Pět půvabných postřehů z festivalu Plácek

MRTVÉ SLZY SE MĚNÍ NA LED NA MÉ RUCE 

Intermediální a hlavně intimní studentský projekt Natálie Lacinové. Před představením společně čekáme v chodbě poseté suchým kvítím. Přichází výzva k vypnutí telefonu, opatrnému vstupu do místnosti, usazení se pohodlně na polštářích či dekách, které jsou před projektorem rozestavěné do půlkruhu. Diváctvo spatřuje prázdné klece pro ptáky a křečky, jsou tu fotoalba, cédéčka, dětské stavebnice. „Jsme milovníci vzácnej zeme…“, zazní z tlačítkového telefonu. „Naše polia sú malé, ale kvitnú aj v slnkom nedotknutých kútoch.“ Na plátně se začíná přehrávat videozáznam, v němž otec své malé dítě učí plavat. Vnímáme digitální fragmenty, tělesnost vzpomínek, imerzivní prostor: sentiment jako sdílený zážitek. „Plavaj, držím ťa, neboj sa,“ říká táta ve videu. V zápět s autorkou tančíme, pláčeme v peřinách, objímáme stěny zavřené klece vlastního dětství. Nekde v pozadí hraje slovenský rádiový hit. Doteky lidské kůže se syntetickým plyšem doprovází Britney Spears. Vzpomínáme na cigarety v kuchyni, emoce zní jako rozostřený synťákový rytmus s hlubokou ozvěnou. „Come on, get me on the floor, (…), keep on dancing till the world ends.“

LOVCI MAJÍ OČI PRO PLÁČ 

Sobotní ráno trávíme na performativní audio procházce divadla Setkání. Na rohu Lužánek načítáme QR kód, který vede na SoundCloudový track. Ve středu kruhu se objevuje člověk oděný v červeném. V ruce drží drátěnou konstrukci, která vypadá jako satelit a na něm připevněný telefon. Na odpočet si všichni ve stejný čas do sluchátek zapneme track. Vyrážíme do parku. Posloucháme příběh o vlčatech, muž v červeném kostýmku trhá kvítí, zatímco mu vedle nohou dupká pes v červeném šátku. Hlasy se mění, jakoby byly slyšet ze všech stran. Lidé, stopy, vytí vlků, štěkot psa a ptáci za námi. S nohama ve vysoké trávě se dozvídáme o vlkovi, který prošel několik států, o vlkovi, kterého srazilo auto, o vlcích, kteří běhají po turistických stezkách. Myslím na to, že i vlci mají možná rádi vůni čerstvé trávy, možná i oni nacházejí klid u vodních těles. Jako se lidé bojí vlků, čeho se bojí vlci? Pes leží v trávě a u něj klečí náš červený průvodce. Hranice mezi lidským a zvířecím citem se pomalu roztéká, splývá do nás a do krajiny. Stáváme se svědky křehkosti vztahu dvou druhů, z nichž ani jeden neovládá jazyk toho druhého. Chceme se potkávat i mimo fotopasti. 

ÉCLAT OF UNIFORMITY

Studentské představení, ve kterém tanec demonstruje sdělení, umí vznítit konflikt i ukonejšit strach. Pomalu se stáváme součástí audio kinetické kompozice. Introspektivní esej mezitím pátrá v mlhách minulosti a imaginuje věci možné, obávané i očekávané. Každým krokem se vzdalujeme svobodě, abychom ji později opět nalézali. Tichou vzpouru připomíná odhozená bunda. Bodová světla padají do vlasů dvou postav – vypravěčka v červeném saténovém pyžamu recituje text o kráse, o dětství, klidu, samotě a dešti. Dívka v bílých šatech tančí na parketu, nebo možná sama v pokoji, kde ji nikdo nevidí. Minimalistická kompozice jevištní krajiny je podtržena jemnou melodií kytary i náruživostí houslí. Když dvě dívky sedí na železných židlích proti sobě, nastavují diváctvu zrcadlo. Jaké je to dospět, když je to dítě uvnitř ještě stále tolik živé? 

REKONSTRUKCE 14m2 

Představení Rekonstrukce 14m2 je autorským projektem Platzformy v koprodukci s festivalem samotným, already made by Joa Ferfecki a Marie Měkotová. Člověk je v něm křehký jako papír, který se snadno potrhá. Je ale zrovna tak ohebný. „Jsem jako krajina, (…), jako chráněná krajinná oblast.“ Hnědý papír, který před chvílí obaloval tělo vypravěčky, je teď šikmo nalepený na bílé plátno. Brzy bude dotvářet texturu, díky níž je obraz projektoru trojrozměrný. Dvě dívky klečí naproti sobě, mezi nimi dvojhlasně broukaná melodie folkové písně a kufřík plný pokladů z dětských let. Drobné objekty a pohyby na koberci pod teplým světlem lampy sledujeme jako projekci v reálném čase. Vzpomínáme na Beskydy, na polské nápěvy, artefakty drahocennosti. Dvě malé loutky, stará desková hra, nad nimi konverzace o hlavovém nervu. Šustění papíru střídá bolavé srdce a horko na tvářích. Objekty, které známe už z dětství, se stávají nosiči příběhů. „Cítíš se jako moře?“, ale taky „tuny mrtvé kůže na nábytku.“ 

ZAFFER 9 

Jednou z hvězd hudebního programu plácku byl letos ostrý a temný zvuk kapely Z9. Prostoupí námi dunící basová linka, kterou prořízne laserový synťák, elektrický glitch a světla všude, kam se nedíváš. Éterický autotune, co nás zhypnotizuje. Není nad to pořádně si zakřičet do rozbitých frekvencí těžké elektroniky. Zpěvačka v černé skládané sukni, adidas dresu a tmavé rtěnce v té červené mlze zaklíná crowd, zatímco se jejím hlasem i slovanský folk mění v syrovou party. 

KOMUNITNÍ SNÍDANĚ 

Park Co.labs je pod barevnými fáborky trochu jako slavnostní sál. Dlouhý stůl s károvaným ubrusem má kolem sebe dost židliček pro každého, kdo sem přišel strávit sobotní ráno. Mrkve, řapíkatý celer, okurky a jablka tvoří na talířcích úhledné ornamenty, do hrnečku různých barev a velikostí si lidé nalévají kávu. Zatímco si ruce nad stolem podávají talíře sem a tam, vedle venkovního baru stojí skupinka lidí, kteří dosmažují chleba ve vajíčku. Někdo nese na stůl ještě teplý štrůdl, dvě dívky odnášejí špinavé nádobí. Když se lidé u stolu baví o včerejších představeních, všímám si, že si nejsem jistá, kdo je z produkce festivalu a kdo je jen návštěvník. Role splývají a stávají se sekundárními, teď jsme tu prostě jen spolu, máme všeho dost, sdílíme radost z umění. Tahle část programu je úplně zdarma a úplně pro všechny, stejně jako dobroty na stole. Přišlo sem studentstvo, rodiče, jejich malé děti, zvířata, možná i kolemjdoucí. Lepím si samolepku s grafikou festivalu na obal telefonu. Cítím obrovskou vděčnost za to, že kouzelná místa plná příběhů, jako je Plácek, pořád v Brně máme. Already made, kultura pro všechny a festival, který zaznamenal svět.