Světové války patří do 20. století, nyní by přišel Armagedon

Dvě světové války, které se odehrály ve 20. století, byly produktem specifických historických okolností, které se už nebudou opakovat. Jakýkoliv globální vojenský konflikt, jehož by se účastnily mocnosti vybavené zbraněmi hromadného ničení, by byl rychle u konce v podobě zničení většiny lidstva. Takovou událost lze spíše než slovy „světová válka“ popsat jako Armagedon z biblického Zjevení svatého Jana.

Sám pojem světová válka je dosti nepřesný. Ani jedna ze dvou „světových“ válek ve 20. století nebyla vpravdě světová. Válečného běsnění zůstaly ušetřeny nemalé části světa. Některé země, jako třeba Argentina, dokonce na obou válkách dost vydělaly vývozem obilí, masa a surovin válčícím stranám. Světové byly obě války spíše v tom smyslu, že tak či onak ovlivnily zásadně dění i v těch zemích, které se jich vojensky neúčastnily. 

První světová válka byla válkou především evropskou, za hranice Evropy se rozrostla zejména v podobě lokálních konfliktů, které zachvátily kolonie evropských mocností. Tyto konflikty – v Africe a na Středním východě – byly tedy především extenzí války mezi evropskými mocnostmi. Stejně tak zapojení Turecka, které ovšem bylo též zčásti evropskou zemí. Do války vstoupilo na straně Velké Británie i Japonsko a nakonec i Spojené státy, ale válka skončila tam, kde začala, a kde se převážně odehrávala: v Evropě.

Druhá světová válka byla globálnější, bojovalo se na několika kontinentech, postihla více zemí. Ale ani ona nebyla vpravdě světová, protože válečného běsnění zůstaly ušetřeny některé části světa, kupříkladu v Jižní Americe a subsaharské Africe. Kontinentů, jako je Austrálie a Severní Amerika, se dotkla především tak, že australští, kanadští a američtí vojáci se zapojili do bojů v Evropě proti Německu a na Dálném východě proti Japonsku.

I ona ale zasáhla nepřímo většinu zemí na naší planetě, když ovlivnila kupříkladu jejich hospodářství a politiku. Pojem „světová“ tak odkazuje nejen na zapojení všech hlavních světových mocností do války, ale i na nepřímé dopady války, které měly globální charakter.

Co způsobilo světové války

Světové války jsou úzce spjaty s 20. stoletím. Podmínku toho, aby takové globální konflikty mohly vůbec vzniknout, bylo dosažení jisté míry propojení světa, existence relativně vyspělých technologií a také specifické ideologické předpoklady.

Světovou válku, tak jak o ní dnes mluvíme, si nelze představit ve starověku, středověku, ba ani v raném novověku. První světová válka se rozrostla za hranice Evropy i proto, že velké evropské mocnosti měly kolonie v Africe a v Asii, do nichž se konflikt částečně přelil. Nebojovalo se tedy jen o území v Evropě, ale i mimo ni. Svět sice nebyl v podobě tohoto koloniálního uspořádání a intenzity mezinárodního obchodu zdaleka tak globalizovaný, jako je dnes, ale byl už propojený dostatečně na to, aby přímé a nepřímé dopady střetu mocností v Evropě zasáhly v podstatě celý svět.

Druhá světová válka se odehrála v prostředí ještě většího propojení světa. Mezi oběma válkami sice evropské mocnosti ztratily některé své kolonie, ale jejich obchodní zájmy mimo vlastní hranice ve srovnání se situací před 1. světovou válkou vzrostly. Mezi oběma válkami se také odehrál první pokus vytvořit institucionální zaštítění rodícího se mezinárodního společenství v podobě Ligy národů. Začaly vznikat i mezinárodní organizace, z nichž některé jsou dodnes součástí husté sítě mezivládních a nadnárodních organizací.

Rostoucí propojení světa bylo úzce spojeno s vývojem nových technologií, jako byl telegraf, rádio nebo film. A nové technologie, jako využití elektrické energie po století páry, jímž bylo 19. století, měnily také povahu výroby, která se stávala masovou. Průběh obou válek pak zásadně ovlivnilo válečné využití nových technologií, jako byly spalovací motory, a s nimi spojený nástup automobilismu a letectví.

Jinými slovy: ani jedna ze dvou světových válek by nebyla možná bez těchto technologických průlomů, nástupu masové výroby i nových komunikačních technologií. Ty také určily rozdílné charaktery obou válečných konfliktů. Zatímco boje v 1. světové válce byly kvůli existujícím technologiím často ještě „stacionární“, vzhledem k miliónům mužů uvězněných v zákopech, 2. světová válka se posunula za tento způsob boje. 

V obou válkách byly sice už využity i zbraně hromadného ničení v podobě nervových a jiných plynů, ale technologický vývoj umožňoval zatím jen jejich lokální nasazení. Teprve závody ve vývoji nových zbraní během 2. světové války vedly ke vzniku zbraní hromadného ničení, které mohou zabíjet plošně milióny lidí najednou.

Éra utopií a velkých ideologií 

Výše zmíněný vědecký, technologický a průmyslový vývoj v rámci průmyslové civilizace byl doprovázen vznikem velkých ideologií a utopií, které se snažily svět nejen vysvětlit, ale určit i jeho další vývoj z holistických pozic. Nástup industriální éry a kapitalismu coby společensko-ekonomického systému se pojil s jistou perverzí západního racionalismu: představami o možnostech uspořádat i společenský život na nových, zdánlivě zcela racionálních základech.

Základní aspirace nadcházející éry byly obsaženy už v ideové triádě Velké francouzské revoluce: svoboda, rovnost, bratrství. Jenže se rychle ukázalo, že spojit tato tři hesla do harmonického celku není v raném kapitalismu, produkujícím značné nerovnosti, reálné. A že i svoboda pro všechny je spíše jen aspirací. Koneckonců v kolébce moderní demokracie, Spojených státech, která si výše zmíněná hesla vetkla přímo do své ústavy, existovalo až do druhé poloviny 19. století otroctví. 

Nerovnosti se projevovaly i jinak: kupříkladu v podobě pokračujícího patriarchálního uspořádání západních společností, v němž ženy neměly stejná práva jako muži, nebo v podobě často otřesného zacházení s obyvateli kolonií či původním obyvatelstvem dobytých území.

Jednou z nových ideologií, které postupně přerostly do podoby hluboce prožívané sociální emoce, byl nacionalismus. I on byl produktem industriální éry v tom smyslu (jak vysvětlil ve svých dílech zejména Ernest Gellner), že nabídl masám lidí stěhujícím se z vesnic do měst, aby pracovali jako průmysloví dělníci, společnou identitu, která nahradila ztracenou „organickou“ příslušnost k nějaké lokalitě či rodu. 

Nacionalismus umožnil vznik moderních národů a v jejich rámci se stal důležitou mobilizační silou, ale zároveň byl potenciálně destruktivní v konfrontaci s jinými nacionalismy. Bohužel nebyl jedinou takovou silou rodící se uvnitř raně industriálních společností. 

Zejména z důvodu výše zmíněné nerovnosti a nemožnosti dát svobodu všem začaly vznikat ideologie a utopie s eschatologickým nádechem. Ty nabízely i v reakci na ústup tradičních náboženství vykoupení v podobě nastolení absolutní rovnosti, která má vést k vytvoření jakéhosi ráje na zemi. Šlo ve své podstatě o absolutizaci jednoho z hesel modernity: rovnosti. Té mělo být dosaženo pomocí revolučního potlačení sociálních nerovností v podobě svržení „vykořisťovatelů“, a nikoliv rovností před zákonem, kterou hlásal vznikající liberalismus.

Vznikly ale i ideologie, které se chtěly s často otřesnými sociálními podmínkami a ekonomickými nerovnostmi vypořádat absolutizací „bratrství“. Nacismus i fašismus byly založeny na idejích bratrské jednoty v rámci národa, z něhož je ovšem potřeba vyloučit cizí elementy. Nacionalismus chápaný jako pokrevní spojenectví oživoval archetypy společností uspořádaných na bázi kmenového souručenství.

První světová válka byla ještě převážně střetem nacionalismů, v nichž utopie a velké společenské ideologie nehrály určující roli. Byla na jedné straně nacionálním střetem o teritoria a zdroje v globalizující se společnosti. Také však byla produktem rozpadu nefunkčního uspořádání Evropy, kde i přes nástup industriální společnosti a kapitalismu hrály politicky dál hlavní roli archaická mocnářství, která si rozdělila vliv během Vídeňského kongresu v letech 1814–1815. 

Druhá světová válka byla naopak střetem ideologií: německého nacismu (s podporou italského fašismu), sovětského komunismu a liberálních demokracií. V Asii hrál ovšem hlavní roli ještě i militantní (japonský) nacionalismus podobný běsům, které v Evropě rozpoutaly 1. světovou válku.

Světová válka v době zbraní hromadného ničení

Fakt, že nepřišla v posledních více než sedmdesáti letech další světová válka, a to dokonce ani v prostředí intenzivního soupeření sovětského komunismu a západních demokracií o kontrolu nad světem, souvisí paradoxně především s vývojem technologií. Filosofové už v první polovině 20. století upozorňovali, že technologický vývoj předbíhá schopnosti lidské civilizace kontrolovat jeho dopady. Tedy schopnosti vytvářet instituce a mezinárodní pořádek, jakož i etické normy, které by bránily tomu, aby se překotný technologický vývoj nestal spíše nebezpečím než přínosem pro lidskou civilizaci.

Vznik zbraní hromadného ničení na konci 2. světové války ovšem vytvořil situaci, kdy postavil lidskou civilizaci před scénář hromadné sebevraždy, pokud by mělo dojít k dalšímu globálnímu střetu mezi mocnostmi. Vzniklo tak cosi jako samoregulační mechanismus, který v podobě Damoklova meče nutí lidskou civilizaci, aby konflikty, které by mohly přerůst do střetu mezi mocnostmi, řešila vyjednáváním a mezinárodními dohodami.

Vyrostla hustá síť nadnárodních a mezinárodních organizací, jakož i množství dohod, k nimž patří i kontrola nešíření zbraní hromadného ničení, zejména těch jaderných, do dalších zemí. Takové síto sice není zcela nepropustné, takže čas od času přibude do klubu zemí s jadernými zbraněmi nějaká další. Tyto země ovšem mají jen mizivý potenciál rozpoutat globální konflikt, jaderné zbraně si pořizují spíše jako nástroj k odstrašení nepřátel v lokálním měřítku.

Neznamená to bohužel, že možnost náhodného vypuknutí globální války je zcela vyloučená, zejména pokud by zbraně hromadného ničení získali teroristé a podařilo se jim jejich použití na území jedné z mocností „prodat“ jako útok jiné mocnosti. Ale i pro tento případ už existuje celá řada kontrolních mechanismů, které by měly rychle vyloučit, že strůjcem útoku není jiná velmoc. 

Války mezi soupeřícími mocnostmi se tak v posledních sedmi dekádách odehrávaly především jako lokalizované konflikty regionálních spojenců na periferii, kde se používaly jen konvenční zbraně. Vývoj se tedy neposunul kupředu jen v technologické oblasti, ale i v jisté změně kvality společenského vědomí.

Až do dvacátého století válčící strany používaly pro své cíle jakékoliv technologické prostředky, které měly ve válkách k dispozici. Teprve před 1. světovou válkou vznikly dohody zakazující útoky na civilní obyvatelstvo, po ní pak i dohody zakazující použití nervových plynů. Do té doby ale bylo po tisíce let běžné, že válčící strany používaly všechny technologické vymoženosti, které měly k dispozici, a útoky na civilní obyvatelstvo v podobě plundrování, znásilňování i ničení celých měst a vesnic byly součástí válek.  

Kdyby svět dál fungoval v této logice, byly by nepochybně zbraně hromadného ničení už dávno použity k rychlé porážce některých režimů, ba k eliminaci celých „nepřátelských“ oblastí, a to bez ohledu na civilní obyvatelstvo. Přesto největší mocnosti vedou lokální války s pomocí konvenčních zbraní, v nichž „zbytečně“ umírají tisíce jejich vojáků. 

Není tomu tak jen kvůli obavám z rozšíření konfliktu do podoby světové války, pokud by byly použity zbraně hromadného ničení. Zdá se, že se ve světle světových válek dvacátého století změnily i hranice přípustného a nepřípustného.

Damoklův meč globální sebevraždy v případě nasazení zbraní hromadného ničení ovšem bohužel zatím nevyloučil možnost, že lidstvo kvůli technologickému vývoji, který nemá plně pod společenskou a mezinárodní kontrolou, nespáchá sebevraždu jiného druhu, než by byl globální válečný konflikt. Obrysy nových forem sebezničení se rýsují nejen v neschopnosti dostat pod kontrolu klimatické změny způsobené industriálním vývojem, ale třeba i v překotném rozvoji umělé inteligence či v ne vždy zodpovědných experimentech s genetickými změnami a vývojem biologických zbraní.

Jinými slovy: nehrozí možná už tolik, že by lidstvo proti sobě záměrně obrátilo zbraně, které ho mohou většinově zničit, čímž se další světová válka stává nepravděpodobnou, ale neznamená to bohužel, že hromadnou sebevraždu nemůže lidská společnost ještě stále spáchat v podobě nezamýšlených dopadů některých nových vědeckých a technologických objevů.