Generace ¯\_(ツ)_/¯

V moři beznaděje 

Z devátého patra paneláku na brněnském sídlišti Vinohrady je výhled na Špilberk, maloměřické vlakové nádraží a zmar. O prvních dvou krásách se člověk napřemýšlí dost jako děcko, s blížící se dospělostí ulpí pozornost na třetí. Odhalíte tak hlavní motiv Brna – že nic nemá cenu – a získané optiky se nezbavíte ani odstěhováním do některého ze smysluplnějších měst. Pozdější pátrání po kořenech tohohle přesvědčení vede k přímočarému závěru: za všechno můžou ti druzí. Upřesnit se dá různě, nejbezpečnější je uplatnit princip kolektivní viny. Je mi sedmadvacet a jsem součástí generace lhostejnosti.

Když se dnes už postarší lidé radovali z rodící se demokracie, my jsme po sobě v horším případě házeli bábovičky, v lepším neexistovali. Asi první vzpomínka, kterou mám na českou politiku, je společné rodinné sledování podpisu opoziční smlouvy. Moderovali Jiří Janeček s Jolanou Voldánovou a nikdo netušil, že od té chvíle už v české politice líp nebude. (Mám ještě schovaný výtisk Mladé fronty Dnes – to ještě v tom roce 2004 byly opravdické noviny – se speciální přílohou oslavující vstup do Evropské unie. Stačilo pár let a všichni se tváří, že tehdy byli na návštěvě u tetičky v zahraničí.)

Předchozí generaci darovali rodiče byty, nám už jen normalizační pocit, že o cokoliv se snažit nemá smysl. Je jasné, že je „něco špatně“ a „něco by se s tím mělo dělat“, ale bylo by fajn, kdybychom to nemuseli dělat my. Když jsem se po maturitě chtěl přidat do Strany zelených, zjistil jsem, že bych musel přijít na schůzi a komunikovat s lidmi. Raději jsem si stáhl World of Warcraft.

I sporadický občanský aktivismus vypadá zvenku (a koneckonců i zevnitř) jako simulakrum – nebo jak by prozaičtěji řekl můj táta, záminka se vožrat. Relevantní pozice zabrali ti o deset let starší, na barikádách stojí ti o deset let mladší. Na nás zbylo remcání na internetu. To přináší sporadickou satisfakci, protože nás můžou zmínit v seriálu Semestr. Ve výsledku je to ale asi tak stejně užitečné jako vývěska, která v činžáku mé babičky varuje před nepořádnými cikány v baráku naproti.

Tonda Blaník, měšťácký humor a anarchokapitalisti 

Nekonstruktivní přístup k životu volně aplikujeme i na satiru. Máme pocit, že je k ničemu – ne proto, že ji skutečnost předčí, jak s oblibou říkají uživatelé frází jako „hnus, velebnosti“ nebo „svět se v prdel obrací“, ale proto, že k ničemu je prakticky všechno. Když už v životě nějakou satiru potřebujeme, nezbývá nám než si na YouTube pouštět díly České sody z let devadesát pět až devadesát sedm. Ve vedlejším okně se pak za pomocí Wikipedie („tento článek potřebuje úpravy“) marně snažíme pochopit, proč byly před dvěma desetiletími vtipné – nám tehdy přišli vtipní Šmoulové, předškolácké elitě pak Hurvínek. Když je nám to málo, zbývá Tonda Blaník, který diváka nutí dlouhé minuty přemýšlet, jak moc se chce Marek Daniel zabít, a Šťastné pondělí Jindřicha Šídla, které naplňuje tátovu definici simulakra z opačné strany, protože ožrat se chce hlavně divák. Oba formáty sžíravé kritiky současných poměrů přináší Seznam, pozdně kapitalistická korporace prodávající internetovou reklamu důchodcům.

Z místní žalostné intenzity a šíře satirických šlehů vystupuje tradiční měšťácká zábava v aktuální digitální podobě: zesměšňování slabých. Do Babiše se umí opřít každý, kdo někdy před polofunkčním terminálem čekal na elektronickou účtenku, ale co takhle buzny, které furt lezou všem na oči a bezohledně požadují stejná práva? Bezdomovci, kteří ne a ne zmizet z měst bez ohledu na to, kolik bodáků dáme na lavičky? Cikáni, kteří své pohádkové sociální dávky rozhazují za luxusní život v ubytovnách? Samoživitelky, které si to děcko měly rozmyslet dřív? Hysterické feministky, co neumějí rozlišit mezi znásilněním a starým dobrým harašením? Protože i absolventi VŠE musí něco jíst, začali si říkat influenceři, naučili se jednodušší polovinu pravidel pravopisu a vstoupili do světa tzv. názorové žurnalistiky. Sdružil je web nazvaný Zdroj, který není na sociálních sítích možné minout – na Facebooku i Twitteru si totiž platí masivní reklamu. Naší jedinou útěchou je, že předpokládaná cílová skupina těchhle údajně konzervativně pravicových věrozvěstů nemá na čtení takových pitomostí čas.

Pokud přece jen existuje něco, co dokonce i ve své reálnosti nevyhnutelně vyvolává dojem promyšlené satiry, jsou to v současném českém prostředí anarchokapitalisté. Teorie lidí, kteří tvrdí, že daně jsou krádež a že klíčovou překážkou vzniku utopické společnosti je existence státu, jsou tak bizarní, že není v lidských silách je brát vážně. Některé z vrcholů anarchokapitalistické vynalézavosti: systém konkurujících si soukromých policií; stovky vzájemně nekompatibilních zákoníků platících pro ty, kteří uzavřou smlouvu s příslušným soudem; bordely, kde mohou klidně pracovat děti, pokud usoudí, že se u rodičů mají špatně; nadužívání středníků. Na první pohled to zní jako nově natočený prolog Šíleného Maxe, po bližším zkoumání ale české anarchokapitalistické spisky nedokážou vyvolat nic než nevěřícný smích. Vnitřně soudržnější čtení nabízí erotické povídky zdejšího anarchokapitalistického guru, ve kterých se protagonistova přítelkyně nemůže zúčastnit sexuálních aktivit kvůli kvasinkám.

Satira zítřka? 

Bystřejší čtenáři si jistě všimli, že i tenhle text se nese přesně v duchu zmiňovaného nekonstruktivního navážení se do produktivních nevrstevníků. Co ale může naše generace ¯\_(ツ)_/¯ přinést světu, který zobrazuje bídná česká satira? Na to přirozeně nemám uspokojivou odpověď. Nabízí se vstup do politiky a pokus změnit místní prostředí tak, aby se dalo satirizovat aspoň v mezích, které nebudou připomínat oligarchicko-nacionalistickou noční můru. Příliš mnoho lidí mezi pětadvacítkou a třicítkou, kteří by se odhodlali rozložit ANO zevnitř nebo aspoň jít a vyčistit ten potok, ale kolem sebe nevidím. Potenciál těch, kteří disponují aspoň stopovým množstvím kreativity a zájmu o veřejné dění, zase neúprosně ubíjí ekonomická nutnost práce v reklamce. (Známý známého se ve svém medailonku charakterizoval jako „filosof a copywriter“.) Neviditelná ruka trhu tak jako tak přeje víc Lososům v kaluži než Skromným návrhům.

Něco jsme ale národu i světu přece jen přinesli: internetové memy. Výsledkem života kombinujícího technologický pokrok a všeobjímající nihlismus je specifická forma humoru, která je pro starší generace nedostupná stejně jako pro nás hypotéky. Ještě před pěti lety šly memy jednoduše popsat jako nekomplikované obrázky zvířátek nebo legračních lidí, které doplňují ironické popisky trefně glosující každodennost zhruba na úrovni pětiletého dítěte. Podoba mladého memetického média se ale během té doby změnila – i tím, jak se jádro jeho tvůrců přesunulo od nás, lidí s přemírou volného času a minimem motivace, k takzvané generaci Z. Tyhle naše o dekádu mladší souputníky odkojili youtubeři, Instagram a pro nás nepochopitelná snaha o tvořivé sebevyjádření. Na rozdíl od nás mají díky tomu schopnost poukázat na problémy, které způsobuje nekompetentní vláda, neohlášená písemka z matematiky nebo globální kapitalismus, i jinak než prostým prohlášením, že je viník blbec. S trochou odvahy se tomu dá říkat satira. Pravda, pochopení memů, které aktuálně vznikají v Česku, vyžaduje aspoň povrchní vhled do lokální rapové subkultury a současných interpretací socialistických večerníčků. Nikdo ale nesliboval, že smát se s mladými světu bude jednoduché.

I přes tenhle nezanedbatelný úspěch ale reálně hrozí, že já ani většina mých vrstevníků u zažehnutí plamene revoluce, ať už jakékoliv, stát nebudeme. Jistě, lze to vysvětlit fantaziemi devadesátkových novinářů o líných mileniálech, kteří místo vytváření hodnot vykupují světovou produkci avokáda. Takový příběh je jednoduché vyprávět a podepíše se pod něj kdekdo nad čtyřicet. Realita je ale o něco cyničtější: hodnoty a výdobytky, na které jsou hrdí účastníci sametové revoluce ze svého života už zvyklí, nám neříkají vůbec nic. Satira dokáže oslovit maximálně ty, co sami sebe přesvědčují, že tahle země měla někdy nějaký smysl. Pro nás, kteří nic takového nestihli zaznamenat, je aktivní tvorba i pasivní příjem satiry podobná zbytečnost jako brainstorming nad dostatečně inkluzivním claimem do reklamy na předražený pomerančový džus. Na druhou stranu – nevypadá to, že by to komukoliv z vás vadilo. Nikomu z nás ostatně taky ne.