Skoro nic jsme nezkusili, ale máme pocit, že jsme světoví

Číst knihu Spravedlivý růst Daniela Prokopa je děsivé, a to jak pro člověka, který v systém věří, tak pro člověka, který v něj nevěří (jako já). Už jenom slovo „systém“ ve mně vyvolá závrať, vzápětí se navíc vynořují neblahé vzpomínky na časy, kdy mě tentýž systém nechal na holičkách. Ostatně jak píše básník Jan Škrob ve své básni Zvrat, „loajalita vůči systému se začala / rozpadat ve chvíli kdy se ukázalo / že systém neexistuje“. Vítejte v zemi, kde „horní desetina platí v součtu všech daní a odvodů nakonec menší procento ze svých příjmů než nejchudší desetina“.

Kniha Spravedlivý růst je „deep dive“ analýza do toho, jak si v Česku hrajeme na systém, ale ve skutečnosti jde spíše o nepromyšlený a těžkopádný, špatně funkční nesystém. Obsahuje tři části, které se podrobně zabývají analýzou a možností reforem daňového systému, veřejných systémů a vzdělávacího systému.

Vzhledem k tomu, že nejsem expertka na prosperitu a ani si na ni nehodlám hrát, nebudu polemizovat s reformami, které zkušený rádce státu Prokop na základě profesionálních analýz a zahraničních studií navrhuje. Mým cílem je nahlédnout myšlenkové podhoubí, z něhož kniha vyrůstá. Jsou to většinou střípky myšlenek, jež autor (či jeho editoři) v textu nestihl zahladit a občas zazáří. Ty vypovídají o jeho zkušenostech s prací pro stát a nahlížení na svět víc než mnohé analýzy.

Už v úvodu knihy s výmluvným názvem „Drahé nespravedlnosti“ mě překvapily dva odstavce, které podle mě skvěle popisují „zaseklost“ této země. Prokop vnímá v Česku jistý stockholmský syndrom: „I neefektivní stát brzděný nerovnými šancemi a demotivacemi totiž má své dočasné a domnělé vítěze.“ Poté vyjmenuje, v čem výhody systému pro tyto „vítěze“ v Česku spočívají – v daňovém systému plném výjimek a nerovném danění příjmů, nekvalitním a bídně dostupném vzdělávání, v politice bydlení nahrávající těm, kteří kupují stále nové a nové nemovitosti. „Tato zadní dvířka z marasmu veřejných politik mají důležitý vedlejší efekt. Střední třída, která by měla tlačit na reformy, je politicky nakoupena pro status quo. Toleruje vlastního věznitele – marasmus veřejných politik, které brzdí celé Česko, ale některým poskytuje o trochu lepší postavení,“ píše Prokop.

Jde vlastně o „psychoanalýzu“ naší země par excellence. A Prokop analyzuje dál: „Řada lidí ze střední třídy si tento paradox zřejmě dobře uvědomuje. Pro jeho překonání jsou ale potřeba dvě věci. Zaprvé skutečně a otevřeně popsat problém. Okolo dvou třetin Čechů se v daňovém systému vůbec nevyzná. Lidé, kteří podceňují rozsah výjimek a nerovností, jsou často právě ti drcení vysokým daněním středněpříjmové a nízkopříjmové práce. Kvůli neznalosti ale paradoxně nepodporují reformy.“ Problematika bydlení je dle mého pozorování zaseklá právě proto, že značná část dnešních vlastníků získala majetek za podmínek, které už dnes neexistují, a proto nemá silnou motivaci měnit systém (ať už prostřednictvím privatizace obecních bytů, převodů družstevních podílů nebo díky výrazně příznivější situaci na trhu). Proto současnou situaci s bydlením ve veřejném i neveřejném prostoru sice leckdo kritizuje, ale zároveň je v klídku, protože se jeho vlastně bytostně netýká.

Víme, že takhle je to špatně, ale dál volíme ty, kteří odmítají realizovat chytré, promyšlené reformy vycházející z nějaké vize budoucnosti země, ve které se dobře žije. Jenže co to je, to dobré žití? My všichni, co se máme jakž takž dobře, si jsme vědomi obrovských nerovností, které v naší zemi panují. Umíme v tom ovšem chodit, nebo se o to nějak snažíme. Pro většinu z nás se „dobré žití“ smrsklo na ohraničený prostor našeho soukromí. Znamená to mít kde bydlet (hypotéka, na kterou lze čerpat vysoké daňové slevy), nebýt v exekuci a moct si v supermarketu koupit, na co máme chuť, bez přepočítávání každé koruny. Jenže to není vize úspěšného státu, to je jen úspěšný únik z marasmu veřejných politik. Skutečně dobré žití by mělo znamenat bezpečí, že když systémem propadneme – ať už kvůli nemoci, věku nebo smůle –, stát nás nenechá na holičkách. Přesto místo tlaku na takový stát raději dál volíme pořád tytéž politiky, protože ze změn máme strach. A tak v tom dál „umíme chodit“, zatímco se pod námi tenký led společenské soudržnosti pomalu propadá. V čem by ale ten tlak měl spočívat? Určitě ne v barikádách v ulicích, ale v tom, že přestaneme politikům skákat na „laciné“ úplatky. Musíme odmítnout tichou dohodu, kdy si výměnou za klid a o něco nižší daně kupujeme odpustek za to, že přehlížíme nefunkční stát. Tlak znamená začít brát nespravedlivé daně nebo zanedbané školství jako osobní ztrátu, ne jako příležitost „zařídit se po svém“. Skutečně dobré žití si totiž za vlastním plotem nepostavíme, pokud zbytek země před ním necháme propadnout sítem.

Strach a neochota k reformám totiž nevznikají samy od sebe. Jsou přímým výsledkem politických strategií. Vzhledem k tomu, že se slovo „reforma“ v Česku stalo synonymem pro škrtání a utahování opasků, politici raději rezignovali na jakékoli plány, které přesahují jedno čtyřleté volební období. Místo aby změny nabízeli jako investici do budoucnosti, sázejí na marketingovou jistotu: udržují marasmus a těží ze strachu z neznámého. Lidé se pak paradoxně raději opět rozhodnou pro současný špatný stav, protože v zemi bez důvěry v instituce převládá obava, že jakákoli změna situaci ještě zhorší. Prokop argumentuje takto: „Účinnou krátkodobou politickou strategií se kvůli tomu [minimální znalost daní, jejich nastavení a problémech] stává vršení výjimek a výhod pro voliče, kteří se v daních vyznají, a skryté zvyšování zdanění těch, kteří ani nevědí, kolik měsíčně z výplaty státu posílají.“ V závěru části věnované daňovému systému autor přiznává, že když upozorňuje na nerovnost českých daní, bývá nařčen z toho, že jde o „vyvolávání třídní nenávisti“: „Ve skutečnosti je to spíše systém českých daní, který svým speciálním přístupem k některým skupinám poplatníků zdůvodňovaným jejich přínosem pro ekonomiku vytváří systém kast poplatníků.“

Je to osvědčený trik: jakmile v Česku otevřete debatu o nespravedlivém nastavení systému, okamžitě dostanete nálepku toho, kdo rozeštvává společnost a vyvolává třídní nenávist. Jenže Prokop obrací zrcadlo správným směrem. Společnost nerozdělují kritici, ale sám stát, který prostřednictvím daňového systému plného privilegií a úlev pro vybrané de facto zavedl novodobý kastovní systém. Jedni v něm mají legální zadní vrátka k úspěchu, zatímco druzí – ti bez vlivu a informací – celý tenhle drahý špás tiše dotují ze svých výplat.

V části knihy věnované veřejným systémům považuji za zásadní analýzu státem řízeného zanedbávání duševního zdraví dětí, dospívajících i dospělých v Česku. Toto téma by si přitom zasloužilo samostatnou kapitolu, protože jeho dopady jsou a budou nedozírné. Nad autorem zmíněnými daty člověk kroutí hlavou (pokud už ji tedy po četbě poloviny této daty nabité knihy nemá zcela vykroucenou) a říká si, jak tohle budoucím generacím vůbec můžeme dělat. Ale opět, není to tak, že tahle situace někomu vyhovuje? Rostou nám generace, na které se během covidu cíleně zapomnělo. Střední třída si sice zanadává, ale když jde do tuhého, sáhne do kapsy a zaplatí svým úzkostným dětem soukromého terapeuta na ruku. Systém se nezhroutí úplně, protože ti, co mají peníze, se zase nějak „zařídí po svém“. Jenže tím jen dál betonujeme kastovní systém, o kterém Prokop píše. Bohatší děti dostanou včasnou pomoc, ty chudší propadnou sítem na úplné dno.

Musím přiznat, že mě zaskočila pasáž věnovaná dědičnosti inteligence: „Otázku nature versus nurture nelze pohoršeně odmítnout s odkazem na autory, kteří legitimizují rasismus. Promítá se totiž i do přemýšlení veřejnosti i některých levicových autorů, kteří snahu o snížení vzdělávacích nerovností a vzdělávací neúspěšnosti považují za naivní a doporučují se zaměřit na pomoc k dosažení důstojného života bez ohledu na úspěch ve vzdělávání.“ Není pro mě zvláštní to, že Prokop debatu nature versus nurture otevírá, ale tím, kolik prostoru jí v knize věnuje.  Byť odbočku nakonec uzavírá tím, že jde jen o „rétorický manévr, proč opatření nevyužít“, překvapuje mě, že vůbec vstupuje na půdu debaty, která bývá nejčastěji využívána ke zpochybňování smyslu politik usilujících o snižování nerovností. Pokud kniha sama na stovkách stran přesvědčivě ukazuje obrovský vliv institucí a prostředí, proč potřebuje tak rozsáhlou a zbytnou exkurzi do genetického determinismu? 

Část věnovaná vzdělávání je bravurním výčtem všeho, co by mohlo fungovat lépe. Prokop se nebojí říct, že české školství je ničím neřízené a laicky koordinované: školy jsou zřizovány obcemi, které na to nemají odbornost. Autor ve své analýze vzdělávacího systému nic neopomíjí a věnuje se i detailům – školnímu asistentstvu, obědům zdarma či pedagogicko-psychologickým poradnám. To vše totiž spadá do seznamu věcí, jež by se daly líp řídit, zlepšovat na základě zahraničních studií a také vyhodnocovat. Nejsmutnější jsou pak analýzy fenoménu segregovaných škol, který by si opět zasloužil samostatnou kapitolu (čímž by se mu dala důležitost v rámci toho, jak špatně Česko přistupuje k těm, co se v nich vzdělávají): „Skoro nic jsme nezkusili, ale máme pocit, že pro zlepšení výsledků zdravotně či sociálně znevýhodněných dětí v Česku děláme maximum,“ píše Prokop.

Vrcholem knihy je pak podle mě myšlenka, že české školství by si mělo přivlastnit britské vzdělávací heslo work hard, be kind. Prokop to komentuje takto: „Mít vysoká očekávání a nezapomenout přitom na laskavost. Že české vzdělávání připomíná mnohakolovou strategickou hru, kde čtvrtina dětí z chudších a méně vzdělaných rodin vypadává a část ostatních zvrací stresem u přijímacích zkoušek, není nevyhnutelné.“ 

Cože? Český sociolog v policy knize volá po laskavosti? Omdlévám štěstím! A navíc vyzdvihuje spolkový život a místa veřejného prostoru, kde se lidé mohou setkávat a hledat spíše to, co je spojuje, než to, co je rozděluje? Takových knih zatím vychází málo a tolik je potřebujeme… 

Na celé knize je nicméně poznat, že prošla velkým přepisováním (které přiznává autor i jeden z editorů knihy a Prokopův spolupracovník Jakub Jetmar v newsletteru Prokopova výzkumného ústavu PAQ Research) – a že si autor nechal poradit. Zatímco u předchozí knihy Daniela Prokopa Slepé skvrny jsem hodně prskala nad některými poznámkami ohledně jeho světonázoru a vadilo mi, že se příliš schovává za data, v případě Spravedlivého růstu to už není zbabělé expertství bez názoru, ale daty podložená, čtivě napsaná a na české poměry odvážně pojatá analýza zaměřená na řešení.

V závěru knihy Prokop konstatuje, že u nás „zakořenila performativní politika tvrdosti, v níž se nepromyšlená bezohlednost vydává za pragmatismus a maskuje, že reálně žádný plán a odvahu nemáme“. Ano! Jenže takový druh politiky bohužel dosud přinášel politické body, a proto byl realizován. Otázkou tedy je, jak Čechy a Češky přimět k tomu, aby volili jiné politické zastoupení, než to, které nás do této stagnace zavedlo.

Proč vlastně autor zvolil tak pozitivní, až budovatelský název? Protože hlavní pointou knihy je ukázat, jak moc nás naše vlastní neefektivní nespravedlnosti táhnou ke dnu. Prokop plasticky popisuje, jak lidem snižujeme šance na úspěch podle toho, v jakém regionu se narodili, jak náš daňový mix drtí mladé lidi nebo matky po rodičovské, zatímco velký majetek zůstává nedaněn. Stát tím obrovské množství lidí jednoduše vytlačuje z aktivního společenského života. A to je podle Prokopa jádro pudla: je to nespravedlivé, a právě proto to naši ekonomiku tak fatálně brzdí.

Přečíst si toho tolik o tom, co v Česku nefunguje a jak by něco fungovat mohlo, je jako dívat se do propasti. Nevědomost je v něčem příjemná, proto lidem často trvá roky, než se rozhoupou a jdou například na terapii. Děsí je, co se tam dozví a že se něco začne měnit. Jenže vědět, jak by něco mohlo fungovat lépe, je v politice, té státní i komunální, zásadní. A prvním krokem, jak rozhýbat stagnující Česko, musí nutně být bilance toho, jak na tom jsme. „Realita však snům nakonec není nikdy dost dobrá,“ psal Prokop v posledním odstavci knihy Slepé skvrny. Spravedlivý růst by však pro českou realitu dost dobrý být mohl. Pokud tedy začneme vehementně snít a… konat.

Daniel Prokop: Spravedlivý růst: O stagnujícím Česku a prosperitě pro všechny
Host: 2026