Mé Pražské jaro

Řekněme hned na začátku, že si v následujícím textu neosobuji právo mluvit 
za svou generaci narozených ve třicátých letech dvacátého století, ale jen za sebe jako příslušnici této generace. Měl by být jen kaménkem do mozaiky různých zkušeností, postojů a přístupů nás, spojených v různé intenzitě prožívanou generační zkušeností zbytečnosti – totiž že nemáme co mluvit do společenského pořádku, který přece vytvořila generace předchozí jen pro naše dobro. Slovy Jiřího Gruši: „Neplést se do toho, v čem nám oni ještě neudělali jasno.“ Tedy poslouchat a držet krok, jehož rytmus určovali jiní. A právě tuto možnost aktivně se podílet na životě společnosti a svým osobním, byť zcela malým podílem ji jako občané spoluvytvářet nám otevřelo Pražské jaro. 

Vnitřní proces KSČ, nebo celospolečenský pohyb? 

S tím, jak pomalu ubývá nás, kteří Pražské jaro zažili v rané fázi svého osobního vyzrávání mezi dvacátým a třicátým rokem věku, se ovšem stále častěji začíná objevovat tendence je chápat – a tím i redukovat – na období ani ne osmi měsíců od lednového pléna KSČ přes plénum dubnové až do příjezdu sovětských tanků 21. srpna 1968, jímž bylo násilně ukončeno. I v české Wikipedii je Pražské jaro definováno jako „krátké období liberalizace v komunistickém Československu v letech 1967–68, které akcelerovalo lednovým plénem po zasedání ÚV KSČ v lednu 1968“, a za jeho konec je označen vpád ozbrojených jednotek varšavské smlouvy. Ani to ovšem není zcela pravda, protože až do nástupu Gustáva Husáka k moci v dubnu 1969 usilovali o to v něm pokračovat studenti, viz i zápalnou oběť Palachovu a Zajícovu. 

V tomto reduktivním pojetí se ovšem Pražské jaro stává interní diskusí v KSČ, jak by je byla ostatně ráda viděla i česká polistopadová pravice; přestává být reformním pohybem celé československé společnosti, „rozjetým vlakem“, na nějž KSČ naskočila teprve více méně veřejnou diskusí mezi liberální a konzervativní částí své mocenské elity a dubnovým Akčním programem, kterým se do značné míry posunula na pozici demokratického socialismu. (Vedoucí úloha strany ovšem zůstala i v něm). Ve skutečnosti představovalo oněch sotva osm měsíců Pražského jara vyvrcholení dlouhého procesu „hledání původního smyslu revoluce“, jak to nazývá historik Michal Kopeček, jehož základním akordem se stala Chruščevova kritika stalinismu na 20. sjezdu KSSS; procesu, během něhož ovšem „tálo i mrazilo“ a jehož snad největší zdržení představovaly maďarské události v roce 1956 a jejich dogmatizující vliv na konzervativní složky strany. 

Tvůrci Pražského jara 

Nositeli a aktéry tohoto procesu hledání, a i na to se často zapomíná, byla široká vrstva socialistické inteligence převážně členů KSČ, která působila ve vědeckých, kulturních a politických institucích, jako třeba i Vojenské politické akademii, nepatřila ale ke špičkám funkcionářských elit. Ty se naopak rekrutovaly především z předválečných členů strany a téměř mezi nimi chyběli příslušníci domácího odboje. Tato vrstva socialistické inteligence neměla sice moc, ale nebyla bez vlivu. Byla to generace narozená ve dvacátých letech první republiky a společným zážitkem její intelektuálně probudilé části bylo hluboké zklamání z demokracie a republikanismu, jež tak očividně selhaly Mnichovem. Z tohoto hodnotového vakua hledali východisko a našli je v myšlence socialistické revoluce a marxismu. Nalezli je ale, a to je podstatné, nikoli prostřednictvím instituce strany, která byla za války v ilegalitě a její čelní funkcionáři v emigraci v Moskvě, nýbrž četbou socialistické a marxistické literatury. Vrátili se tak k základům, k původnímu smyslu toho, co bylo už mezitím zdeformováno stalinismem. Inovace marxismu v této generaci se stala základním a jedinečným předpokladem, který reformní proces v Československu v této podobě umožnil. Ale řekněme to pro jistotu hned – když překonala svou až fundamentalistickou dogmatickou fázi. 

Jako určující zkušenost pro příklon k marxismu, který těmto dětem z měšťanských rodin první republiky otevřel zcela nový pohled na společenské dění a spojoval myšlenku s činem – v což v poslední fázi války znamenalo odbojem –, tu jistě spolupůsobilo i uzavření vysokých škol a následné nucené pracovní nasazení doma i v říši, které příslušníky této generace přivedlo do dosud nebývalého kontaktu s dělnickou třídou, a dále činnost v odboji, jehož se jako jeho třetí generační směna mnozí zúčastnili a obětovali své životy. Pro poválečnou KSČ, jejíž předválečnou historii neznali, se tito mladí komunisté stali nadšenými pěšáky socialistické revoluce podle stalinistického vzoru, než i u nich 20. sjezdem, u některých dřív, u jiných později, nastal proces vystřízlivění a hledání. K tomuto procesu pak patřilo, jak to jednou formuloval Ivo Fleischmann, i jisté rozpomenutí se tehdy už čtyřicátníků na dobré stránky první republiky. Strana a straníci už nebyla jedno. 

Umlčovaná generace „zbytečných“ 

Pro nás, generaci následující, byli v padesátých letech oni, obrazně řečeno, našimi učiteli marxismu-leninismu jako uzavřeného systému pouček, „modrokošiláky“ a divokými svazáky, které jsme neměli rádi a občas se jich i báli. Pokud mohu soudit z vlastní zkušenosti, nebylo už v naší generaci mnoho přesvědčených a nadšených komunistů: mnozí z nás, stejně jako já, jsme se cítili jako ti, kteří za plotem přihlížejí dění na hřišti, na něž nemají přístup. Řada z nás byla sice přitahována vizí lepšího světa, která se nám předkládala, ale současně odpuzována praxí, s níž byla realizována. Pro mne se v každém případě tento pocit zbytečnosti stal a zůstal základní životní zkušeností. 

Myslím, že jej v různé intenzitě zakoušeli mnozí z nás, když se nám, na počátku šedesátých let – ano, v Plameni Jiřího Hájka, tedy téhož muže, který se v roce 1959 spolupodílel na zastavení příliš nekonformního literárního měsíčníku Květen – otevřela možnost publikovat, mít alespoň do jisté míry svůj vlastní názor a formulovat jej. Na začátku šedesátých let byl Plamen pod vedením svého šéfredaktora, pozdějšího nešťastného normalizátora Jiřího Hájka, progresivnější než Literární noviny – ty jej doběhly a předběhly, řekla bych, teprve někdy kolem roku 1964. První, co jsem od Hájka tehdy slyšela, bylo: „Teď musíme rehabilitovat abstraktní umění,“ a o něco později, „dát váhu domácímu odboji“.

Ve svém projevu „Jací vlastně jsme“, proneseném na III. sjezdu spisovatelů v roce 1963, formuloval Jiří Gruša zcela jasně naše generační osvobození. „Když v roce 1956 padly idoly, projevilo se to v našich myslích v tom, že my, kterým bylo tenkrát kolem šestnácti nebo dvaceti let (nanejvýš), jsme objevili socialismus jako něco, nač je možné doopravdy vsadit celou bytostí. Pro ty z nás, kteří psali, začínali psát první básničky, bylo rovněž samozřejmé angažovat se, a právě za takovýhle socialismus.“ Jeho vystoupení spoluformulovali  další představitelé ke slovu se hlásící generace: Josef Hanzlík, Ivan Wernisch, Petr Kabeš, Jiří Pištora a další. Občasné nabádání příslušníků generace předchozí, abychom nechali na pokoji věci, kterým nemůžeme rozumět, tím ovšem zcela nepřestalo.

Rok 1963 byl také rokem vydání Dialektiky konkrétního Karla Kosíka, kterou jsme s nadšením četli, protože nám ukázala, že i marxismus může být tvůrčím, nedogmatickým myšlením. Většina z nás o tom tehdy neměla ani tušení, protože Marxe jsme v hodinách marxismu na univerzitě nečetli. Ušmudlané první vydání Dialektiky konkrétního stojí stále v mé knihovně a dnes v něm čtu i první záblesky ekologického myšlení, osvobozujícího přírodu jen pro ni samou, pro její vlastní hodnotu.

Léta na gymnáziu v první polovině padesátých let nebyla ale v mém životě roky temna, jen za vysokou zdí totalitního režimu intenzivně žitého světa. Brněnská Šestka a o něco později pražští Šestatřicátníci s Václavem Havlem se až do maturity stali mým druhým domovem, místem svobodné diskuse, radosti z intelektuální výměny, která ale vedla do prázdna. Z čeho jsme žili, byly hodnoty první republiky, protože mnichovská zrada byla už pro nás historií, ne osobním zážitkem. Pro nás už bylo snadné říct: kdybychom byli tenkrát bojovali, nebyli bychom vystěhovali Němce. V Havlovi se ozval její ohlas, ještě když se stal prezidentem. Co nás ale až mořilo, bylo něco jiného: bylo by možné najít v rámci tak uzavřeného systému skulinu, možnost vyslovit se, dojít sluchu, aniž by přitom člověk zradil sám sebe? Pokus vydávat jen v několika výtiscích časopis Rozpravy 36 skončil po několika číslech doporučením bezpečnosti jej zastavit. 

Mimochodem, kromě přesvědčeného ředitele školy, který se z věřícího katolíka stal věřícím komunistou, sestával profesorský sbor našeho bývalého klasického gymnázia z prvorepublikových učitelů, od nichž až na jednu výjimku žádný ideologický tlak nehrozil. A náš třídní byl čestný člověk a už tehdy zklamaný komunista. Něco jiného, strašného a pro mne dodnes nezapomenutelného bylo ale slyšet každý večer v rádiu sebeobviňující hlasy obžalovaných v procesu se Slánským a v novinách pak číst rozsudky smrti skoro u každého s dodatkem: židovského původu. „Co s nimi dělali?“ ptala jsem se tehdy rodičů. Na odpověď jsme čekali skoro deset let. 

Později na vysoké škole člověk občas zažíval i překvapení, když třeba naše docentka marxismu-leninismu, které se přezdívalo strašidlo komunismu, se najednou vyznala ze své lásky k francouzské avantgardě a její poezii, místo aby byla nadšena budovatelskými romány. Ale nikdy nám neřekla, že byla v Osvětimi. 

Sběratelé míčků 

A pak se to stalo, že jsme na počátku šedesátých let byli i my připuštěni na ono hřiště, u něhož jsme dosud mohli jen přihlížet. Napřed jsme sice jen sbírali míčky, ale i to už znamenalo dosud nebývalou možnost vyslovit se, byť pro mne osobně s pocitem zbytečnosti ještě stále v zádech. Ale o něco později se někteří stali i hráči v tom, čemu se začalo říkat obrodný proces a znamenalo pokus o humanizaci státního socialismu. V každém případě jsme jako generace dostali možnost podílet se na jednom z nejproduktivnějších období české kultury a na společenském diskursu, v němž se už objevovaly záblesky občanské společnosti. Nebo skromněji řečeno, možnost být prostě u toho.

To podstatné, co se tehdy v kultuře dělo, byla rekonstrukce skutečnosti, zápas o její vymanění ze zajetí ideologie, která vyžadovala, aby se skutečnost přepisovala podle jejího zadání. V úsilí o tuto rekonstrukci skutečnosti ale nešlo o nějaké ustavení tzv. reálného socialismu, období normalizace, který se spokojoval s tím, co je, a rezignoval na jakoukoliv vizi budoucnosti, nýbrž tu šlo o úsilí kritikou a diskusí posunovat společnost na cestě k uskutečnění humánní socialistické společnosti, jejíž idea byla tehdy ještě velice živá. 

Já sama jsem tehdy posbírala několik míčků v podobě kritických literárních reportáží. Jedna z nich byla o zhoubné kolektivizaci, která postihla jihočeské Plástovice. I to už bylo možné a dokument se pro mne stal odhalováním estetických prostorů mimo jejich obvyklé kategorie. A i to mi zůstalo z Pražského jara. Nejdůležitější, jako tehdy ještě skoro tabuizované téma domácího odboje, se ale pro mne stala reportáž, později rozšířená do knihy „Neohlížej se, zkameníš“, o Předvoji, významné skupině komunistického odboje, která vznikla ve sdružení evangelického sboru na Smíchově. Řada jejích členů byla mezi oněmi jedenapadesáti komunisty popravenými 2. května 1945 v terezínské Malé pevnosti. A právě touto prací jsem pochopila cestu generace předchozí, jíž jsme tak dlouho nemohli přijít na jméno. 

A pak už přijely sovětské tanky. Ale jestliže někdy zvítězil socialismus s lidskou tváří v hlavách celého národa, pak se to stalo paradoxně právě v tomto okamžiku jeho porážky. Snad sto tisíc nás tehdy stálo na Václavském náměstí, všichni jsme byli jedné mysli, ale každý tam stál také sám za sebe. 21. srpen 1968 se mi tehdy spojil s Mnichovem. 

Moje dvojdílná reportáž o sudetských Němcích na Šumavě mohla ještě vyjít, ale umíráček už zvonil i Plameni. Země se pomalu propadala do nihilismu dvaceti let normalizace. A my jsme se začali rozcházet do emigrace, do občanské opozice, později Charty 77, do šedé zóny. Ke mně tehdy po špičkách přišel osud v podobě milovaného člověka a zavedl mne za hranice mého domova. Ale Pražské jaro a šedesátá léta, která mne jako autorku formovala, šla se mnou. 

Když o tom uvažuji dnes, měli jsme vlastně jen osm let, kdy nám bylo dopřáno rozvíjet v kontextu české kultury, byť ne bez konfliktů, to, co v nás bylo uloženo. Protože po listopadu už přišla ke slovu další generace, generace neoliberálních ekonomů. A když pozoruji současnou situaci v naší zemi, nemohu si odpustit otázku: Co je vlastně horší a bezvýchodnější: vláda ideologie, nebo vláda peněz?

Pozn. redakce: Ačkoli podle Pravidel českého pravopisu má být upřednostněno psaní „pražské jaro“, respektujeme v tomto textu přání autorky a ponecháváme v jejím textu tento výraz s velkým počátečním písmenem.