Martin Talaga vs. „pick me gays” // RANT Prostoru #148
„Jakákoliv queer tématika má na sociálních sítích velký dosah. Pokud jsi „pick me gay“, dostáváš se…
Na Palackého náměstí se demonstruje proti návrhu zákona, který by ztížil přístup ke změně pohlaví. Zalarmovalo se nás přes whatsappovou skupinu Transport Express asi dvacet a bude tam i můj nový crush Elias, který tu skupinu založil.
Už zdálky vidím, že na rozdíl ode mě si dal práci s výrobou transparentu „PUSSY IS A FEELING“ dozdobeného chobotničkami (jakože „octopussies“). To já jsem spíš demošková začátečnice, která navíc vystoupila na stejné zastávce, kde se srocuje skupinka nácků. Naštěstí, jak teprve dopíjeli kávu z Ječmínku, si ani nevšimli, že nejsem žena, a jenom se mlsně olízli.
„…k tomu já se vám nikdy nepřiznám!“ sundávám si v půlce tracku sluchátka.
Propojím si nové tváře se jmény, které jim nevybrali rodiče, a zahlédnu i svoje dávnější crushe; je nás málo, abychom se nepotkávalx. Chtěla bych milovat všechny lidi, ale nejde to – co nevidět začnete někomu ubližovat. A tak si tuhle náboženskou potřebu kompenzuju aspoň sex workem pro lidi se znevýhodněním, tam jsou pravidla jasná.
Baví mě, jak se někteří policajti kolem nás snaží působit mile, jako by zkratka A.C.A.B znamenala All Cops Are Beautiful. Na pódiu už jedou proslovy. Osobní, odborné, politické. Moc se nesoustředím, stačí mi věta: „Tranzice byla nejlepší volbou mého života.“ Zato František Palacký poslouchá nehnutě a není divu, že ho to tak zajímá, vždyť i jeho kamenný doprovod tvoří parta naháčů a okřídlených postav.
Jsem vlastně i vztahová amatérka, mám úzkost z monogamie a při víc lidech zase hůře komunikuju. People pleaserka – těžko říct, co dělám kvůli druhým a co chci já sama. A to mám za sebou nějaké terapie! A taky nějaké to zpochybňování terapeutických metod, stejně jako sexuologie, erotiky, politiky identit…
Ve větvích nade mnou si nějaký pták udělal hnízdo z odpadků.
Bohudíky za tenhle náš queer safe space.
Ohlédnu se po Eliasovi, když v tom se na mě otočí někdo hodně mladý s řetízky a flitry, nabídne mi sušenku a prohodí: „To je hezké, pane, že jste nás přišel podpořit.“
Jako vážně?! A, blbka, ještě poděkuju za sušenku.
Zasáhne mě to. A bolí to dlouho. Představa, že vypadám jako něčí otec. Strejda v sukni. Kolemjdoucí, jehož se to vlastně netýká.
A tak se pouštím trochu nejistě, ale z nutnosti do těchhle zápisků, protože ta neviditelnost nebinarity i přímo v komunitě je nesnesitelná.
Ne, ne, ne… Ani, ani… Ano. I pro tebe svící slunce.
„…k tomu já se vám plně přiznávám!“
Bouřlivý potlesk. Dozvídáme se, že většina senátu transfobní návrh zamítla, a odcházíme hromadně na zmrzku.
Zdaleka ale není vyhráno.
Před spaním si představuju, že jsem vrtulník. Dokud parkuju v hangáru vojenského letiště, tak se to dá, ale když se mi roztočí vrtule, k tomu ten hluk, odlepujeme se i s posádkou v mém břiše od rampy a kroužíme vysoko nad krajinou, chytá mě úzkostná závrať… jaký člověk by tohle mohl chtít!
Ariel Macl je víla z českého moře.
