Vzepřít se homogenizaci světa: auta jako důvod, proč potřebujeme nově vidět svět

Sedím u okna kavárny a ze světa za mým odrazem na mě zírá stejnost. Sedím a přemýšlím o knize, kterou jsem nedávno četl. Pojednává o autech a infrastruktuře, o tom, jak se na ně dá podívat z odstupu. Rakouský umělec a teoretik Kilian Jörg v knize Das Auto und die ökologische Katastrophe: Utopische Auswege aus der autodestruktiven Vernunft (Auto a ekologická katastrofa: utopické cesty ven z autodestruktivního rozumu, 2024) používá zásadní pojem homogenocén.

Není první, kdo po tomto pojmu sáhl, ale jako první jej dává systematicky do vztahu s cestami ven. Cestami, jež vedou ze světa, který je podle něj produktem transformace „planetární hmoty, jejímž nejúčinnějším činitelem je pohybující se já alias ‚automobil‘“. Jörg dále hravě odkazuje na slovo „auto“ a jeho zdánlivě samočinný pohyb – ostatně polština na rozdíl od češtiny „automobil“ stále překládá výrazem „samochód“. Mytizující ustanovení auta jako samohybného objektu, nezávislého na širším prostředí (pravděpodobně proto, že při pohybu není zdroj energie zřetelný), se dělo a děje souběžně s ustavováním mýtu moderního lidského já. Takového, které známe z kartesiánské filozofie, která přinesla moderní rozdělení duše a těla, subjektu a objektu. Karteziánský dualismus je v naší kultuře tak zažitý, že ho většina z nás nedokáže zpochybnit, a když už tak učiníme, vyžaduje velkou námahu, abychom na jeho základě doopravdy přestali automaticky vnímat, myslet a jednat.

Kritika proti sjednocování silou

Náš vztah ke světu utvářejí podobné procesy jako naše představy o automobilu. V homogenocénu se nerozvíjí jen automobilový průmysl a pohodlí dopravy. Patří k němu i zakládající operace takzvaného univerzálního rozumu, který předpokládalo osvícenství – „neutrálního“ a hlubokého poznání, dostupného všem lidem. Odkaz osvícenství uskutečňujeme v dobrém (poctivou kritikou, o kterou se snažím v tomto textu) i ve zlém (když omezené zaměňujeme za všeobecné a přichází arogance vyplývající z výjimečnosti, kterou si sami přisuzujeme, spolu s uzavřeností jinakosti světa, pózou vycházející ze zažitých samozřejmostí).

Všechno to zmiňuji hned na začátku, aby bylo jasné, jak moc propletené jsou všechny různé části naší reality. Je zřejmé, že člověk musí mít mnoho znalostí z řady různých oborů, aby všechny tyto vlivy mohl nahlédnout a neuchyloval se k pohodlně realistickým vysvětlením, jež by předpokládaly, že věci prostě nějak jsou, a tím to končí.

Právě takovou kritickou analýzu provádí Kilian Jörg ve vztahu k automobilům v naší středoevropské samozřejmosti. Věnuje se tomu, jak je náš svět doslova přeformován (či terramorfován) prostřednictvím aut a všeho, co s nimi souvisí: svět se stává hladkým sjednoceným povrchem, po kterém se vine infrastruktura určená pro automobily (včetně té palivové), až nás zřídkakdy napadne, že svět jsme takto stvořili a že to mohlo dopadnout klidně i jinak.

Homogenocén je období, kdy dochází k homogenizaci živých organismů a jejich vztahů, přičemž jeho výrazným průvodním jevem je ztráta biologické a kulturní rozmanitosti vlivem globalizace. Podobně jako například koncept plantážocénu Donny Haraway, případně kapitálocénu Andrease Malma, i koncept homogenocénu pojímá biosféru a kulturu jako úzce související prvky světa. Při vyprávění dějin kapitalismu bere rovněž v úvahu rozvoj monokulturních plantáží tzv. Nového světa, na kterých kromě domorodých obyvatel pracovali i dovezení otroci z Afriky a později námezdní otroci, eufemisticky nazýváni smluvní služebníci, především z východní, jižní a jihovýchodní Asie.

Všechny tyto jevy spojuje proces násilného vytržení (lidí a jiných organismů, včetně rostlin, např. těch, jež se využívají k tvorbě monokultur) z původního kontextu, přerušení vztahů a vsazení do kontextu nového, ve kterém se ani rostliny, ani lidé nevyznají – nenavázali ještě ekologické vztahy. Rostliny jsou ze svého ekosystému vyjmuty nejen fyzicky, ale i metafyzicky: v rámci biologické klasifikace jsou redukovány na jedince, kteří stojí mimo komplexní síť vztahů. Příroda, zjednodušená podle historicky podmíněné a ekonomicko-politicky motivované klasifikace, se pak může v očích mnohých stát přírodou samotnou.

Rozmanitost (či její absence) má přitom reálné, vážné a dlouhodobé dopady na celou planetu. Jsou často nenápadné – nelze si jich všimnout jen tak, během každodenního života – a k zkoumání těch dopadů potřebujeme komplexní mezioborové analýzy, které zohledňují a zahrnují každodenní zkušenosti i z různých koutů světa.

Všímat si (ne)přirozenosti světa

Nejtěžší totiž často bývá všimnout si toho, co je (zdánlivě) všude – co spoluvytváří náš svět tak moc, že si jeho přítomnost ani neuvědomujeme a neuvažujeme nad tím, že by to mohlo být jinak. Když se ovšem na svět podíváme pořádně, začne se jevit jako komplexnější a různorodější, než jsme čekali, nebo může dokonce odporovat domněnce o jeho samozřejmosti.

Svět je přitom složený nejen z věcí, životů, technik, praktik, myšlenek, vjemů nebo zkušeností, ale i nás samých, myslících a vnímajících bytostí. Obvykle sami sebe nevnímáme jako součásti vyvíjejícího se světa, který zahrnuje myriády procesů. Jsme totiž vedeni, naučeni k tomu, abychom „přirozeně“ a jasně oddělovali sebe a svět, subjekt a objekt. O těchto samozřejmých předpokladech nás ani nenapadne pochybovat.

Pozice pozorovatele však není zdaleka tak univerzální a všem dostupná. Mezi čtenářstvem jistě budou tací, kteří se pozorovateli stát nemohou a jejichž pozice a expertíza bývá, často i slovně, zpochybňována.

Ovšem to, že nějací jsme (resp. že nějakými jsme se stali a stáváme), ještě neznamená, že tací musíme zůstat navždy. Chceme-li se naučit myslet a navíc i jinak vidět (což je náročnější), hodí se nám antropologie, kritická studia vědy, mezikulturní vizuální studia a dekoloniální filozofie. Tyto obory odhalují zdánlivě nevyvratitelné samozřejmosti. Potřebujeme je, protože bez zpochybňování daností bychom zůstávali ve stále se vracející karteziánské binaritě, která paradoxně tolik staví na myslícím „já“, až je ze světa vyjímá. Kultura se pak hroutí do solipisismu na jedné straně a do krajně naivního realismu na straně druhé. Život jde dál a známé a zřejmé problémy jsou čím dál horší.

Školství a kultura, kterou školství formuje, mnohým ztěžují naučit se vidět, promýšlet a cíleně se zapojit do zdánlivě přirozených procesů, které jsou již vždy propleteny se silami utvářejícími společnost. Brání jim chápat vztahy usměrňující moc, kterou nikdo z nás mimo vyšší vrstvy společnosti nevládne.

Homogenizováni algoritmem

Můžeme se zaměřit třeba na homogenizaci na trhu práce. S ní souvisí lidové řeči o zlé a neefektivní státní byrokracii. Papírování v soukromém sektoru totiž magicky přestává být problém, nehledě na velikost podniku.

Kdo poslední dobou hledal práci, jistě si všiml dvou změn: procesy se prodloužily a ve větším měřítku se začaly používat algoritmy. Delší procesy znamenají, že i na vstupní pozice se uchazeč musí prokecat čtyřmi koly, jen aby dostal anonymní negativní zprávu, nebo se mu neozvali vůbec; hojnější využívání algoritmů znamená, že dokud uchazečka nezačne používat ChatGPT, který nakrmí slovy z inzerátu, její zprávu si člověk ani nepřečte – automaticky bude odfiltrována nehledě na to, jestli se dotyčná na místo hodí či ne. O kvalifikaci čím dál víc rozhoduje to, jestli umíte napsat dokument tak, jak ho čtou algoritmy. Je až bolestně zřejmé, že bez kontaktů, jež vám umožní tento krok přeskočit, či jiného způsobu, jak někoho v HR přimět k tomu, aby vaši přihlášku pečlivě prozkoumal, dobrou práci neseženete.

Zajímavá práce se sice nejspíš vždycky sháněla přes známosti (zásadní roli v tom hraje společenská třída), ale aktuální situace maří snahy o rovnost příležitostí ještě víc. To se dotýká zejména nás neurodivergentních, kteří s navazováním kontaktů bojujeme: algoritmy vyžadují, abychom dokumentaci homogenizovali, a snižují šance, aby se atypické (a přece o nic míň schopné, ba někdy i schopnější) uchazečstvo na nějaké místo dostalo.

Ucházení se o práci tedy s sebou dnes skutečně přináší spoustu neefektivní byrokracie. Tři až čtyři kola pohovorů, včetně testů, které trvají přes hodinu a někdy i výrazně déle; zbytečné formuláře na stránkách a portálech, kde objasňujete náplň svých předchozích zaměstnání, jako by to z vašeho životopisu nebylo jasné. Pro lidi hledající dráhu, jež se vymyká předem daným kategoriím, to představuje téměř nepřekonatelné překážky.

Přisluhovači kapitálu přitom stále jen opakují, jak je stát neproduktivní a přespříliš byrokratický, aniž by uznali, že v soukromém sektoru je zbytečná byrokracie rozšířená také.

V pozdním kapitalismu musíme být všichni jedineční, ale jen do té míry, abychom pasovali do předem daných škatulek. Opakovaným zadáváním stejných údajů do přihlašovacích portálů má být údajně vše mnohem srozumitelnější. I tak vás ale nakonec čekají potíže – pokud jste si vydělávali z mnoha různých zdrojů, vykonávali různě profese nebo pracovali na volné noze, do představy o zaměstnání, která je naprogramovaná do AI filtrů nebo hlav pracovníků HR lidí, vždycky něco nesedí.

Objem potřebného papírování roste s velikostí organizace a její složitosti – s tím, jak se mocní chtějí pojistit proti všem okolnostem zároveň tvrdí, že jim jde o bezpečí lidí. Odporuje přitom mýtu o hrdinném podnikateli: korporace dnes mohou žalovat státy za nerealizované výdělky v případě, že stát brání životní prostředí. Právní konvence a zákony jsou totiž všude na planetě často vynucovány tak, aby odpovídali extraktivním ambicím globálního kapitálu.

Všechny tyto procesy na hmotné úrovni ovlivňují naše životy, ale všímáme si jich tak napůl. Společnost si zvykne, že hledání práce znamená projít několika koly pohovorů a testů, přičemž každé z nich vyžaduje profesionalizaci na všech úrovních. Největší břímě tak dopadne nejvíc na ty nejzranitelnější, pro které bude pohodlná práce ještě míň dostupná.

Zykneme si, že má-li vůbec někdo živý vidět naši žádost, neobejde se to bez neekologické, homogenizující AI. Jenže jakmile se něco stane samozřejmostí, bez které se běžný člověk neobejde, vznikne infrastruktura – tak jako vznikly silnice a čerpací stanice.

Pracovní podmínky, jak jsme je znali donedávna, nám vydobyla společenská hnutí, jež byla kdysi i na pomezí zákonnosti a často razantně bojovala proti moci kapitálu, ke kterému se stát vždy přikloní se svými represivními složkami. Podobné protipohyby si vynucují rozrůznění stejnosti i dnes, ať už u nás, nebo v dalekých krajích, kde například včely dostávají práva.

Současný stav věcí tedy není nějak jednoznačně „přirozený“. Změny v náboru zaměstnanců i celé technologické a koncepční infrastruktuře pracovního trhu byly záměrné a uskutečňují je ti, kteří chtějí co nejméně zaplatit za co nejvyšší produktivitu. Nejde o spiknutí, ale o výsledek nespočtu dílčích kroků vedených touhou akumulovat kapitál v neprospěch ostatních lidí, celé společnosti i planety. Kroků, jež jsou nám představovány jako výhodné i pro zaměstnance.

***

Lidé se v naších luzích a hájích rádi nadál odvolávají na to, že za komunismu nebyla čokoláda a pomeranče. Zcela neironicky je už ale nezajímá, jaké nelidské podmínky a násilné politické intervence umožňují, aby byly tytéž komodity dostupné v kapitalismu. Systémové násilí se stává klíčovou součástí fungování světa, a zároveň není běžně viditelné.

Právě infrastrukturám, jež podpírají naše moderní společnosti, se budeme věnovat ve druhé části eseje, která na Revue Prostor vyjde brzy.

***

Za neúnavnou editaci děkuju Ondřeji Trhoňovi a za zpětnou vazbu Ladislavu Novému.