Čteme vůbec ještě pro zábavu? Goodreads a úskalí gamifikace našich koníčků

Jan Jindřich Karásek
19. 8. 2022

Na chytrých telefonech trávíme čím dál více času tím, že se pozorujeme. Kolik kroků jsme ušli? Jak dlouho už nekouříme? A kolik knih jsme tento měsíc přečetli? Možná je na čase si položit otázku, proč životní štěstí měříme místo radostí seberozvojem.

Foto: Martin Péchy

„Život neni boj, život je hra, prečo asi hraj obsahuje slovo raj, fakt nemusí trpieť, aj keď ťa naučili, že hej, vyber si svoju preferenciu a len stlač play,“ rapuje Majk Spirit na tracku s příznačným názvem Život je hra z roku 2019. Toto přesvědčení, že život, jakkoli je v mnoha ohledech náročný, nemusí být nakonec utrpením, když jej proměníme ve hru, je v posledních letech čím dál populárnější. Ostatně dává to na první pohled smysl. Během „skutečné“ existence běžně zažíváme pocity frustrace, samoty a zklamání, které nám brání v seberozvoji nebo uskutečnění budoucích plánů. Negativní a komplexní emoce z nás na jedné straně dělají lidské bytosti, na druhé ale kvůli nim prostě často nejde dosáhnout tzv. plného potenciálu – řečeno termínem, který se dnes často používá.

Zato v mainstreamových hrách, třeba v nějaké střílečce, se (většinou) uprostřed úrovně nezastavíme, abychom se společně s hrdinou zamysleli nad tím, jestli to všechno má cenu a jak moc nám partnerka, jejíž smrt mstíme, chybí. Prostě dál pragmaticky plníme dílčí úkoly, které vedou hlavního hrdinu k úspěchu a nám poskytují pocit okamžitého uspokojení.

Hravým životem k vyššímu platu?

Spisovatelka a herní designérka Jane McGonigal o tom, jak v životě uspět s pomocí herního mindsetu, vydala v roce 2015 naučnou knihu SuperBetter: The Power of Living Gamefully (SuperLepší: Síla hravého životního stylu). Šest let před vydáním bestselleru utrpěla otřes mozku, který ji na dlouhou dobu poznamenal, především ztrátou energie, motivace a vůbec duševní síly pracovat a žít. McGonigal se proto rozhodla ze své soukromé tragédie udělat hru a běžným úkolům začala říkat herně - např. poslat pracovní maily si zapsala jako splnit quest pro listonoše. Postupně se ze své nešťastné situace zase dostala a vypracovala se až ke kýžené produktivitě, jejíž ztrátu oplakávala především.

Gamifikace, tedy přeformátování svého života a jeho jednotlivých aspektů do herních mechanismů, je populární i mezi různými self-help guru a tzv. hustlery, podnikavci, kteří míří na vrchol kariérního řetězce. Na pomoc si přitom berou (nejen) motivační citáty na fotkách Bugatti a vypracovaných mužů v drahých oblecích, ideálně s doutníkem či sklenkou whisky v ruce. Hry jako takové sice mají za ztrátu času, ale co udělat ze samotného života hru a zažívat při cestě k vysněné práci či platu stejnou zábavu jako v dospívání u Nintenda? To zní přece dobře, chytře a užitečně, je to tzv. „life hack“. 

Gamifikace nejčastěji nabývá podobu různých aplikací, které nás pomocí herních mechanismů motivují např. ke zlepšení kondice při běhu, překonání závislosti, kdy za každý den bez kouření dostaneme puntík, nebo k učení jazyků jako v případě Duolinga, kde najdete levely, questy, bedny s odměnami či zkušenostní body.

McGonigal píše zajímavě, ale zároveň zosobňuje, co je na současném sebegamifikačním boomu problematické. Autorka sice svá tvrzení podporuje řadou přesvědčivých výzkumů i dojemných životních příběhů, které sesbírala od lidí, kterým gamifikace pomohla, přesto mi při čtení zůstávala na jazyku hořká pachuť. Jakkoli jsem si horlivě psal poznámky a chtěl je využít i pro zlepšení svého života, což mimochodem pořád plánuji, nemohl jsem si pomoci a nepřemýšlet nad tím, že cílem jejích rad je především větší produktivita, akceschopnost a vůbec kariérní úspěch. Jako by tohle bylo to jediné, co tvoří lidské štěstí. Ostatně jistá protestantská etika, u nás na východě ještě podpořená minulým režimem s věhlasným sloganem Práce šlechtí, je v lidech v Evropě nebo USA zakořeněná. Když se trápíš, znamená to, že málo pracuješ a máš tak čas zoufat.  

Na vlastní koníček s kalkulačkou

Tím se kontextovou oklikou dostáváme ke Goodreads. Z posledního výzkumu vyplývá, že tato knihomolská stránka je domovem pro zhruba 90 milionů uživatelů po celém světě. Ti ji využívají jako polosoukromý deník, kde si zaznamenávají své čtenářské zážitky. Ve zkratce: Goodreads je sociální síť zaměřená čistě na knihy. Můžete na ní zaznamenávat, které tituly se chystáte číst, jaké jste už přečetli a ohodnotit je na pětihvězdné stupnici. Velký tahákem Goodreads je komunitní aspekt – když si účet propojíte s Facebookem, sociální síť vás automaticky spojí s vašimi přáteli, kteří na ní jsou také. A v tu chvíli už můžete s kamarády vesele sdílet, co zrovna čtete, a se zaujetím sledovat, co naopak čtou oni. 
Na papíře fantastický nápad, který do jisté míry opravdu skvělý je. Díky takovému propojení nikdy nebylo lehčí od našich blízkých dostávat tipy na dobrou literaturu. Algoritmus vám na základě vašeho vkusu, výběru knih a jejich hodnocení, doporučuje další knihy, často takové, na které byste jinak třeba nenarazili.

Důležitou součástí Goodreads života je ale také tzv. roční výzva (book challenge). Naklikáte počet knih, které chcete v daném roce přečíst, a pak sledujete, jak se ke kýženému číslu pomalu ale jistě blížíte – a případně ve čtení zrychlujete, když vám Goodreads dá vědět, že jste třeba už v dubnu o šest knih pozadu. Za každou přečtenou pak přichází pocit uspokojení. Nejen, že jde o další mezník na cestě k osobnímu cíli (případně rekordu), ale taky od vašich kamarádů určitě posbíráte řadu lajků. 

Dochází pak k tomu, že gamifikace vede k určitému druhu intelektuálního předvádění, resp. performativity. Z čtení knih se stává aktivita, jejíž cílem je pokořit nějaký cíl, úkol nebo závazek, kterého chceme dosáhnout. Platí to samozřejmě i pro jiné koníčky, např. pro filmy na aplikaci LetterboxD nebo u nás populárnějším ČSFD. Naše záliby tak kvantifikujeme, převádíme na počty uměleckých děl, které jsme byli schopni dočíst, nebo dosledovat, dáváme jim číselná hodnocení a zařazujeme si je do jasně stanovených kategorií. Kýžený dopamin nakonec dostáváme až z ukončení původně milované činnosti. Memy s titulky jako „Když začnou po filmu titulky a ty okamžitě běžíš film ohodnotit na LetterboxD“ jsou velmi populární, protože v různých obměnách popisují pocit, který znají miliony lidí. Někdo jiný se třeba o své dojmy běží okamžitě podělit na Twitter nebo Instagram.

Foto: Yaroslav Shuraev

Konkrétně na Goodreads je ale situace podpořená faktem, že si čtení spojujeme s inteligencí a rozumem, je to intelektuální způsob trávení času. Počet dokoukaných let’s playů nějaké videohry za jeden večer bychom asi tak horlivě se světem nesdíleli – to, že jsme za víkend přečetli dlouhou a komplikovanou knihu rozhodně. Lidé na Goodreads milují čtení, ale možná ještě víc milují, když jím ostatní jejich čtení chválí. V posledním půl roce jsem na Twitteru zaznamenal několik debat, které se točily okolo faktu, že nejpopulárnější recenzí titulu na Goodreads je ta nejvíc negativní. Často se v takovém hodnocení píše: „Dočetl jsem to jenom proto, že chci dokončit svou roční challenge a už jsem byl v půlce. Jinak to byla úplná ztráta času.“ Často se pak zdá, že lidé na této sociální síti ani knížky rádi nemají. Jsou to jen čísla, která ukazují, že na sobě jako osobnosti pracují právě prostřednictvím četby.

Je to důsledek kultury, která si ze všeho nejvíc váží produktivity a nezáleží na tom, jaký je ten produkt samotný, hlavně dokud se tvoří. Nejde o to, jestli jste si běh užili, ale hlavně že byl, hlavně že už dva týdny v kuse běháte, jak jste si (veřejně) předsevzali. Je jedno, jestli si čtení dané knihy užíváte, ale hlavně, abyste jich stihli přečíst šedesát šest za rok. Když se vám to povede, budete totiž ten silný, produktivní člověk, který jde za úspěchem po správné cestě.

Zůstává otázkou, jestli si kvantifikací zálib a koníčků nebereme to jediné, co ještě dnes děláme bez konkrétního cíle. Na konci dočtené knihy by přece neměl být pocit dobře odvedené práce, ale hlavně štěstí, smutek nebo jiné dojmy a emoce, které v nás vyvolala. 

Nechci moralizovat, protože na gamifikaci vidím spoustu dobrého. Ostatně z Goodreads ani neplánuji odejít. Je ale dobré se zamýšlet nad tím, co takové sociální a gamifikační sítě dělají s našimi zvyky. A jak mění naše vnímání činností, které jsme dělali dřív především z lásky k nim samotným.  

---

Aktuálně dokončuje svá magisterská studia scenáristiky a dramaturgie na pražské FAMU. Psal články o kultuře a společenských tématech pro weby ČRo Radio Wave a ČT Art. V současnosti píše publicistiku pro časopis Heroine a Seznam zprávy. V roce 2019 se stal laureátem Literární ceny Františka Halase. V roce 2020 mu vyšla debutová básnická sbírka Vyměřování vzdálenosti.


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít