Proč se máme zajímat o ochranu oceánů?

Jako symbol odpovědi se mi do mysli vpálil jeden obraz: zamražená chobotnice v malém lokálním supermarketu v Krkonoších.

Léto v roce 2022, kdy jsem v plastu zatavená chapadla v obchodě viděla, jsem měsíc strávila na Středozemním moři. Spolu s dalšími dobrovolníky Sea Shepherd z celého světa jsem se na lodi Sea Eagle plavila u toskánského pobřeží s jediným cílem – zasáhnout proti nelegálnímu lovu chobotnic. Za necelých třicet dní jsme ve spolupráci s druhou lodí, katamaránem Conrad, a s oprávněním od „Guardia di Finanza“ (ve volném překladu „finanční policie“, italského polovojenského bezpečnostního orgánu, který je zodpovědný například za boj proti finanční kriminalitě) vytáhli z moře 7 672 nelegálních pastí na tyto hlavonožce.

Past na chobotnice je vyrobená tak, že připomíná amforu. Vytváří v podstatě jeskyni, která využívá přirozeného chování těchto měkkýšů hledat si úkryty, stavět si v nich obydlí a klást do nich vajíčka. Tyto amfory jsou navázané na dlouhé lano; na jednom jich bylo až 250. Když pak rybáři pasti vytahují, používají silné a rychlé hydraulické navijáky – chobotnice se tak na palubu většinou dostávají ještě živé (a čerstvé). Pro nás to byla výhoda, protože na rozdíl od jiných nelegálních metod jsme mohli chobotnice vracet zpět do vody plné života a zdravé.

Pro celou posádku to byly nicméně velice náročné týdny. Lana spojující jednotlivé pasti se dostávala pod značné napětí. Práce tak vyžadovala preciznost a velkou opatrnost i notnou dávku fyzického úsilí. Vzhledem k tomu, že pasti jsou usazené na mořském dně, spolu se zvířaty a slanou vodou se na palubu i dobrovolníky vylévaly litry bahna. V obtěžkaných montérkách jsem vzpomínala na dokument Moje učitelka chobotnice, který popisuje komplexní chování těchto až překvapivě inteligentních a nádherných tvorů. Díky tomu, jak zvířata vypuštěná zpět do vody mizela v hlubinách, dávala všechna práce smysl.

Nelegální rybolov jako globální problém

Podle odhadů je čtyřicet procent z celosvětového úlovku ryb chyceno nelegálně. Znamená to, že zhruba každá třetí ryba na našem talíři skončila v sítích bez příslušného povolení, v zakázaném období, nepovolenou technikou, v zakázané zóně nebo byla ulovena lidmi, kteří jsou vykořisťováni a žijí v moderní podobě otroctví.

Zatímco nelegální rybolov je globálním problémem, který je v mnohem větším měřítku spojován se vzdálenými africkými či oceánskými státy, léto 2022 mě přesvědčilo, jaké podoby může nabývat v evropském kontextu. Množství pastí, které jsme pomohli zkonfiskovat, mi zase ukázalo rozměr, do kterého může evropský nelegální rybolov narůstat. Všechny vytažené pasti patřily jedné lodi a jednomu majiteli.

Středozemní moře je nejvytíženější moře na světě. Podle údajů Mezinárodní organizace pro výživu a zemědělství (FAO) se více než osmdesát procent rybích populací ve Středozemním moři loví nad udržitelnou hranici. V angličtině se tato skutečnost označuje slovem „overexploitation“, tedy nadměrné využívání, drancování.

Rapidní pokles biodiverzity je vidět i na samotných populacích chobotnic. Podle článku britského deníku The Guardian bylo například ve Španělsku roku 2020 od prvního července do poloviny srpna uloveno pouze 38 tun chobotnic. Běžný průměr za stejné období se přitom dříve pohyboval okolo 378 tun. Viníkem tohoto poklesu byla pravděpodobně kombinace změny klimatu a nadměrného rybolovu. Zatímco populace v čase běžně kolísají, místní rybáři bez rozdílu hlásí, že chobotnic ubývá. Proto je dnes Španělsko jedním z největších dovozců chobotnic.

V příštích letech následovaly další aktivity ve Středozemním moři a činnost našich lodí se rozšířila do Řecka, kde je problém ještě palčivější. Posádky dobrovolníků z moře k letošnímu roku odstranili celkem přes 34 000 nelegálních pastí na chobotnice. Problém přetrvává i v dalších oblastech – chobotnice se loví také v Turecku či Tunisku. A kde je legální rybolov, existuje i ten nelegální.

Do Středozemního moře jsem se zatím vrátila celkem třikrát. Odstraňovali jsme také stovky nelegálních rybích vábniček – technicky označovaných jako „FADs“ (tedy „Fish Aggregating Devices“). Nejčastěji se jedná o plastové konstrukce lákající ryby do svého stínu, ukotvené i v tříkilometrové hloubce a vyrobené často z barelů od čisticích přípravků nebo plastových lahví. Nebezpečné jsou nejen pro mořské tvory, ale i pro námořní dopravu a přispívají k plastovému znečištění.

Nelegální rybolov je, stejně jako ten legální, sezónní. Zatímco v případě chobotnic probíhá zhruba od července do první poloviny září, jaro se nese ve znamení lovu na tzv. „polounášené dlouhé lovné šňůry“. Dlouhý a silný vlasec na bójkách, unášený proudy, má na sobě navázané stovky kratších vlasců s háky a návnadou. Běžně dosahuje až desetikilometrové délky. Cílí hlavně na tuňáky, mečouny nebo zlaky nachové. Nelegální vlasce nemají registraci a často používají i dvakrát větší háky, než je povolené maximum. Jako návnada slouží mnohdy olihně ulovené v Asii. Tato skutečnost svědčí o jednom z největších paradoxů tohoto průmyslu: vytěžujeme mořské bohatství vzdálené tisíce kilometrů, jen abychom měli návnadu pro lov jiných ryb v úplně jiné oblasti.

Někteří rybáři k lovu stále využívají také „zeď smrti“, správně nazývanou „drift net“, tedy volně unášenou síť. V roce 1992 Organizace spojených národů délku této sítě v mezinárodních vodách omezila na 2,5 kilometru. Evropská unie její používání o deset let později zakázala úplně. Tato síť může být až 40 metrů hluboká a dosahovat délky i 50 kilometrů a často se používá na otevřeném moři. Nebezpečná je zejména svou nešetrností a ohrožení představuje pro všechny druhy, od ryb po velryby. Ta, kterou jsme pod dohledem pobřežní stráže odstranili z moře u italského pobřeží, byla dlouhá „pouhé“ čtyři kilometry a vážila několik tun.

Výčet by mohl pokračovat. Přestože je velmi těžké rozklíčovat, kudy vede další cesta nelegálně ulovených ryb, nelze pochybovat o tom, že část úlovků končí v restauracích, část na černém trhu a část v exportu. U konečných produktů v obchodech jde mnohdy jen velmi těžko dohledat, kde a jakou metodou byla ryba ulovena a certifikace jsou často pouze líbivé nálepky.

Máme jen jeden Oceán

Byla jsem však svědkem i celé řady dalších problémů, od intenzivní námořní dopravy po znečištění. Kromě nelegálního rybářského náčiní tak palubu naší lodi každý den plnily další a další plastové lahve a kanystry, ztracené nafukovací hračky, balony, polystyrenové krabice na ryby, příležitostně také lednička či jiný velký odpad, který se ještě nestihl potopit na mořské dno. Plast byl všudypřítomný a nezáleželo na tom, jestli jsme se zrovna plavili u pobřeží blízko chráněné zóny, nebo na otevřeném moři.

Je na místě si připomenout slova sira Davida Attenborougha, který ve své poslední knize Oceán i ve stejnojmenném dokumentu říká: „Po téměř sto letech na této planetě jsem pochopil, že nejdůležitější místo na Zemi není na souši, ale na moři.“ Pokud zachráníme moře, podle něj zachráníme i svět. Moře (a oceány) tvoří většinu naší planety, a ne nadarmo jí proto říkáme Modrá. Oceány hrají naprosto zásadní roli v produkci kyslíku – za každý druhý nádech vděčíme právě jim. Regulují klima a jsou domovem bohaté biodiverzity. Bez zdravých oceánů nemůže být zdravá ani naše planeta. Ačkoliv mluvíme o mořích a oceánech v množném čísle, ve své podstatě máme jen jeden Oceán, který funguje jako nádherný, ale křehký celek.

Dnes je chráněno zhruba osm procent Oceánu a jen necelá tři procenta jsou chráněná před rybářskými praktikami. Legislativní úpravy jsou navíc soustavně porušovány, zejména kvůli nedostatku prostředků, které by zajistily nepřetržitý dohled nad dodržováním pravidel.

Jedním z nadějných řešení je tlak na vytváření dalších mořských chráněných zón. Dne 17. ledna vstoupila v platnost Smlouva o volném moři (High Seas Treaty), nazývaná také jako Dohoda o ochraně a udržitelném využívání biologické rozmanitosti oblastí mimo národní jurisdikci, která má umožnit dosažení celosvětového cíle chránit třicet procent oceánů do roku 2030.

Přestože nám všechny tyto úmluvy a velké legislativní kroky mohou být vzdálené a jejich naplnění bude jen prvním stupněm k dosažení opravdové změny, je namístě přemýšlet i v menším a nám bližším měřítku – časově i vzdálenostně. Středozemní moře, naše dlouhodobá dovolenková destinace, představuje pokladnici přírodního bohatství, které je třeba chránit už teď, od přenádherných koberců posidonie a fascinujících chobotnic přes vzácné druhy ryb, rejnoky a žraloky po inteligentní delfíny i velryby.

Proto se ptám: Máme opravdu k mořím a oceánům tak daleko, když stačí dojít do kterékoliv samoobsluhy a supermarketu, kde najdeme lednice a mrazáky plné ryb? Vždyť mezi nimi nejsou jen ty z nedalekého Středozemního moře, ale i ty, které byly ulovené stovky a tisíce námořních mil daleko.