Ontologický literární punk Kathy Acker
Radikální odlišnost proti nevyřčeným pravidlům světa i emancipace
Poznámka na úvod: tento text je psaný s vědomím, že vlastnosti vystupují až ze souhry odlišností, a tak nelze psát o Acker, aniž by se psalo o dalších.
„A jelikož byl každý z nás několikerý, tvořili jsme už celý zástup.“
- - Gilles Deleuze, Félix Guattri (Tisíc Plošin, s. 9)
Punk Feminism, punkový feminismus. Co od něj čekat? Nemá hranice. Postmoderna ante. Těla, sex, morální amorálnost podrývající, vykazující prolhanost kapitalistické společnosti. Násilí, vnitřní, vnější, všude. Ale není násilí jako násilí. To od společnosti, který zneuznává. To disavow, krásné anglické slovíčko. Je tu, strukturálně, a zajišťuje, že málokdo může být spokojený. Hlavně, když jde o těla kódovatelná jako nemužská a nebílá. Nestabilní, měnící se. Punk. Taková těla jsou v tom, jak narušují konvence, vůči společnosti násilná. Ovšem afirmativně, v tom nejlepším smyslu.
Drogy, tekutiny, antikapitalismus. Přivlastnění, přepsaní klasiků. Dickens, Woolf, Joyce, Melville, Brontë, Shakespeare, Stein, Burroughs. Seznam nekončí. Mají romány vůbec jednotu? Proč by vlastně měly mít. Nadějné vyhlídky. Je už dávno jasné, že forma a politika souvisí. Že ontologie jazyka je performativní a ne hermeneutická (ta velká lež liberálů, že bílý člověk předchází medialitě). A tak praská jazyk ze všech švů, když působí v raném díle Burroughse, v němž se autor drží stále románových konvencí jazykového realismu a už myslí jinak. Známý to anarchista, který zabil svoji ženu, zjistil, ještě když kvířil sevřen kazajkou přibližně lineární narace, že takováto metafyzika nemůže odpovídat životu v poválečném čase zrychlující se produktivity a popkulturní a techno-mediální intenzifikace.
Bez Burroughse by Acker zřejmě nebyla taková, jaká byla. Nebo kdo ví, čas se jednoduše ztrácí v multiplicitě vlivů. Kdy nastal posun k post-punkový literatuře? Nepsal o tom ani Mark Fischer.
↯↯↯
Kathy Acker jsem četl až poté, co jsem prožil francouzskou punk feministickou spisovatelku a režisérku Virginii Despentes. Sama ostatně přiznaně píše díky Acker. Obě měly intenzivně tělesné vztahy s později proslulými teoretičkami technologie, sexuality a trans*formací. Acker s australskou teoretičkou McKenzie Wark, v bájných devadesátých letech, kdy údajně skončily dějiny, byť i Fukuyama, jsa poměrně poctivý myslitel, už dávno přiznává, že tomu tak není, nebylo a nebude. Jestliže dnes v devadesátkách sledujeme alternativní popkulturu plnou mytologie slackerů a iluze o nezávislosti v kapitalismu, tehdy měly Acker a Wark (ještě roky před tranzicí) intenzivní vztah, který dnešní čtenářská veřejnost může prožít a promyslet na základě publikovaných dopisů, ano dopisů, how retro of you McKenzie, které vyšly roce 2015. Publikovalo je semiotext(e), legendární nakladatelství, které Acker polo-ironicky zmiňuje ve svém průrazném románu Great Expectations, ironické nadějné vyhlídky, z roku 1982:
Tvoji komoušští herečtí přátelé mi furt říkají, nejsem politická, protože nejsem ochotná stát na rozích a vypadat jako bezďák, jen abych rozdávala ten kus hadru (SEMIOTEXT(e)), kterému říkají noviny, ale jímž by si bezďák ani neutřel prdel, přidají něco o komunismu, a nakonec mi řeknou, že můžu za současný stav věcí.
Despentes pak o deset let později, a vzhledem k tomu, co se mezitím událo, znamená deset let pro západní (pod)vědomí věčnost, naváže vztah s Paulem Beatriz Preciadem – proslulým svými texty o architektuře playboye a foucaulto-deleuzovským post-humanistickým experimentem s testosteronem. Preciado zkoumal*a, jak celý tento testo-proces souvisí s formovatelností těla bez esence, protože v našem světě je tělo neustále zasahováno a formováno už dávno před tím, než se kdokoli narodí.
Paul-Beatriz velmi pečlivě popisuje jak s francouzskou punk spisovatelkou souloží. Co psaní tohoto páru odděluje od Acker a Burroughse je ontologicky realistické rámování. Ano, najdeme tu též penetraci, násilí, prostituci, emancipaci, radikální reimaginaci žen a nejrůznějších těl ve veřejném prostoru, krásně punkově i včetně těch nechutných, nejistých součástí. A to beze strachu z potupy ze strany mužů a dalších, co využívají patriarchát pro vysosání jakýkoli radosti ze života. Akorát zůstává vždy jasně dané, že se jedná o ten náš svět, ve kterým pravou realitu má pouze to, co se dá změřit, vidět, komunikovat vědeckými prostředky a pojmy.
Vše se tedy odehrává v parametrech, který bychom očekávali od moderního Evropského města, situace, ve kterých bychom se teoreticky mohli octnout. Řečeno hezky s Deleuze-Nietzschem, co všichni tito kreativci sdílí jsou experimenty s hranicemi, ať už to přivolá cokoli. Bez této nejistoty, tápání v násilné prázdnotě (ne)možných budoucností, beze strachu z represe malého fašisty v každém z nás, se nikam neposuneme. Acker a Despentes se liší v tom, se kterými hranicemi si hrají. A to pak podmiňuje, jaké představy z normativního světa cis-hetero čtenářkám zbudou. Zároveň je jasné, že zasazení do 'známého' světa může narušovat i víc, jelikož nejde text snadno zaškatulkovat do světa fantazie nebo jinakosti obecně.
↯↯↯
Pro mě, člověka, který vyrostl na hip-hopu a silně vnímá koloniální rozměr popkultury a kterému punk a související estetika vždy přišla podezřele bílá, je přesně tato dimenze u Despentes přítomná; byť jde o až ironické promýšlení role punk v jejím mládí. Třeba román Bye Bye Blondie uchovává představu neproblematické punkové image jakožto něčeho radikálně anti-systémového, bez jakéhokoli vědomí nebo uznání všech těch nebílých těl přítomných v násilně koloniální Francii. V některých čtenářích fakt, že (post-)koloniální realita do autorčina pojetí punku vůbec nevstupuje, může vyvolávat iritaci úplně na jiných úrovních než post-feministické psaní alespoň na povrchu nejspíš sledovalo.
Autorčino zfilmování románu ve spolupráci s popfolkovou hvězdou SoKo má mimochodem přenádherné stříbrné vizuální tonality a je celkově silnější zážitek než román, stejně jako je radikálně transgresivní Baise-moi, šukej mě/miluje mě, daleko pronikavější živočišností obrazů, než jen psaný text. Vynucená konfrontace s daností obrazů je, co odlišuje film od románu. A Despentes rozhodně ví, jak vizuální stránku působivě realizovat.
A co na to Acker, píšící o tak deset let dřív než Despentes, Kathy, rozená Karen Lehman, který rodiče až do dospělosti neřekli, že má židovský původ, aby ji chránili před antisemitismem? Karen-Kathy, která často píše semi-autobiograficky a která nás už v devadesátých letech opustila vinou rakoviny prsu, té ach tak ženské nemoci. Její romány prostupuje esoterika a fantazie, právě jako u Burroughse (s kterým v roce 1988 udělala slavný rozhovor). Naznačuje to ostatně už název jejího posledního románu Pussy, King of the Pirates, kde je jakákoli jasná identita, historie a socio-kulturní danost podrobena neustálé proměně. Punk zde nespočívá ani tak v estetice, byť z ní zejména ve svých vizuálních projevech Acker čerpala, ale především v přístupu, že cokoli lze s čímkoli kombinovat.
Metoda střihu tu bezpochyby nachází uplatnění, stejně jako třeba v Tisíci plošinách. Ne nadarmo šlapou Acker (spolu s Deleuzem a Guattarim) ve stopách Burroughsova nelineárního průkopnictví. Právě proto jsou její texty i v současnosti pronikavé. Ne snad jen pro lidi, jako jsem já, kteří beztak už existují někde mezi post-humanismy a ontologickými experimenty, ve kterých není nic takové, jaké by se to mohlo zdát – ale i pro širší publikum, protože z díla Acker je cítit síla psaného textu, ve kterém jako ve filmu lze stříhat věci vedle sebe a vytvořit tak nový význam. Ale na rozdíl od filmu jde spíš o konceptuální přístup, než doslovně obrazový (ikoničnost jako limit a unikátní síla filmu, která zpětně promlouvá skrze literaturu). Její experimenty jsou tak docela nezfilmovatelné. A kromě toho by knihy jako její možná nejslavnější a skandální Blood and Guts in High School dnes nejspíš vůbec neprošly – kvůli popisům nezletilého sexu a dalších extrémů. Tím dnes myslím v době implicitně puritánských feminismů, co sice hlásají volný sex a afirmaci těla, ale vlastně je pro ně skoro vše problém a umění hlavně nemá narušovat naši samozřejmost. Jakoby rozdíl mezi emancipací a represí nebyl v tom, co je narušováno a kdo smí narušovat.
↯↯↯
Romány Acker znemožňují udržet si nevyřčené ideály kreslící neproblematickou skutečnost. Místo toho nutí ke konfrontaci se světy, které jsou plné násilí, a to nejen patriarchálního, ale všudypřítomného, které nejde vyřešit pouze nějakým liberálním konsentem v podobě jazykové dohody. Autorce jde o to hledat tělesnější formy působení světa. Nejen narušování, ale i pečování a léčení. Dějiny se v díle Acker vyvíjí bez nevyřčeného, ale běžně až přespříliš přítomného předpokladu, že bezrozporný ráj je dosažitelný nebo dokonce už dosažený. V jejím díle je vše nestálé a poetické (od řeckého slovesa poiein, tj. dělat).
To je další důvod, proč má smysl vstoupit do jejího díla i dnes – optikou radikální odlišnosti nahlíží několik vžitých vzorců, kterýma se emancipace řídí. A má je za ne až tak funkční a ne až tak potřebné, jak by se mohlo zdát.
Takový rozměr přitom nemají ani Chris Kraus a Kate Zambreno, dvě proslulé autorky, co v mnohém na Acker navazují. Ironizují akademický svět i mládežnický život mileniálů, vládnou girlpower (ocenění žen jako reálné moci a holčicích věcí jako pozitivně kritické síly v umění a filozofii) a obě o Acker psaly. Všechny tyto tvůrkyně, každá svým způsobem a z úplně jiné generace, mají melancholickou moc převracet nebo podvracet všechny ty estetické libůstky, které využívá mainstreamová patriarchální rádoby hluboká kultura elit a těch co se jako elity rádi vidí. Píšou radikálně demokratizujícím způsobem, tvoří světy pro ty skupiny, co bývají nejvíc považovány za protiklad elitní kultury – holky. A takovou tvorbou úplně smažou rozdíl mezi vysokou a nízkou kulturou a nevratně naruší představu, že by byly skupiny, co jsou a nejsou hodny mít vlastní slovo.
Vše je politické, vše je veřejné. A holčička je v moderní patriarchální (ne každý patriarchát se zajímá o životy holek) společnosti jedna z nejvíc determinovaných pozic, protože kloubí údajnou nevinnost mladí (která někdy záhadně zmizí), čistotu ideální ženy a zároveň extrémní nebezpečí svojí svůdností. Acker, která žila velmi divoký, dalo by se říct singulárně transgresivní život, je doplní o špínu a až přespříliš trefné společensko-kritické analýzy platné dodnes.
A na rozdíl třeba od Kraus (která vždy velmi jasně ohraničí svoje středostavovské zkušenosti) může Acker oslovit i lidi, co nežijí v komfortu amerických kulturních elit. Jen se její tělesně transgresivní a ne-woke, ale rozhodně alt-woke psaní, možná nebude líbit mladé Tumblr a Twitter levici. Ta žije odlišné životy a zřejmě často není schopná myslet a jednat jinak než v kapitalistické ontologii věčné přítomnosti a individuality bez jakékoli dialektiky, ale zato plné přepisování minulostí na bezčasnou současnost.
Jednomu efektu se ještě chci věnovat, takto ke konci, protože je pro mě možná nejsilnější vůbec. Když čtu její dílo, mám pocit, že vstupuji do magického světa, ve kterým si lidi mohli žít jak chtěli a reálný alternativní komunity umělců mimo nátlak tržního mechanismu existovaly. Ano, žili v relativní chudobě, někdy i extrémní, aspoň podle toho jak ji popisuje Acker (neustále řeší peníze a třídní rozdíly), ale byl to svět ve kterým státy ještě podporovaly umění, jak se o tom i rád zmiňoval Mark Fischer, a ne vše plně podléhalo trhu a to včetně možností žití.
Acker píše dobu (nebo možná o době, jen se mi to nechce úplně věřit, jelikož bych z toho byl děsně smutnej s úsměvem na tváři, protože to někdy možný bylo byť ne dnes), ve který není potupný být loser, fuck-up, psanec této země, píše dobu reálných ztroskotanců, ne těch co chodí po hospodách a chlastají za rodičovský prachy v povrchní a trapně maskulinní revoltě proti konzervativně pojatý dospělosti. Vnáší takový ty živly, co dokážou nebo možná nedokážou ale snaží se překročit hranice možného a reálně vytvořit něco nového. I v tom dodává dnešní době kapitalistického realismu energii. To je nyní díky Acker pro mě punk.
A budu se obracet na všechny Buddhové a bódhisattvy světa, aby mi pomohli v životě čerpat sílu této radikální diference pro vytvoření naděje. Naděje, co ukáže, že naše budoucnost nebude pouze přivlastnění společně tvořeného bohatství těmi nahoře, kteří zároveň utvrzují hranice mezi vším, co se ve světě nachází a nenachází. Punkový feminismus je stírání všech hranic neustálým tvořením nových možností a radostí z toho, že se to může dít, i přes všechna utrpení.
---
Milan Kroulík (* 1986) dělá doktorát na Filosofii Université Toulouse - Jean Jaurès a na Ústavu filosofie a religionistiky FF UK, kde i učí. Zabývá se zejména myšlením obrazu v antropologii a mediálních vědách, a dále propojením technologie a rituálu, zejména na pozadí Buddhistické praxe.
