Koronavirus a mezinárodní politika: Katalyzátor a žebřík

Současná krize vyvolaná šířením nového druhu koronaviru je krizí v tradičním slova smyslu: rozhodným dějinným okamžikem. Nevytváří sama o sobě novou realitu, které bychom se mohli pouze přizpůsobovat nebo se před ní v duchu výzev k budování společenské odolnosti („resilience“) obrnit. Rozvlnění časoprostoru globální politiky otevírá nové možnosti. 

Není to samozřejmě poprvé, co mnoho tisíciletí globalizovaná lidská síť prožívá pandemickou ránu. Po jejích spojnicích neproudily nikdy jenom myšlenky, zboží a pochopitelně samotní lidé. Není to ani poprvé, co „zdraví“ roznítilo politickou imaginaci, v níž je svět pojednou chápán jako jeden globální – spíš než  mezinárodní, a tedy rozdělený – prostor. S touto představou, mající svůj původ poněkud překvapivě v uploadu politického záměru státu, který se biopoliticky (a nesamozřejmě) začal starat o zdraví své populace, se setkáváme nejpozději v době mezi dvěma světovými válkami. 

Mantinely nových možností jsou dány omezenou schopností ohýbat přítomné rozsáhlé strukturální trendy. Zdaleka ne každá pandemie také přinesla změnu společenského řádu, svou roli sehrály i další proměnné, které byly ve hře. Velký mor ve 14. století, jehož dopady byly patrně umocněny podvýživou a sníženou imunitou v důsledku klimatických změn („malé doby ledové“), tak podle Waltera Scheidela vedl k proměně sociálních vztahů mezi šlechtou a rolníky v západní Evropě, nikoliv však v té východní. Nutno dodat že i zde přispěl ke kvasu, který v českých zemích zanedlouho poté vyústil v husitskou revoluci. 

Přesto jsme se ocitli v systémem nepředvídané situaci, v prasklině uvnitř statu quo, v malém a pomíjivém prostoru alternativy. Do mezinárodní politiky, ve které byly velké změny chápány převážně jako cyklické střídání války a míru, vzestupu a pádu mocností – přičemž změna či dokonce pokrok se odehrávaly výhradně uvnitř státu, nikoli vně něj –, vstupuje koronavirus jako element, který přináší linearitu, pohyb vpřed. Míra propojenosti globální společnosti potom znamená bezprecedentní rychlost přenosu, a tedy i synchronicitu politicky významné zkušenosti, byť v kalkulacích stratégů se i drobné časové diferenciály ve vlnách zásahu nemoci Covid-19 v Číně a Spojených státech mohou proměnit v diferenciály mocenské. 

Myšlení o mezinárodní politice bylo vždy živnou půdou pro metafory. Nalezneme zde proto řadu výpůjček z jiných nauk o přírodě i společnosti, které pomáhají uchopit složité děje odehrávající v předivu vztahů mezi státy, ale také mezi dalšími, vzájemně na sebe působícími poli mezinárodních institucí a přeshraničních toků lidí, kapitálu a myšlenek v dynamicky tepající globální společnosti. Nejznámějšími příklady metafor jsou nepochybně rovnováha (moci), přejatá ze statiky přes účetnictví v prostředí italské rané modernity Niccola Machiavelliho, kde se z majestátu stává stát; a polarita, vypůjčena z fyzikální teorie magnetických polí, která nám umožňuje pojmenovávat svět mezinárodních vztahů jako unipolární, bipolární nebo multipolární. 

Při přemýšlení o dopadech nemoci Covid-19 na mezinárodní politiku si ji můžeme metaforicky představit jako katalyzátor, látku urychlující proces přechodu do stavu nové rovnováhy; ale také jako žebřík umožňující výstup střechou statu quo k budoucímu světu, který je aspoň o něco lepší než ten, který tu byl včera. 

Katalyzátor 

Covid-19 zrychluje a umocňuje trendy, pozorovatelné už delší dobu. Posiluje tendence k zostřenému a prohloubenému dohledu pro zajištění organizace práce, ke koncentraci výkonné moci a obecně technologicky umocněnému despotismu. A také normalizaci výjimečného stavu jako normy vládnutí, podepírané redefinicí veřejného prostoru a individualizací se sílícími prvky docilní společnosti. Pokud zůstane Covid-19 v životě společnosti dlouhodoběji přítomný, zvýrazní i staré třídní a třídicí dělení mezi manuální a intelektuální prací a uspíší nástup automatizace práce s doprovodnými systémovými sociálními tlaky. Představa, že sama automatizace povede k rovnějšímu uspořádání společnosti, je totiž lichá. Nevedla k němu modernizace minulého století a není důvod se domnívat, že by bezstarostná společnost sklízející rovným dílem plody automatizované práce měla být samozřejmým výsledkem modernizace, která přijde. 

Podobně se zesiluje sklon k teichopolitice, tedy k politice budování zdí: k uzavírání společností do sebe, ke slábnoucí ohleduplnosti a k víře, že problémy dnešního světa lze vyřešit nikoliv mezinárodní koordinací, nýbrž v mezích „přirozeného“ národa (který je však ve skutečnosti veskrze moderním konstruktem). Výsledkem bude jistá míra deglobalizace, snaha o dosažení vyšší míry soběstačnosti, při jejímž prosazování budou dnešní lokalisté ve střetu s globalisty  možná nacházet nové spojence v části klimatického hnutí. Tato deglobalizace bude však neúplná, a proto bude jejím výsledkem posílení (spíš než zrušení) letitého začarovaného kruhu globálního vládnutí, a to s destabilizujícími účinky. Negativní dopady neřízené globalizace totiž pociťují na úrovni státu nejvíce právě ty skupiny, které mají sklon podporovat politické proudy, jež mezinárodní regulaci globalizace nejvíc vzdorují: navrhují se od vnějšího světa pokud možno odstřihnout a koordinovanému postupu proti globálním hráčům potom schází podpora zespod. Proti deglobalizaci může nadále působit síla nadnárodního kapitálu se zájmem na zachování otevřenosti. Zároveň bude globalizace nacházet nové cesty realizace, třeba v úvahách o zkracování dodavatelských řetězců, které například pro Evropu nyní zřejmě leží v Africe. 

Kladem deglobalizace a konkrétněji decouplingu (rozpojování), k němuž dojde v důsledku nedostatečné koordinace při řešení ekonomické krize a také v důsledku snahy udržet konkurenceschopnost prostřednictvím (sílících) státních podpor nebo omezení přístupu na domácí trhy, bude částečné utlumení geopolitického konfliktu (liberální teorie, že ekonomické propojení přináší mír a stabilitu, se alespoň v současných podmínkách napětí mezi Čínou a Spojenými státy neukazuje jako platná). Nepůjde ale rozhodně o úplné potlačení tohoto konfliktu. 

Bude pokračovat rozkotávání a vyprazdňování institucí a norem mezinárodního společenství, kterému od konce studené války schází schmittovský nomos coby jednota prostorové a normativní orientace. Liberální univerzalistický řád jako předpoklad pro výkon americké moci v 90. letech byl utopií, od počátku narušovanou násilným odporem etnických a islamistických projektů, a to dlouho před tím, než začal revizionismus dominovat politice Ruska a Číny. Nyní se jeho duté jádro rozeznělo naplno. Navzdory předpovědím o nástupu Číny, již desetiletí „odložené supervelmoci“, způsobí pandemie oslabení všech významných mocenských hráčů v mezinárodní politice. Budoucnost, do které nás vede, tudíž zřejmě nebude ani pax Americana, ale ani pax Sinica. Spíš to bude éra nového středověku: četných, částečně deteritorializovaných a překrývajících se systémů norem a autority v široké „globální stepi“, jejíž pouhou část zaberou přísně hierarchicky uspořádané bloky řízené z Washingtonu či Moskvy. Nepůjde tedy o anarchii ve smyslu bezpráví a boje všech proti všem. Globální step, táhnoucí se napříč globálním Severem i Jihem a mající významnou virtuální dimenzi, bude nicméně místem intenzivního konfliktu o vliv, zdroje a prosazování revolučních idejí uspořádání společnosti, umocněného dopady klimatických změn a kolapsem slabých států. 

Není zdaleka jisté, jak Spojené státy ustojí propad svého mezinárodního postavení a největší kontrakci ekonomiky od konce druhé světové války. Zchlazená ekonomika, výše státního dluhu přes 300 % HDP i rány na reputaci do určité míry zatíží i mocenské ambice Číny. Kritickou neznámou mezi dnešními mocenskými hráči je nicméně především míra kataklysmatu, jejž koronavirus vyvolá v Rusku, a doprovodné dopady na jeho zahraniční politiku. Pokusy o zachování vlastního postavení v blízkém sousedství a nízkonákladové snahy o oslabování domnělých i skutečných protivníků zde doplňuje scénář geopolitického přilnutí (bandwagoning) k Pekingu a v krajním případě i systémového zhroucení. To by v dlouhodobém výhledu mohl následovat rozpad na marginalizované („malé“) západní Rusko, „zelenou Sibiř“ v čínské sféře vlivu a jižní pás charakterizovaný neofeudálními vztahy a nestabilitou; popřípadě ustavení neofeudálních vztahů lokálních autorit a posílení neformálních patronačních sítí ve stávajících hranicích; nebo konečně neoimperiální konsolidace provázená ostrým prosazováním vlivu ve východní Evropě a na Balkáně.

Žebřík 

Taková budoucnost jistě není nevyhnutelná a těkavá rovnováha, k níž Covid-19 jako katalyzátor spěje, není jedinou variantou scénářů, které se před námi otevírají. 

Je také možné, že se občanská společnost bude úspěšně vzpírat despotickým tendencím a sdílením zkušeností krize (podobně jako již probíhající klimatické katastrofy) namísto prchavých, nikdy nezpracovaných zážitků dekadentní flânerie globálního turisty/čumila bude artikulovat sebe sama jako globální a kosmopolitní společenství terestriálního osudu.  Právě takové společenství staví francouzský filosof Bruno Latour do opozice jak proti futuristické, posthumanistické hypermodernizaci, tak proti všeobecnému oživení prožívání etnické či národní identity. 

Je možné, že teichopolitika nezapustí hluboké kořeny a zůstane tím, za co ji dlouho před současnou krizí označila americká politoložka Wendy Brownová: znamením mizející suverenity, zoufale usilující udržovat a zadržovat, nicméně odsouzené k tomu být nahrazena novou formou politické imaginace. 

Je možné, že krizí otevřený prostor bude využit k obnově legitimity politických institucí na principech participativní politiky a flexibilního politického rozhodování. Ideové podněty pak nebudou omezeny na všemožné elitní „NERVy“ ani na Peroutkovy „čtenáře jedné knihy“ okupující veřejný prostor – dobrým začátkem u nás by byly online národní veřejné konzultace – a technokraté bez rozhledu na sebe nebudou strhávat suverénní rozhodovací moc.  

Je možné, že EU uspěje nejen v nalezení účinného solidárního řešení ekonomické krize, ale chytí díky tomu i druhý dech pro naplnění záměru „strategické autonomie“, která se nesmrští pod praporem resilience v stavbu hradeb proti (reálným) hrozbám neřízené migrace, rizikových investic a dezinformačních kampaní, ale povede k citelnějšímu pozitivnímu působení v evropském sousedství. 

Je možné, že se regulace automatizace práce a obecně governance nových technologií, nepodvazující jejich přínosy, zároveň ale zajišťující jejich spravedlivé sdílení, stane cestou k zastavení desetiletí trvajícího růstu sociální nerovnosti, namísto aby přinesla nová třídních dělení a vztahy dominance umocněné v budoucnosti kyborgizací a genetikou. 

A konečně je i možné, že česká společnost najde i pro zahraničí inspirativní myšlenkový horizont v obnovených humanitních ideálech a v návaznosti na autentickou tradici moderního českého myšlení doplní univerzální lidská práva konceptem péče. O sebe, o druhé, všechny kruhy domova i živé prostředí, které přestane být objektem krátkozraké instrumentalizace, ale mikropolitické i institucionalizované kultivace při vědomí toho, že i ono je součástí velkého terestriálního společenství osudu, jehož kultivace poskytuje horizont našemu bytí.