Jaká pravda?

Tyto řádky věnuji s láskou a nadějí tomu, kdo se děsí
slova pravda a na adresu budoucnosti říká: „Toho se už
naštěstí nedožiju.“ 

Slovo roku 

Monumentální Oxford English Dictionary (OED), celým jménem New English Dictionary on Historical Principles, označil jako slovo roku 2016 termín post-truth. Má to své oprávnění, protože post-pravda neznamená prostě lež, nýbrž pojmenovává způsob diskuse či komunikace týkající se faktů nebo zpráv, v němž je pravda druhořadá. Prvořadé je vyvolávat emoce a představovat věci tak, aby je lidé přijali. 

Nejčastěji uváděným příkladem takové je „důvod“ napadení Iráku v roce 2003 kvůli neexistujícímu arzenálu jaderných a chemických zbraní. Všichni jsme se této války zúčastnili jako občané států, které zaútočily. Irák z této války vyšel jako zpustošená a vydrancovaná země, ale televizní obecenstvo válčících zemí, místo aby pohlédlo pravdě do očí, zhlédlo poutavé představení popravy tyrana. Jeho smrt nikoho neosvobodila, zato vznikl prostor pro šílený „Islámský stát“. G. W. Bush byl prezidentem od roku 2001 do roku 2009, zkáza Iráku mu druhý volební mandát nepokazila. Schytal to teprve Donald Trump v roce 2017, když prohlásil, že fake news jsou normální věc. Prezident má být institucionálně pravdomluvný, pravdivě však prozradil, že to nemusí platit. Je to aporie, paradox i skandál. „Dělat se to může, říkat se to nesmí,“ zní jedno ironické italské rčení, týkající se tajemství rozhodně nevinnějších než bombardování města. Prezident není bezelstný klučina, který nahlas řekne, že císař je nahý; jeho „pravdivá nepravda“ usvědčuje z nepoctivosti celou říši. Pojmenování globálně rozšířeného fenoménu je nicméně nesmírně důležité, potenciálně osvobozující a převratné: staví nás dramaticky před nepohodlnou a neoblíbenou otázku pravdy. 

Termín „postpravdivá éra“ osvětluje kvalitativní antropologickou proměnu: rozlišit pravdu a lež je často nemožné a je to tím těžší, čím dalekosáhlejší jsou záležitosti, kterých se to týká. Nejzávažnější je ale další aspekt, totiž epidemická ztráta chuti, času a vůbec potřeby pravdu znát. Není ale důstojné žít a nehledat odpověď na otázku kdo jsi, odkud přicházíš a kam jdeš.

 Vytěsněná „pravda bytí“ 

Nový termín inspiroval mnoho zamyšlení, jeden autor klade počátky postpravdivé politiky dokonce až někam k roku 1600. Najde se i řada dřívějších případů: každý ví ze současné i nedávné historie, kolik věcí je tajných, kolik tragédií neobjasněných a kolik „historických pravd“ vylhaných. Post-truth a fake news dosahují ve světě fungujícím na informacích takového stupně „zakrytosti“, před nímž každá dřívější cenzura bledne. Postpravdivost je mocnější, protože působí přímo na lidské vědomí. Rafinovaně odbourává naši potřebu znát skutečnost, pochopit své místo v ní a uvědomit si důsledky vlastního jednání. Přesouvá člověka do labyrintu, ze kterého není východiska, oslepuje ho. V nekonečné spleti křižovatek a slepých cest využívá bytostné touhy po přežití. Oprávněný strach a potřebu harmonie a radosti směruje k náhradním formám duševní existence, nabízí libost, napětí, kompenzaci všeho druhu. Zaměstnává, vyvolává potřeby, zabírá čas, myšlenky, city. Označuje „nepřátele“, kanalizuje nenávist, sugeruje bezmoc, a tedy i nezodpovědnost. Maskuje souvislosti mezi příčinami a následky, je destruktivní. Popis postupů a technik je velmi zajímavý a každý by se s nimi měl obeznámit, pokud nechce být pasivním předmětem manipulace. Dnes už klasické zpracování fenoménu představuje kniha, kterou vydal roku 2004 Ralph Keyes, The Post-Truth Era: Dishonesty and Deception in Contemporary Life. 

A „pravda bytí“? Už sama otázka po ní se tiše vytratila z veřejného života jako nepatřičná zbytečnost, vytěsňuje ji hluk, spěch, zábava a nejvíc ze všeho pobyt ve virtuálním světě, který poznání pravdy jaksi slibuje. Akademicky vzato je pravda bytí otázkou z oboru ontologie, patří do filozofie a ta si obvykle vystačí se studiem dějin antické filozofie od Parmenida po novoplatoniky, případně křesťanské myslitele, vzácně se pouští i do metafyziky. Větší úspěch má ve filozofii gnozeologická perspektiva, zejména studium formálních kritérií pravdy a podmínek správné jazykové nebo matematické výpovědi. Je bohatě obdělávanou půdou jak v analytické filozofii, tak v sémiologii. Sémiolog Umberto Eco ovšem upozornil, že všechny výpovědi, kterými je možné vyslovit pravdu, mohou vyjadřovat i lež. Z této situace plynou dvě věci: zaprvé, že pravdu vlastního bytí nelze pasivně svěřit odborníkům, protože takové poznání není k ničemu, pokud je abstraktní či intelektuální. Zadruhé došlo na počátku moderní éry k jisté metodologické „nerozvážnosti“, totiž právě k oddělení způsobu poznání od otázky „pravdy bytí“, ontologie od gnozeologie. Různé způsoby poznání vedou k různým výsledkům: „princip indeterminace“, který objevila kvantová fyzika, zjišťuje každý pozorný člověk ve vlastním životě i v práci. Ve školách se sice většinou ještě učí, že díky moderní rozluce náboženství a vědy učinilo poznání a technika divy, zároveň ale nad neblahými následky těchto divů zjišťujeme, že duchovní vývoj člověka našemu „pokroku“ neodpovídá. U zrodu oddělení vědy od náboženství stál Descartes, za kardinální chybu je považoval Komenský, který poznání spojoval s vyšším zasvěcením a současně vyzýval ke čtení knihy přírody a vesmíru. Moderní svět tragicky zapomněl, že příroda má také svou řeč. I planety a souhvězdí ji mají, a není jednosměrná. Rozlišení pravdy a lži se neděje prvotně slovy: vyžaduje zkušenost, ze které se rodí pojem. Výsledek závisí na principu zvaném etika. Individuální poznání a individuální etika jsou neoddělitelné.

S vědomím, že věci jsou většinou podstatně jiné, než se jeví, žije člověk už dlouhá staletí; máme umění, které vidí jinak než obyčejný pohled, máme literaturu, která umí moudře pochybovat, čteme Orwella, který model postpravdivé éry perfektně předvedl. Máme dokonce smysl pro humor. Umíme odhalovat nepravosti a „fígle“, ale celek nám přerostl přes hlavu, nevyznáme se. Enormní, nevyčíslitelná kvantita jevů a operací, které se celé proměny účastní, a jejich stále dokonalejší kvalita navádějí k rezignaci. Dokonce i k ignorování gulagů, koncentráků, hladomorů a vůbec čehokoli, co narušuje osobní, ekonomické nebo mocenské zájmy. „Jinak to nejde“, pokud ponecháme stranou „pravdu bytí“. Vždyť i kvantita a výběr informací v oběhu odpovídají určitým záměrům a jsou skutečně účinnější než cenzura. 

Pravdu života potřebujeme. Většina lidí v „něco“ věří. Víra však není poznání, toto slovo dnes označuje svým významem spíše pravý opak poznání. Nejpohodlnější vírou je ateismus, který věří v nic. Nejsilnější víře se těší věda, jež je užitečná i zneužitelná, má na všechno odborníky, kteří k mystériu bytí nic neřeknou, víru či důvěru však vyžadují. Spolu s technikou umožňuje věda materiální pohodlí, jehož následky ohrožují život země. Současně však sílí duchovní proud směřující ke skutečnému poznání. Vzrůstá počet těch, kdo čtou starou i současnou mystickou a náboženskou literaturu, studují zasvěcující antroposofii Rudolfa Steinera nebo současné myslitele, kteří jako Jochen Kirchhoff „poukazují na nutnost integrovat dnes do našeho filozofického a vědeckého zkoumání hlubokou spirituální zkušenost našeho vlastního bytí, našeho vlastního já“, jak čteme na obálce jeho Vykoupení přírody a přirozenosti. Cesta musí být individuální, poznání objektivní. Goethe geniálně upozornil, že barvy vidíme subjektivně, ale jejich existence je objektivní. Člověk je sám sobě nástrojem poznání, které potenciálně nemá meze, ať se to Kantovi líbí, nebo ne.  

„Vyšel jsem od sebe sám…“ 

Úvahy nad děsivou skutečností fenoménu postpravdivé éry a nad tím, jak masová je lhostejnost vůči pravdě, mi otevřely oči a odhalily všudypřítomný důkaz, že „pravdu bytí“ člověk potřebuje bytostně: „pravdu“ si totiž neustále tvoříme! Vědomě i podvědomě konstruujeme neustále cosi jako vlastní vesmír, sémiotický vesmír, svůj postpravdivý svět. Funguje na stejných principech jako celospolečenský fenomén, i zde je faktická pravda druhořadá a osobní mikrosvět má podobnou funkci jako makrosvět, dovoluje jisté fungování odpovídající materiálním, duševním a duchovním potřebám vlastního života. Jeho středem je vlastní já, obklopené rodinou, místem, zaměstnáním, tradicí atd. „Já“ ustavuje, co je dobré a co zlé, co spravedlivé, co užitečné a co či koho vyloučit. Má tu svou historii, představu o vlastní spáse i svůj strach. Svoji totožnost. Kompenzuje a potlačuje nedostatky, užívá si. Brání tento svůj svět významů víc než tělesný život. Bytostná potřeba pravdy – ontologické pravdy bytí –, se takto paradoxně „uspokojuje“, realizuje užitečnou lží. Nebo „pouze“ neúplnou pravdou; ale neúplná pravda, která se za pravdu vydává, je lež. Tak jako je zásadní rozpoznat fenomén postpravdivosti a jeho fungování ve společnosti, je zásadní rozpoznat je v osobním životě, aby poznání nebylo jenom intelektuální, abstraktní. „I vyšel jsem od sebe sám,“ říká Komenského poutník a ukazuje, že je to radikální krok vedoucí k radikální proměně. 

Že člověk propadá klamu a iluzi, dobře víme – Hamlet znovu a znovu nastavuje zrádcům zrcadlo zrady, slzy krále Leara neusychají, Othello pořád s hrůzou zjišťuje, že uvěřit ve znak označující věc je něco jiného než znát pravdu. Dosud jsme byli inteligentními diváky, nyní jsme Leary, Hamlety i Othelly na složitém a kdoví kým ovládaném jevišti světa. Odehrává se na něm tragédie, jsme jejími herci i autory. Jak se dostat ze zajetí? 

Postpravdivá éra ve společnosti a osobní postpravdivé světy vznikly současně, prostupují se, jsou komplementární, a i když si v lecčem vzájemně nevyhovují, jeden bez druhého nemohou být. Ano, termín postpravdivá éra pojmenovává kvalitativní antropologickou proměnu – a naštěstí také vyjadřuje nový stupeň vědomí. Rozpoznat stav věcí je podmínkou změny, otázka pravdy je klíčová a rozhodující krok může být jedině individuální, naprosto nezávislý, niterný.

Strach z pravdy 

Nepravdivý, v ničem mimo sebe neukotvený, autoreferenciální svět je všudypřítomný, ale zároveň i pofidérní, drží pohromadě jen sám sebou a ze sebe, opírá se jen o sebe sama. O to tvrdší jsou jeho útoky na každou pravdu, protože ta nutně narušuje jeho fungování, zpochybňuje etablované návyky, vyvrací zdánlivou nutnost, demaskuje falešnou totožnost, rozkládá koherenci. Především ale pravdu ani nerozpozná, vnímá ji jen jako ohrožení, jako smrtelné nebezpečí. Zatímco popisuji tento vypozorovaný aktuální mechanismus, uvědomuji si, že přesně s takovým se utkal Ježíš Kristus. Ztráta pravdy a odmítnutí Krista probíhají současně. Vzít vážně, že se Pravda světa a vesmíru vtělila na zemi, anuluje všechny pracně poskládané postpravdivé systémy a nazve je prostě lží. „Já jsem Pravda, Cesta a Život“? „Poznej pravdu a budeš svobodný“? Jen málokdo ví, co ta slova mají vůbec znamenat.

Jenom strach z pravdy může v člověku pracovat silněji než pravda. Strašlivé je „moderní“ vyprázdnění, znevážení, ignorování, zploštění, vyklešťování pokladů moudrosti, které velcí duchové lidstvu odkázali. Strůjcem znehodnocování je materialismus, který Rudolf Steiner charakterizuje jako nepochopení hmoty. Protože vesmír je celý prostoupený duchem – a vůbec ne abstraktně. Vůdčí myšlenkou Steinerova díla je pochopení mystéria Krista, k němuž lidstvo dozrává během tisíciletí. K němuž individuum spěje vlastní cestou.

Ego versus individuum 

Slova moudrých mohou napovědět, ale jen autentická zkušenost se stává nezvratnou pravdou. Kdo je ten, který může nabýt pravdivou zkušenost? V žádném případě ne osoba, která je tvůrcem, středem i strážcem vlastního sémiotického vesmíru (i vlastních materiálních statků). Ta je totožná s tím, čemu říkáme „ego“, které je náhražkovým „já“, středem svého světa, na němž lpí a bez kterého neexistuje. Nemá vlastní podstatu. Podstatu má individuum. Etymologicky znamená individuum to, co je nedělitelné a mezi všemi jedinci svého rodu jedinečné. Z náboženské perspektivy je individuum nesmrtelné; moderní filozofové jako Rousseau, Hegel, Kierkegaard, Sartre nebo Buber zdůrazňují zejména etickou nezávislost a svobodnou vůli; jako synonymum se uvádí i buddhistický termín ne-já. Čím vědomější je individuum, tím nezávislejší je na umělých sémiotických vesmírech, byť k jejich znakům patřily všechny hmotné statky světa. Člověk musí sám sebe měnit, aby mohl poznávat – a zároveň poznání člověka proměňuje. Adepti mysterijních škol si po zasvěcení volili nové jméno, protože prošli radikální proměnou.

Individuum je poutník, který jako v Komenského Labyrintu „vyšel od sebe sám“, aby hledal nejvyšší dobro, „summum bonum“ antických filozofů, které, jak píše Seneca, „immortale est“. Je nesmrtelné. Dante jako poutník vychází z divokého lesa jako z labyrintu, musí projít nebezpečnými zkouškami, bolestně poznat zlo, odpoutat se od všeho egoistického, očistit duši, dát se vést duchovními průvodci, klást otázky, chápat, prožívat a stoupat. Dospívá na vrchol. A říká, že slovem nelze poznání vyjádřit. Vidí. Komenského poutník navíc přináší velmi aktuální svědectví: jen svobodná individua mohou tvořit svobodná společenství. 

„Čím poznáváme?“ ptá se italský filozof Massimo Cacciari v přednáškách o Myšlence Evropy a lásce k Sofii. Odpovídá: „Duší.“ Duše je schopná bádat v hlubinách bytí, zná krásu, účast, nadšení. Vnímá. Platón a řecká filozofie, která dala Evropě a světu základy rozumového myšlení, shledává v duši potřebu poznání i síly, které je uskutečňují. Materialismus duši neguje, vytěsňuje – a to je vlastně nejdrastičtější úspěch, který slaví.

Hledání a odkrývání 

Individuum prohlédá labyrint, jeho vidění se produchovňuje. Prohlédnutí, odkrytí, odhalení: řecké slovo alétheia znamená pravdu, v původním smyslu však, jak připomíná Heidegger, znamená nezakrytost. Bezpodmínečným prvním krokem je mít vůbec pozitivní hypotézu. Co nehledáme, na co se neptáme, nemůžeme poznat, ani kdyby to na nás volalo. Sokratovo „vím, že nic nevím“ je metodologicky komplementární předpokladu, že vědět mohu. „Člověče, poznej sám sebe a poznáš vesmír“ je výzva delfské věštírny, jež dává do souvislosti poznání sebe a vesmíru, protože individuum chápe jako mikrokosmos, který odpovídá makrokosmu. Paralelní postpravdivost je jen zrádnou náhražkou těchto mikro- a makro-světů.

Klasické definice pravdy, které uvádí běžná encyklopedie, mohou působit jako z ráje: Platón prostě a jednoduše tvrdí, že pravda je říkat o jsoucnech, že „jsou, jaká jsou“. Říkat o nich, „jaká nejsou“, je lež. Kde vzít evidenci, se kterou tak samozřejmě počítá? Věci byly ovšem mnohem složitější i pro Platóna, protože jsoucna, o kterých mluvil, jeho současníci neviděli, viz mýtus o jeskyni – a to nemluvím o ohrožení toho, kdo se pokouší vězně z jeskyně vyvést. Moderní, neakademická a univerzálně platná kritéria pravdy formuloval Goethe: pravda musí být jasná, organická (nikoliv intelektuální, formální, mrtvá) a konečně plodná. (Podle plodů poznáš strom. A když neplodí, má být zavržen, jako jistý fíkovník v Novém zákoně.) 

Profesor kvantové fyziky a ředitel akademického programu „Centra pro kontemplativní mysl“ Arthur Zajonc úspěšně zavedl do řady univerzit meditaci jako součást studia, spolupracoval s dalajlámou. Je pozoruhodné, že velcí zasvěcenci byli i velkými pedagogy: Aristotelés, Jan Amos Komenský, Rudolf Steiner, jehož „waldorfská pedagogika“ vycházející z hlubokého poznání lidské bytosti se rozšířila po celém světě. Zasvěcující může být meditativní čtení jeho knihy O poznávání vyšších světů. Pozitivní hypotéza existence smyslu bytí je na cestě za pravdou nezbytná, není však myšlenkovým konstruktem ani věcí libovůle, žije či dřímá v každém člověku. Velká mystéria člověka a vesmíru dnes už nejsou utajována, je však třeba položit otázku a nehledat tam, kde odpověď není nebo kde druzí myslí za nás. Cesta k poznání je věcí vůle, myšlení a cítění; vědomým rozvíjením schopností člověk posiluje i zjemňuje duševní síly jako nástroje. A tím svou pravdu také utváří. Poznání, které není plodem individuální zkušenosti, nemůže být svobodné. V tomto smyslu platí: „Poznej pravdu a budeš svobodný."