Pivo, knödel a bordel(y)

Tak podívej se, to máš tak. Ono je těžký psát o někom, jak vidí někoho, když nic nevíš ani o jednom z nich. Jeden z toho seš ty nebo já nebo někdo jako my, ale dost možná i někdo, koho ty nebo já nebo my oba dva hejtujeme, ale i tak je to Čech. No a ty se ptáš, jak Němci vidí Čechy, teda jako tebe, mě nebo různý jiný lidi tzv. kolem nás. To máš těžký, protože Němců je taky strašně moc. Je jich osmkrát víc než Čechů, plus teda všichni ti uprchlíci, co tam přijeli na raftech, aniž by rádi raftovali. Ty tam teď nakupujou různý ty věci, co nechali doma a co dělaj domov domovem, a Němcům báječně stoupá hádépéčko. Což jim můžem leda tak smutně závidět (což my Češi umíme docela mistrně), páč my jsme nad touhle inovativní možností, jak navýšit ekonomiku, ohrnuli nos. Radši dál do potu tváře montujem nebo na cizinecký policie ztěžujem vyřízení pobytu v domovině větvím a úkáčkům. No ale abych neodbíhala od tématu. To máš teda jako těžký a hlavně já nejsem Němec, takže se nad tím jen horko těžko dokážu zamyslet. Ale zkusím.

Je teda dobrý si nejdřív říct, kdo to teda ti Němci jsou, a až potom, jak se vůbec dívaj a jestli vůbec. V zásadě je moc nezajímáme, stejně jako je nezajímá cokoli na Východě. My Češi si pořád myslíme, že nejsme Východ, že Východ jsou sprostí ožralí Rusové někde na Urale, ale pravda je ta, že pro Západ jsme Východ. Zatímco pro Čecha začíná Východ za Jablunkovem, pro Němce Rozvadovem. A není to jenom tím, že naše politika, naše manýry na dovolené a naše vzezření jsou východní. Je to i snahou Němců si ten svět nějak přehledně zmapovat. Po revoluci se chvíli udržel pojem střední Evropa, jenže ten se už teď používá akorát tak v milé rétorice stavění mostů. Jinak jsme pro ně prostě jen Východoevropané, povětšinou troublemakeři, co umí brát, ale nechtějí nic dávat – tvrdí totiž, že zatím nic moc nemají. Česká zahraniční politika je pro Západ většinou nepřehledná: pořád něco kritizujeme, ale sami nedokážeme nic navrhnout. Neexistuje tedy jediný důvod nás nestrkat do jednoho pytle s celým podobně furiantským Visegrádem. 

*
Je dobrý si říct, jak Němci vůbec vnímaj svět. Já si teda myslím, že ho moc nevnímaj. Stejně jako všechny názory si všímaj jen sebe. Oni navíc, ne že by byli přezíraví, to rozhodně ne, ale trpí tím, že postupují ve všem nesmírně strukturovaně, an sich opodstatněně a podle pravidel. Dodržování pravidel je pro Němce největší orgáč pod sluncem. Nehrajte nikdy deskovou hru s Němcem. Z těch pravidel umřete. Abych to ilustrovala: když se moje kamarádka měla stěhovat, tak si v knihovně půjčila tři příručky na téma „jak se přestěhovat“. Z těch si udělala výpisky a poté se jimi řídila při organizaci stěhování a balení krabic. Můj kamarád s námi odmítl jet do hor, protože jsme dva týdny před odjezdem pořád ještě neměli naplánováno, jakou trasu půjdeme. Řekl nám, že buď se jde do hor a ví se kudy kam, anebo je koncept výjezdu „nevíme, kam jdeme“ a ten se pak taky důsledně dodržuje. Čili i neřídit se konceptem musí mít nějaký koncept! Zatímco na Východě je chyba, odchylka od původního plánu, zcela přirozený jev, pro Němce je to šok, pozdvižení. Ostatně Turci náležící ke druhé generaci v Německu se dneska v lehce zvýšeném množství vrací do Turecka. Do země, v níž je za nejlepší považován plán, který ještě nebyl zosnován a prostě se stane. Akorát že většinou je to plán Erdogan… Na Němce má u nás názor každý, není trochu škoda, že si o nás Němci nemyslí vůbec nic? ptáš se. Špatně položená otázka, kámo. Musel by se nastavit koncept „co všechno je světě škoda“, ale na to se ti každej vykašle. 

Takže už jenom to, aby se Češi dostali Němcům do hledáčku a aby se jimi vůbec zabývali, není jen tak. Němci nemají jediný důvod se Čechy zabývat. Když už mají říct, co znají českého, budou se lišit reakce výchoďáků a zápaďáků. Výchoďáci k nám mají blíž, jezdili k nám očumovat údajně lepší zboží za totáče a my k nim šplouchat se v jejich studenému moři na Rujáně. Výchoďáci toho o nás vědí víc, protože nás něco pojí – komunistická minulost, postkomunistické zmatené pinožení se světem. A taková sdílená zkušenost je poměrně důležitá věc, na které už se dají stavět nějaké vztahy. 

*
Ostatně ani Němci to s tím Východem a Západem nemají jednoduchý. V historii bylo Německo spousta roztříštěných zemiček a sotva se horko těžko semkli, už tam přišel jakejsi Rakušák, aby rozmrvil celou Evropu na bůhví kolik staletí dopředu svým stihomamem. Němci si východ své země po válce nedokázali udržet, Rusové je umořili a vznikla NDR. Ta pak s velkou pompou zanikla, došlo ke znovusjednocení a Wessis vzali Ossis milostivě pod křídla. K emancipaci východního Německa tehdy nedošlo: zápaďáci prostě výchoďákům říkali, jak se dělá demokracie. Teď ještě mít ty demokraty… (slyším volat Masaryka z hrobu!)

V posledních letech se ukazuje, že východní Německo se na tzv. Západě ne a ne cítit moc dobře: Pegida, AfD, útoky na uprchlíky a uprchlická zařízení – to všechno samozřejmě nepatří jen k Východu, ale rozhodně je tam mnohem vyhledávanější volnočasovou aktivitou. Východoněmecký venkov se navíc v současné době potýká se stejnými problémy jako ten český: pokud obec není blízko většího města, chybí infrastruktura, aby se tam dalo žít jinak než celkem blbě. Nově nabytá svoboda je super, ale venkovan neví, co s ní, když se má celkem blbě. Pokud není zemědělcem, práci sotva sežene. Lze jen čekat na smrt, ale i to něco stojí. Venkov se vylidňuje, idea odsunu uprchlíků na venkov se neuchytila a stěhují se tam jednou za čas jen vyhořelí workoholici, co se zamilovali do ticha a vůně biotrávy. Jenže každý zamilování jednou končí, pokud se nepromění v něco dalšího, autentického.

Zatímco typický Zápaďák považuje Výchoďáka za jinou kulturu, my to tak máme třeba s Ukrajinci – prostě jakýsi lidi z Východu, kde se nejspíš ještě pořád žije na větvích. Pozoruhodné je, že jiný vztah mají Němci k Polákům. O těch toho vědí hodně, protože jsou v Německu všudypřítomní, stejně jako po celém světě – především jako levná pracovní síla. Jelikož toho o Polácích víc vědí, tak si toho tím pádem i víc myslí, například že Poláci rádi kradou. Zato takového Čecha hodně Němců v životě nespatřilo, takže Češi jsou pro Němce takoví Skororusové někde na východě, často dokonce dodnes říkají Tschechoslowakei. Třeba jako se to stalo nedávno komentátorovi během přímého přenosu utkání Chorvatska proti Nigérii. Ti, co Česko, respektive Prahu, navštívili, si pak myslí, že Češi jsou hodně družní, veselí lidičkové v kraťasech. Vymysleli Švejka a milujou psy, protože ti jediní je vydrží poslouchat. Němcům připadá divné, že české ženy nosí místo kalhot elasťáky, často hodně zařezaný. Z vodovodu jim doma teče pívo, který je ale podle nejnovějších bádání Jaroslava Rudiše naučil pít německý sládek. Jedí rádi těžko stravitelná jídla jako vepřovou pečeni a k ní servírují sedm knedlíků. No a je tam furt celkem levno. Takže dovolená tam je ganz praktisch, ale není to Francie.

Není to Francie, tím bych mohla skončit. No dobře, jedu dál.

*
Když se člověk zeptá Němců, co znají českého, tak odpoví, že byli v Praze, někdo z jejich kamarádů byl v Praze anebo že jejich předci byli z Česka vyhnáni (trpný rod, nejoblíbenější německý gramatický prvek, který nikoho konkrétní neviní, ale jasně definuje modus daného stavu bytí – trpnost). Pro většinu Němců je Česko Praha, a to především Zlatá ulička, jezdí se sem hlavně kvůli Kafkovi, který sice nebyl Čech ani Němec a nejspíš ani Rakušák. Byl to prostě jakýsi divný Žid. Kafka byl důvodem všech školních výletů v 80. letech, ubytování v sorela hotelu na Praze 4. Ostatně pokud Němci vědí, kde je ČR, tak znají jen Prahu, zatímco „české vesnice – böhmische Dörfer“ nezná skoro nikdo. Ale české vesnice jsou frazeologický výraz, něco jako naše „španělské vesnice“. Jeden německý spisovatel se mě po hodinách jízdy vlakem po ČR zeptal, zda se tu koná mistrovství světa ve sbírání haraburdí. Suchý německý vtip, ale myslím, že tendence zahradu zaplňovat nepotřebnými rezavými objekty, které se přece budou jednou na něco určitě hodit, je v nás bytostně přítomná. A leccos o nás vypovídá. Jiřina Šiklová tomu říká „nezažitý status“. (U švédského stolu na dovče ve Španělsku si nabíráme a nabíráme, přestože už jsme přežraní.)

Češi, kteří v Německu něco dokázali, jsou Dolly Buster, Karel Gott, Jaroslav Rudiš. A krteček. Všichni znají krtečka, protože ho dávali v rámci německé obdoby Jůhele neděle. Socialistickou pointu ovšem Němci mnohdy pochopili až u dílu Krtek ve městě. Potom samozřejmě pan Tau, který ke svému přežití na rozdíl od nás obyčejných smrtelníků potřebuje pouze buřinku. Pan Tau je další televizní pohádka, která vznikla v koprodukci se západoněmeckou televizí. Všichni Němci se stejně jako Češi dojímají u pohádky Tři oříšky pro Popelku, kterou německé televize vysílají pětkrát ročně, nejen o Vánocích. Na hrad Moritzburg se dosud vydávají celé zájezdové autobusy, které si tam hrají na Libušku Šafránkovou, Pavla Trávníčka, sovu Rozárku a koně Juráška. Nesmím opomenout pohádku Biene Maja a legendární song zpívaný

Karlem Gottem, který je vlhkým snem mnoha německých seniorek. 
Ikonou je pro Němce Dolly Buster, bývalá pornoherečka, která se roku 1969 narodila v Praze jako Nora Bochníčková. Má zase sebou obdivuhodnou kariéru v erotickém byznysu a také neslavně ukončenou kandidaturu do evropského parlamentu. Jaroslavu Rudišovi vděčíme za to, že poopravil porevoluční vnímání Německa: nahodil patku a řekl, že Berlín je multiculti a hrozně cool. Od té doby se tam jezdí zjišťovat, že zatímco my si pořád rádi kupujeme módu made in china, koriandr a kaktusovou marmeládu z kaktusových krajin, tam už je cool něco úplně jinýho: opovrhovat konzumem, tkát si a šít sám a živit se pšenicí, co mi vyklíčila na střešní terase.

Český fotbal už léta chřadne, protože mu vládnou vyhořelí bafuňáři. Pro českoněmecké vztahy je ale zásadní utkání na mistrovství Evropy v roce 2004 v Portugalsku. Tehdy nám to nějakým zázrakem šlo a proti Němcům stačilo nasadit fotbalisty z lavičky. To se nám pak zpívalo po vítězství „auf Wiedersehen, auf Wiedersehen“! Ach ta naše slastná škodolibost… Můj ex říká, že něčeho takovýho se už nikdy nedožijem, protože českej fotbal je stejně jako celá země v krízi. A můj tata říká, že nemáme na žádný postupy mančaft a že jsme úplně leví a bez vize. No comment.

*
Součástí obrazu Česka a Čechů v Německu je díky Bohu i jedna poměrně príma příhoda z léta 1989, kdy nám naše neschopnost jednat zase jednou posloužila k tomu, že jsme vidět i v dobrém světle. Tehdy se pražské velvyslanectví Spolkové republiky Německo stalo útočištěm pro tisíce východních Němců, kteří doufali, že se jim prostřednictvím ambasády podaří dostat na Západ. Od listopadu umožnilo Československo východoněmeckým uprchlíkům odjet do západního Německa přímo, pouze na základě osobních dokladů či pasu. Naše země se na chvíli stala bránou ke svobodě a mlčky tuto situaci tolerovala. Později se stal zázrak, ve který ještě nedlouho předtím věřil jen málokdo: přechody v Berlínské zdi byly natrvalo otevřeny a obyvatelé NDR se tak mohli dostat ke svým západním sousedům bez nutnosti absolvovat cestu do Prahy či Budapešti. 

Před chvílí jsem svýmu německýmu kamarádovi poslala zprávu, ať mi napíše, co si představí, když se řekne Česko. On sám jako čechofil cítí, že by jeho reakce nebyla objektivní, proto se zeptal u rodinného krbu: synovec prý řekl „fotbalista Petr Čech“, švagrová „knödel“ a bratr „pivo a bordely“.
Jinak svoji zemi miluji a Němce taky. Auf Wiedersehen! 

(Dík patří postřehům čechofilů Martina Beckera a Patricka Hamouze a rozmluvám s nimi.)