K čemu ještě vyrábět humor, když už se smějeme i mrtvým

Fantazie plešatců utržených ze řetězu

Jsme odsouzeni žít ve světech, které vymysleli filosofové. Staří řečtí mudrci ve snaze lépe legitimizovat pederastii oddělili vědění od mýtu a rozjeli tím hysterický, neurózou poháněný, neuvěřitelně efektivní vzestup západní civilizace. Aristoteles nakrájel chaos existence do přehledných škatulek a způsobil tím středověk, který měl zkatalogizovaného i Boha. 

V posledních staletích fraška poháněná zdivočelými mysliteli nabrala na obrátkách. Osvícenci vysáli Boha ze světa úplně a stvořili tím mohutné prázdno, které se od té doby snaží kdekdo zaplnit kdečím. Herder a jeho kolegové nafoukli do tohoto prázdna národy, Marx ho vyplnil samohybem ekonomiky, Darwin se Spencerem biologickými zákony. Existencialisté pochopili nesmyslnost toho všeho a díky nim mohla chytřejší část lidstva v časech bez Boha, zato s nacionalismem, třídním bojem a rasismem plakat nad absurditou jsoucna a zároveň se jí smát. V paradoxech a uzávorkované fenomenologické pravdě vychovaní postmodernisté nakonec zrušili autoritu čehokoliv, protože solidní, obhajitelný smysl nemá nic. A ve světě, který vymysleli postmodernisté, se nacházíme my. 

Kecy bez obsahu

Čtyřicet let po Lyotardovi a jeho udivujících vývodech žijeme všichni v postmoderním eseji. Slovo pravda přišlo o význam a s ním i všechna ostatní slova, obrazy a zvuky.  Ztratila se jakákoliv vazba na ověřitelnou realitu, nic takového už neexistuje. Všechno je jen nekonečný řetěz na sebe odkazujících odkazujících. 

Pro ty z nás, kdo ještě celou svou tradicí, jazykem i přemýšlením vězí v univerzu, kde referenty dosud měly své reálné označované, to není příjemný stav. Ti, kdo se do postmoderního vesmíru narodili, s ním ale umějí zacházet bez problémů. Ve světě bez pravdy se orientují. 
Proč zmizela pravda? Jednoduše ztratily autoritu všechny instituce, které ji garantovaly. Školy, média, úřady atd. Školy učí kompetence místo znalostí a argumentaci místo zjišťování. Logické i rétorické metody se změnily z prostředků hledání pravdy v nástroje pro vyhrávání sporů. Ideál konsensu se vyvinul v ideál akademické koexistence paralelních výkladů. Škola není cesta k pravdě, ale kurz komunikačního jiu-jitsu.

Média přestala svět popisovat a začala světy vytvářet. Nestranní novináři vymřeli, žurnalisté se přirozeně stali aktivisty. Média prezentují zprávy už téměř výhradně způsobem, který vyhovuje jejich světonázoru. Ze zpravodajských kanálů se staly produkty pro konkrétní cílovou skupinu, slouží k doručování argumentů pro konkrétní soubor představ. K tomuto účelu se hodí zprávy skutečné, neskutečné i překroucené. Neexistuje médium, které by v tomto směru mělo čisté ruce. Liší se jen míra sebereflexe, přiznávání chyb a ověřování technických faktů. Média nehledají pravdu, hledají potvrzení své lži.

Úřady, obsazované politiky, si udržely legalitu, tedy moc nakládat s veřejnými prostředky. Pozbyly ale legitimity. Volby rozhodují marketingoví experti v posledních čtrnácti dnech před jejich konáním. Nikdo nevěří, že by politici vůbec mohli říkat pravdu, a ani oni sami nevidí důvod, proč se tím zbytečným konceptem ještě obtěžovat. Prezident republiky Miloš Zeman klouže po svých lžích o Peroutkovi, o pozvání do Bílého domu, o čínských investicích v Německu, o muslimech, o Mynářově prověrce a o desítkách dalších věcí jako po bruslích na hladině popularity. Poslanec Václav Klaus mladší stejně jako poslanec Tomio Okamura lžou ve svých komentářích bez jakékoliv záklopky a upozornění na omyly označují za osobní útoky. 

Poslední obětí dohasínající pravdy byl hejtman Michal Hašek. Stalo se mu to jen proto, že jedenáctkrát za sebou zopakoval lež, která byla vyvrácena vzápětí potom, což vytvořilo vtipný sitcomový gag. Stačila by hodina přestávky mezi lží a odhalením a dostal se z toho pomocí klasického bulshitového mlžení.

Ne, nikdo tady nekrvácí

Spolu s pravdou zmizela i realita. Tedy přesněji: nezmizela realita, ale schopnost o ní referovat. Když se zraníte, víte to. Zažíváte bolest a teče vám krev. Nejste už ale schopni to důvěryhodně sdělit, nebo jen nejbližšímu okolí, které je přítomno fyzicky. Všechno ostatní se stává čím dál marnějším, jakékoliv zprostředkování vaší bolesti z ní učiní libovolně měnitelný a interpretovatelný mem. Videa i fotky jde falšovat, texty o vás můžou říkat cokoliv a všechno to může být lež. Dokonce ani to, co si o sobě myslíte vy sami, nemusí být pravda. 

Aktivistka za práva žen Esra al-Ghamgamová měla být v srpnu v Saúdské Arábii popravena setnutím hlavy. Některé zdroje tvrdí, že se to stalo, jiné to popírají. Existuje i video z popravy, ale podle některých je na něm jiná žena. 

Chemický útok v syrském městě Dúmá se podle některých stal a podle jiných nestal. Možná za něj může Asad a možná ho způsobil Západ, aby mohl obvinit Asada. Hala plná mrtvých dětí je důkazem použití plynu i důkazem jeho nepoužití. Může být z Dúmá a nemusí. 

Fotky utopeného tříletého Ajlana, kterého vyplavilo moře na turecké pláži, byly možná autentické, možná naaranžované. Jeho otec byl ubohý uprchlík, zločinecký převaděč i kapitán ztroskotaného člunu. Jak je libo.

Rozdíl mezi skutečnými zprávami, vyrobenými zprávami a parodickými zprávami přestal být relevantní. I ty nejironičtější humorné hoaxy („Microsoft koupil katolickou církev“, „EU chce zrušit písmeno Ř“) se v některých názorových kruzích berou vážně a zběsile sdílejí jako důkazy vlastní pravdy. Doba zároveň produkuje absurdní případy, které jako by z parodických serverů pocházely, i když nepocházejí. Premiér naší republiky argumentuje proti přijímání uprchlíků citátem z uprchlíka Komenského. OSN zvolila Saúdskou Arábii do čela komise pro práva žen. Proč chcete v takovém světě dělat nějakou satiru? 

Ha ha ha, umřel

Tak jako se naši předkové občas prostě najednou probudili ve vesmíru, kde zmizeli bohové kvůli vědě, zmizely hranice světa díky nové technologii pohybu, zmizel společenský řád, protože krev všech stavů tekla po gilotině stejně, i my jsme se ocitli ve vakuu a učíme se v něm žít. Nemá smysl volat po něčem, co už se nevrátí. 

Stejně jako pravdivé ztrácí pravdivost, vymyšlené ji získává. Neil Armstrong možná přistál, možná nepřistál na Měsíci. Země je možná kulatá a možná placatá. I nejzazší absolutno, které je člověk schopný v denním spěchu nahlédnout, lidská smrt, se stalo internetovým memem, pokud ji zrovna nesledujete na vlastní oči. Konkrétní smrti jsou zpochybňovány (princezna Diana, Elvis, aktivistka v Saúdské Arábii), interpretovány opačnými způsoby (letecká havárie ve Smolensku, Margaret Thatcherová, John McCain) a ironizovány (Miloslav Ransdorf, pohřeb Heleny Růžičkové). Smrt má vlastní humornou frazeologii („Neznal jsem, ale RIP“; „Víte, jaký je rozdíl mezi Stephenem Hawkingem a punkem?“) i několik subžánrů anekdot na sociálních sítích (Darwinovy ceny; klub Krabice živých na diskusním serveru Okoun). K čemu vymýšlet další vtipy, když se i smrt stala tolik směšnou? 

A čemu se budete smát vy?

Humor je letnička lidské kultury. Jenom co vykvete do krásy, uschne nebo zplesniví. Na rozdíl od Homérových eposů a gotických katedrál je jen velmi málo humoristických děl, která přežijí padesát let a neubere jim to vtipu. Platónův Symposion, Lysistrata, několik Shakespearových komedií, Továrna na absolutno, Saturnin a pár dalších. Většina toho, čemu se lidé smějí, funguje jen desítky, či dokonce jednotky let. V Humoristických listech není dnes vtipné už nic, v Dikobrazu skoro nic a v Trnkách-brnkách či Sorry tak jeden vtip z dvaceti. Vlasta Burian se stal muzeálním exponátem, Televarieté už lidé pod dvacet nechápou a dokonce i Vladimír Menšík mizí ze Silvestrů. Brzo se přestaneme smát historkám Miroslava Donutila. Internet má svůj vlastní styl humoru, rychlejší a brutálnější.

Humor je bezpochyby lidskou potřebou, antropologickou konstantou. Nedosáhl ale už svých hranic? Kam se může ještě posunout, když se skutečnost stala nerozeznatelnou od parodie a smrt jako jediná metafyzická zkušenost srozumitelná každému skončila mezi vtipy v řadě jiných? 

Vezmeme-li vážně fakt, že svět budoucnosti se rodí v hlavách filosofů dneška, nemáme se na co těšit. Z hlav katederních mudrců prýští nový identitarismus, nové sektářství, dochází k redefinici lidských skupin a ty čerstvé se mají čile k světu. Filosofové pojmenovávají skupinové, nikoliv už všelidské zájmy a slouží jim. Tak jako národy v devatenáctém století musejí i nové kolektivní identity předstírat, že existují odjakživa a odevždy mají nárok na speciální zacházení. Lokálně roztříštěné, ale v síti sítí sesíťované kolektivy etnických menšin, sexuálních identit, specifických náboženských a duchovních nauk, fanouškovských, zákaznických a jiných davů získávají sílu ze schopnosti rychlé skupinové akce. Čekají nás nové kmenové války. 

Kmeny přitom definují nejen jejich zájmy, ale i jejich tabu. Jednotlivé skupiny (zneužívané ženy, asio-američané, transgender osoby… kdokoliv) se podle své momentální diskurzivní síly snaží prosadit vlastní normy do celé společnosti a součástí jejich boje je pohoršení nad „znevažujícími“ vtipy. „Jak se můžete smát znásilnění / holocaustu / kulturní apropriaci / rasové segregaci / Prorokovi...?“ ptají se čím dál hlasitěji ti jejich členové, které by Milan Kundera nazval agelasty – lidmi, co nemají schopnost se smát. A zároveň rozhazují do davu vtipy, které mají zesměšnit ty druhé, špatné, často slabší. „Víte, proč Cikáni neradi drží lžičky? Protože jsou to mimina od lopat.“ 

Měřítka, která nikdy neplatí úplně

Cílem humoru budoucnosti zřejmě nebude dohánět skutečnost ve vší její absurditě. Humor bude mít hlubší smysl. Zevnitř i vně hranic, které kolem sebe jednotlivé kolektivy vystaví, bude rozrušovat hradby, uvolňovat cihly zakázaných tvrzení, bořit tabu, kterým se nikdo nesmí smát. Tak jako Charlie Hebdo, tak jako Oliver Frljić. Tuhle schopnost měl humor vždycky, teď se ale zřejmě stane zdrojem jeho hlavní síly. Na druhou stranu bude zneužíván pro to, aby ty hradby zase cementoval a vysmíval se všem, kdo jsou venku. Rozdíl je poměrně snadné poznat: smějeme se sobě, nebo druhým? Anebo jiné měřítko: smějeme se silným, nebo slabým? 

Neplatí přitom automaticky, že smát se druhým či slabým je špatně. Naopak, někdy je to výrazně třeba, protože smích zvenku často pomáhá odlišit uvnitř skupiny, která je terčem vtipu, fanatiky od lidí, se kterými se dá mluvit. Je složité určit, kde je humor osvobozující, bourá předsudky a vadí především profesionálním urážlivcům s nárokovanou emoční nedotknutelností a kdy naopak vede k umenšování malých a zraňování zraněných. Neexistují předem definovatelné ukazatele, každý kontext je jiný, tak jako každá situace, každá inteligence, každý vkus. Přesto humor zůstane jednou z hlavních cest, kterou k sobě můžou dojít lidé z opačných táborů, a jako takový by měl mít výhodu dobré vůle. Dokud se neukáže, že někomu opravdu ublížil, měl by mít dveře co možná nejotevřenější. Právo na Frljiće, karikatury Sereny Williamsové a Charlie Hebdo musíme vybojovat.