Odevzdat život systému

Název posledního románu Marka Šindelky, Systémy něhy, působí na první pohled paradoxně. Něha je přece bezprostřední, zatímco systém předpokládá organizaci, kontrolu a opakování. Oba pojmy tu však nestojí proti sobě, při čtení románového textu se naopak postupně ukazuje, že i city mohou být spjaté s formou a výkonem.

Čtenářstvo sleduje část života pianistky Ady Fischerové, vyrůstající po boku otce, kdysi slavného hudebníka Bohumila Fischera a matky Mileny, která pracuje jako účetní v místní chemičce. Prostředí klasické hudby „organizuje“ každodennost, veškeré vztahy i emoce.

Vedle linky Adina příběhu se v textu objeví například ruský klavírista a skladatel Alexandr Skrjabin, jehož osud začne zvláštním způsobem rezonovat s Bohumilovým životem, a podobně další historické postavy, mimo jiné Frédéric Chopin či německý hudebník Johann Nepomuk Mälzel, známý především jako provozovatel slavného šachového automatu Turek. 

Šindelka přitom nesleduje pouze rodinné vztahy nebo svět virtuozity a ambicí, ale opakovaně se vrací k okamžiku, kdy se city vyjadřují především skrze výkon a osvojená gesta, ať už prostřednictvím hudby či šachových partií.

Protagonistka Ada vyrůstá ve světě skladeb, interpretací a precizní techniky. (Až zpětně vyjde najevo, jak mimořádně intimní je gesto složení skladby pro dceru od otce Bohumila.) Avšak čím déle románem postupujeme, tím výrazněji vychází najevo chlad ukrytý ve vzájemné blízkosti. Hudba pak už neslouží ke skutečnému sblížení, spíše zaplňuje prostor lidské samoty. Bohumil Fischer sice dokáže přetavit cit do kompozice, nedokáže ho však unést v každodennosti. Ada tak vyrůstá obklopená intenzivní estetikou, avšak bez zkušenosti sdíleného vztahu.

A právě tato okolnost je tragická; neschopnost zacházet s láskou či něhou mimo systém znaků a forem. Jako by svět intelektuálního zaujetí představoval bezpečnější prostor než blízkost. Není náhodou, že Ada dlouho nedokáže navázat vztah s matkou, jejíž chaotičnost a neorganizovanost stojí v ostrém kontrastu k otcově systematičnosti. Ada tak téměř slepě tíhne ke světu, který ji zároveň citově deformuje a tuto zkušenost dále reprodukuje ve vlastních vztazích, kde intimita připomíná komplikovaný proces interpretace skladby nebo partie, je třeba neustále dekódovat cizí gesta, mlčení i očekávání.

„Ty skladby si berou jejich ruce a berou si jejich tvář,“ zazní v jedné pasáži o pianistech. Publikum tak jako by nesledovalo hudbu samotnou, ale i tělo, které se jí podřizuje. Vzdychání interpreta, výraz obličeje nebo pohyb rukou se stávají součástí výkonu stejně jako samotné tóny. S pokračujícími stránkami se hudba přestává jevit jako prostor svobody, naopak začíná připomínat zvláštní mechanismus, který člověka současně přesahuje i spotřebovává. Opakovaně se vrací otázka, kdo vlastně ovládá koho: zda interpret skladbu, nebo skladba interpreta.

Vracející se motiv „pravé ruky“, ať už u Bohumila, Skrjabina či mechanické ruky šachového automatu Turek, odkazuje na roky disciplíny, cvičení a sebeovládání, které narážejí na tělo, které odmítá dál sloužit. Virtuozita pak nepůsobí jako triumf lidské vůle, ale spíše jako způsob, jak člověk obrací disciplínu proti sobě samému, jak se snaží ovládnout své tělo natolik dokonale, až se proti němu tělo vzbouří.
 
Pasáže románu věnované Skrjabinovi otevírají motiv překročení vlastní omezenosti. Skrjabin, fascinovaný mysticismem i Steinerovou teozofií, vnímá hudbu jako prostředek překonání všech protikladů, skrze níž člověk může splynout „s Bohem, ďáblem, světem, hudbou a skrze ni s kosmem“. Ostatně také Bohumil se celý život pohybuje na hranici podobného vytržení, zároveň ho však neustále stahuje zpět ona každodennost, vlastní tělo i vztahy k druhým lidem. Ada naproti tomu zůstává uzavřená v opačné, ale podobné poloze: ve zkušenosti člověka, který do světa nikdy plně nevstoupil.

Izolace se tak postupně stává primárním způsobem existence téměř všech důležitých postav. „Schoulit se ve stroji, konečně všechno úlevně odevzdat do opatrování systému,“ vyřkne Bohumilův přítel malíř. Stroj zde nepředstavuje dystopickou hrozbu, ale zvláštní příslib úlevy. Vyčerpávající se nakonec nejeví samotná mechanizace, ale nutnost nést vlastní život, odpovědnost a svobodu. 

Systémy něhy tak můžeme číst jako román o lidech, kteří vstupují do životů druhých, aniž by plně domysleli následky vlastního jednání. Bohumil formuje Adu, Ada následně reprodukuje podobné vzorce ve vlastních vztazích, podobně jako publikum formuje umělce, které sleduje. Šindelka přitom nesklouzává k jednoduché psychologii traumatu, ale trpělivě sleduje okamžiky, v nichž se blízkost začíná měnit ve výkon a něha ve způsob organizace života. Blízkost zde málokdy působí spontánně, téměř vždy prochází nějakou formou kontroly nebo stylizace. V nemožnosti zcela „uspořádat“ lidský vztah pak zůstává něco bolestně živého. 

Marek Šindelka, Systémy něhy.
Host, 2026.