Rekomando Jana Spěváčka
Konec října je v Jihlavě již tradičně věnován dokumentárním filmům; pomineme-li konec říje i fakt, že listí už bývá skoro vždy téměř spadané, je klíčovým motivem Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů MLHA. Vše, co se tu děje před tím, při tom i po tom, je v mlze – a jsou to pouze a jedině zhlédnuté dokumenty, které ty bláhovce s akreditacemi kolem krku dovedou i ex post zpřítomnit a vytáhnout z nich něco konkrétního.
Je to dvojí mlha. Jsou to dva naprosto odlišné mlžné útvary. Ten první je barevný, tolerantní, objímající, přijímající. Má lehce narůžovělou barvu a je v něm velmi příjemné pobýt. Bohužel je složen z přespolních luhů & hájů, takže s každým koncem festivalu se rozplyne. Druhou mlhu bych nazval spíš oblačnou domácí mlhovinou. Je tmavší, uzavírající se a je protnuta občasnými verbálními jiskřivými výpady. Tvoří ji místní starousedlíci, kteří nemají kam z tohoto týdenního mlhavě vlhkého šapitó ujet. Vadí jim vše nové, neprozkoumané. I proto zdejší atmosféra občas bouří, chvílemi houstne a nabývá kromě temných barev i obskurních tvarů.
(Aleš, 40+, adolescent)
Neboť mlha není nic jiného než oblak ležící bezprostředně nad zemí a výrazně omezující viditelnost na vzdálenost nižší než kilometr s epicentrem nikoli v DKO, nýbrž v Kině Dukla. Jemnější mlze s větší viditelností se říká opar a je mnohem příjemnější i líbeznější než opar na rtech, který si ale při troše snahy můžete také odvézt. Mlha vzniká kondenzací vodní páry v přízemní vrstvě vzduchu a skládá se z malých vodních kapiček nebo drobných ledových krystalků rozptýlených ve vzduchu. Od oblaku se odlišuje pouze tím, že se dotýká zemského povrchu, zatímco oblak nikoliv.
Jihlavska dokumentarni mlha je jako detska vzpominka, nelze na ni nikdy zapomenout. Jen kazdorocne se nam vynori, opakuje a tvori nova. Tech vzpominek mam s jdoucim casem nespocet a opravdu krasnych. Jihlavska dokumentarni mlha je take pro me čas, kdy se kazdodenni okolni svet ponori do mlhy, zastavi se, vse jde stranou a je tu pro me a spriznene dokumentarni pratele jen prostor pro reseni, v jaky cas a v jakem kine nebo stanu se sejdeme.
(Radka, 40+, capmaker; respondentka odpovedela jablkem)
Je to mlha milosrdná, jež skrývá a laská lidi, kteří omámeni dokumentem, příslušnými látkami, podzimem a láskou (respektive v různých kombinacích výše uvedeného) bloudí ulicemi toho v tyto večery tak spořádaného a vážného města a občasně kloužou na navlhlém a spadaném listí, jež je úplně všude připraveno dodat vám do života trochu adrenalinu.
Tam za tou mlhou
říjen se láme
platební karty
zde nepřijímáme
(Tomáš, 40+, profesionální visitor; respondent odpověděl básní)
Pro své vlastnosti sníženého průhledu i zhoršení viditelnosti bytostí v ní obsažených lze mlhu relativně snadno zaměňovat se smogem. Tato směs vodního aerosolu, prachu, kouře a exhalace vykazuje namodralý až našedlý nádech. Ostatně městskou hromadnou dopravu mají účastníci MFDF zdarma. A ptáme-li se, zda jihlavská mlha připomíná spíše smog londýnského či losangeleského typu, přikláním se k tomu londýnskému, protože Ji.hlava je spíše britským ostrovem než městem na západním pobřeží a spíše muzeem Madame Tussauds než Hollywoodem.
Mlhu prožívám vždy jásavě a radostně, miluju melancholický stav, páč po ní přichází rozjasnění. A když mlha zahalí město Iglau, zůstanou jen světla jako body, kde se festivalové můry schází za potravou, a tou je dokument. Ať žije mlžný podzim dokumentů!
(Helena, 40+, pracovnice v gastronomii)
Před více než 70 lety zasáhl Londýn takzvaný Velký smog, který trval od 5. do 9. prosince 1952. Ten způsobil smrt zhruba 12 000 obyvatel. Vzhledem k prudkému ochlazení spálili Londýňané více uhlí než obvykle, navíc ve stejné době dieselové autobusy definitivně nahradily původní elektrické tramvaje. Silně znečištěný vzduch byl uzavřen chladnou vzduchovou vrstvou – koncentrace nečistot se tak dramaticky zvýšila. Smog vstupoval mimo jiné do budov, a proto byly rušeny koncerty, divadelní představení i promítání filmů; diváci jednoduše neviděli na jeviště ani na plátna kin.
Z jihlavské festivalové mlhy se každý rok vynoří desítky tváří, které jsem při své cestě filmovým prostředím potkal. Občas už si nepamatuju kde – a oni si taky nevybavují, kam mají můj obličej zařadit. Z jihlavské festivalové mlhy se chodí dovnitř – do kina, do stanu, do hospod, na kafe, domů a pak se zase hodiny postává venku. Intenzita mlhy je tak velká, že až se rozpustí, zůstává po ní spousta dalších projektů a domluv, jejichž výsledek se zase za rok v Jihlavě zjeví, a proto ty tváře a proto to dovnitř a ven. Jsem s tou mlhou spojený už dlouho a jsem na ty, kteří ji řídí, náramně hrdý.
(Přemysl, 40+, oráč a producent; respondent odpověděl i vizuálně ↓)
Naše Malá jihlavská mlha sice do promítacích sálů také vstupuje, ale naštěstí v plicích lidí, kteří ji nadýchali v ulicích. Viditelnost tak nebývá narušena, ačkoli teplota vzduchu v sálech s přibývajícími minutami projekce znatelně stoupá, což vede často ke dřímání, leckdy k usnutí a nakonec pádu ze židle či křesla. Při závěrečných aplausech mohou všímaví pozorovatelé spatřit v sálech u stropu obláček velikosti většího nafukovacího míče do vody. Doporučuji proto badatelům s nezaměstnanou myslí, aby tento fenomén prozkoumali jednak pohledem chemie a fyziky, jednak prizmatem kulturní antropologie, transcendentální teologie Karla Rahnera a konečně pak ryze českou fenomenologií patočkovského ritu.
Tato lyrická reportáž čerpá ze 13 ročníků autorovy osobní účasti na dokumentárním koloritu. Respondenti anketní otázky „Jak pociťujete/prožíváte jihlavskou mlhu během MFDF?“ jsou záměrně z dokumentárně nejnosnější věkové skupiny 40+; jsou ještě sdostatek tvární, nikoli však ještě přehnaně dogmatičtí. Příští rok jste ostatně také zváni. Pokud jste tu ještě nebyli, nikdy jste neviděli mlhu.
