Dělat z lidí blbce!

Hlavně nikoho nenaštvat 

V parlamentní zprávě o televizi veřejné služby z roku 1993 se lze dočíst, že „náš divák zkrátka velice nelibě nese, je-li považován za hlupáka, nebo se naopak jako hlupák cítí“. Toto tvrzení by se dalo bez problémů zrecyklovat i ve zprávě pro rok 2018.  I dnes je důležité, aby se hlavně nikdo nenaštval. A kultovní český producent Čestmír Kopecký k tomu říká: „Všechny pořady, které v televizi za něco stály, vznikaly té televizi navzdory. Mělo by to lidem pít krev!“

Česká satirická tvorba je i díky bohaté divadelní a literární historii docela v kondici. Tím nejznámějším televizním dílem bezesporu byl, je a bude fenomenální cyklus Česká soda, který si kvůli odporu Fera Feniče dosud žádný generální ředitel ČT netroufl znovu odvysílat. Česká soda tak žije i v povědomí nepamětníků především díky internetovým archivům. Vůle, respektive odvaha jednotlivých generálních ředitelů vysílat tzv. humor proti srsti by mimochodem mohla být námětem na samostatnou diplomku. 
Komik Sacha Baron Cohen založil celou svou tvorbu na satiře a mystifikaci. Jeho neznámější postavou je kazašský reportér Borat, ale poprvé zazářil v televizním cyklu jako raper Ali G. V těchto dnech se celý svět baví jeho novou show Who is America, kde střídá hned několik různých „redaktorských“ rolí. Exceluje nejen díky svému vzdělání a nadání, ale především díky tomu, že komfortní zóna je pro něj zjevně zcela neznámý termín.

Položme si pro účely tohoto textu a na základě výše řečeného základní otázku: lze u nás vedle satiry najít také mystifikační (z dnešního úhlu pohledu senzační „boratovský“) potenciál, tradici a kvalitu?  

Zrození největšího Járy 

S jedním z nejslavnějších a zároveň širší veřejnosti nejméně známých  pořadů tohoto druhu přišel v roce 1965 v tzv. armádní redakci Českého rozhlasu jistý učitel ze Žatce. Jmenoval se Zdeněk Svěrák. A vymyslel pořad s názvem Večer po neděli. Dle dostupných pramenů jako reakci na, mírně řečeno, neinvenční obsah pořadů o armádě. 

Zdeněk Svěrák k tomu v rozhovoru pro Týdeník Rozhlas z roku 2006 prohlásil: „Mám takový prazážitek. Pamatuju si, jak jsem někdy v šedesátých letech ve Staré Huti u Dobříše věšel pleny. Měl jsem tranzistorové rádio a úplně náhodou jsem naladil nějakou polskou stanici, kde hráli jazz, pak si chvíli s někým povídali a zase začala skladba… A tehdy mě napadlo, že by to byl hezký model. Že bychom mohli předstírat, že tam ty orchestry máme, potlesky a reakce publika by se daly namixovat a mohli bychom mít živý pořad, kde by byla hudba a slovo. Dokonce jsem jeden takový pořad natočil jako průzkumný balónek.“

Ke Svěrákovi se posléze přidal zkušený rozhlasový kolega Jiří Šebánek, shodou okolností nevlastní otec Čestmíra Kopeckého. A v režii Heleny Philippové vznikl legendární pořad Nealkoholická vinárna u Pavouka. A právě v této relaci oznámil jeden z protagonistů, mistr žvanivého blábolu dr. Evžen Hedvábný (ve skutečnosti jazzový skladatel Karel Velebný), unikátní nález. A to byl moment, kdy do povědomí československých posluchačů poprvé vstoupil zneuznaný génius Jára Cimrman. 

Babička, vzdělaná bohemistka s velkým kulturním rozhledem, mi líčila, jak po prvním poslechu tohoto pořadu s mým dědečkem, klasickým filologem, pátrali v knihovně v různých encyklopediích po jménu Jaroslav Cimrman. Věrohodný, subtilní a i z dnešního úhlu pohledu mimořádně břitký formát předběhl svou dobu a je s podivem, že armádní redakce a vedení rozhlasu neučinilo této geniální platformě přítrž. Lihové milice, parodie rozhlasových přenosů a rozhovorů o ničem, rozhlasový přenos kouzelnických triků Jožky Merana Blažejovského, jenž „hlavou zeď neprorazil a jednou dokonce vylil s vaničkou i dítě“, to vše bylo součástí těchto oblíbených rozhlasových seancí. A mystifikační linii se, minimálně dle popisu reakcí mnoha rozhořčených diváků, podařilo držet až do doby, než Zdeněk Svěrák a Ladislav Smojlak převedli Járu Cimrmana na divadelní prkna.

Kazachstán ještě před Boratem 

Jako druhý příklad subverze, která předběhla svou dobu, chci uvést další zapomenutý skvost československého filmu z roku 1982 s názvem Revue na zakázku (režie Zdeněk Podskalský). Ten líčí neuvěřitelný příběh o přípravě krasobruslařské revue v Kazachstánu, organizované českými umělci Jiřím Lábusem a Oldřichem Kaiserem, kteří se zároveň snaží pochopit a poznat kazašskou kulturu. Filmové dada zůstává i dnešními diváky nedoceněno, soudě dle podprůměrného hodnocení 44 %, které snímku udělili uživatelé serveru ČSFD. 

„Revue na zakázku doslova vyrazí dech neskrývanou drzostí a anarchistickým výsměchem všemu – od Kazachstánu a socialistické vzájemnosti až po filmové vyprávění a projekt samotný. Snová logika a radikálně všemohoucí postavy vypravěčů spřádají fantasmagorický příběh, v němž prvky totalitní zábavy a povinné folklorní exkurze záměrně odhalují svou dementní strojenost a nabývají role nonsensového gagu,“ napsal v roce 2010 programový ředitel Letní filmové školy v Uherském hradišti Jiří Flígl a nelze s ním než souhlasit. 

Film naposledy uvedla v období vánočních prázdnin stanice Prima Family. A můžeme si jen povzdechnout, že kdyby šlo o Primu Cool, možná by se podařilo lépe demonstrovat kultovní potenciál tohoto svérázného díla. Nejen v přímé souvislosti s již zmiňovaným filmem Borat, jehož podtitul zní: Nakoukání do amerycké kultůry na obědnávku slavnoj kazašskoj národu. V případě Revue na zakázku ale nutno ještě přičíst k dobru dobový kontext pozdní normalizace a subtilnost humoru.

Studio Kroměříž 

Divácké vášně provázely i dva další pořady z 90. let, jejichž autorem (či spoluautorem) byl slavný divadelní režisér Petr Lébl. Společně s producentem Čestmírem Kopeckým vymysleli na cestě autem z Prahy do Bratislavy v roce 1992 debatní cyklus s názvem Studio Kroměříž. Vznikla dokonalá parodie tehdejších televizních diskusí s tzv. „profesionálními“ diskutéry. Mystifikační linka nebyla hlavním tvůrčím záměrem, ale diváci si stěžovali například na fakt, že pořad je nasazen ve stejný vysílací čas jako jiný oblíbený diskusní pořad Studio Netopýr. Ten sloužil tvůrcům jako předobraz. Čehož si byl mimochodem moderátor Netopýra Antonín Přidal vědom a nechtěl Studiu Kroměříž poskytovat k užití ukázky z dílů svého pořadu. 

Stížnosti přicházely i od občanů Kroměříže, kteří se cítili být dotčeni mediálním obrazem města, jaký podle nich pořad přináší. Čestmír Kopecký vzpomíná na dopis, ve kterém byla popsaná historka kroměřížského zájezdního autobusu. V jedné ze zastávek odmítl majitel restaurace cestující obsloužit s odůvodněním, že v Kroměříži nežijí normální lidé. A po uvedení epizody, ve které byl divákům představen stroj času, se podle Čestmíra Kopeckého ozvala ČST necelá dvacítka žen. Ty žádaly, aby mohly díky tomuto přístroji podstoupit proceduru omlazení. Ačkoliv se Petr Lébl chtěl chopit této příležitosti a divačky do studia pozvat, Čestmír Kopecký to vnímal jako záležitost za hranou možného. A scéna s omlazováním se nakonec nikdy nenatočila.   

Strýček Jedlička v převleku 

Zatímco Studio Kroměříž bylo hojně citováno a rozebíráno nejen v diplomových pracích, ale i v odborné literatuře a lze jej bez problémů dohledat na YouTube, poslední příklad poetické mystifikace je opomíjen a zcela zapomenut, dokonce i serverem ČSFD. Jde o pořad Kulišárny Strýčka Jedličky z téhož roku.

Antonín Jedlička na sklonku života spolupracoval také se zmiňovaným Petrem Léblem. Tento divadelní režisér pak zřejmě i díky tomu inicioval vznik šestnáctidílného cyklu, částečně vystavěného na principu skryté kamery.  Slavný komik Jedlička se tu v převlečení, a tudíž nepoznán dostává do kontroverzních interakcí se svým okolí. Třeba na půdě Federálního shromáždění, kde promlouvá s řadou tehdejších politiků. Nebo přichází na zápas fotbalové Sparty, kde se mezi nic netušícími diváky zápasu představuje jako fanoušek Slávie a fotbalový analfabet. Pořad ovšem také staví i na tichých, poetických momentech, pro Antonína Jedličku a jeho obraz kokrhavého strýčka atypických. V úvodu textu citovaná parlamentní zpráva o tom, že „náš divák zkrátka velice nelibě nese, je-li považován za hlupáka“, se původně vztahuje právě ke Kulišárnám Strýčka Jedličky.

Co chybí českým mystifikacím 

Autentické reakce a dokumentární situace jsou v žánru společenské satiry mimořádně cenné. Řízených satirických mystifikací, nepočítáme-li rozpustilé aprílové vtípky a provokativní umělecké happeningy, je ale v českém mediálním prostoru jako šafránu. Do velké míry to regulují platné zákony a profesní kodexy. Je otázkou, zda tato absence nezapříčinila také malou odolnost českého publika před dezinformačními kampaněmi všeho druhu, kterým už se příliš smát nelze. 

Jedním z mála dobrých příkladů z nedávné doby je krátký dokument Mein kroj režiséra Martina Duška v produkci ČT. Autor se ve vlastnoručně sestrojeném lidovém kroji vydává na tradiční sraz sudetoněmeckých vyhnanců do Augsburgu hledat svoje krajany. Zdůrazňuje mimo jiné fakt, že jeho dědeček byl členem Hitlerjugend, a naráží na silné reakce přítomných. Film označila rozhlasová stanice BBC World Service za „nesmírně zábavný dokument, který je zároveň závažným pátráním po identitě a příslušnosti ve střední Evropě“.

Vynikající je i český „mockumentary“ seriál České moře (Stream.cz) o vynálezci Mírovi Čechovi a jeho snaze prokopat tunel na druhý konec světa a přivézt tím do Česka mořskou vodu. 
Absence pudu sebezáchovy je vlastní také Kamilovi Bartoškovi aka Kazmovi, který baví svoje široké publikum mnoha svými vtípky a mystifikacemi. Ve všech jeho dosavadních akcí ale zatím chybí to, co mají Sacha Baron Cohen a další světoví komici jako prioritu. A to je touha vyjadřovat se ke společenskému dění a problémům. Nikoliv jen dělat z lidí blbce.