě přinutila přečíst si knihu Susan Sontag S bolesti druhých před očima. V jedné pasáži Sontag píše, že když lidé dřív byli svědky něčeho hrozného, prý jim to připadalo jako sen. Dnes ale v takovém případě říkají, že to bylo jako ve filmu. Filmy v našem kolektivním vědomí nahradily sny – staly se měřítkem toho, co je neskutečné nebo téměř skutečné. Dnešek byl jako film, co se přehrává ze staré, zkreslené videokazety,“ říká Irina zhruba v polovině románu Boy Parts.

Irinu zaujme hubeňoučký pokladní v oblíbeném – tedy v tom, který je nejblíž jejímu bytu – supermarketu. Začne ho fotit v čím dál víc ponižujících polohách, jež hraničí se sexuální submisivitou. Její fascinace je estetická: zbožňuje jeho křehkou tělesnou schránku a je posedlá cílem zaznamenat ji jako nějaký zvláštní úkaz mezi jinými, silnějšími, mužskými těly. Sama si namlouvá, že mu tím dává hlas, možnost úniku z ponižující práce na pokladně.

Muž je zprvu taky nadšený, protože se poprvé cítí pochopený, a postupně se do Iriny během pokračujícího focení zamilovává. Ona sama ho ale čím dál víc vidí jen jako prostředek: nejdříve k dosažení vlastní slávy, ale později z něj čerpá hlavně uspokojení ze sebe samé, pocit moci. Irinu těší ponižovat někoho slabšího. Na to, že si neustále stěžuje na špatné chování od všech ostatních (rodiny, přátel, uměleckého světa), při první příležitosti až podezřele snadno dupe po někom ještě zranitelnějším.

Pro Ellisova Batemana byly statusové symboly jeho práce na Wall Street, drahá jídla a vinylové desky; stačilo něco tak malého jako krásnější vizitky kolegů, a hned se v něm probudila iracionální závist. Irina má jen Instagram, zamítnuté granty a nekonečně nudné směny za barem se slizkými opilci. Její sebedestrukce se neodehrává v kulisách kapitalistického excesu. Dochází k ní v malých nuzných bytech, v kuchyňkách s poškrábanými linkami a v zakouřených barech, kam chodí lidé, kteří prostě nemají peníze na lepší.

Bezprostřednost románu Boy Parts je ve výsledku víc šokující než fantaskní scénáře o bankéřích. Irinino prostředí je většině čtenářstva mnohem bližší než to Batemanovo. Clark ukazuje, že k tomu, aby se z ambiciózní holky stala násilná psychopatka, není zapotřebí oblek od Armaniho. Stačí obrovské ambice na pozadí frustrujících okolností a schopnost vlastní bolest nestoudně přesměrovávat na lidi kolem. I ty bys mohl(a) být Irinou, která v nestřežený moment překročí hranici morálně přijatelného.

Uživatelé TikToku si před těmi šesti lety Irinu přivlastnili, protože je záporačkou, se kterou lze snadno mít tolik společného, až je těžké ji při čtení částečně neomlouvat. Irina nejspíš touží po stejných věcech jako vy a stejně jako vám jsou jí nespravedlivě odpírány. Irina používá všechna správná woke slova, jimiž pojmenovává šovinistické muže, elitářské galerie a mechanismy, které ji připravují o příležitosti – až je čím dál náročnější vidět, kdy se sama v mezičase chová naprosto neomluvitelně a krutě.

Irininy činy provází zlo, které zní z útržků přečtených během pár sekund na displeji telefonu sympaticky. Zlo, jež se dá citovat, sdílet a dávat na odiv jako něco, co k její do kouta zahnané identitě patří. Irina je v tomto ohledu produkt zmiňovaného weird girl hnutí: její emoce jsou nestravitelné, ale ona sama je na pohled nádherná, podobně jako bezejmenná hrdinka románu Můj odpočinkový rok Ottessy Mosfegh. Ta se sice nenávidí, ale autorka nám neustále připomíná, že je objektivně krásná – hubená, s perfektními vlasy i řasami, a to i v polobdělém stavu. Atraktivní zlo je ostatně oblíbeným námětem úspěšných seriálů a filmů posledních let, od Bílého lotosu přes Trojúhelník smutku či Parazita po Sektor nebo Boj o moc.

Když nás Irinino chování a postupné klesání na čím dál hlubší morální dno uhrane, nefascinuje nás jen pouhé násilí. Spíš jsme okouzleni stylizovaným vyhořením, což imponuje generaci, jež hledá příběhy o lidech, kteří se nebojí stát se tou nejhorší možnou verzí sebe sama, protože v systému, který jim nadržuje, působí nejsvobodněji. Přijali za své to, co je jim vnucováno, a ve snaze toho dosáhnout pak překročili hranici morálně přijatelného.

Podobné knižní hrdinky jsou zajímavě paradoxní: až s absurdní přehnaností naplňují pravidla statu quo, ale zároveň ho tím kritizují. Podobně to v minulém století dělali mužští hrdinové například ve Scorseseho filmech Taxikář nebo Král komedie v podání Roberta DeNira. Tenhle mužský archetyp pak pro naše století aktualizoval (či vykradl, záleží na pohledu diváka) Joker.

Stejně jako oni se i Clark v románu Boy Parts do kapitalistických ideálů strefuje prostřednictvím jejich nejvyhrocenější podoby.

II. Penance: Postmoderní zkoumání násilí, které je obětí své vychytralosti

Román Penance je jiný. Tam, kde Boy Parts vytváří mýtus kolem ženy, která se rozhodne nebrat v potaz morálku, ukazuje, co se stane, když je morálka ignorována doopravdy. Bez filtru a stylizace, které přináší ich-forma.

Penance formálně napodobuje žánr true crime. Kniha se skládá z fiktivních rozhovorů, dokumentů, výpovědí a rekonstrukcí. Autorka nás však nevtahuje kamsi do temnějších koutů lidské duše, ale postupně nás od sebe odtlačuje stupňujícím se bouráním čtvrté vypravěčské stěny.

Příběh sleduje semknutou skupinu puberťaček, která začne čím dál víc připomínat sektu. Všechny nakonec sektářství podlehnou a brutálně zmlátí a upálí svou spolužačku. Clark přitom nerozebírá jen vraždu samotnou, ale především to, jak se z násilného činu stane romantizovaná komodita na internetových fórech o sexy vrazích a outsiderech, kteří vystřílí školu.

Román Penance pojednává o tom, jaké to je, když se tragédie prodává jako obsah: jak získáváme „pocit informovanosti“, aniž bychom se přiblížili pravdě, a především jak snadno se snaha společnosti pochopit pachatele či oběť promění v touhu vlastnit jejich příběh a rozebírat jej. Je to úctyhodný cíl. Právě svou formální propracovaností se však tato snaha stává problematičtější.

Kniha se totiž tváří jako radikální gesto namířené proti true crime estetice, ale zároveň nás od prvních stránek Clark chytá do pasti, když používá formální aparát tohoto žánru. Investigativním tónem nám předkládá přepisy, dokumenty a rozhovory a současně nás v mezikapitolách kárá, abychom této formě nedejbože moc nepodlehli. Její vypravěčský hlas se neustále omlouvá, ironizuje vlastní metodu a upozorňuje čtenářstvo, že samotná fascinace brutalitou je podezřelá.

Autorčin metakomentář má sloužit jako morální brzda, ve skutečnosti nás však z textu vytrhává. Jakmile se začneme nořit do příběhu upálené spolužačky, Clark nás zastaví a připomene, že bychom se tím vším, co před nás staví, vlastně neměli nechat unést, tedy pokud máme rozum. Odpovědnost tak přenáší čistě na individuální úroveň, nikdy se netýká knižního či mediálního trhu, ale dychtivých očí jednotlivců, kteří true crime příběhy hltají.

Čteme tak román, který se bojí toho, o co se snaží. S tím souvisí i zásadní problém: Penance kritizuje estetizaci násilí přesně těmi prostředky, díky nimž je true crime tak přitažlivý. Struktura románu je brilantní a dynamická; chytře dávkuje napětí. Clark je natolik obratná stylistka, že i pasáže, jež mají působit jako chladný dokument, čteme jedním dechem. Tím však vzniká zvláštní paradox: autorka nás varuje před senzacechtivostí, ale zároveň nám ji servíruje v té literárně co možná nejatraktivnější podobě. Deklaruje sice morální odstup, ale nabízí nám spíš estetický prožitek. Otázka tedy zní: dá se skutečně kritizovat žánr tím, že ho napodobím tak přesvědčivě, až je výsledkem jeden z nejčtivějších románů roku?

Právě zde Clark naráží na meze vlastní strategie. Její opakovaná metapříprava je unavující. Všechny ty postmoderní poznámky a předsunuté alibi pro případ budoucích výtek nakonec spíš knihu chrání před negativními recenzemi, než aby působily jako autentická literatura. Jako by se autorka bála toho, že budeme brát román Penance vážně.

Můj oblíbený režisér a spisovatel Werner Herzog opakovaně říká, že fikce má schopnost proniknout k „exstatické pravdě“, k něčemu hlubšímu, než jsou pouhá fakta. Clark se však ve chvílích, kdy by mohla této úrovně dosáhnout, odskokem k ironickému odstupu sama vyhazuje ze soukolí prožité pravdy. Ve čtenářstvu tak vyvolává zvláštní cynismus: když se autorka směje vlastní knize, jak ji máme brát s plnou vážností my?

III. Proč nás to přitahuje? Sounáležitost i odcizení.

Clark své dvě knihy nepropojila dějem, ale tématem: oba romány zkoumají, jak moderní kultura pod povrchem žije touhou po extrému. Boy Parts pracuje s extrémem individuálním, intimním, ambiciózním, Penance s extrémem kolektivním, medializovaným, zcizujícím.

Společné ale mají jedno – umožňují nám dívat se na zlo z bezpečné vzdálenosti a zkoumat, co v nás ukazovaná temnota probouzí. TikToková romantizace Iriny je v jistém smyslu obranný mechanismus. Někdo nasdílí jeden z nejtemnějších vnitřních monologů a připíše k tomu ironicky: „Literally me dneska.“ Je to vtip a hlavně hyperbola, ale také přiznání. Ve světě, v němž se často cítíme bezmocní, začínáme obdivovat postavy, které sílu nacházejí v ničení.

True crime vlna, kterou román Penance zrcadlí, funguje opačně: dává nám zdání morální nadřazenosti. Nejsme to my, kdo páchá zlo. My ho jen „zkoumáme“. Přitom se často chováme nikoli jako svědci tragédie, ale jako spotřebitelé, kteří hltají další a další příšerné události. Důležitější než oběti jsou vždy podivní pachatelé a jejich často neuchopitelná motivace, které toužíme nějak pochopit.

Obě knihy tak vytvářejí zvláštní kruh. Irina i puberťačky z románu Penance jsou produktem společnosti, která ztrácí schopnost vypořádat se s vlastní temnotou obyčejnými prostředky. Proto si kolem ní vytvořila komodifikovaný žánr, který ji schová pod roušku stravitelného vyprávění. Buď temnotu estetizujeme, nebo ji outsourcujeme do žánrových škatulek (i když v sobě true crime jádro pravdy nese) a při čtení nebo poslechu se od ní dokážeme odosobnit. Příběhy sériových vrahů, vražd či únosů dětí se pak stávají jakousi pohádkou na dobrou noc.

IV. Autorka post-ironické digitální doby

Romány Elizy Clark s dnešním publikem tak silně rezonují nejspíš právě proto, že naší generaci poskytují luxus bezpečného flirtu s monstrozitou. Boy Parts i Penance nám umožňují nahlédnout do propasti, do světa ženského násilí a nitra dívčí krutosti, do banality zla v provinčním městečku. Knihy Elizy Clark jsou literárními obdobami doomscrollingu: můžeme si jejich prostřednictvím sáhnout na něco sice hnusného, nechutného, morálně nepřijatelného, ale podaného na měkkém polštáři vrcholně autorského zpracování, postmoderního odstupu a formální virtuozity.

Clark dokonale rozumí úzkostem z dospělosti, finanční nejistotě, pocitu, že svět je zkažený a opravit už nejde. A proto její hrdinky působí autenticky. Právě v tom spočívá ono hluboké napojení její tvorby na TikTokovou generaci. I ta, stejně jako postavy Elizy Clark, ví, že je něco zásadně špatně – zároveň se ale naučila se stavem věcí vyrovnávat spíš odstupem a ironií než snahou něco měnit. Chybí jí jakákoliv naděje.

Právě tato cynická poloha je důvodem, proč jsou knihy Elizy Clark populární, ale do určité míry také prvoplánové. Clark je technicky brilantní: má skvělé dialogy, výborné načasování, je přesnou pozorovatelkou genderových vztahů i polarizovaného mediálního prostředí. Jako jedna z mála současných autorek píše autenticky o internetu a online světě.

Jenže velká část její kritiky – ať už míří na kult weird girls nebo na predátorskou logiku žánru true crime – končí u gest, jimiž autorka dává na odiv vlastní sebeuvědomění. Autorka opakovaně ukazuje, že „ví“, co dělá: že chápe, jak je nebezpečné estetizovat násilí, jak snadno lze zneužít trauma pro vysvětlení zlého chování, jak lehce se identifikace s monstrózní hrdinkou stane další virální pózou. Ale dál už nejde.

Její romány diagnostikují, brilantně pojmenovávají symptomy, ale odmítají nabídnout cokoliv jiného než chytrou, hořkou poznámku pod čarou. Jsou jako virální tweet, který ale obsahuje jen cynický povzdech. V tom smyslu jsou vlastně spíš dokonalým produktem současné ironické kultury než její skutečnou transgresí.