Když si neužiju tohle, tak už asi nic
Jedna věta. Ediční řada pod záštitou Revolver Revue, respektive autora myšlenky Viktora Karlíka. A také řada „statusová“ – podívám-li se na osmadvacet svazků, vidím v celé řadě případů jména „z učebnic“ (Zajíček, Vodseďálek), jména laureátů a laureátek cen (Kolmačka, Kremlička, Hruška), jména mnohdy desítky let zavedená (Kareninová, Nosek). I to utváří předpozorumění, s jakým přistupuji ke svazku devětadvacátému: k Jaromíru Typltovi.
Ne snad že bych i tohoto básníka, performera, kurátora a hudebníka neznala z učebnic (ano, i ta moje středoškolská zmiňovala jeho Ztracené peklo), ne že by nebyl laureátem (Cena Jiřího Ortena) činným na literární scéně prakticky od svých prvních publikací (ach, pročítání starých Tvarů!). Ale teprve v okamžiku, kdy jsem si jeho Jednu větu vyzvedla, mi výše zmiňované došlo. Jaromír Typlt byl pro mě jako autor vždycky někým, kdo se ve vlastní umělecké tvorbě snažil hledat, nečekaně uhýbat (ideálně i sám sobě), skákat, „raději sám prošlapat pár slepých cest“, a to klidně „děj se co čaj“.
Jedna věta je ale přeci jen formou (pseudo)deníkovou, zápisem jednoho roku, zkrátka v řadě případů pouze poznámkami, margináliemi, které se tu a tam míjejí s čtenářským očekáváním. Jedny věty ostatních dávaly především nahlédnout, jak si konkrétní člověk poradí s tak omezenou plochou určenou k záznamu, navíc ještě vytyčenou prostým plynutím času, tedy s „dramaturgií“, kterou píšícímu určí vnější svět. Chtěla bych ale totéž číst od Jaromíra Typlta? Chci vidět deník autora, který je co do vlastních beletristických textů poměrně skromně publikující? Vždyť jeho poslední básnická sbírka Za dlouho vyšla v roce 2016. Reflektována byla poskrovnu, byť v ní byl konečně knižně otištěn „Zlomek B101“, byť v ní byl autor intimní s takovou razancí jako naposledy snad v Procitajícím teurgovi: „Jsem loď / a plaché ty…“ Ano, v mezidobí kromě jiného pokračoval projekt Škrábanice, ale mě ve chvíli, kdy beru do rukou Jednu větu, zajímá Jaromír Typlt odkázaný jen a pouze na papír a text – z pozice jeho dlouholeté, ba hladové čtenářky. S očekáváním, že zrovna on se bude koncepci vzpírat. A taky s vědomím, že to už dávno není básník mého Koncerta grossa, schovaného do spacího pytle ve stanu na jednom letním táboře.
Když 16. 9. 2024 vyjde v Bubínku Revolveru ukázka z knihy, usměji se hned dvakrát: obálka svazku obsahuje nečitelný podpis a zápisky uvádí stručný popis metody: „…když jsem potom celý text přepsal a pročetl, výsledek mě zklamal. Sem tam zajímavé místo, ale jinak nic zvlášť vyzývajícího k otištění. Mimo jiné jsem zjistil, jak se mi nedaří zaznamenávat si něco na okraj, když jsem právě zabrán do psaní jiných textů.“ Ani podruhé, ani potřetí se Jaromíru Typltovi dle jeho vlastních slov nevedlo líp: „Na začátku roku 2017 jsem se rozhodl, že si znovu zkusím tento zvláštní druh deníku vést, ale už po dvou měsících jsem to vzdal, protože by to bývalo zjevně nedopadlo o moc líp než v roce 2011. Při dalším pokusu v roce 2022, který mě zvlášť lákal svou číselnou podobou, jsem se pokusil zápisky podpořit každodenní ‚surrealistickou hrou‘, ale po několika měsících opět začaly převládat prázdné stránky. Rok poté se mi pak navíc podařilo celý rukopis ztratit při jedné z cest – bylo to nejspíš ve vlaku, což se mi s ohledem na známý příběh Petra Hrušky ani nechce přiznávat.“
Tvůrčí hry nakonec nejsou nic proti jedné prosté nepozornosti. Podle úvodního slova ale mělo to vše za následek syntézu metod předchozích a jedné nové. A právě ta nová nakonec odlišuje Jednu větu Jaromíra Typlta od těch ostatních.
Prochází-li si takový autor zápisky z různých let, vybírá a doplňuje k nim texty podle původního zadání, nutně se ptám, proč vybral zrovna ten jeden, co a z jakého důvodu ho třeba i po třiceti letech dráždí například na zápisku následujícím:
„26. 9. 1993 Nová Paka Co jsem dosud napsal, už o mně nerozhoduje, je to překonaný omyl.“
Vím přitom, že Typltovi-básníkovi musím v principu nevěřit, jako on proklamovaně často nevěří ani sám sobě. Dalo by se taky namítnout, že celá ta Jedna věta je konstrukcí vlastního beletrizovaného autorského obrazu – to se ale dá říci i o všech předešlých svazcích. Málokdo v současné české literatuře však svoje dílo – zejména v minulosti – obestřel množstvím esejí, mystifikací, či dokonce vratifestem. A tak se spíš ptám, co mi tedy vyjeví setkání Typltů z několika různých časových období? Autor mi to každopádně neulehčí, neboť „své Typlty“ do takových situací záměrně staví:
„13. 3. 1993 Praha Jiří Brabec řekl, že to bude jinak, starý Typlt se prý jednou bude shovívavě usmívat, když na toho mladého přijde řeč, a ta představa mě tak popudila, až jsem vyhrkl ‚to ho radši zabiju!‘.“
Vystřídám tedy několik dalších způsobů četby. Jdu po místech. Paka, Liberec, Paříž, Praha, Tbilisi, Barcelona. Po tématech. Slovo jako nedůvěryhodný, fascinující materiál. Odposlechnuté útržky vět, které najednou mohou fungovat coby suverénní básně. Nutnost postihnout slovy cosi, aby ono cosi člověkem neprorůstalo. Jdu po lidech. Vlastní dcera. Zívr. Kokolia. Děžinský. Hacke z Einstürzende Neubauten. Moje čtení nevyhnutelně naráží na znalost mimoliterárních okolností – vždyť o práci Jaromíra Typlta se obecně ví. Sám velmi aktivně funguje na Facebooku. Rád poučeně mluví, přednáší o umělcích a umělkyních jemu blízkých – ať už jde o přátelské vztahy, činnost kurátorskou či esejistickou, nebo i o „pouhý“ poslech, účast na koncertě. Takového Jaromíra Typlta dobře znám, proč se tedy rozhodl, jak v úvodu naznačuje, vybírat ze vzpomínek? Tak jednoduché jako „autorský obraz“ to přece být nemůže:
„27. 1. 1999 Liberec Číst si o sobě ve slovníku spisovatelů a vnímat to celé jako mystifikaci, podvod, který unikl pozornosti, ale musí se provalit, vždyť poslední léta si jenom sypu popel na hlavu a ze všech stran nepřicházejí žádné jiné ohlasy než ty, že jsem to přepísknul.“
Jsem znovu v bodě, kdy místo obsahu zápisku „typlt2022“ řeším, proč onen zápisek „typlt2023“ zařadil do výsledného textu. Můžu připustit, že v jedné rovině jde zkrátka o záznamy důležité pro reálného, neliterárního Jaromíra Typlta, u něhož lze vždy poznat, když ho něco nadchne. Že autor konstruuje fragment vlastního autorského obrazu a že se té bláhové snaze na řadě míst sám vysmívá. Že kombinuje obojí a hraje se mnou jakožto se čtenářkou svou další vážnou hru. Volně si u takových myšlenek vzpomínám na jeho báseň „Ani se nehni“: „Když vlezeš dovnitř a v chodbě někoho potkáš, / zarazíš se. Dokud nezjistíš, / že i on se zarazil. / Ani jeden z vás / tam nemá co dělat.“ Splývá mi s pocitem, který z celého čtení mám: nepatřičně, bez odpovědí a se spoustu otázek jako bych se vytrácela zadním vchodem. Jde autor se mnou? Ani tím si nejsem jistá, na to je ten prostor příliš členitý, chaotický, nevyzpytatelný. Vytrácím se zadním vchodem – a se mnou všechno to, co jsem od Jaromíra Typlta kdy přečetla:
„31. 12. 2023 Liberec Skončilo to tím, že jsem se uvěznil v nedobytném tichu, ale předtím se tu rozléhal smích, nezvedený smích, smích prostě jen ze ztřeštěnosti, jen tak pro nic.“
Nečtu Jaromíra Typlta. Čtu sebe a všechna ta poukládaná „pdfka“ z jeho stránek, vytahuji z knihovny Stisk, Za dlouho, do sluchátek si pouštím Škrábanici, scrolluji stránkami s rozhovory a zápasím. V tomto textu jsem prakticky nedokázala při zmínění autorova příjmení vynechat jeho křestní jméno. U řady zápisků jsem se nadechovala, chtěla něco namítnout – a zase pak vrtěla hlavou. Tady mi to nepřísluší, vydechnu a své reflexi dám název „Když si neužiju tohle, tak už asi nic“. Jde o verš z autorovy básně „Podivní přátelé“ – a mně samotné nakonec podráží nohy (koneckonců, v „Podivných přátelích“ se o nohách dost mluví).
Číst Jednu větu někoho, na jehož vystoupení jsem před lety chodila s potřebou cítit silnou básnickou blízkost, s potřebou schovat se do všech těch erupcí, meditací a shluků nebezpečných slov… Číst takovou Jednu větu bez prudkých vnitřních zápasů nejspíš ani nejde. A nejde to ani beze všech těch úryvků, asociací, pravděpodobně ani bez verše v názvu článku. Trefila bych jinak z těch zápasů kdy zpátky?
Jaromír Typlt: Jedna věta, Praha: Revolver Revue, 2024.
