Co nového v poezii? (třetí třetina roku 2025)

Co vyšlo od září do prosince 2025 a jaké tendence lze vysledovat napříč básnickými knihami uplynulého roku? Shrnutí čtenářských dojmů a dalších úvah k české poezii.
 

Východiska

V pátém textu z cyklu Co nového v poezii?, který vzniká jako příspěvek k diskuzím kolem Ceny literární kritiky, vycházím především z četby 18 titulů, které vyšly v období od září do prosince roku 2025 (text k první třetině roku zde, text k druhé třetině roku zde). Oproti předchozím textům jsem zde musel z osobních (kapacitních) důvodů rezignovat na komentáře k části produkce, která se ke mně dostala pouze v elektronické podobě (19 knih). Tři tituly, na jejichž vzniku či propagaci jsem se významněji podílel, komentuji pod čarou. A přikládám také seznam knih, jejichž vydání během letošního roku jsem zaznamenal, ale v rámci CLK se ke mně do uzávěrky textu 31. prosince 2025 nedostaly (28 titulů).

Třeštění, bájení a svěřování… co dál?

V přehledových textech roku 2025 pracuji s trojicí vektorů, pomocí kterých se pokouším popsat základní složky básnické produkce. Nejedná se o témata či motivy, ale spíš o způsoby, které formují práci s jazykem, vztah pomyslného „já“ a výpovědi, ovlivňují čtenářská očekávání a tak podobně. Tuto trojici elementárních složek poezie lze pak doplnit ohledem k žánrovým čtením (níže bude řeč například o duchovní lyrice a neodekadenci, ale také o self-help literatuře či poetice loutek), případně konkrétním formálním postupům (rým, ale také vznešenost, ironie, eliptičnost nebo chrlení/litaničnost) či tématům (válka).

Třeštěním označuji významnou roli materiálních rysů jazyka, jako jsou rytmus, hlásková instrumentace, rýmové souzvuky, ale také různé typy slovních asociací vycházejících primárně z materiální (vizuální, zvukové), ale i sémantické roviny jazyka. Tyto texty vytvářejí dojem, že ke slovu se v nich dostává sama řeč, jejíž působnost přesahuje individuálního mluvčího. Takový postup lze částečně sledovat například v Sosnách Romana Szpuka (rým), Formaldehydu Dariy Gordovy (slovní asociace), Su a víc chci a nic Terezy Smetanové (různé prvky hudebnosti, které tyto texty posouvají do blízkosti slamu), MOST přes MOST Josefa Hrdličky nebo Zpoza dveří serverovny je slyšet hlasy Jana Trtílka (v obou sbírkách zásadní obrácení pozornosti k materialitě i konceptualitě jazyka). 

Naopak podřízení jazyka sebevyjádření (konfesi či expresi) označuji jako svěřování. Svěřující se texty budují dojem, že slova umožňují přímé vyjádření něčeho, co je osobní. Typicky jde o emoce, názory, myšlenky, dojmy atp. V jistém smyslu lze říci, že svěřování je hyperbolou jedné ze základních lyrických figur: promlouvajícího já. Rysy svěřování jsou po mém soudu určující pro texty Radovana Jursy v knize Princip transparence (v žánrovém rámci milostné poezie), Andrey Uváčikové v knize Přízraky & příznaky (v žánrovém rámci terapeutického psaní), Lukáše Zádrapy v knize Surtův příchod (v žánrovém rámci poetiky proroctví), Martiny Malinové v knize Společná ekonomie tělesných šťáv (v žánrovém rámci společensko-kritického psaní) či Tomáše Krále v knize Situace v kostce (v žánrových rámcích satirické a konfesijní lyriky).

Krajní polohou svěřování by pak byla perspektiva pozorujícího, zakoušejícího subjektu, který artikuluje sebe sama prostřednictvím předmětu pozorování, resp. jeho věcný popis. Tento postup lze výrazně sledovat například v knize Předtím než se setmí Petra Ligockého (minimalistické, velmi střídmé a jednoduché popisy jevů v přírodě, osamělého pozorování) nebo ve Vrstvách Terezy Horváthové (pohled jakoby odjinud zaměřený k detailu a zdánlivě neviditelným pohybům). 

Jestliže svěřování staví na předpokladu neproblematického vztahu mezi subjektem (já), médiem (jazyk) a předmětem (emoce) výrazu, který je považován za opravdový či autentický, bájení představuje odlišný přístup založený naopak na rozvíjení pomyslných, imaginativních, představitelných, ale zjevně nejsoucích či ambivalentně skutečných i neskutečných jevů. Těžištěm tohoto přístupu k poezii nepředstavuje jazyk (jako v případě třeštění) ani pomyslné „já“ (jako v případě svěřování), ale vlastní předmět výpovědi, kterým je nejčastěji vizuálně uchopitelný obraz či děj. 

Tyto postupy spatřuji jako stěžejní v knihách Skleněný Mist Frede Calo (vtělování původně neantropomorfních entit a rozehrávání situací mezi nimi), Zasklambor Tomáše Krále (modelování vnitřní vesnice a jejího společenství, případně stylizace do různých mluvčích a blouznivé fantazírování ženy-objektu v rámci tradice žánru milostné lyriky), Kurdut Ewalda Murrera (až kinematografické vršení a řetězení věcných, konkrétních obrazů a dějů, které se vymykají běžnému vidění světa, ale nikoli představitelnosti a pocitu skutečnosti) či Stellio maior Tomáše Procházky (splétání příběhů a událostí města obývaného především v paměti a představivosti).

Málomluvnost a chrlení

Vůči potenciálnímu přínosu takto popsaných tendencí lze však vznést oprávněnou námitku, že jsou příliš abstraktní (konkrétní sbírky je naplňují natolik odlišnými způsoby, že jejich umístění pod hlavičku daného vektoru lze přijmout pouze na značné rovině obecnosti) a zároveň nevypovídající, neboť se jakožto elementární postupy ve všech sbírkách ve větší či menší míře prostupují (přestože lze konstatovat tendenci převažující). Příklady sbírek, v nichž se zmíněné tři základní proudy básnického psaní výrazně slévají, představují z přítomného výběru knihy Josefa Hrdličky, Anny Gažiové, Pavla Novotného, Jana Musila, Tomáše Gabriela a částečně také Lucie L. Fišerové. V případě těchto sbírek budu tak pro větší ilustrativnost mluvit o protikladu málomluvnosti (Hrdlička, Gažiová, Fišerová) a chrlení (Novotný, Musil, Gabriel).

Přenesení váhy na jednotlivá slova a jejich sémantická pole, jemné souzvuky, a především prostory nevyřčeného, zamlčeného či tušeného významu nebo evokace víceznačnosti výpovědi tvoří další z rysů, který lze do nějaké míry připisovat básnické práci obecně. Ve zvýšené míře a podle mě i s vědomým důrazem na něm staví tři jinak odlišné sbírky z přítomného výběru. Kniha S přesností nasekat astry Lucie L. Fišerové je v tomto ohledu nejvýrazněji poplatná žánrovému rámci duchovní (křesťanské) lyriky, který jejím zámlkám poskytuje poměrně zřetelné symbolické pozadí. Jako se samostatným významotvorným principem a součástí tvůrčí básnické práce nakládá s nevyslovitelným, zamlčeným či víceznačným Josef Hrdlička v knize MOST přes MOST. Kniha Vzpomínka na soutok Anny Gažiové pak využívá náznakovosti a jisté verbální střídmosti k evokaci osobní paměti založené na působení konkrétních slov, resp. jejich mnohoznačných konstelací. 

V určité (formálně vzato) opozici vůči málomluvnosti, zvýznamňující přeryvy a ticho mezi jednotlivými verši a slovy, lze pak situovat knihy, které pracují s řečovým proudem či chrlením. Tento postup nabádá k souvislému, „hltavému“ čtení, třebaže tématem samotných knih (jako výrazně u Pavla Novotného) může být zároveň právě zámlka (nepřítomnost svědectví o životě otce, resp. nepřítomnost otce v životě mluvčího). Mám na mysli především Mistra Pavla Novotného, Poslední život Jana Musila a Venkovní stání Tomáše Gabriela. 

Každý z těchto autorů se přitom pohybuje na odlišné rovině vztahu jazyka, výpovědi a subjektu. Tomáš Gabriel předkládá roztěkanou, a přesto souvislou vnitřní promluvu automobilisty, v níž sice postupuje po tematických trsech (na začátku strofy se často objeví substantivum, které nastoluje její téma), ale celkově se mu daří vyvolávat dojem myšlenkového proudu pod povrchem běžně artikulovaného jazyka. Vedle toho pak Pavel Novotný pracuje explicitně s hovorovou, nahlas a k druhému člověku pronášenou řečí, která má sice své odbočky, meandry, svá zaposlouchání do zvláštních slov a souzvuků a další řečové figury, ale směřuje vždy ke konkrétnímu předmětu, obrazu, výpovědi. Opět odlišně pak s postupem řečového proudu nakládá Jan Musil, který zesiluje překotnost a dojem chrlení vypuštěním interpunkce, a evokuje tak nezadržitelný postup řeči. Musilův postup se také na první pohled jeví jako nejvýrazněji (formálně) monologický – Gabriel neustále těká mezi různými podněty a tématy, čímž vytváří dojem určitého zašumění, překryvu různých vrstev hlasu, Novotný se obrací k druhým, k sobě, případně tematizuje rozhovory a interakce, na jejichž základě jeho text vznikl; také v Posledním životě ale narušuje monologičnost v jednotlivých básních rozrůzněnost promlouvajících subjektů na úrovni kompozice sbírky.

Brát poezii vážně, brát psaní o poezii vážně?

Kniha Jana Musila je v kontextu současné české poezie zajímavá silnou přítomností karnevalizace skutečnosti, která vychází z jejího základního tématu či otázky po reálnosti toho, co je za reálné obvykle pokládáno. Ironická či satirická rovina se u Musila pojí s hyperbolizací tělesnosti hraničící místy až s estetikou abjektu (hnusu, odpudivosti, transgrese) i s rozvíjením dystopických obrazů světa, které však zároveň parodicky převrací. To staví knihu Poslední život na pomyslný pól přízemnosti a ironie, který lze sledovat v protikladu k vznešenému patosu, využívanému v části aktuálních knih. 

Jak píše Vojtěch Vacek v recenzi knihy Běly Čápové (Glosolália 4/2025): „Většina současné české básnické produkce se bere v nějakém smyslu velmi vážně [...] zpod veršů a významů [...] se na nás jejich autoři a autorky poněkud káravě mračí.“ Takové ztemnělé psaní (aniž bych teď více diskutoval, co by mělo v kontextu poezie znamenat brát a nebrat se vážně či nakolik a v jakých případech lze za slovy spatřovat tváře) rozvíjí například Lukáš Zádrapa či Martina Malinová, u nichž najdeme moralistní osten, který zmiňuje Vacek; blízké tomuto pólu jsou také texty Romana Szpuka (u nějž hraje roli spíše svědecký či konfesijní moment), Ewalda Murrera (v jehož vypjaté stylizaci se ovšem najde mnoho míst blízkých humoru a sebeironii) či Dariy Gordovy (u níž může být „temnota“ spojena také s žánrovými a myšlenkovými postupy dekadence, které svébytně rozvíjí).

Určitá ironie či parodičnost (možná šklebící se tvář, kdybych měl navázat na Vackovu metaforiku) je naopak vedle Musilovy knihy přítomná například v textu Su a víc chci a nic Terezy Smetanové. Autorčiny verše jsou sice v mnoha ohledech konfesijní, místy až naivisticky působící glosy těžkého života, jejich výrazná formální stylizace a sebeironičnost je však posouvá do blízkosti textů, které dokážou být osvobozující a podněcující samotným způsobem práce s jazykem, třebaže nás zároveň konfrontují s onou temnou stránkou bytí (u Smetanové s alkoholizmem, násilím, vyloučením atp.). Na ironickém odstupu buduje své texty také Tomáš Král, který se ale určitou patetičností a obsedantně se připomínající figurou mluvčího blíží opět spíše k pólu vážnosti.

Vedle těchto – zkusmo naznačených – linií, tedy vznešenosti a patosu proti přízemnosti a ironii, málomluvnosti proti chrlení či temnosti proti karnevalovosti by bylo možné hovořit také o postupech spjatých s žánrovým čtením, například o výrazných rysech duchovní či přírodní lyriky (Fišerová, Szpuk, Ligocký), milostné poezie (Jursa, specificky Gabriel), imaginativní či neodekadentní linie (Calo, Gordova, Murrer), společensko-kritického psaní (Malinová, specificky Zádrapa), filozofické či experimentální poezie (Hrdlička, Trtílek), konfesijní lyriky (Smetanová, Horváthová, Uváčiková) nebo – zjednodušeně řečeno – poezie paměti či vzpomínání (Procházka, Novotný).

Jednotlivé knihy nejsou samozřejmě redukovatelné na konkrétní žánrová označení, která zde jen takto naznačuji. Na druhou stranu uvažování o žánrových postupech a liniích přesahuje jednotlivé knihy a umožňuje (snad) zahlédnout kresby charakterizující krajinu současné poezie.

České básně 2025

Shrnout bez adekvátního odstupu a dlouhodobější přípravné práce tendence v české poezii uplynulého roku nepokládám za zcela možné; lze se ovšem pokusit o usouvztažnění několika náčrtů, která jsem v průběhu roku podal v těchto shrnujících textech. 

Lze konstatovat, že se do současné poezie v plné míře propisuje více či méně artikulovaná společenská situace a její problémy i slepá místa, a to specificky v návaznosti na žánrové rámce či básnickou tradici, ale také vlastní postupy a témata současné tvorby formálně čerpající jak z prózy (narativita, částečná neutralizace materiality jazyka či hudebnosti verše atp.), tak z postupů odlišných digitálních i analogových médií. Mezi důležité významové trsy, které lze v současné básnické práci sledovat, by mohly patřit intermedialita, vícejazyčnost, ekologické myšlení či blízkost a podivná přeludnost probíhající války, ale také tematizace a proměny osobní i kolektivní paměti. 

V souvislosti s intermedialitou představují nejvýraznější příspěvek knihy Zpoza dveří serverovny je slyšet hlasy Jana Trtílka (u něhož medialita, resp. intermedialita jazyka představují zásadní téma) a Mistr Pavla Novotného (která je přímo intermediálním dílem spolu s obrazovým materiálem a zvukovou kompozicí). Podstatně se intermediální postupy (doplnění knihy audionahrávkami) a tematizace současného mediálního prostředí projevily také v knize Lebka hoří neonovým snem Aleše Kauera, Hrajte ještě dál Ondřeje Macla (blízkost poezie a reprodukované hudby) a částečně též v Pouzdří Jaromíra Typlta s jeho důrazem na analogová média a mimoslovní materialitu. 

Velmi výrazné se zdály být rovněž postupy spjaté s vícejazyčností, a to zejména proto, že vystupují na pozadí jazykově homogenní české poezie. Nejde přitom pouze o globalizovanou angličtinu, kterou lze chápat jako méně zajímavý prvek vícejazyčnosti, ale častěji také o jazyky spjaté s „tradičními“ (němčina, italština, francouzština, latina, řečtina), popřípadě – autorsky, lokálně atp. – „specifickými“ kulturními vlivy (romština, polština, slovenština, ukrajinština). Především slovenština se často objevuje jako jazyk fungující na stejné úrovni jako čeština, ať už jakožto výhradní jazyk celých básnických cyklů (Fišerová, Kauer) nebo jako jedno z jazykových vláken komplexní makarónštiny či veršového patchworku (Kramár). Specificky pracuje s vícejazyčností Dominik Bárt, který ve své aktuální knize nechává prostupovat češtinu s polštinou.

Probíhající klimatický rozvrat, jímž naše společnost a planeta procházejí, souvisí v poezii přinejmenším se dvěma jevy. Tím prvním jsou dystopické obrazy Země po klimatické katastrofě, případně po změně společenského uspořádání (Martina Malinová, Jan Musil), související také s artikulací klimatické úzkosti (Andrea Uváčiková, Žaneta Štěpánová). S tím se pojí též linie společensko-kritické poezie, v níž jsou témata navázána na problémy klimatu vpletena do široké škály dalších společenských jevů, které jsou různým způsobem artikulovány v jazyce, případně prostřednictvím tematizace samotného jazyka, resp. způsobů jeho společenského (zne)užívání (Nela Haluzová, Jan Krasický, Lukáš Zádrapa, Aleš Kauer, Olga Słowik, specificky Nela Bártová, Jiří Dynka a další).

Druhou linií, kterou lze sledovat v souvislosti s podněty environmentálního či ekologického myšlení, tvoří různé podoby vyslovování mimolidských perspektiv, otevírání jazyka jiným než lidským aktérům a zároveň tázání se po možnostech a hranicích řeči v souvislosti s mezidruhovou komunikací. Tyto tendence lze sledovat výrazně například v knihách Lenky Nehybové, Marie Iljašenko či Anny Bartákové, částečně také Jitky Bret Srbové či Alexandry Brockové. V jiném ohledu pak linii související se společenskou reflexí změny klimatu rozvíjí Tomáš Gabriel, jehož kniha Venkovní stání částečně vychází ze snahy pochopit úspěch politické strany Motoristé sobě, která vznikla v reakci na Green Deal, ovšem prostředky vycházejícími z tradice anglofonní postmoderní, resp. metamoderní poezie. 

S rozpohybováním a kritikou společenských norem souvisí také kvířivé impulsy poezie, která tematizuje osobní i společenský rozměr jinakosti, queerness či trans zkušenosti (petya stach, Mellanie Kašjak, Richard L. Kramár, Dominik Bárt). Z dalších tendencí lze pak zmínit několik knih, které se zabývají osobní či rodinou pamětí, její rekonstrukcí a vztahem k žité současnosti (Petr Ligocký v knize Doma v bezpečí, Josef Hrdlička, Anna Gažiová, Pavel Novotný, David Hrbek, Klára Goldstein), nebo například svébytné aktualizace duchovní nebo náboženské lyriky (Klára Krásenská, Lucia L. Fišerová, Matěj Kulišťák, Klára Machů). Návratným motivem, který lze sledovat napříč knihami roku 2025, je probíhající válka proti Rusku, jejíž přítomnost je explicitní (Kauer, Iljašenko), symbolická (Zádrapa, Murrer) či v pozadí (Dynka, Typlt). Spojitost s probíhající válkou, která se promítá do všech vrstev mezilidského soužití, tzv. mezigeneračního konfliktu či společenské polarizace, pronásledování jinakosti a podobně, by nicméně bylo lze sledovat napříč všemi knihami sledovaného období.

Literární provoz 2025

Odlišnou kapitolou reflexe uplynulého roku v české poezii by měly být také poznámky k literární publicistice, kritickému psaní, teorii, která se čím dál častěji zabývá současnou poezií, ale rovněž kritické zhodnocení podmínek, za kterých u nás poezie vzniká. V tomto textu se omezím pouze na jednu z mnoha možných kapitol, které by měly v rámci celistvěji pojaté reflexe figurovat, a sice na pár poznámek k nakladatelstvím, jež tvoří podstatnou složku tuzemského básnického ekosystému. [Níže uvedené úvahy vycházejí pouze z přehledu básnické produkce 2025.]

Obecně lze při pohledu na vydané básnické knihy v minulém roce konstatovat, že poezii se věnují především menší nezávislá nakladatelství, a ta také tvoří zásadní rozmanitost aktuální produkce. I přes relativní rozrůzněnost jednotlivých edičních plánů se jim přitom ve většině případů daří utvářet čitelnou a rozpoznatelnou tvář (Adolescent, Dobrý důvod, Klenov, Bílý Vigvam, JT’s, Aula, Perplex). K těmto menším nakladatelstvím, která se podstatně věnují poezii, lze s otazníkem ohledně budoucího vývoje přidat relativně nové nakladatelské projekty, jejichž knihy minulý rok vyšly (Galerie Věž, Revue Prostor). Důležitou pozornost poezii věnují také menší nakladatelství regionálního nebo okrajovějšího zaměření (Limonádový Joe, Tofana, Artkrist, Bor, Petr Štengl, Dusot, Hnízdo, Sdružení Analogonu). Vedle těchto příkladů lze jmenovat i menší nakladatelství, pro něž specificky poezie netvoří hlavní náplň činnosti, třebaže díky svému zaměření a způsobu práce rovněž obohacují dění v oblasti české poezie (Balbineum, Divus, Trigon). 

Naopak větší či střední nakladatelství poezii spíše marginalizují. Z hlediska celkového objemu jejich edičních plánů se v případě poezie jedná o pouze drobná čísla (Malvern, Torst, Práh), případně se původní české poezii věnují okrajově, ale v rámci básnických edic (Odeon /Euromedia/, Host, Argo). Zajímavou kapitolu tvoří nakladatelství, pro něž je vydávání poezie dlouhodobě důležitou součástí edičního plánu (Větrné mlýny, Protimluv), ne vždy se ale kvalitou výběru a redakčního zpracování blíží knihám z nakladatelství menších, uvedených výše (Togga, Pavel Mervart, Dauphin). Jiná se současné poezii téměř nevěnují (Maťa, Volvox Globator). 

Podobné je to také, podíváme-li se na vydávání debutů. Prvotiny vycházejí opět z větší části v menších nakladatelstvích. Výjimku tvořila básnická edice Hostu (dvě debutové knihy), a především edice Mlat nakladatelství Větrné mlýny (dva tituly), která je vedle edice knih ze soutěže Františka Halase nakladatelství Dobrý důvod (jeden titul) jedinou aktuálně fungující ediční řadou zaměřenou výhradně na mladou debutovou poezii. V roce 2025 přitom vyšlo z celkového počtu zde zaznamenaných 59 knih 22 básnických debutů (více než třetina). Pro celkový pohled lze doplnit, že zhruba stejný (24) je počet osob, jimž vyšla v roce 2025 v Česku básnická kniha a které se identifikují jinak než jako cis muži (kteří jsou obecně považováni za společensky, ale také vydavatelsky privilegovanou skupinu, což uvedená čísla potvrzují).

Bilance na druhou: vyčíslování kritického psaní

Na závěr několik dalších číselných údajů a spekulací. Během roku 2024 jsem v rámci Co nového v poezii? komentoval 80 básnických knih, které vyšly v období od ledna do prosince a stihly se ke mně dostat (leden–červenec, srpen–prosinec). V textech roku 2025 se pak objevilo dalších 8 titulů (tj. deset procent celkového počtu) s vročením 2024, které jsem obdržel se zpožděním nebo skutečně vyšly teprve v průběhu následujícího roku. Dalším pěti titulům jsem se věnoval tzv. pod čarou, ať už proto, že se nejednalo o díla, která by podle mého soudu patřila do kategorie poezie v rámci CLK (ale byla nám na vyžádání zaslána), případně proto, že jsem se na jejich vzniku či propagaci významněji podílel. V roce 2025 se ve třech dílech Co nového v poezii? objevují komentáře k 59 básnickým knihám s vročením 2025, další 4 byly komentovány pod čarou. 

Celkově tedy tyto texty přinesly komentáře k 147 knihám, resp. 156 knihám, pokud počítáme i tituly komentované pod čarou. Vedle jednotlivých komentářů pak obsahují texty z roku 2024 dvě souhrnné glosy k básnické produkci daného období a texty z roku 2025 tři takovéto glosy srovnatelného (spíše většího) rozsahu. Celkově se tedy v roce 2025 zvětšil prostor pro shrnující texty, ale snížil se počet komentovaných knih. 

Jelikož nemáme k dispozici relevantní data k počtu knih původní básnické tvorby vydané u nás v letech 2024, resp. 2025, lze do nějaké míry vycházet z údajů uvedených výše, přestože se nejedná o metodicky sesbíraná data (spíš namátkově). S tímto upozorněním lze tvrdit, že počet básnických titulů v CLK za rok 2024 a 2025 je srovnatelný, pokud počítám 80 knih v roce 2024 (tedy bez těch, které přepadly do dalšího roku) a 59 komentovaných knih + 19 knih, které mám k dispozici a za jiných okolností bych je byl býval komentoval, tedy celkem 78 knih v roce 2025.

Průměrná délka jednoho komentáře k jedné knize činí v cyklu Co nového v poezii? zhruba 700 znaků. Pokud bychom si představili, že odpovídající honorář za jeden takto krátký komentář (půl normostrany) k jedné knize by byl, řekněme, 400 korun, dala by se hodnota práce na komentářích pro pět přehledových textů vyčíslit na přibližně 62.500 korun (sto padesát šest komentářů). Průměrná délka shrnující glosy k básnické produkci daného období činí zhruba 5–7 normostran. Při hypotetickém férovém honoráři 500 korun za normostranu rešeršemi a další soustavnou prací podloženého odborného esejistického textu se dostaneme k hodnotě práce na doprovodných textech k pěti dílům seriálu Co nového v poezii? přibližně 12.500 korun. Celkově by tedy šlo o práci v hodnotě 75 tisíc korun (15 tisíc na jeden text).

Vzhledem k dlouhotrvající podfinancovanosti kulturního sektoru je jasné, že tento honorář zůstává pouze na papíře, resp. musel být saturován z odlišných zdrojů. Pokládám nicméně za důležité ho vyčíslit pro představu, jakou (navrhovanou) „nominální“ hodnotu je podle mého názoru na místě podobnému typu textů přikládat. 

Třeba bude někdy v budoucnu možné podobné texty psát s odpovídajícím finančním ohodnocením. Jejich důležitost podtrhuje nejen skutečnost, že ani v knihovní, ani v distribuční síti není aktuálně možné získat ucelený obrázek o vydaných knihách v oblasti české poezie v aktuálním roce (uvidíme, zda to změní chystaný Registr českých knih), ale také fakt, že kritická či teoretická reflexe poezie nemají k dispozici žádný základ k ucelenějšímu uchopení kontextu a musí se spokojit s namátkovými sondami, které však mohou podat pouze neúplnou a zkreslenou představu o tom, co se v české poezii odehrává (pokud vůbec takovou ambici projeví).
 

Calo, Frede: Skleněný Mist (Větrné mlýny). 

Tahle sbírka mě zaujala svou kompozicí, soudržností a konstrukcí básnické postavy, přičemž nejosobitější se mi zdají právě ty postavy: nejde o typ, s nímž se lze setkat v dramatu nebo ve vyprávění, i když s nimi mají leccos společného: jde spíš o postavy-místa, nebo (po)stavy – ztělesnění a „rozmluvení“ entit, kterým není v běžných situacích přiznán podíl v jazyce, vlastní činná vůle ani individualita. Klíčový přitom může být právě důraz na postavu-místo: poezie často staví na analogiích vnitřního (emočního) a vnějšího (společenského či klimatického), u Calo se však sama tato analogie ztělesňuje v básni, posouvá se na novou rovinu, která otevírá možnosti spojené s mikropříběhovými situacemi nebo určitou dialogičností a gestičností: Skleněný Mist, Plný Deště, Mísa Oliv a další postavy-místa tvoří jakousi loutkovou scénu, na níž je ovšem každá z loutek scénou, vnitřním prostředím.

Fišerová, Lucia L.: S přesností nasekat astry (Host). 

Úsporné, náznakovité básně (z velké části čtyřverší) tematizující aspekty křesťanského či obecněji duchovního prožitku světa. Drobné epifanie využívají vedle tradičního náboženského rekvizitáře (kříž, Duch, svatostánek, Jidáš, srdce Páně atp.) také evokace tělesné blízkosti či intimity a prvky poststrukturalisticky laděného vnímání textu a psaní, v němž autorka mísí náboženský, filozofický i básnický přístup. Sbírka sestává z pěti částí: jakéhosi intra tematizujícího text, čtyř cyklů psaných střídavě česky a slovensky a intermezza se vzpomínkou na květinové básně Louise Glück.

Gabriel, Tomáš: Venkovní stání (Dusot).

Je to vlastně romance, ve které mají ústřední roli auta plus způsob života, který je s jejich užíváním spojený (doprava, ježdění pro radost, péče o vozidlo, hovory s dalšími motoristy – typicky muži – atp.), místy láska k čemusi nejasnému, co vlastní vůz reprezentuje, která zastiňuje mezilidské vztahy, místy naopak auto mizí jako katalyzátor či médium, které plní svůj účel cestou, v jejímž dovršení se ztrácí. V nesouvislém těkání mezi tématy spojenými s motorizmem, ohledávání jazykových a sociálních klišé s tímto spojených či zprostředkování zvláštního tělesného a emoční dispozitivu „jízdy“ lze tak spatřovat neokoukanou metaforu psaní nebo obecněji životní vášně. Kniha sestává z dlouhého přerývaného monologu a vložené „mangy“, která je vlastně také monologem, ovšem v dialogickém rámci (rozhovoru při jízdě autem) a v níž se hlavní část specificky zrcadlí: roztříštěnost monologu, jeho zdánlivá nesoustředěnost a nedopovězenost či útržkovitost se může ukázat jako vedlejší efekt toho, že v pozadí ubíhá cosi jiného: jízda.

Horváthová, Tereza: Vrstva (Volvox Globator).

Básně-pozorování, v nichž autorka s trpělivostí a pomalostí (v pozitivním slova smyslu, spojuje ji také se samotnou poezií) rozvíjí záznam nepatrných posunů a zdánlivě běžných dějů. Její hlas se zdá doléhat odkudsi zpoza scény, jako by se chtěl co nejjemněji, a přitom naprosto přesně dotknout. Současně jde, zdá se mi, o jakýsi zápas o metafory, které hrají v autorčiných textech důležitou roli především jako prostředky poznání; a prostřednictvím metafor se zápasí o prosazení vlastního pohledu vůči různým druhům očekávání, jazykových i myšlenkových automatizmů či jen proti jiné perspektivě: nejde zde přitom o výlučnost, ba naopak: báseň často nabývá tvaru pobídky ke spolusdílení, otevírá pomyslnou cestu mezi světy.

Hrdlička, Josef: MOST přes MOST (Opus). 

Pro mě je to kniha o vyrovnávání se s křehkostí a zranitelností, s níž nás konfrontuje drastická událost, vystavení bezprostřednímu ohrožení života, ztráta blízkých a pocitu bezpečí. Svéhlavé proudy Hrdličkových básní zde tak pro mě nabývají smyslu spojování a lepení fragmentů, útržků různohlasí, které oblévá tušené, nepřímo pojmenovávané, vstřebávané, v proměně uchované i ztracené. Ale někdo s větším odstupem to přečte jinak.

Jursa, Radovan: Princip transparence (Galerie Věž).

Rozsahem poměrně štědrá sbírka založená na střídání lakonických, civilně laděných veršů a prozaických zápisků, typicky z lékařského prostředí, s nímž je autor spjatý profesně. Vedle konvenčně vyznívajících básní o romantické lásce se tak ocitají popisy operací srdce. Prozaické a básnické fragmenty spolu komunikují tak, že próza glosuje či specificky rozvádí některé motivy veršů, často jde spíše o juxtapozici různých textů.

Král, Tomáš: Zasklambor (Togga).

Trojkniha či trojice cyklů přináší stylově, tematicky i perspektivou odstíněné básně či básnické prózy variující vztah k imaginární ženě, která se ocitá na pomezí fantasmatu a objektu (Zasklený vánek, Dopisy klamné lásce) nebo rozpracovávající lyrickou podobiznu vnitřního venkova (Každodenní soubor krutostí). Autorovo psaní staví na hýřivém slovním ozvláštňování (v prvním cyklu lze rozeznat inspiraci surrealizmem či poetizmem, ve třetím zase zálibu v archaicky znějících slovech i slovosledu a obecně ozvuky pomyslné ruralistické větve české poezie), ironických statementech a hyperbolách využívajících různá klišé (např. spojená s maskulinitou jako čtení/psaní mozkem a penisem); nezřídka se tak ocitá v oblasti kýče či trapnosti (patrně záměrně), ale také místy abstraktně působící přemíry metafor. Nejzajímavější z cyklů se mi zdají první (se svou personifikací větru) a třetí (s metaforou vnitřní vesnice či maloměsta).

Ligocký, Petr: Předtím než se setmí (Klenov).

Sbírka krátkých básní a miniatur, které se zčásti objevily již v autorových předchozích sbírkách. Zde se jim dostává poněkud odlišného rámce, vzdáleně odkazujícího k asijským básnickým formám (řeč je o tom v doslovu Pavla Martince); ústřední roli hraje prostý záznam jevů: typicky přírodní motivy, ale také další drobná pozorování, která s nimi vstupují do juxtapozic či vytváří drobné analogie. Některé zápisy působí banálním dojmem či jako prosté popisy bez výraznějších obrazných či významových přesahů, což ale může být dáno také čtenářským nastavením; několik málo básní je ale působivých: jsou to pro mě ty, kde se mezi popisovanou skutečností, naznačenou analogií či sledem dějů rozevře nějaká netriviální souvislost, která umožní uchopit krátký útvar jako úsporný výraz mnohovrstevnaté skutečnosti.

Malinová, Martina: Společná ekonomie tělesných šťáv (Odeon).

Sbírka s poměrně zřetelným kompozičním půdorysem, jejímž ústředním tématem jsou různé podoby těla: lidí, zvířat, ale také do jisté míry spekulativního těla společenství (rodina) či různých ideologických figur (bůh babiš); základní oblouk lze sledovat spolu s motivem mateřství (které je patrně také jedním z klíčů k chápání tělesnosti v této knize): sbírku otevírají obrazy narození (s prvky sebe-zplození) a uzavírá ji obraz osamostatňujícího se dospělého dítěte; v tomto rámci se pak odehrává pohyb zjednodušeně popsatelný jako od sebe ven, od vlastní tělesnosti a sexuality k interakcím s vnějškem lidského světa či globálními problémy (básně zde nabývají povahy dystopií). Nelze ovšem říct, že by autorka rozdělovala intimní a veřejné kontexty, naopak: místy mrazivá kritičnost jejích textů vychází z neustálého, až úzkostného či právě dystopického, mísení konvenčně oddělovaných oblastí: např. mateřství se sexualitou, prostitucí i kulturou znásilnění… nejen z naznačeného pojetí tělesnosti, ale také z ustavičně se ozývajícího vzájemného propletení lidí a světa pak vychází název knihy. Relativně střídmý, místy spíše náznakový styl s převahou popisnosti či proklamativnosti ukotvený v perspektivě první osoby (singuláru i plurálu). 

Murrer, Ewald: Kurdut (Aula).

Obsáhlá sbírka krátkých i delších básní a drobných próz rozdělená do sedmi oddílů (každý o délce průměrné básnické knihy), i přes takřka 600 stran překvapivě čtivá. Autorovo pisatelské i kompoziční mistrovství se projevuje především na úrovni jednotlivých textů, které na sebe (až na výjimky) přímo nenavazují, tvoří samostojné světy, občas se sdružující do formálně a motivicky spřízněných trsů – je možné, že jsem jen nepozorně četl, ale na úrovni přesahující jednotlivé texty jsem už mnoho kompozičního důmyslu nenašel. Ocitáme se ve světě zakouzleném, který připomíná výluh z různých dob, převážně ale (odhadem) biedermeierovského 19. století; Murrer ovšem nepředkládá historizující momentky, spíše jako kolážista propojuje různorodé detaily ve fantaskní, přesto velmi přesně a věcně popsané obrazy a drobné děje plné lidí, zvířat a věcí obdařených jedinečným cítěním, chováním, zvyky i smyslem, rozostřujících hranici všedního a magického.

Musil, Jan: Poslední život: Bildungspoema z minulosti a budoucnosti (Větrné mlýny).

Poezie jako survival či akční RPG, psaní jako ohledávání skutečnosti skutečnosti; dvojjediná hrdinská postava Jan(a) prochází světem, který se zdá být pouhou kulisou, hřištěm nebo proměnlivou simulací, jež se v rozích odchlipuje jako virtuální realita. Otázka spektáklu a pravdivosti, simulace a skutečnosti – a to nejen jako protikladů, ale také jako spojité ambivalence vlastní současnosti – patří, myslím, mezi úběžníky knihy; poukazuje k nim také až obsedantní evokace tělesnosti či hmoty: na jednu stranu toho nejvíce skutečného, co však podléhá stejné proměnlivosti (biomedicína, kyborgové), spektakulárnosti (přežírající se monarcha) či neskutečnosti (tvorové na pomezí lidského a mimolidského, života a smrti, společnosti a vyloučení). Předmětem hry a znejistění, kde leží hranice mezi realitou a její simulací, je pak také autorský rámec či pojetí autorství knihy, o kterou se dělí Jan Musil a Jana Koukal, přičemž není zcela jasné, kdo je vlastně čí projekt; podobná nejistota ovšem provází také titulní Bildung (vzdělání, zrání, vytvoření): patrně se nejedná o tradiční lineární vývoj ústící ve vyzrálosti, ale spíše neustálé hnětení různých figur dětství a dospívání, které jsou zdrojem nerozlišitelně hravě zpochybňujícího i děsivě přesného uchopení skutečnosti, ať je jí myšlena toxicita „normálních“ zaměstnání, sociální nerovnosti, neregulovaný vědecko-technický vývoj, klimatická krize,  dětské party se svými krutostmi a zakouzleným světem tajných znamení, skryté zahnívání rodinných vztahů nebo absence budoucnosti.

Novotný, Pavel: Mistr (Pavel Mervart).

Zde jen okrajová poznámka k tištěné verzi textu (kniha má také zvukový pandán a obrazový doprovod). Pohybujeme se na hraně prózy a verše, faktuálnosti a evokativnosti, útržkovitého svědectví, jeho absence i složité kompozice fragmentů, jejichž hodnověrnost je neoddělitelně propletena s vlastním psaním i tím, kdo píše. Přijde mi, že poslední Novotného knihy jdou k jádru toho, co je na poezii podstatné: k rytmu řeči, zvukovým zvláštnostem slov a jejich schopnosti evokovat vrstvy kulturní i osobní paměti, ale dělají to velmi jednoduchou formou, která jejich básnické kvality může pro mnohé činit nezřetelnými.  

Procházka, Tomáš: Stellio maior (Balbineum).

Představuju si tuhle sbírku jako skládanku, na základě které se lze dobrat půdorysu větší práce, snad něčeho jako pamětí, románové kroniky jednoho města… něco v tomto duchu: na jedné hromádce (Malá Paříž, první část knihy) jsou texty vážící se především k hmotné podobě konkrétního města: stavby, ulice a další prvky, jejich funkce a umístění v materiálním, ale i paměťovém prostoru – klíčová je přitom právě vzpomínka: jak to bývalo. Na tento pohyb mezi fyzickou přítomností a nepřítomností svým způsobem navazují také texty z druhé hromádky (Stellio maior, druhá část knihy): práce paměti se zde ovšem výrazněji mění v práci představivosti: hlavní roli hrají promluvy a jednání nejrůznějších místních postav, které formuje složitá historie česko-německého pohraničí, zaklesnutost mezi venkovským a městským životem, minulostí a přítomností, ale také magickým či bájným, smyšleným a přibarveným, opileckým a halucinačním na jedné straně a historickým, faktuálním či zapomenutým na straně druhé; liminální bytost představuje také titulní salamandr (Stellio maior), bájný tvor, který prostupuje básněmi, aniž by ho kdo spatřil. Autor operuje s výrazně prozaickým, popisným stylem, citem pro detaily, materiály či technologie; při probírání se těmito místy stroze a věcně vyvedenými básněmi může dojít k pocitu zahlcení (především v první části, která je pro výraznou popisnost jaksi suchá a plochá), což by ovšem byla škoda: právě přimícháním druhé části s její řečovou, gestickou i narativní dynamikou začnou kulisy (pomyslného) města ožívat: a je to právě druhá část, která zřetelněji vyjevuje spojnice a linky kompozice knihy: postavy nasvětlují jedna druhou plamínky svých perspektiv – když si vypůjčím důležitý katalyzační a purifikační motiv ohně –, aby očistily suchopár paměti podle proslulé alchymistické gnomy: inter natura renovatur integra.

Smetanová, Tereza: Su a víc chci a nic (Divus).

Místy zní tyhle texty naivisticky, místy zas prozrazují jazykový cit pro víceznačnost, melodičnost slov, veršové střihy i výrazné a nebanální pointy, které někdy připomínají náhlé odseknutí; objevuje se též němčina či romština (a morseovka). Knihu lze do nějaké míry číst (přinejmenším o jejím začátku to platí) jako dlouhou litanickou báseň. Utváří ji primitivní rýmy, dynamika připomínající rapové či slamové exhibice, těkavé slovní asociace i konfesijní momenty, jakési úderné glosy i táhlé výkřiky k životu na okraji, který se podobá prokletí a trvající bolesti, ale podněcuje sveřepý vzdor.

Szpuk, Roman: Sosny (Aula).

Básnické záznamy, útěchy, vzkazy či pozorování mapující „období onemocnění Guillenovým-Barrého syndromem“. Základem je rýmovaná (místy volněji) sloka o čtyřech verších, jejíž hudebnost dokáže strhnout i přes občasnou sémantickou zašmodrchanost. Vztah k vyšší, člověka přesahující moci, vyslovení společného údělu vyplývajícího ze smrtelnosti, přírodní dění, především zpočátku sbírky také výrazně spojené se smrtelností či marností života; postupné smíření, uchovávající si však rozpornost a melancholičnost.

Trtílek, Jan: Zpoza dveří serverovny je slyšet hlasy (Dobrý důvod). 

V této sbírce se mi zdá nejpodstatnější mediální moment, který autor rozvíjí juxtapozicemi starověkých a digitálních médií (destička k zápisu klínového písma a deska počítače ad.) či tematizací mediality textu, ať už různými metatextovými poukazy (poznámky pod čarou, metanarace) nebo manipulací s materialitou zápisu. Jedním z důležitých motivů je z naznačeného vycházející snaha spatřovat text jako svědka mediálních a kulturních proměn: text jako médium mediálního vývoje. Odtud také důležité motivy knihy, které jsou spjaté s historií technologií, například psaní jako plavba (s převážně historickými konotacemi) či pojetí textu jako vlnění (s převážně přírodovědnými konotacemi).

Uváčiková, Andrea: Přízraky & příznaky (Adolescent).

Přímočaré, úsporné verše či veršované zápisky doprovozené digitálními kresbami se obrací především dovnitř, do vědomí člověka zmítaného pochybnostmi o světě i o sobě. Texty mi nejvíc připomínají poučky, poznatky či průběžné záznamy odkazující k estetice self-help literatury. Zajímavé momenty pro mě nastávají, když mezi kresbou a textem (či mezi typograficky odlišenými vrstvami textu) vznikne nějaké netriviální napětí, často komické/podvratné svou naivistickou doslovností, případně ironické vůči pomyslnému pretextu zmíněné self-help literatury nebo hodnotám postaveným na výkonnosti.

Zádrapa, Lukáš: Surtův příchod (Aula).

Ponejvíc mi tyto básně připadají jako temná podobenství či proroctví: svým stylizovaným jazykem se zálibou v archaických či méně užívaných slovech, svou hyperbolizací lidských zvyků a rozhněvaností vůči nim (dovolená, domácí mazlíčci atp.), ale i eliptičností a místy výraznou zastřeností. Objevují se také odkazy k současným politickým událostem, výrazně k válce proti Rusku: ve formě podobenství jdou vsazovány do jakéhosi mytického rámce, dostávají tak (tušenou) hloubku, ale zároveň jsou zamlženy, zatemněny. Celou sbírkou prostupuje šerosvit; vládne v ní podzim, hnití a předzvěst zimy.

Knihy pod čarou:

Gažiová, Anna: Vzpomínka na soutok (Dobrý důvod). Není snadné tuto knihu, jednotlivé básně, zaslechnout tak, aby bylo učiněno zadost její hudební i významové stránce. Ale když se to podaří, vyvstane nápaditá, jemná a přesná práce s rytmy a hláskovými souzvuky, s rozvrstvením pauz a zámlk, s napětím mezi slovní úsporností a bohatstvím asociací a kulturních či místopisných náznaků. Autorka tyto i další básnické postupy využívá k evokaci několika dimenzí osobní paměti: od vzpomínek na různé momenty dětství přes obtížně zachytitelná zranění dospívání až po smíření spojené s aspekty vodního živlu. [Podílel jsem se na uvedení, jehož záznam je k nalezení přes tento odkaz.]

Gordova, Daria: Formaldehyd (Protimluv). Na první začtení zaujme osobitý rytmus, syntax a slovní/zvukové asociace. Časté jsou motivy vody, ale také například proces znovu-přisvojení vlastního dětství či perspektiva vyčleněnosti (hyperbolizovaná v nelidskosti – asi jako se jeví deformovaně předmět zahlédnutý za sklem nádoby plné kapaliny) naložené ve výrazné novoromantické či dekadentní stylizaci. Většinu textů lze formálně popsat jako báseň v próze, kterou autorka osobitě rozvíjí, ať už s ohledem na zmíněný akustický rozměr – k němuž lze přidat také časté opakování, evokující zaříkávání či litanii – či rozměr stylistický, nepochybně obohacený o autorčin pobyt v několika různých jazycích. [Podílel jsem se na uvedení, jehož záznam je k nalezení přes tento odkaz.]

Král, Tomáš: Situace v kostce (Togga). Čtu zde snahu o nalezení přesné formule, kterou by byly vysloveny různé aspekty situace dlouholetého soužití, a to primárně z perspektivy muže ve středních letech s jistou zálibou v demaskování, ale také využívání jazykových, sociálních či genderových klišé. Autorův úsporný, místy možná až náznakový jazyk si uchovává blízkost figurám mluvené řeči. Podává ambivalentní zprávu o dlouhotrvajícím vztahu, který přežívá díky jakési křehké rovnováze a prostupnosti s okolím; zprávu, jejíž (ne)přesvědčivost, myslím, závisí do velké míry na ochotě ztotožnit se s autorovým postojem. [Byl jsem osloven k redakci knihy.]

 

Knihy, které dorazily pouze elektronicky (děkujeme)

Bartíková, Heda: Nečesaná, nemytá, k životu natěsno přibitá (Togga).
Bořil, Zdeněk: Ještě jednou Tě potkat (Togga).
Firglová, Olga M.: Kombinace (Tofana).
Hložek, Ondřej: Hedvika (Klenov).
Kábrt, Jiří: Písně bez refrénů (Malvern).
Kolinger, Vít Jan: Až vítr prodá všechny svoje koně (Togga).
Marvan, Lukáš: Mrtvý muž a skleněné oko (Dauphin).
Mazanec, Petr: V jednom roce (Dobrý důvod).
Murrer, Ewald: Veškerá tajemství (Malvern).
Olšovský, Jiří: Prameny volnosti (Togga).
Stehlíková, Viktorie: Děfče (Togga).
Švec, Michal: Průzory ke zrozenu (Větrné mlýny).
Váša, Petr: Naděje (Centrum pro studium demokracie a kultury).
Vídenský, Martin: To, co přetrvá (Tofana).
Vohlídka, Radek: Cesty (Tofana).
Volf, Zdeněk: Dospávám úplněk (Dobrý důvod).
Zbořil, Jan: Šustí pytlíky od bonbónů (Malvern).
Zuzaník, Benedikt: Boleslavná a jiné nářky (Klenov).
Žák, David Jan: Někdy je červenec (Dauphin).

Knihy, které – poptány v roce 2025 – nedorazily, ani jsem je neobstaral jinak:

Bátor, David: Básně z cest (Petr Štengl).
Bělan, Jakub: Závrať (na tři doby) (Literární salon).
Bitch: 5-7-5-7-5-7 aneb všechno se rýmuje (Petr Štengl).
Čertík, Luděk: Vše o slunci (Malvern).
Dumková, Věra: Vejdumky (Petr Štengl).
Dryje, František: Proflákaný čas (Sdružení Analogonu).
Fousáč: Sedmikráska (Talent Pro Art).
Hobza, Štěpán: San Escobar (Literární salon).
Jakimiv, Iva: Onde (Protimluv).
Javon, Tony: Znovu (Togga).
Jirgl, Tomáš: No a co! (Věra Kopecká).
Kastnerová, Martina: Kdybys mě zabil, stejně bych neexistovala (Pavel Mervart).
Koten, Jiří: Směšné strofy (Odeon).
Kravál, Teodor: Nebude (Perplex).
Kroužilová, Ludmila: Epika srdce (Petr Štengl).
Matela, Pavel: Teď, už bylo (Na Konári).
Murrer, Ewald: Pavilon kůstek (Větrné mlýny).
Líbalová, Zdenka: Obývák plný piraní (Talent pro Art).
Melich, Jiří: Písně lásky [času] podle Danta (Volvox Globator).
Ondra, Matěj: Název sbírky se nedostavil do práce (Petr Štengl).
Pletnicki, Bretislav: Básně na Cestu (Pavel Mervart).
Pletnicki, Bretislav: Písně Vesmíru (Pavel Mervart).
Pomahač, David: Naslepo (Vršovice 2016).
Prudký, Libor: Uprostřed konce (Dauphin).
Růžička, David: Tančírna (Pavel Mervart).
Tichá, Kateřina Marie: Ptám se po světle (Bílý Vigvam).
Trdla, Martin: Močál (Pavel Mervart).
Válková, Eva: Prapříběhy (Pro Libris).

 

Líbilo se vám? Sdílejte