„Když jim nepomůžu já, tak nikdo.“ O holubech a lidech, kteří je zachraňují.

S Elou Švorcovou a Bárou Štanclovou se potkáváme na Mendelově náměstí v Brně u sochy Hrachoviny. Rovnou se vydáme k zastávkám trolejbusů, kde se zdržuje menší hejno. Jakmile v trávě přistane hrst krmení, objevují se další a další holubi, dokonce i jedna kavka. Ela do plastového sáčku sesbírá nadrobené rohlíky, které tu leží pod stromem, a na zemi nechá ležet jen pár kousků pečiva. „Pro holuba, obzvlášť pro mládě, není dobré, když se nají pečivem a potom už si nedá zrní, které je pro něj mnohem výživnější.“

V tom k nám přijde paní, která holubům rohlíky přinesla. „My jsme je tak krmili odjakživa a jenom díky tomu žijou,“ stojí si za svým paní, když jí Ela ukazuje vhodnou směs zrní a vysvětluje svůj postoj. Při odchodu paní ještě dodá: „A vy na to zrní máte peníze?“ Pak už jsme s hejnem zase o samotě.

Ela má v péči okolo padesátky holubů. Pokud se holubi uzdraví, vrací je na místo odchytu a ve voliéře vzniká místo pro nové pacienty. „Nejdřív jsou ale v karanténě,“ doplňuje Bára. Holub v přepravce prý není žádná zátěž, potvrzují obě záchranářky. Stačí ho jednou za den obstarat, pokud bere léky dvakrát denně, tak dvakrát. „Dočasných pečovatelů a pečovatelek o raněné holuby bychom potřebovaly víc. Hlavně pro první dny péče.“

Ukážu oběma už téměř veterinářkám (jsou v pátém ročníku), jaké krmení jsem si přinesla. Mám směs neloupané slunečnice, naturální rýže, cizrny a tukových peletek ze zverimexu. „Ty jim moc nejedou, často je nechají ležet a vyzobou vše ostatní,“ sdílím svou zkušenost. „Ideální je směs zrní, luštěnin a semínek. Nejlepší je namíchat si vlastní. Já nakupuju ve velkém od zemědělců, abych ušetřila,“ vysvětluje Ela.

Při krmení a zběžné kontrole zdravotního stavu hejna nás vyruší dvě malé děti. Rozběhnou se přímo mezi ptáky a tleskají a dupou, aby holuby vyplašily.

„Nechceme,“ řeknou děti jednohlasně, když jim Ela nabízí krmení z kbelíku, aby nám pomohly. Tak aspoň poprosíme, aby holubům na krmení dopřály klid. „S dětmi máme obecně nejvíc interakcí. Můj cíl je ukázat jim, jak k holubům přistupovat s respektem,“ vypráví později Ela. „Ne vždycky to funguje,“ dodá Bára s úsměvem.

Šňůrkáči: nejčastější pacienti

„Šňůrkáči“ se říká holubům, kterým se do prstů na pařátcích zamotala nitka, umělé vlákno nebo třeba lidský vlas, kterých se často neumí sami zbavit. Nitka se pak utahuje a může způsobit až odpadnutí prstů nebo i větší části končetiny. Nejlepší je „šňůrkáče“ zachytit, dokud nitka nenapáchala žádné škody. Základním vybavením jsou kromě kvalitního krmení i manikúrní nůžky. Pokud už je v noze zánět nebo došlo k deformaci končetiny, je nutná veterinární péče.

Přesunuly jsme se k hlavnímu nádraží. Ela a Bára vytipovaly v hejnu tři holuby s deformacemi na končetinách, na které by se rády koukly zblízka. Rozhazujeme zrní. Stačí prudší pohyb a hejno poodletí. Chytit létajícího holuba není jen tak, ale ve větším hejnu je to prý nejsnazší.

Báře vystřelí ruka, ptáci se okamžitě rozletí. Vidím, že v ruce drží holuba s otevřenou ránou na noze. Sáhnu holoubkovi na hrudník. Tam, kde mají být pořádné prsní svaly, nahmatám jen kost obalenou kůží. Holuba zajistíme do papírové krabice. „Někdy s sebou zrovna nic nemám, tak holuba zabalím třeba do šály jako burrito a vezu si ho pod bundou v šalině,“ směje se Ela.

Vydáváme se ještě na dvě místa, kde si Ela s Bárou v předchozích dnech vytipovaly „šňůrkáče“ k odchytu. Holoubka v krabici si neseme s sebou. Čeká ho veterinární ošetření a kartonová „botička“, která zajistí, aby se noha při hojení nedeformovala.

„Když chytíme jednoho holuba, zbytek hejna už nám většinou ten den nedůvěřuje.“

Holubi si totiž pamatují tváře. Několik výzkumů dokonce prokázalo, že se podobně jako třeba šimpanzi poznají v zrcadle.

Stejně tak si Ela s Bárou pamatují některé holuby. Nemění místa, žijí většinou v okruhu několika set metrů.

Na Zelném trhu si všímám několika holubů se zeleným kroužkem. „Ti jsou naši,“ vysvětluje Bára. „Holubi, kteří absolvovali léčbu a jsou zpátky.“

Péče se často odvíjí podle ročního období. „Teď je jaro, takže čekáme, že bude víc osiřelých mláďat. Na podzim a v zimě se řeší neštovice. V zimě zase potkáváme mrazem a hladem oslabené jedince.“

Holubi na Zelňáku jsou na přítomnost lidí zvyklí. Několik z nich přijde až k nám a zobou nám rovnou z dlaní.

Všechno, co nám o holubech zapomněli říct

Holubi provázejí člověka od pradávna. S evropskými kolonisty putovali na další kontinenty. Sloužili jako poslové ve válkách i jako objekty vědeckého výzkumu. S příchodem moderních technologií ztratili pro lidi svůj původní význam. Dnes jsou zdivočelí potomci domestikovaných holubů často nenávidění či v lepším případě přehlížení obyvatelé měst, žijící z lidských zbytků. Vzácněji se stávají blízkými společníky, kamarády nebo (jako v mém případě) kumpány, kteří se taky snaží přežít v systému, jenž pro ně nebyl navržen.

Filozofka Donna Haraway ve své knize Zůstat u nesnází (2016) o vztazích mezi lidmi a dalšími živými bytostmi v době krizí připomíná, že to, jak vnímáme zvířata, závisí na příbězích, které si o nich vyprávíme. Holub tak může být hrdinou i „okřídlenou krysou“. Pokud chceme změnit náš vztah k holubům, musíme nejdřív změnit způsob, jak o nich mluvíme.

Na sítích kolují obrázky holubích hnízd stavěných s typickou ledabylostí: vejce v pracovní rukavici, pár větviček připevněných ke kolíku na prádlo, truhlík mezi vajgly, nebo dokonce hromádka použitých injekčních stříkaček. „Holub domácí byl vyšlechtěný z holuba skalního,“ vysvětluje Ela, „jeho předek si stavěl hnízda na skalních převisech, které ho chránily před predátory, a tak nikdy nepotřeboval složité hnízdo.“

Nejčastější mylné představy o holubech se týkají přenosných nemocí. „Víc bych se bála jízdy v MHD než kontaktu s holubem,“ směje se Bára. „Jasně, holubi mohou být přenašeči některých onemocnění. Nejznámější je asi psitakóza, tu ale přenáší i papoušci nebo andulky,“ doplňuje Ela. „Navíc,“ bere si slovo zase Bára, „lidi si mnohdy neuvědomí, že k onemocnění bych musela přijít do mnohem intenzivnějšího kontaktu, třeba úmyslně inhalovat peří nebo sníst jejich trus.“

Ela ani Bára za ty roky, kdy pomáhají holubům, žádnou nemoc nechytily ani nezaznamenaly, že by byly nemocnější než dřív. „Důležité je mytí rukou, jako u všech zvířat,“ shrnuje Bára.

Nevyhlazovat, jen mírnit počet: jak fungují regulační holubníky

„Přemnožení“ holubů není nutně vybočením z normy, jde spíš o přirozený důsledek podmínek, které jsme ve městech vytvořili. „Je to reakce ekosystému na potravní nabídku,“ podotýká ornitolog Jan Hanel. Holubi byli vyšlechtěni k životu s člověkem a ve městech jim navíc chybí přirození predátoři.

„Holub jako domestikovaný druh má posunuté časy hnízdění a rozmnožování. Nehnízdí jen na jaře a v létě, ale klidně i na podzim nebo dokonce v zimě,“ říká k přemnožení Ela a dodává, že holubi tak mají několik snůšek za rok, dohromady to může být klidně i deset mláďat.

Snahy řešit situaci jejich vyhladověním – ve městech totiž často platí zákaz jejich krmení, někdy ukrytý ve vyhlášce o znečišťování veřejného prostoru – narážejí nejen na etický problém, ale i na nefunkčnost.

Jako účinnější a citlivější řešení se nabízejí regulační holubníky. V nich se část vajec nahrazuje atrapami, čímž se snižuje počet narozených mláďat. „Ani my nechceme, aby se počet holubů zvyšoval – pro nás jsou to potenciální pacienti a zvířata, která v současných podmínkách trpí,“ vysvětluje Ela.

Holubníky často vznikají ve spolupráci s městy a místními obyvateli. V Brně dnes funguje už druhý regulační holubník na střeše věznice, další projekt se připravuje na střeše střední školy a na jeho výstavbě se má podílet i její studentstvo.

„Inspirovala jsem se hlavně v německém Augsburgu, kde v době mojí návštěvy fungovalo dvanáct holubníků a ročně se tam vyměnilo přes šest tisíc vajec,“ říká Michaela Klimšová z projektu Městské holubníky. „Líbí se mi, že holubník má přesah do více oblastí – může vytvořit pracovní místo, mít komunitní rozměr a zároveň zlepšit podmínky pro holuby ve městě.“

V Brně dnes žije podle odhadů přes dvacet tisíc holubů. Aby se přínos regulačních holubníků skutečně projevil, bude potřeba vybudovat jich mnohem víc.

Před dvěma lety se městská část Brno-Židenice dostala do křížku se zvířecko-právními aktivisty a aktivistkami, kteří odhalili, že odchycení ptáci jsou odváženi do Moravského krasu, kde s největší pravděpodobností brzy zahynou. Městská část postup obhajovala a místostarostka mluvila i o vysoké ceně holubníků a jejich provozu oproti nízkonákladovým odchytům. Podobné srovnání ovšem přehlíží dlouhodobý efekt holubníků i etickou rovinu celého problému.

„Věřím, že někteří se taky zvládli vrátit zpátky do Židenic,“ říká Ela, která by se v budoucnu ráda ve věci regulačních holubníků více angažovala.

I Ela s Bárou na internetu zaznamenaly negativní reakce veřejnosti na pořizovací ceny holubníků. Ta se může lišit podle umístění, použitých materiálů i cílové kapacity, často se ale vyšplhá nad dvě stě tisíc korun. „Financuje se nicméně i přímá likvidace, jen o tom už se tolik nemluví,“ popisují dívky. „Nejčastější praxí je odchyt do klecí umístěných na střechách domů a na půdách. Holuby pak zavřou do kontejnerů a tam je udusí oxidem uhličitým, stejně jako se to dělá u drůbeže v chovech. Takhle se jen omladí populace a počet holubů ve městě se tím dlouhodobě nejspíš nesníží,“ dodávají.

Pomoc holubům napříč republikou

Ela a Bára jsou také zakladatelkami spolku Holubí záchrany. „Je to nový spolek, zatím je naším cílem pomocí transparentního účtu získat peníze na veterinární péči. Někoho můžou od záchrany odradit možné náklady na ošetření holubího pacienta a tohle bychom chtěly pomoct řešit. Rády bychom taky vytvořily síť lidí po celé republice i v malých městech, kde se záchranám nikdo nevěnuje,“ sdílí zakladatelky spolku. „Někdy nám holuby z menších měst přivezou ochotní lidé například vlakem a my se o ně postaráme.“

V Česku funguje několik iniciativ, které se starají o městské holuby. Přesto ani zdaleka nepokryjí potřebnou péči. Mezi nejznámější patří Holubi v nouzi nebo Institut na ochranu holubů. „Všechny spolky bojují za stejnou věc a je přirozené, že se v přístupech liší. Neshody se týkají například zpětného navracení holubů do míst odchytu, protože jsou opět vystaveni riziku,“ říká Ela.

„Ve městě se holub dožívá spíš dvou až tří let namísto potenciálních deseti ve voliéře, přesto se snažíme, aby se mohl vrátit mezi ostatní a žít svobodně. Věřím, že kvalita převyšuje kvantitu,“ doplňuje Bára.

Na některých facebookových skupinách věnovaných záchranám holubů přibývá denně i desítka příspěvků. Lidé si předávají kontakty, radí si a sdílí zkušenosti.

„Často se setkáváme s tím, že lidé odkazují na záchranné stanice, se kterými ale nemají vlastní zkušenost,“ reflektuje Ela. „Někde se o holuby postarají skvěle a vypustí je zpátky, jinde není jasné, co se s nimi stalo. Je třeba mít na paměti, že stanice fungují jen s omezenými zdroji a kapacitou a nemají povinnost se o holuby postarat; naše legislativa je totiž nepovažuje za volně žijící zvíře.“ Jako zdivočelí potomci holubů domácích se tak na rozdíl od kosů nebo sýkor nacházejí v právním vakuu.

Ptám se na vysněnou situaci, na něco jako malou utopii pro městské holuby. Obě holubářky si představují, že by v každém větším městě fungoval regulační holubník, o který by se starali lidé ze spolků nebo zkušené dobrovolnictvo. „Kromě péče o holubník by chodili do města řešit zbytek holubí populace,“ dodávají. Představují si systém, který propojuje dobrovolnickou péči s organizovanou strukturou a který dává holubům šanci žít ve městě bezpečně, svobodně a s respektem, který si zaslouží.