Od multikulturalismu k transkulturalitě

Je zvláštní pocit psát o multikulturní společnosti a nemuset zaujímat obranný postoj. Vnímání pojmu „multikulturní“ veřejností i velkou částí politických představitelů se za posledních několik let výrazně posunulo, bohužel k horšímu. Zatímco v druhé polovině devadesátých let a na začátku 21. století představoval něco zajímavého, atraktivního (ač někdy sklouzávajícího k plakátové exotičnosti), je dnes vnímán spíš negativně. 

Multikulturalismus, nebo multikulturní společnost? 

Já sama raději mluvím o multikulturní společnosti než o multikulturalismu. Multikulturní společnost není ničím, o co bychom měli usilovat, ale také nic, čeho by bylo nutné se obávat. Pojem multikulturní společnost prostě popisuje dnešní stav světa, v kterém koexistují různé národy, etnika a komunity. Nikomu už není potřeba připomínat, že tu jiné kultury jsou, a jako naprosto kontraproduktivní se ukázalo představovat je tak, že budeme poukazovat na jejich specifické znaky. Mnohem efektivnější je soustředit se na způsoby komunikace a na problematizování zažitých klišé, předsudků a stereotypů.  

Mám moc ráda obraz „kulturního ledovce“. To, co můžeme snadno spatřit, to, co je „nad hladinou“, jsou pouze viditelné znaky kultury – například fakt, že druzí mluví odlišným jazykem, mají odlišnou hudbu, oblékání, architekturu. Bohužel v mnoha případech, například ve školních učebnicích, prezentace odlišných kultur právě u těchto viditelných znaků začíná i končí. Konflikty, napětí a nedorozumění ale způsobuje ta část, která se nachází pod hladinou, totiž jakési „skryté znaky kultury“ –  vnímání jednotlivce a jeho místa ve společnosti, soubor norem, které říkají, co je správné a co ne, postoje k vlastnímu tělu, k autoritám, vnímání času, normy pro vztahy mužů a žen. Minimalizovat tyto konflikty lze, pouze pokud se na tyto odlišnosti podíváme očima druhých. Význam toho, co se nám může zdát absurdní a nepochopitelné, objevíme jedině tehdy, když se druhých bez předsudků a s upřímným zájem ptáme, proč jednají tak, jak jednají. 

Dvě cesty 

Myslím, že dnes se nacházíme v  bodě zlomu a jsou před námi dva scénáře, pro které jsou zhruba stejné výchozí podmínky, a který z nich se uskuteční, bude záležet na dalších našich krocích. V multikulturní společnosti otevřených devadesátých letech nikdo nečekal tak silné probuzení nacionalismu, jakého jsme byli v posledních letech svědky. Pro vzestup různých národoveckých populistů po celém světě je typické, že ač jedná o příslušníky establishmentu s jasnými vazbami na velký byznys, navenek se prezentují jako zastánci těch, na kteří „ mocní“ zapomněli, a využívají pocitu vykořeněnosti, sociální nejistoty a složitosti orientace v rychle se měnícím globalizovaném světě. Tato strategie je úspěšná jen do té doby, kdy se místo uměle vytvářených pseudoproblémů (příznačně často spojených s „jinými“, ať už cizinci, vyznavači jiného náboženství nebo třeba LGBT+ menšina), objeví problém skutečný. Bezradnost a neschopnost populistických lídrů, ať už u nás, v USA, Velké Británii, či v Brazílii, byla jasně patrná během pandemie nemoci covid-19. Sociální problémy, které opatření proti šíření nemoci působí, mohou příklon k nacionalismu posílit. V skrytu duše však doufám, že se ukázalo, jak iluzorní jsou ve skutečnosti schopnosti těchto lídrů, a že nacionalismus je na nejlepší cestě k tomu se „historicky znemožnit“. 

Pojem, který je dle mého schopen postihnout, k čemu naše společnost směřuje, je transkulturalita. Nikoliv tedy vztah menšinových kultur  k jedné, dominantní kultuře, ale vzájemné působení a interakce několika kultur. V současném světě možná v této chvíli stále dominuje euroamerická kultura. Ale povedlo se jí skutečně rozšířit principy, na kterých by měla budoucí globální společnost stát? Skutečně její dominance znamená šíření humanistických hodnot, lidských práv, respektování svobody jednotlivce?. Někdy mi připadá, že se nerozšířila západní kultura, ale spíše „pop-kultura“ konzumu, v níž není jakýchkoliv hodnotách ani stopy. 

Všichni jako doma 

V transkulturní společnosti budoucnosti bude existovat hodnotový rámec, který bude společný všem kulturám. Zní to jako utopie, ale poznatky kulturní antropologie i objevy neurověd existenci určitých univerzálně platných lidských hodnot nezpochybňují. Co nám je znemožňuje vidět, je „balast“, nános našich vlastních předsudků a předporozumění, které si neseme z našich jednotlivých kultur. Schopnost odhlédnout od toho, co nám připadá jako „přirozené“, je se ukazuje v současném pluralitním globalizovaném světě jako velká výhoda. Tímto směrem by se mělo ubírat i budoucí vzdělávání: nesoustředit se na předávání kánonu vědomostí, ale rozvíjet to, čemu americká psycholožka Carol Dwecková říká „rostoucí nastavení mysli“ (growth mindset). 

Ve společnosti budoucnosti by se měl každý cítit „jako doma“ bez ohledu na kulturu či sociální postavení, ze kterého vzešel. Neměla by usilovat o unifikaci v jakémkoliv slova smyslu. Riziko, že se vše zvrhne v boj vzájemně soupeřících systémů hodnot a prosazování vlastních zájmů, by mělo být korigováno kritériem prospěchu společnost jako celek.  V následujících odstavcích bych se chtěla zamyslet nad konkrétními kroky, které jsou pro fungování transkulturní společnosti klíčové. 

Porozumění, inkluze, participace 

Transkulturní společnost se bude aktivně snažit vyrovnat s minulostí. Způsob, jakým nahlížíme na dějiny, se propisuje do našich hodnot a každodenního života víc, než tušíme. Moderní dějepisectví se vyvíjelo jako nástroj nově ustanovených národních států. Pokud jste příslušníkem menšiny a otevřete učebnici dějepisu, kde je vaše skupina popisována negativně či o ní není ani slovo, případně se naleznete jako „zajímavost“ v poznámce na okraj, jak se asi budete cítit? Problematizování minulosti, vyrovnávání se s jejími morálně odsouzeníhodnými (často právě vůči menšinám namířenými) aspekty a multiperspektivismus jsou cestou k tomu, aby každý v  dějinách našel sám sebe a zároveň se snažil pochopit postoje a perspektivy ostatních. Proto by měla vzniknout nová forma sounáležitosti, možná složitější na vybudování, ale rozhodně přínosnější než automatické „my“ a „oni“. 

Jinakost nebude vnímána jako odchylka od normy, ale jako svébytná hodnota. Naučíme se s jinakostí pracovat, vyzdvihnout to, čím může přispět k fungování společnosti jako celku. Typickým příkladem je inkluze ve školství. Ze zemí, které mají s inkluzivním vzděláváním desítky let zkušeností, přicházejí jasné empirické důkazy o jeho prospěšnosti. Přitom hlavním argumentem proti inkluzi je fixní idea, že „takhle se to přece dělalo vždycky“. Svět se ale změnil, nestačí si osvojit penzum určitých znalostí a dovedností a s těmi vystačit do konce života. Budoucnost bude vyžadovat schopnost vyrovnat se s novými situacemi, novými problémy a s… jinakostí. Proto dává smysl, aby se děti s jinakostí setkali už v první komunitě, které se po rodině stanou členy – ve škole. 

Pokud má být ústředním kritériem fungování společnosti odpovědnost za celek, mělo by se všem umožnit tuto odpovědnost převzít. Další klíčový princip je proto participace. Když se přidržím příkladů z prostředí školy, mnohem účinnější než na začátku školního roku přečíst předem ustanovená pravidla a školního řádu je, společně sepsat pravidla, na kterých se kolektiv domluví. Ta přijímám za své, už proto, že jsem se na jejich vzniku podíle, anebo jsem přinejmenším tuto možnost měl. Participace je přínosná nejen pro příslušníky menšin, kteří se pak cítí součástí celku. Je neocenitelná i pro rozvoj většinové společnosti. Občan, který věří, že minimálně ve svém bezprostředním okolí může něco změnit, dokáže spíš vzdorovat svodům populistů a jejich řečech o mocných, kteří rozhodují bez něj, či o nepřátelích, proti kterým je nutno bojovat. Navíc participace, umožňující (i pomocí enpowermentu) účast všem, přináší ještě jeden benefit – možnost setkat se s  „jinými“ osobně, poznat, že jsou to lidé jako my, a místo opakování klišé a předsudků si udělat vlastní názor. 

Najít, co stmeluje 

Při zamýšlení se nad ideálem fungující multikulturní společnosti mne napadají ještě dva další postřehy. Za prvé věřím, že ve společnosti budoucnosti budou hrát stále větší roli lokální komunity na bázi sousedství, společenství kolem jedné školy, a do jejich rozvoje by se podle mého názoru mělo investovat. A za druhé – nic nestmelí společnost tolik jako společně řešený problém, společná výzva, které je nutné se postavit a která se týká všech bez rozdílu. Nepatřím k těm, kteří vidí v pandemii Covid-19 pozitivní restart společnosti, a po pravdě se děsím sociálních důsledků přijatých opatření – ale skutečnosti, že utichly hlasy našich notoricky známých štváčů, popouzejících proti migrantům, si musel všimnout každý. Moc bych si přála, aby se podobným stmelujícím tématem stala i klimatická změna. Budu se opakovat, ale je to další oblast, ve které je potřeba opustit předsudky, fixní myšlení a odpovědně ji přijmout jako výzvu, která k nám přichází a při které by následování pravidla „tak se to přece dělalo vždycky“ mělo zdrcující následky.