Školka

Školka

Proč by zůstával, když to nemá rád,
když chtěl domů už po obědě
a když jsme mu to ráno vlastně slíbili?
Proč má ležet na cizí posteli
s otevřenýma očima u plechové skříně,
a ne se dvěma svým nevypočitatelnými 
černými ovečkami – s tebou a se mnou?
Aby žil jako ostatní?
Abych měl odpoledne volno?
Aby snědl zaplacenou svačinu?
Ne, zajdu pro něj, přivedu ho domů,
zebru přejdeme jen po bílých pruzích,
zeptám se ho, co bylo k obědu,
když nebude vědět, odpovím: „No jo, už je to dávno,“
doma společně oloupeme jablíčko,
uložím ho a budu mu číst
(Pettsona a Finduse, po osmdesáté),
a až dočtu k obrázku, ukážu mu ho,
a jen co usne, vyjdu po špičkách
nebo si vedle něj na deset minut sednu na bobek,
hlavu si položím vedle jeho,
za hodinu se spolu probudíme.
Co na tom, že ve středně či dlouhodobě vzdálené perspektivě
bude všechno horší, když teď je to tak fajn.

Idylka, zátiší

Když už, tak mi aspoň slib, že postel
zůstane navždy tam, kam prvně
ulehne kočka. Podívej, v křesle,
na nevybalených svetrech,
jak měkce, jak pohodlně se stáčí do klubíčka, 
jako embryo v lůně nebo jako šnečci na břehu.
Podívej, jak je náš pokoj dosud strohý:
na gauči není květinový přehoz
ani polštářek, na nízkém stolku
se nekouří z horké čokolády,
zato světlo šedesátiwattové žárovky
na něj padá stejně žlutě a teple,
jako bychom večeřeli při svíčkách,
zatímco ona v temných vodách,
mimo dosah vln prskajícího plamene
dohlíží na naše němé vypakovávání.
Podívej se na její přivřené mandlové oči,
dívej se na ni pět minut a pak mi odpověz:
viď, že už taky v pološeru nevíš,
jestli se zachvěje, než vstoupí
do zvolna plynoucí husté vody snu,
nebo to na rozvlněné sítnici tvého oka,
na chvějící se, napjaté hladině
vibruje nehybný kočičí stín?
Viď, že je krásná? Že jo, doopravdy?
Viď, že nepřipadá rozkošná jenom mně,
když se taktně, schoulená do klubíčka,
pomalu převaluje na bok?

Žargony, které neužíváme

Jako už tolikrát: poslouchat. Taktizovat.
Když se ptají: „Čím začneš?“, spolknout
– ne, víno zatím ne, odpovědět jen:
„Co třeba muškátové…?“
Vyzkoušet grappu, cuvée, domácí juhfark,
vína z pálených sudů
– a potom sebekázeň. Zůstat pěkně
u chlebíčku (když přijdou k jídlu), potichu.
Staré přívlastky – dobré víno, lahodné, příjemné:
jakoby špion spílal v mateřštině.
Odbornické jsou tyto: kulaté, lehké či kyselinka, ovšem
životu nebezpečné pro toho,
kdo chuť už sotva cítí, jenom mírné opojení.

Nezbývá než: pít, biflovat se. Vždy-pasující-slova.
Jako namísto četby knihu jen prolistovat.
Plánovat, že jednou, příště,
– v jiné společnosti a v jiných zdech
zasněně řekneš: „Krásné víno,“
anebo pozvedneš sklenku proti světlu, znalecky pokýváš hlavou 
a prohlásíš: „Funguje to.“  

Nemá to ovšem cenu. Příště,
v jiné společnosti, mezi jinými zdmi
nebudeš mluvit jinak. Ptají se, komu
se podobáš. Drží tě proti světlu.
Klábosí. Pobrukuješ si. Malá kuličková
ložiska se otáčejí. Tehdy
je třeba mlčet. Taktizovat. Spolknout 
své: „Funguje to.“

Nové léto, nová zahrada

Všichni sousedi jsou děsní. Celé hodiny
dokážou rozprávět o novém receptu na lečo
(s cuketou) – a kde? Pod tvým balkónem.
Stěžují si na zimu, na horko,
sníh odhrnují před tvé dveře,
v neděli dopoledne jezdí se sekačkou,
od půl sedmé do půl osmé si pohvizdují 
prvních pět taktů z Für Elise, už celé tři roky,
vzkazují, ať nenecháváš kolo na schodech,
když jedeš na dovolenou, pokácejí ořech,
otráví kočku,
ucházejí se o předkupní právo
a i ten blbý trávník mají vážně zelenější.

Sedím v zahradě, zády k trávě, kvítí,
civím na betonový plot,
v úzkostné hrůze očekávám, 
jako býk před porážkou
nebo dítě schované za závěsem,
až se naplní můj osud.
        Jenom nechápu,
jaký smyslový orgán to mám na zádech,
že už na dvacet metrů signalizuje příchod souseda.

„Nazdárek. Copak si to čteš?“
Mám mu říct, že srovnávám dva rónayovské
překlady Novalisovy básně Touha po smrti
a občas nahlédnu do originálu?
A když se zeptá, jestli umím německy?
No jistě, když už jsme u Novalise…
„Tohle je celkem slušný kšeftík,“ povídám,
„hrozně spěchají s termínem.“

Dlouze se mi tu rozpovídá.
Neříká to sice nahlas,
ale stejně cítím, jak mi vyčítá: kazím si oči
a sám se tady jistě nudím.
Ale vážně mi není proti mysli, když můžu odložit
Novalise a Rónayho a jako sušenky Disco 
si vychutnávat neopakovatelně 
hanebnou chuť všední mluvy.

Vypráví banální historku o sousedovi 
zahrádkáři, já na to:  – Neuvěřitelné! –
povídám, švitořím: „To je k nevíře!“

Dívá se na hodinky. To nám to uteklo!
To jsme si pěkně popovídali! Na omluvu
dodává: „Musím už jít. Mají se pro mě zastavit.“
„Vyrážíte na lov?“ ptám se nevinně.
„Ale ne, jenom se projít po lese.“
Očividně má rázem po náladě,
protože nemá zbrojní průkaz.
Takže má náhle napilno. Jenom se ještě se otočí:
„Tak si to tady pěkně užívejte!“

Z maďarského originálu pro Revue Prostor 111 přeložil Tomáš Vašut