Česká próza v roce 2025
Na přebalech knih, přesněji řečeno v jejich anotacích, se s únavnou pravidelností objevuje stále tentýž slovník: poutavý román, silný lidský příběh z pera…, citlivá sonda do…, intimní výpověď, nekompromisní pohled na… A v poslední době až příliš často slibné tvrzení, že autor či autorka „otevírá téma“, což je zjevně považováno za hodnotu samu o sobě. Ovšem hrozí, že toto „otevírání“ se pak často omezuje na gesto, ve kterém autorstvo tematizuje pouze sebe samo, své vlastní nitro nebo touhy, a stává se tak jen zrcadlem společenských debat. Namísto skutečného ponoření do tématu tak mnohdy vznikají jen efektní shluky obrazů, které téma pouze ilustrují.
Pasti jisté povrchnosti se podle mého názoru nevyhnul román Jakuby Katalpy Úlice, ve kterém převažují scény násilí a beznaděje, ovšem bez hlubší reflexe. Román nerozvíjí psychologii postav, otázku viny a zodpovědnosti, ale nabízí spíše sérii momentek. Podobně Tichý nájemník Zuzany Dostálové nabízí motivy osobní krize a násilí, ale i zde zůstávají jen v rovině pojmenování. Autorka vrství témata, jako je klimatická úzkost, krize vzdělávání, genderové otázky, sebepoškozování nebo generační neporozumění, ale žádné se nestane skutečně nosným. Román pak působí trochu encyklopedicky: informuje, místo aby nechal významy vznikat přímo ze situací a jednání postav. Jakub Stanjura v románu Medúzy zase pracuje s intenzivní expozicí: vztahy jsou v něm až karikaturně narušené a protagonistka mnohdy redukovaná jen na svá traumata. Mnohá témata, například chronické onemocnění, ženská rivalita hraničící s toxickým vztahem nebo počátek mýtu o Medúze přesto nějak souběžně rezonují, a vytvářejí tak jen zdánlivou komplexitu.
U Miřenky Čechové v textu Co já? Co ty? se mechanizmus „otevírání témat“ projevuje naopak přímočařeji. Hlavní hrdinka se pohybuje mezi světem, v němž byla zneužita a který má alespoň částečně pod kontrolou: světem vztahů, denních rutin a rozhodnutí, která ovlivňují její přítomnost. Text nevyžaduje intenzivní čtenářskou spolupráci; je sebevědomý, tvrdý a místy až odměřený. I v něm sice zaznívá několik témat zároveň – zneužívání a pomsta, dospívání v dětském domově, hledání ženské identity i reflexe zavedených stereotypů o mužích a ženách –, jsou však implicitně propojena, v textu se s nimi zachází bez zbytečných okolků a odvíjejí se prostřednictvím konkrétních situací a zkušeností hrdinky. Od výše zmíněných próz se pak v pozitivním smyslu liší tím, že vyprávění autorky nestojí na „příběhu“ v tradičním smyslu; místo lineárního sledování událostí se zaměřuje na okamžiky, z nichž se odvíjí psychologická dynamika. Témata se zde zpřítomňují skrze drobné situace a bezprostřední zkušenosti, nejde tedy o didaktické vysvětlování, ale o přímou konfrontaci s tím, co postava prožívá. Takové zpracování tématu tak vyznívá přirozeně a neuchyluje se k moralizování ani pouhému literárnímu gestu.
Téma může působit silně a autenticky také tam, kde nejde primárně o fikci. Například Zápisky z tranzice Daniely Špinar a kniha Krev. Kruh. Černá Radka Wollmanna ukazují, že hloubka sdělení není otázkou efektních motivů, ale schopnosti proniknout do lidské, v těchto případech výslovně osobní zkušenosti. Oba texty lze řadit spíše k beletrizované biografii než k románu, a právě v tomto formátu se téma „neotevírá“ jako deklarace, nýbrž přirozeně vyjevuje v konkrétních situacích, zkušenostech a vztazích postav, které čtenářstvu umožňují vstoupit do osobního světa. Špinar i Wollmann pracují s konkrétními lidmi a situacemi, nikoli s anonymními nositeli problémů. U Daniely Špinar najdeme stylizovanou sebereflexi: od chaotického hledání ve vztazích až po otevřené přiznání hédonizmu či neřízené spotřeby. Díky konkrétním situacím, detailům z každodenního života a neuhlazenému záznamu myšlenek a pocitů sledujeme vývoj a není nám předkládán hotový názor, což umocňuje autenticitu a hloubku textu. Wollmannova kniha Krev. Kruh. Černá sleduje konec devadesátých let: ulice poznamenané rasistickým, především protiromským násilím, subkulturními střety či squatterstvím, v próze však autor reflektuje také rodičovství a končí úvahami o Palestině. Text je rovněž proložený jeho básněmi, které opět namísto výčtu nabízejí spíš pokus zachytit zkušenost v její neuhlazenosti, bez potřeby ji legitimizovat.
Trochu mimo výraznější „témata“ stojí loňský Byt Jany Šrámkové a Jana Němce, který zaujme už svým formátem. Autoři v něm kombinují dva pohledy na jeden prostor a nechávají je vzájemně se konfrontovat. Introspektivní část postavy jménem Zuzana odhaluje její touhu po uznání a tíhu každodenních frustrací mladé matky, zatímco úsporné Danielovo vyprávění poskytuje vyrovnaný kontrapunkt, avšak z velmi sobecké pozice starého mládence. Čtenář může příběhy sledovat v libovolném pořadí, přerušovat je či střídat. Forma dvou hlasů propojuje osobní emoce s fyzickým prostorem, kde může být tím nejtíživějším pocitem osamělost, i když je kolem stále někdo přítomen.
Dora Kaprálová v Mariborské hypnóze mluví o městě jako komplexní síti paměti, historie, legend a příběhů živých i dávno zesnulých obyvatel. Autorka vrství vyprávění a proplétá osobní zážitky s významnými a také druhořadými historickými událostmi, zároveň se vrací k všední realitě města a jeho obyvatel, z nichž se jedna ocitla v dezinformační pasti. Symbolika mouchy, která románem prolétá a sleduje dění, podtrhuje všudypřítomnou propojenost času, prostoru a vnímání. Právě v této knize nejzřetelněji vyvstává, že téma v krásné literatuře nemusí být jediným nosným prvkem, svůj význam má i to, jak události a jejich vidění působí na mysl čtenářky či čtenáře.
Eli Beneš v románu Všechno bude super zkoumá, jak se lidská slabost a nedokonalost srovnávají s nástupem umělé inteligence. Téma je tu sice přítomné, ale pro prózu není klíčové. Hrdina si v práci intenzivně pohrává s AI, zároveň však, i přes nošení kašmírových svetrů a zdánlivě dobré postavení, zápasí s brutální krizí středního věku a pocitem vlastní průměrnosti. Nakonec se vědomě řítí do klasické vztahové pasti, naprosto banálně podlehne kouzlu mladší ženy a kvůli ní opustí rodinu. „Vyřešení“ této situace by mohlo vyžadovat téměř celý román, zde však krize zajímavě vyústí v zacyklení, podobně jako při generování textu pomocí AI, kde se při delším sledu vět obsah postupně opakuje.
Ještě hlubší a temnější ponor do nitra svého hrdiny nabízí Josef Pánek v knize Portrét vědce v systému postindustriální společnosti. Jeho protagonista se vydává na vědeckou konferenci do Dublinu, kde místo uznání musí čelit ignoranci a zpochybnění vlastního objevu vědeckou komunitou. Jeho frustrace však neplynou pouze z profesní křivdy, ale i ze stavu současné společnosti, která těží z nerovnosti, vykořisťování a manipulace. Permanentní napětí a naštvanost vyprávění neubírají na gradaci a čtenářstvo naopak nutí čelit protagonistovu vnitřnímu zmaru bez úniku.
Česká próza je tedy nejpůsobivější, když autorka či autor zanechá své postavy a situace přirozeně neuhlazené, v konfliktech a v napětí, které čtenářstvo vtáhne a umožní mu prožívat různou zkušenost spolu s protagonisty.
Jakuba Katalpa, Úlice, Host: 2025.
Zuzana Dostálová, Tichý nájemník, Paseka: 2025.
Jakub Stanjura, Medúzy, Host: 2025.
Miřenka Čechová, Co já? Co ty?, Paseka: 2025.
Daniela Špinar, Zápisky z tranzice, Universum (CZ): 2025.
Radek Wollmann: Krev Kruh Černá: O squatech, antifě a Palestině, Alarm: 2025.
Jan Němec, Jana Šrámková: Byt, Host: 2025.
Dora Kaprálová, Mariborská hypnóza, Větrné mlýny: 2025.
Eli Beneš, Všechno bude super, Argo: 2025.
Josef Pánek, Portrét vědce v systému postindustriální společnosti, Argo: 2025.
