Překročit propast mezi Prahou a Doněckem. Kyjiv jako průsečík perspektiv
Jaké to je, když vás život svede dohromady s někým, koho vyhnala z domova okupace? Když trávíte hodiny na cestě, abyste mohli spatřit milovanou osobu? A proč se lidé vracejí do nebezpečí, zatímco jiní z něj prchají? V reportážní úvaze z vánočního Kyjiva se snažím přiblížit, jak se v kulisách hlavního města Ukrajiny žije těm, na které dopadá ruská invaze již déle než čtvrtým rokem, a prozkoumávám, jak se k válečné agresi odolně vztahovat. Je vůbec možné pochopit propast mezi Prahou a Doněckem? A překročit ji?
Na svátky za rodinou
Zhruba měsíc před vánočními svátky se rozhodnu, že pojedu podpořit svou přítelkyni do Kyjiva, kde žije, a strávím je s ní. Reakce mého okolí jsou vesměs identické: „Tam bych teď nejezdil.“ – „A to se nebojíš?“ – „Proč nepojede ona za tebou?“ Těžko se mi vysvětluje, že zorganizovat dovolenou v Česku je pro člověka trvale žijícího pod palbou invaze menší podpora než přijet za ním, přestože by se v rámci běžné logiky dalo předpokládat, že u nás bychom přece byly ve větším bezpečí. Jenomže pro někoho, kdo je vyčerpaný dlouhodobými nesnázemi, které ruská agrese civilnímu obyvatelstvu v Ukrajině způsobuje, představuje odjezd z domova velký výdej energie. Zátěží je kromě průměrně třicetihodinové cesty vlakem či autobusem také právě kontrast mezi životem v bezpečí a bez něj. Jak ke konci své návštěvy sama pocítím, opustit nebezpečný prostor znamená bolestně si uvědomit, jaký tlak v něm na člověka denně doléhá. V neposlední řadě je taková cesta finančním výdajem, který si každý nemůže dovolit. A já chci vidět svou přítelkyni.
Velmi rychle zjišťuju, že lidí, kteří jedou přes svátky navštívit do Ukrajiny své blízké, je mnoho. Zatímco vybírám dárky na cestu, zvoní mi telefon. Volají mi ze společnosti Regiojet, která zprostředkovává nejlevnější a nejpohodlnější vlakový spoj Praha–Přemyšl–Kyjiv. Oznamují, že spoje jsou přeplněné, a proto mi nemohou zařídit lístek, přestože jsem za něj už zaplatila. Společnost sama pokrývá první část cesty, ale ukrajinský vlak z Přemyšle do Kyjiva jízdenky pouze přeprodává, a než je stihla nakoupit, místa už byla vyprodaná. Navštívit své rodiny totiž chtějí v době volna všichni. Nakonec se mi podaří domluvit náhradní řešení v podobě návazných autobusů, a původně čtyřiadvacetihodinová cesta se tak protáhne na téměř čtyřicet hodin.
Kurs Valut
Během příprav na cestu se mi Ukrajina zhmotňuje už v Praze. Dárky balím na pultu v obchodním domě, jehož zaměstnanec ostrahy hovoří s ukrajinským přízvukem stejně jako pokladní v supermarketu, která mi markuje zásoby jídla. Vcházím do směnárny a chci nakoupit hřivny. Zaměstnankyně se na mě podívá lehce nechápavě. Pochází z Kyjiva, kam jedu, a ptá se, jestli mluvím ukrajinsky. Nemluvím, a možná proto také neznám cennou praktickou radu, kterou vzápětí dostávám: Hřivny nemá smysl nakupovat mimo Ukrajinu. Lepší je nakoupit eura, a ta vyměnit až na místě. Odcházím tedy s eury a jako soundtrack si během příprav na cestu pouštím do sluchátek skupinu s příznačným názvem Kurs Valut. Vznikla v roce 2017 v Dnipru s cílem popularizovat new wave hudbu v Ukrajině, a proto pracuje s ukrajinským jazykem i reáliemi, například s citacemi z politických kampaní.
Když na hlavním nádraží nastupuju do mezinárodního vlaku, jsem součástí velkého davu ukrajinských rodin, především žen a dětí, z nichž většina má v rukou plyšáka. Mnoho cestujících s sebou veze také dárky, které porůznu vyčuhují z velkých tašek přes rameno. Perón je zcela přeplněn lidmi, taškami a obrovskými kufry na kolečkách. Nechápu, jak se vůbec do vlaku všichni vejdeme. Mým spolucestujícím se stává mladý chlapec, shodou okolností také z Dnipra. Mluví plynně česky, s minimálním přízvukem. Studuje v Praze, kam se přistěhoval po začátku invaze v roce 2022. Letos jede na Vánoce za rodinou poprvé, jelikož se v roce 2025 změnil zákon a muži od osmnácti do dvaadvaceti let smějí opustit zemi a zase se vrátit, což doposud nemohli. Vyprávím mu o své přítelkyni, se kterou jsem se seznámila v Praze, kde stejně jako on studovala poté, co ji z domova vyhnala invaze na Donbasu v roce 2014. Po roce 2022 se do Ukrajiny kvůli invazi, které říká „full-scale“ neboli celoplošná, naopak vrátila. „A proč se vrátila?“ diví se můj spolucestující, pro něhož byl rok 2022 naopak důvodem k odchodu.
Narážím na další propast ve vnímání ruské agrese. Zatímco Češi usazení v Praze nerozumějí, proč bych zrovna já měla jezdit do Kyjiva, pro lidi, kterých se invaze v roce 2014 osobně nedotkla, je zase těžké pochopit, proč se po roce 2022 do Ukrajiny vracejí někteří z těch, které válka vyhnala do západnějších zemí Evropy. Ukrajinská zkušenost se tak nedá shrnout do jedné perspektivy.
Jistota v nejistotě
Hranice překračuju v podvečer druhého dne autobusem, na který jsem přestoupila v polské Přemyšli. Proces zabere čtyři hodiny. Vězíme v záplavě větších i menších dodávek, většinou bílých, bez označení. Netuším, co převážejí, ale jsou jich mraky. Při kontrole si uvědomím, že jsem skoro jediná s červeným pasem. Ostatní mají modrý, ukrajinský. Na hraničním přechodu objevuju výstavu fotografií z Mariopolu a dalších napadených míst s QR kódem, kterým lze zaslat finanční podporu pro armádu. Od této chvíle budu vídat artefakty připomínající válku a QR kódy na podporu armády neustále, stejně jako náborové plakáty různých brigád.
Válečná realita jako by mě po příjezdu udeřila do tváře. Kyjiv jsem sice už v období invaze navštívila, naposled však před víc než rokem. Tentokrát jako by všeho bylo víc: atmosféra je těžší a intenzivnější, veřejný prostor je plný symptomů války a lidé působí vyčerpaněji. A k tomu mrzne. Hodně mrzne, a v některých domech kvůli narušené infrastruktuře nefunguje topení. Na billboardech kromě armády propagují ecoflow. Jedná se o akumulátor elektrické energie, který vám pomůže vykrýt až několikahodinové výpadky. Dějí se skoro pořád. Přestože má Kyjiv moderní aplikaci, která vás o nich informuje, o zítřku se dozvíte až předchozí večer a s velkou pravděpodobností se v noci stane něco, kvůli čemu se vše zase změní. Kancelářské budovy a veřejné prostory řeší situaci generátory, jejichž zvuk jako by už byl přirozenou součástí města.
Svíčky při štědrovečerní večeři nemají jen okrasnou, ale i ryze praktickou funkci, a já mám později i díky nim dojem, jako by byl každý večer tím vánočním. Z Instagramu zjišťujeme, že letos spousta rodin slaví Vánoce už 24. prosince, což dřív nebývalo zvykem. Jde o to přiblížit se evropské tradici a vzdálit se té ruské a využít i příležitost zažít vzájemnost a pospolitost. To totiž pomáhá udržet vnitřní klid, když se všechno ostatní nekontrolovatelně mění ze vteřiny na vteřinu, a když se rčení, že jedinou jistotou člověka je to, že nic není jisté, stává každodenním refrénem. Propisuje se to i do životního rytmu na té nejosobnější úrovni. Když druhý den ráno snídám, překvapí mě, že se ke mně osazenstvo bytu nepřipojí. Později pochopím proč – když v kavárně potkám známého, kterému zrovna taky přijela návštěva ze západnější země, a srovnáváme svou situaci: „Dnes jsem si vzpomněl, co je to snídaně. Taky se na sebe díváte očima své návštěvy a dochází vám, že to, na co jste si zvykli, není normální?“
Drony na obloze i obrazovce
Kontrast mezi místní realitou a tím, jak se odráží v mých cizineckých očích, se s přibývajícími informacemi stupňuje. Když se na ulici pokusím vyfotografovat rozbombardovanou továrnu, sekuriťák mě okamžitě poprosí o smazání fotografií, stejně jako když si fotím krásnou mozaiku – budova, kterou zdobí, je strategický objekt. Postupně se začínám orientovat, nikoli však v situaci na frontě, ta je pro mě naopak čím dál komplikovanější. Začínám chápat rytmus místního života – rytmus nevyzpytatelný, přesto konstantní právě ve své nestálosti. Invaze je přítomna v každé vteřině jako roj bzučících much. Násilné odvody. Ruční výroba dronů. Nejde elektřina. Kamarád včera přežil jako jediný ze své jednotky a píše o tom na Instagram. Fotografie jeho zraněného obličeje. Zase nejde elektřina. Cena ruské nafty. Placené evakuace. Crowdfunding. Opět elektřina. Podvodníci. Korupce. Kapitalizace války. Děti pojmenované podle zbraní. Typy a ceny dronů. Elektřina. Místo na shledanou si lidé říkají „tichou noc“. Přistihnu se, že vypínám. Můj mozek už se nezvládá divit a tázat. Nechávám mouchy bzučet a snažím se prožít to, kvůli čemu jsem přijela – společný čas s milovanou bytostí.
Odpoledne trávíme s návštěvou a se simulátorem dronu. „Můžu si to taky zkusit?“ zeptám se nesměle. Mladý voják mi podává do ruky konzoli a vysvětluje, jak musím FPV dron pilotovat, aby zůstával ve vodorovné poloze. Vůbec mi to nejde a musím se strašně soustředit, přesto dron na obrazovce počítače velmi rychle padá k zemi. Voják se směje a říká: „Teď vypadáme jako průměrná ukrajinská rodina.“ „To všichni hrají?“ ptám se. Jeho milá mě opraví: „To není hra. To je trénink.“ Znovu se pokouším vzlétnout a přemýšlím nad tím, jak se v ukrajinských domácnostech stírá hranice mezi počítačovou hrou a realitou a jaká budoucnost čeká děti, které vyrůstají s pilotním trenažérem v rukou. S návštěvou se loučíme – můj „učitel“ zítra odjíždí na pozice, jeho milá pláče, my večeříme a jdeme si lehnout.
Sotva se mi podaří usnout, přítelkyně mě budí kvůli náletu. Jdeme si sednout na chodbu. Je 27. prosince a letí na nás 500 raket a 44 dronů. Slyšíme je. Přátelé na chodbě počítají, kolik stál tento útok peněz, zatímco já se jen dívám před sebe a dýchám; nic jiného nedokážu. Když pomine stupeň nebezpečí, jdeme si zpět lehnout. Jenomže střelba je stále slyšet. Sedím v pokoji na posteli a koukám na nebe. Vidím ohnivé stopy. Nebe brázdí oranžové záblesky připomínající silvestrovské ohňostroje. Třesu se, je mi horko, nemohu dýchat. Cítím, jako by se mě ty střely dotýkaly zevnitř.
Druhý den se nemůžu na nic soustředit, jsem podrážděná, je mi na zvracení. Nedovedu si představit, že bych musela po takové noci do práce. Vyrážím do města, kde o ulici vedle spatřím dům, ve kterém zeje díra. Jde o pozůstatek bombardování z jiného dne, v hlavě se mi však spojuje s tím včerejším. Opět přestanu dýchat. Tělo paralyzuje závrať. Nejdivnější z té směsice pocitů, které se ve mě pomalu rozpínají, je dojem, že násilí, přestože se zcela fyzicky manifestuje před mýma očima, je zároveň nedotknutelné, jako bych se vůči němu z pozice jednotlivce nemohla vymezit. Nemám jak ho uchopit, jak se bránit. Hledím na díru v domě a život mi přestává dávat smysl. Odpověď, jak s tímto pocitem naložit, nalézám ve slovech těch, kteří s ním žijí už roky.
Ozvěny Donbasu
„A od kolika hodin jste měli teplou vodu, když jsi byla malá?“ „My až od jedenácti!“ Poslouchám v kuchyni rozhovor dvou mileniálů, kteří pocházejí z Doněcka, ale poznali se až v Kyjivě. Je to jako poslouchat prarodiče, když vyprávějí o dětství za druhé světové. Paralel mezi českým pohraničím v době protektorátu a Donbasem by se jistě dalo najít mnoho. Snažím se však především naslouchat a pochopit, jak se cítí. Co to znamená být z Doněcka?
„Když jsme v roce 2014 kvůli invazi přijeli do Kyjiva, chtěli jsme si pronajmout byt. Šli jsme na prohlídku a makléř se nás zeptal, odkud jsme. Odpověděli jsme popravdě, že z Doněcka, a on reagoval tím, že byt určitě nedostaneme. O lidech z Doněcka se říká, že se neumějí slušně chovat, a proto dávají majitelé přednost jiným zájemcům. Žádné bydlení jsme dlouho nemohli sehnat,“ vypráví jeden spolubydlící a následují další historky o tom, jak ruská propaganda pomohla vytvořit a udržet při životě předsudky, které Ukrajinu rozdělily zevnitř, a obyvatelům z okupovaných oblastí na východě se tak místo potřebné pomoci dostalo odmítnutí.
Přítelkyně mi nemusí znova vyprávět, jak neměla kam jít a přebývala v kanceláři či na pohovkách u známých. Kromě zkušenosti s životem v provizoriu mají ona a další lidé z východních regionů, které poznávám, společnou ještě jednu věc: všichni se narodili v devadesátých letech. A někteří mají zkušenost s emigrací a následným návratem. Nabízí se otázka chlapce z vlaku: Proč se z emigrace vracet, když jsou jejich domovy stále okupované, a invaze se naopak rozšířila? Lidé se vracejí právě proto, že se invaze rozšířila. Chtějí se postavit za sebe, za Ukrajinu, přispět k tomu, aby invaze skončila, jako by jim současná situace dala možnost konfrontovat se s tou v roce 2014, kdy v podstatě nic jiného než odchod nezbývalo. Vrátit se znamená zaujmout aktivní postoj vůči agresi, která jejich životy formuje nikoli čtvrtým, ale už dvanáctým rokem. Život v Kyjivě se navíc nedá označit za plnohodnotný návrat. Do okupovaného Doněcka či dalších východních měst se stejným osudem se totiž vrátit nejde. Vrátit se aspoň do Ukrajiny znamená vrátit se do rodné země a vymezit se vůči násilí, které jim sebralo domov.
Invaze tuto generaci ale nepřipravila pouze o domov. Přišli také o období dospívání a rané dospělosti, kdy si člověk buduje základy pro budoucí život. A bez základů se těžko buduje cokoliv dalšího. Ti, kteří neměli to štěstí rychle se plně usadit někde jinde a dospívali na útěku nebo v provizoriu, stále pociťují absenci zázemí, a tato křehkost způsobuje, že jsou v současné situaci znevýhodněni minimálně dvojnásob. Neměli například možnost dostudovat nebo postrádají funkční síť podpůrných osobních i profesních kontaktů. Někteří z nich navíc mají stále rodiny v okupované oblasti, kde momentálně probíhá krize zásobování vody a platí plošný zákaz vybraných internetových stránek, například YouTube. Takže zatímco dcera v Kyjivě někam odesílá životopis ve snaze najít si stabilní zaměstnání, píše si zprávy s matkou, která musí nosit vodu do čtvrtého patra v kýblu, pokud se jí vůbec podaří s ní spojit. Jak se pak lze soustředit na to, aby člověk mohl žít dál? Neustávat, vytrvat, věřit. Takové příběhy navíc patří mezi ty šťastnější. Přátelé mi ukazují fotografie města Marinka, které je celé vypálené, aby mi dokázali, že oni jsou na tom ještě dobře. „Můžeme být šťastní, že naše město ještě stojí. Jiná v našem regionu jsou srovnaná se zemí.“ Taková je běžná situace dětí Donbasu.
Květy Ukrajiny
Další mileniálkou z východní Ukrajiny, která přesídlila do Polska a v současnosti se navrátila do rodné země, je režisérka filmu Květy Ukrajiny Adelina Borets. Její dokumentární debut získal mnoho ocenění a nominací. Původním záměrem bylo vyprávět příběh o boji s gentrifikací, ale v roce 2022 natáčení narušila invaze a stal se z něj film o ní. Ale nejenom o ní. Film totiž není pouze dokumentací agrese, ale především zprávou o tom, jak mohou být lidská odvaha, sounáležitost a pospolitost zdrojem odolnosti. Právě ta prorůstá vším tím stresem a náročností, které definují každodenní život v hlavním městě.
Odvahu a odolnost ukrajinské společnosti vystihl jednou větou doněcký patriot Vasyl Stus: „Dokud jsme tady, všechno bude dobré.” Stejný název nese výstava v kyjivském Městském Arsenalu, jednom z významných muzeí. Přibližuje životní příběh tohoto spisovatele, který pro své politické přesvědčení strávil většinu života v sovětských pracovních táborech. Přesto se nikdy nevzdal a vždy byl věrný svým ideálům, stejně jako jeho žena byla věrná jemu. Nikdy ho nepřestala v táboře navštěvovat a pomáhala mu dostat jeho literární tvorbu do světa. Jeden z výroků Vasyla Stuse připomíná jeho syn: „Květ lásky je to jediné, pro co má smysl žít.“ Výstavní prostor je plný archivních materiálů a rozhovorů s pamětníky Stusova života i pohřbu, z něhož se roku 1985 stala jedna z největších demonstrací v historii Ukrajiny. Na konci výstavy se nachází též několik záznamů rozhovorů, v nichž lidé popisují význam Stusovy tvorby pro současnost. „Čtu jeho básně každý den, pomáhá mi to jít životem dál,“ uvádí jedna z respondentek. Literární tvorba tak podporuje psychickou odolnost. O to smutnějším se jeví fakt, že dříve se v důsledku ruské propagandy o Doněcku mluvilo jako o kraji, který pro Ukrajinu neměl žádný kulturní přínos.
Význam literatury a umění se v době invaze mění a sílí. Při návštěvě knihkupectví nalézáme s přítelkyní spoustu knih, které vyprávějí příběhy invaze, reflektují situaci civilního obyvatelstva či vysvětlují, jak pracovat s těžkými emocemi. Přítelkyně se hned do jedné z nich začte, vysvětluje mi její obsah a oči jí jiskří. Kultura se stává zdrojem podpory. Literatura a umění pomáhají udržovat naději a víru ve slova, která na výstavě o Vasylu Stusovi zazní ústy doněcké aktivistky: „Můžete zničit všechno, ale nezničíte ty, kteří to dokážou znovu vybudovat.“
Pandořina skříňka
Jako dárek na rozloučenou dostávám hrací karty s názvem Pavučina. Jsou to klasické pokerové karty, postavy na nich však drží v rukou drony a název s humorem odkazuje na úspěšnou ukrajinskou vojenskou operaci. Ráno v den odjezdu se s přítelkyní objímáme se slzami v očích a já doufám, že příští dům, který trefí střela, nebude ten její, že budeme mít energii a prostředky se zase potkat. Už teď trpím nejistotou – za jak dlouho?
Lístky na vlak byly opět vyprodané, tentokrát tedy jedu Flixbusem, který by se měl dostat do Prahy za 25 hodin bez přestupu. Poslouchám album Pandora’s box kapely Dakh Daughters, složené ze členek souboru kyjivského divadla Dakh Teatr, sesterské kapely známější DakhaBrakha. Album vyšlo v roce 2025 a ve své reflexi invaze si hraje s více světovými jazyky, se samply i s ukrajinským folklorem. Rozhodně se nezapře, že kapela pochází z divadelního prostředí: v některých skladbách se objevují stylizované dialogy a další dramatické prvky. Název alba je výmluvný, z celé desky je cítit právě to, co podle řeckého mýtu v Pandořině skřínce zůstane po vypuštění všeho zlého: naděje.
Obzvlášť ke mně promlouvá píseň s anglickým názvem „I am so small“, která rafinovanou ironií kritizuje přístup západní společnosti k situaci v Ukrajině, tedy postoj: „Já jsem jen malý člověk, nemohu nic dělat.“ Píseň se mě dotýká především proto, že bych si přála nebýt tak malá a mít možnost udělat víc. Zaplavuje mě obrovský vztek, který mi však těsný prostor autobusu a respekt ke spolucestujícím nedovolují vyjádřit. Dusím se jím.
Po celém dni na cestě přijíždíme k hranicím, kde nás zastavuje konvoj spousty autobusů. Řidič hlásí, že je jich tolik, že nás místo běžných čtyř hodin čeká údajně až desetihodinové čekání, které se nakonec promění v rekordních šestnáct hodin. Během nich rozhodně nemohu usnout; v uzavřeném prostoru je nedýchatelno, a když je nám občas umožněno vyjít ven, je zase zima. Postarší paní na vedlejší sedačce mi přátelsky nabízí sekanou. Myslím, že většina cestujících jsou Ukrajinci, kteří nezažívají podobnou situaci poprvé a snášejí ten stres snáze než já. Snažím se číst si s čelovkou, koukám na dojemný novoroční projev prezidenta Zelenského, což jde díky autobusové wifi Starlink, a teprve od této chvíle to na mě celé začne v plné síle dopadat. Od noci strávené na hranicích se mi svírá hrudní koš úzkostí. Vlivem nedostatku spánku a psychické zátěže přestanu být schopna jíst, je mi na zvracení, a tento stav trvá ještě několik dní. Cítím se, jako kdyby mi někdo zabodl nůž do hrudi, jako by se ve mně něco zlomilo; vůbec mi nejde se uspokojivě vztáhnout k pražské realitě.
Je středa, první den v měsíci. Zní zkouška sirén a já se rozklepu, mám závrať, dostavuje se okamžitý pocit ohrožení. Ještě několik nocí mi nejde usnout, zatímco během dne mě přímo vytáčí, jak se místní svět zdá oproti tomu ukrajinskému klidný. Nemohu přestat myslet na svou přítelkyni. Nemohu přestat myslet na Doněck. Pláču. Vařím boršč. Říkám si o podporu. Můj stav ve mně vyvolává mnohé otázky. Jak se asi cítí všichni ti, kteří museli opustit domov, když se vracejí do emigrace od blízkých, které zanechávají v nebezpečí? Mají si komu říct o podporu? A podaří-li se ruskou agresi konečně zastavit, jak moc se budou třást těla všech, na kterých se podepsala? Jakým budou čelit dopadům? A jak se vypořádat s tím obřím pocitem bezmoci?
Napadá mě jediná odpověď. Vzít si příklad z odvahy a odolnosti ukrajinské kultury a dělat kroky na podporu Ukrajiny, i kdyby jen malé.
Podpořit Ukrajinu můžete například zde.
***
This publication is part of PERSPECTIVES — a project and label co-funded by the European Union that stands for authentic, trustworthy, independent and multi-perspective journalism. Led by the Goethe-Institute and implemented together with newsrooms from Central and Eastern Europe, PERSPECTIVES is committed to credible content that reflects Europe’s complex realities through diverse voices and viewpoints.
