Krize víry, nebo věrnost otevřeným koncům?

Krize víry, o které chci mluvit v tomto textu, není jen otřesem určitých náboženských představ. Je to zásadní krize, která implikuje bolestivá rozhodnutí a otevírá cestu s předem nejasným koncem. Taková krize je soudem nad obsahem a souvislostmi starých forem vlastní víry, ze kterého mohou vzejít různé rozsudky, ale málokdy dojde k naprostému ospravedlnění. Víra v tomto procesu balancuje nad propastí úplného odsouzení. 

Potíže s otevřeným křesťanstvím 

Vyrostl jsem v evangelické rodině a církvi a vyučil se v evangelické teologii. V tradici, která na rozdíl od té katolické neholduje rituálům a honosným symbolům, ale spíš skromné, neokázalé a racionálně přístupné zbožnosti. Protestanti se často pyšní tím, že nejsou tak vzdáleni hodnotám současného světa a jejich reformace je jedním z prvních impulsů osvícenství. V Českobratrské církvi evangelické jsou farářkami muži i ženy, neplatí celibát a v porovnání s většinou ostatních větších církví je zde i znatelnější otevřenost v např. otázkách homosexuality a sexuální morálky vůbec. Obsahy víry tu nejsou předepisovány a církev samotná už při svém založení deklarovala určitou věroučnou pluralitu, když si jako východisko vybrala hned čtyři vyznání víry z různých reformačních tradic. 

Jenže skutečnost, že obsahy víry nejsou pevně určené magisteriem ani vtloukány v unifikovaném obsahu každonedělně do hlavy kazatelem (jak se to děje v některých evangelikálních církvích), ještě neznamená, že víra je pouze individualizovaným a svobodným projevem osobního vztahu k transcendenci. Tak jako víra není pouze přitakání určitým dogmatickým obsahům, tak není ani čistě existenciálním postojem, ale žije z hustého přediva vztahů, představ, hodnot a každodenní praxe, ve kterých se zároveň manifestuje. 

Zrod víry je málokdy dílem pouhého okamžiku, jak se to někdy prezentuje v příbězích o vlastním obrácení. Tím méně to platí pro víru, ve které se člověk socializuje. Taková víra je něčím, co člověka utváří, čemu s menšími či většími výhradami přitaká a co postupně modifikuje. Kde je tu osobní a kde společenské, co jsou mé vnitřní představy, osobní radosti a komplexy a co jsou hodnoty sedimentované po desetiletí nebo i staletí v textech, které jsem četl a zpíval, a chování lidí, mezi kterými jsem vyrůstal, lze jen těžko rozlišit. Náboženské a nenáboženské tu splývá, a to tím více, čím více evangelická církev vystupuje jako prostředí navenek jen málo vzdálené tomu sekulárnímu. Modlitba je součástí osobní spirituality, ale také rituálem před rodinným obědem. Poslech kázání je kulturní událostí stejně jako meditací. 

Ztráta víry nebo její dosavadní podoby je vždy traumatem a zraněním provázeným bolestí. Je iluzí myslet si, že opravdu bolestivé je pouze vyrovnávání se s vírou, která se utvářela v rigidním a dogmatickém společenství. Víra, ve které je člověk socializován, se může v určitém momentu dospívání stát nepřítelem. A toto dospívání může přijít v jakékoli době lidského života. I otevřená, osvícená a hluboká víra se může takovým nepřítelem stát a pak je paradoxně nepřítelem o to těžším.   

Krize víry jako krize úkolu 

Specifickým kořenem krize víry, vázaným do jisté míry na protestantské prostředí, je pojetí víry jako úkolu. Právě v reformační tradici to zní paradoxně. Víra přece již od Luthera nemá být morálním výkonem, ale darem a osobním vztahem k Bohu. Jenže přesunutí víry do centra křesťanského života z ní může učinit novou výkonnostní disciplínu. Další okolností, která posiluje tlak na víru, je silně sekularizované prostředí a minoritní postavení církevního společenství. V prostředí, kde být křesťanem není normální, se každý křesťan bez ohledu na své vnitřní nastavení pohybuje vlastně neustále v prostředí krize víry. Víra je něco, co je třeba obhajovat, bránit a pevně držet, protože jinak to bude sekulárním světem bezohledně rozcupováno. Exponovaný je tento problém v roli teologa či faráře. Právě on se stává pro mnoho lidí symbolickou postavou pro přežití víry ve světě, kde víra přestala být samozřejmostí, a jeho prací je zpřítomňování, udržování a předávání víry.

V okamžiku, kdy se víra stane úkolem, který je nám naložen, lze krizi víry jen těžko překonat. I z tohoto hlediska totiž přestává být skutečným problémem obsah oné zvěsti – zda je dostatečně radostná, dostatečně aktuální či dostatečně politicky radikální. Všechny pokusy o reformulaci, posun či obohacení vlastní víry se míjejí se skutečným problémem. Totiž s pozicí, kterou hraje víra ve vlastním životě člověka. Je víra pramenem, který člověka občerstvuje a dodává mu sílu, nebo si naopak sama vyžaduje jeho síly na to, aby ji udržel a obhájil? Všechny pokusy o hledání svěžejších náboženských představ sice mohou působit občerstvujícím dojmem, nic ale nezmění na skutečnosti, že i čerstvý náklad může být nesnesitelně těžkým břemenem.

Opravdová krize je v tomto případě ztráta motivace a chuti všeobecnou krizi víry překonávat. Je to přijetí určité pasivity, která může být projevem úpadku i osvobození. 

Konec služby a začátek hledání 

V jistý moment mi bylo čím dál víc jasné, že moje intenzivní vnitřní potýkání se s vlastní tradicí a stále silnější úzkost ze závazku, který by představovala farářská práce, bude znamenat přehodnocení mnoha oblastí mého života, od těch nejosobnějších po ty nejpraktičtější. Dvojznačnost, kterou se vyznačuje zásadní krize víry, není příliš příhodnou situací ke zvěstování křesťanské naděje druhým ani pro teologickou práci. Rozhodl jsem se hledat ke své víře nový vztah a nejdřív se od ní především trochu vzdálit, abych získal odstup, ze kterého bych ji mohl reflektovat. V rozhovoru pro pořad Hergot!, který připravuji, mluvil Michael Hauser o experimentu, který mu ukázal, že „svět bez Boha neztratil barvy“. Moje zkušenost je stejná. Zároveň ale cítím, že jsem křesťanstvím utvořen natolik, že ho nemůžu prostě jen odvrhnout. V této životní fázi mohu jen těžko dělat tradičně pojatou teologickou práci. Nabídnu alespoň několik obecnějších poznámek k fenoménu krize víry a vyrovnávání se s vlastní tradicí.

Solidarita vykořeněných 

„Všechny pevné, zakořeněné vztahy se svým doprovodem starých ctihodných představ a názorů se rozkládají, všechny nově utvořené zastarávají, dřív než mohou zkostnatět. Všechno stavovské a ustálené valem mizí, všechno posvátné je znesvěcováno,“ popisuje Marx v komunistickém manifestu dopady buržoazní revoluce. To, co tvořilo ustálenou součást našich životních představ a postojů, vazby, ze kterých jsme čerpali životní orientaci, ztrácejí půdu pod nohama v permanentní revoluci moderních dějin. 

Někdy to vypadá, jako by se s tradičními představami své doby rozcházeli jen intelektuálové a výjimeční jedinci. Ti, kdo prohlédli neúplnost a rozporuplnost těchto představ. Ti, kteří měli odvahu a vnitřní sílu vykročit z pohodlí a bezpečí víry v předem daný smysl lidského života i dějin. Jenže právě Marx ukazuje, že rozchod s tradičními představami není vždy jen výsledek vlastního intelektuálního či existenciálního rozhodnutí. Člověk z nich může být vytržen vnějšími okolnostmi, může se octnout v situaci, kde dosavadní podoba víry přestane dávat smysl nebo ztratí kontakt s vazbami a institucemi, které ji živily. K těmto okolnostem patří proces industrializace, který rozbil sociální svět tradiční křesťanské víry a stvořil proletariát, jenž ke ztrátě tradičního domova své víry dostal navrch ještě morální odsouzení církevních autorit. Patří k nim i proces globalizace, který, prostředkuje zneklidňující informace a mění povahu světa, ve kterém žijeme.

Když je člověk nucen vydat se na cestu krize víry bez jasného cíle a ztrácí oporu v institucích i tradičních představách, je důležité najít alespoň společníky. Jeden z náročných aspektů krize víry je totiž fenomén osamění. U dosavadních souvěrců se však často nesetká s porozuměním a faráři a duchovní jsou většinou pro tuto cestu špatnými společníky. I kdyby byli sebeotevřenější, jen málokdy po ní mohou dojít příliš daleko. 

Je tedy důležité budovat solidaritu vykořeněných. Těch, které možná nespojuje stejná víra, ale může je spojovat zkušenost její krize, ztráty nebo ztrácení. Bezohledně se revolucionující společnost před nás staví výzvu najít kromě cesty ke spravedlivému sdílení výrobních prostředků, informací nebo životního prostředí také cestu ke sdílení zkušenosti vykořenění.  

Průvodci a průvodkyně krizí víry 

Kdo mohou být naši průvodci a průvodkyně krizí víry? Je jich dost v náboženských tradicích i mimo ně. Začít můžeme starozákonní postavou Jákoba, o kterém marxistický filosof Vítězslav Gardavský napsal, že je to postava zrodu lidské subjektivity. Jákob se vzepře tradiční představě, že Boží požehnání získává nejstarší syn. Lstmi a úskoky nabourává zavedený pořádek, aby ho získal pro sebe, přestože je druhorozený. A nakonec musí celou noc bojovat s neznámým protivníkem, který ho sice zraní, ale nakonec mu také požehná a Jákob v něm rozezná tvář Boží. Jákob je archetypálním příběhem popisujícím zkušenost, že opravdové nalezení místa přivlastnění tradice pro živou víru se neděje umírněně a hladce, ale je spojené s konfliktem, zraněním a mnohoznačností. 

Zvláštním zdrojem pro zpracování zkušenosti krize víry a rozporu s vlastní tradicí je podle mého nábožensky orientovaný feminismus. Emancipační úsilí míří mnohem radikálněji do samotného jádra křesťanské tradice. Nestačí prostě přidat k náboženským představám apel na radikální odpor proti vykořisťování chudých, jak to činí křesťanský socialismus. Feminismus dokáže kriticky rozklíčovat moc obsaženou v nastavení osobních vztahů, ve výchově nebo v sexuální morálce. Ví, nakolik je útlak vepsán i do nejjemnějších odstínů náboženské praxe a představ a jak těžko ho z nich lze preparovat ven. Pokud se někdo hlásí k feminismu a křesťanství zároveň, můžeme si být docela jisti, že absolvoval nebo absolvovala náročný a nesmlouvavý proces souzení, kritiky a krize víry a její přesýpání přes přísné a poctivé síto. Náboženský feminismus v sobě navíc ukrývá značnou sílu. Ukazuje, že ti, kdo jsou marginalizováni, nemusí být nutně marginální svým počtem a významem. To je i případ žen, kterých je dosud v náboženských institucích nejen více než mužů, ale jsou často sice zamlčenými, ale nutnými aktéry reprodukce víry v rodinách i v náboženských společenstvích. 

Průvodci krizí víry, kteří jsou mému srdci obzvlášť blízcí, stojí za hranicí toho, čemu jsme si zvykli říkat náboženství. Přesto mají se všemi, kteří procházejí krizí a pochybnostmi víry, mnoho společného. Jsou to komunisté 20. století. Všichni ti, kteří obětovali své životy víry v lepší svět a opravdové zklamání a vnitřní dilemata jim přinesl paradoxně úspěch toho, v co věřili. Mám zvlášť na mysli české osmašedesátníky, kteří často prožili padesátá léta ve straně a sedmdesátá ve vězení, jako Jaroslav Šabata. Ten je také příkladem člověka, který dokázal svou starou víru opustit a zároveň si z ní podržet to dobré a neupadnout do politického cynismu, kterým se vyznačovala řada antikomunistů druhé poloviny dvacátého století. Komunisté nás také upomínají na problém, který by neměl být cizí ani křesťanům. Krize víry a náboženské příslušnosti není jen otázkou věrohodnosti určitých představ, ale také otázkou etickou a politickou. Mohu se hlásit k idejím, v jejichž jménu probíhal státní teror? Mohu se hlásit k idejím, které pomáhaly ospravedlňovat rasismus a kolonialismus, války a nerovné postavení muže a ženy? 

Noc víry a co přinese ráno 

Kde skončí cesta této krize víry? Není všechno odmítání, vymezování se a osvobozování se pouze cestou k hlubšímu, autentičtějšímu křesťanství? Vždyť hebrejský monoteismus se prý zrodil v babylonském exilu, po ztrátě Chrámu i domova. A nestal se nakonec i onen bojující Jákob tím, kdo dostal jméno Izrael? Nehledě na velikonoční drama, ve kterém je páteční smrt a ztráta nadějí cestou k hlubšímu pochopení významu mesiášského příběhu? Byl to marxista Ernst Bloch, který napsal, že „jenom ateista může být dobrým křesťanem a jenom křesťan dobrým ateistou“. Jsou všechna ta dilemata krize jen porodními bolestmi noci ateismu, která skončí rozbřeskem nové víry? Možná. 

Držme se ale zpátky od těch, kdo se nás snaží přijmout zpět do lůna církve a v našem vzdalování se nám snaží být až příliš nablízku. Jejich pastýřská péče vzbuzuje podezření z touhy po kontrole otevřeného procesu našeho hledání. Možná si totiž jenom sami nevšimli, že nad jejich představami začalo zapadat slunce, a jenom nás zdržují od radosti z čistého ateismu, neposkvrněného přízraky starých nadějí. 
Snad to ale není noc, co se kolem nás rozprostřelo. Třeba je to nové klima, ve kterém se budeme muset učit orientovat. Spiritualita krize možná není otázkou, čekající na konečnou odpověď, ale sama je adekvátní odpovědí na stav světa, ve kterém žijeme.