Vzepřít se homogenizaci světa: celoroční konzumace pomela aneb proč je důležité překonat nespravedlivé infrastruktury

První část eseje o zestejňování světa si můžete přečíst tady.

Jsme zvyklí mít téměř jakékoli ovoce v kteroukoli roční dobu. Jde o tak běžný a tak samozřejmý požadavek, že se málokdy ptáme, jaké uspořádání světa nám celoroční konzumaci pomela, avokáda, grapefruitů a banánů umožňuje. Stejnost nabídky v našich supermarketech vyžaduje, aby bylo obrovské množství rozdílů sjednoceno bez našeho vědomí. Všechno je třeba určitým způsobem homogenizovat, aby se rozdíly v původu produktů na našich pultech a e-shopech staly obtížně vnímatelnými. Aby konzumentstvo vidělo pouze krásné obaly a blyštící se zakoupené věci, jež normalizují stejnost konzumovaného prožitku pod rouškou marketingové rozmanitosti.

Jsme společností masivních infrastruktur, a přesto nás o světě neučí přemýšlet tak, abychom si jich všímali; neučí nás vidět to, co náš svět doslova udržuje v chodu a tvoří podmínky naší reality. Nechci tvrdit, že v naší společnosti rozmanitost není vůbec (když pracujete na tom, abyste se takzvaně doopravdy od jiných odlišili, je to možné) a že nikdo nevnímá, odkud se konzumní věci berou. I tak vznikají subkultury a leckdy i originální osobnosti, postoje a vize světa. Přesto jde ale často o rozmanitost, která nezasahuje příliš hluboko do složení světa poskytujícího konzumní zboží. Svět se jeví víc hotový a daný než nehotový a otevřený. Podobně jsme si zvykli, že všude máme silnice a zácpy, že si nedokážeme ani představit, co by bylo místo nich. Ti nejbystřejší tvrdí, že auto je přece nejpohodlnější, což je ve světě vystavěném pro automobil vskutku velmi překvapivé – ve světě, kde je práce organizována tak, že se bez auta skoro neobejdete, kde firmy nutí zaměstnance vracet se do kanceláří, protože nic originálnějšího ani vymyslet neumí, byť dnes všichni myslí i tvoří děsně out of the box, poza krabičkou.

Současná společnost na to, co už postaveno bylo, zapomíná – jakmile jsou totiž věci na svém místě, zmizí z dohledu. Je to podobné jako v případě silnic a jiné infrastruktury – lidé snadno zapomínají, že musela být vybudována, že někdo učinil vědomá rozhodnutí, která společnost nebo realita vedla určitým kosmotechnickým směrem.Což o to, svět se staví a s tím, co se staví se mění, a tak to šlo docela dobře a konzistentně přes několik dekád pokud člověk zrovna nebydlel na špatném místě, ale teď se děje něco nového, něco, co narušuje samozřejmost infrastrukturní reality. V některých podobách neoliberalismu bývá aktivně potlačována snaha už vybudované udržovat. Nejen dálnice, zakopané kabely a dodavatelské řetězce, ale i produkce elektřiny, doprava vzácných kovů, neviditelná údržba a volební infrastruktura, poštovní síť, péče o lidi – to vše splývá s pozadím světa, který příliš spěchá za dalším ziskem. Není to sexy a nelze na tom snadno vydělat.

Údržba totiž vyžaduje skrytou práci, která je nutná k tomu, aby se svět točil, ale kterou hegemonní systém neuznává, a je proto často ne dostatečně placená. Dobře to známe s devalvací pečovatelské práce týkající se lidí. Je to podobné jako s domácími pracemi či surovinami vytěženými ze země, na jejichž tvorbě se geologické a biologické procesy podílely miliony let. Bereme je, jako by byly zadarmo a jejich extrakce, přetvoření a konzumace neměly výrazné dopady na prostředí a lidi. Ve skutečnosti jde ale pouze o (násilně vynucené) privilegium určitých skupin, které dopady své činnosti odsunou na ostatní.

Myslet infrastrukturně

Dodavatelské řetězce a infrastruktura, jež, zejména mimo globální sever, umožňují exploataci surovin a práce a obvykle jsou jednostranné, nikoho nezajímají. Přitom jsou materiálně zakódované do světa, který stejnými prostředky vysává některé části planety. Změnit to není nic snadného, nelze toho dosáhnout jen tak, bez dlouholeté, narušitelské až destruktivní práce se stávající infrastrukturou. Toto téma je natolik nosné, že i z radikální levicově kritické knihy How to Blow Up a Pipeline akademika a novináře Andrease Malma lze udělat zábavný thriller, a my si můžeme z pohodlí našeho gauče představovat, jak někdo odpaluje ropovod.

Takovou infrastrukturu máme přitom i u nás – byť stále demokratičtější než ropovody, protože je dostupná (skoro) všem. Jde o silnice a dálnice, resp. to, jak jsou přívětivé k jiným dopravním prostředkům, než jsou auta. Čím dostupnější, nejen de facto, ale prakticky, by ale byly i například kolům, tím by byly demokratičtější: pro jiné způsoby dopravy by pak ale byly méně výhodné. Dostupnost a výhodnost jsou často v protichůdném vztahu: tedy pokud je nepoměřujeme tím, kolika lidem či bytostem umožní lepší život (a kolika život naopak zhorší). Zvířata nám o tom poví své.[1]

Právě zestejňovací myšlení homogenocénu totiž operuje v absolutních kategoriích a to, co je budováno, materiálně i pojmově odděluje od komplexnosti světa. Výsledkem jsou pak diskuze o „efektivitě“ bez kontextu, jako by „efektivita“ coby míra věcí dávala samozřejmě smysl i těm bytostem, které jsou různými infrastrukturními projekty nejvíce zasaženy. I tomuhle bychom mohli říkat neokolonialismus. A nepotřebujeme k tomu ani přítomnost koloniálních vojsk – exploatace je jako princip tak silně zabudována do ekonomiky, našich vztahů i kultury, že nám brání uznat jako relevantní aktéry ty, na které nejvíc dopadá.

I proto Západ tak démonizuje čínské aktivity v Africe a jinde.[2] Podle všeho fungují na jiných principech než ty západní. Vzniká tak nový svět, jiná infrastruktura, v rámci které už západní jednostrannáextrakce surovin a exploatace obyvatelstva zřejmě nebude tak snadná.[3] Některé z procesů a jevů, jež teď tvoří naši samozřejmou realitu, musely být často zavedeny násilně, a nejde o jednostranný proces dominance. Leckteré zásadní věci, zlepšující životy běžných lidí, byly zrealizovány mocným navzdory (např. odborová hnutí, přičemž v oficiálním liberálním diskurzu velmi rádi pomíjíme, jaké násilí někde doprovázelo jeho vznik), a jiné zas na úkor globálně marginalizovaných skupin obyvatel (např. neokoloniální těžba nerostných zdrojů) a zároveň výhodně pro průměrné obyvatelstvo těch zemí, co těží nejvíce výhod globálního systému.

S tím souvisí poválečný konsensus, v němž se západní levice integrovala do struktur národního státu výměnou za sociální jistoty, solidarita tak de facto skončila u hranic a u bílé kůže. Homogenizace a náš relativně hladce fungující svět vždy stavějí na vyloučení něčeho nebo někoho jiného, a to jak v zahraničí, tak doma. Toho, na jehož práci a existenci Západ stojí, ale nemůže jej oficiálně uznat – rozhodně ne jako stejně hodnotného, protože jinak by Západ musel vracet to, co bere. Tento princip, který současná ekologická sociologie na základě Marxových textů nazývá metabolickou trhlinou, popsal Marx jako fatální narušení látkové výměny mezi člověkem a přírodou, jež kapitalismus svým tlakem na nekonečný růst způsobuje. Tento princip, který současná kritická ekologie na základě Marxových textů nazývá metabolickou trhlinou, popsal Marx jako fatální narušení látkové výměny mezi člověkem a přírodou, jež kapitalismus svým tlakem na nekonečný růst způsobuje. Dnes ji rozvíjí badatelé jako například John Bellamy Foster, který ji jako první dal do souvislosti s ekologickou, a který ukazuje, co se děje s těly, která končí na opačné straně než my.

Sejít z očí, sejít z infrastrukturní mysli

Mnohé z toho, co se děje, už ani nevnímáme. Zůstává jen infrastruktura a životní podmínky, které okamžitě mizí z našeho povědomí. Mám tím na mysli všechno, o co se starají většinou státy a mezinárodní dohody, počínaje Francouzskou revolucí a standardizací metru konče; to všechno, co neoliberální neofašisté (ti, kteří by všechno zprivatizovali, a to včetně represivních složek, a tím zatloukli poslední hřebíček do rakve rovnoprávných podmínek) všech možných druhů (všichni nadávají na daně) nevidí nebo nechtějí vidět. Přitom právě díky podmínkám života v současných společnostech mohou budovat svůj byznys. Kromě jejich známostí a výhod na základě toho, kde se narodili, jim slouží elektřina, silnice, jednotné způsoby měření, zdravotní normy, standardizovaný jazyk a písmo, standardizovaný čas, masové školství, celosvětová komunikační síť nebo také policie a armáda, které kontrolují jednotlivce i sociální skupiny (což je samozřejmě zjevnější v nadměrně vykořisťovaném světě). Takoví lidé nad tím, co bylo zavedeno, aby ostatní věci běžely hladce, ani nepřemýšlejí.

Všechny tyto infrastruktury jsou v chodu, aby udržovaly kapitalismus funkční. Systém sám přitom jejich existenci aktivně a otevřeně neuznává. Kapitalismus se totiž nerad zdržuje, nemá rád nic, co není expanzivní a z čeho akcionáři neinkasují snadné výdělky. Před neoliberalizací tvořila údržba infrastruktur a rozvoj vědy základní pilíř veřejných investic a státních garancí poválečného kapitalismu. Dnes se to všechno, zejména tam, kde privatizace pokročila nejdál, rozpadá.

Ale nejde jen o silnice, dráhy, vodovody či klasicky pojatou péči o nás, lidi, která je považována za druhořadou a provozována za minimální nebo nulové ohodnocení ženami nebo migrantstvem, ideálně migrantkami. Jiným dobrým příkladem dopadů neúdržby je společnost Boeing – učebnicový produkt neoliberálního obratu, který upřednostnil krátkodobé zájmy akcionářů (shareholder value) před dlouhodobou kvalitou a bezpečností.[4] Dříve vysoké standardy kontroly vyhlodaly hon za krátkodobými výdělky a snahy leštit ega manažerů. Když se o udržování věcí v chodu přestane starat stát a princip veřejného zájmu, skončí to jako v dnešních Spojených státech – výsledkem je hroutící se společenský systém, v němž v podstatě všichni mocní následují model světa, v němž nemají místo tradice nebo znalosti vycházející z pomalu nasbíraných zkušeností. Minulost zůstává jen nostalgií vyvolávanou jako přelud a platí jen imperativ zvyšovat zisk.

Kapitalismus je koneckonců založený na expanzi; je to systém, který chce své formě podřídit vše (vše přeměnit v kapitál), i kdyby tím měl podkopávat své vlastní základy. Přitom přesně to se dnes děje, byť s tím zacházíme, jako by šlo o součást přírody a nacházelo se tam někde za hranicemi takzvané kultury. Ropa se mění v plast a my všichni jsme součástí infrastruktur a procesů, které vedou k tomu, že ekosystémy jsou nepředvídatelnější a nestabilnější.

Cény vesele cénují a nevíme, co s nimi

Jak bychom místo zjednodušující a (zdánlivé) jednoty světa homogenocénu mohli naopak vyjádřit světovou rozmanitost? Samotný počet -cénů[5] naznačuje, že je to složité. Když se snažíme svět sjednotit, nebo si prostě jen užíváme hegemonického sjednocení, do kterého jsme se narodili a který jsme dosud nebyli nuceni zpochybnit, můžeme stále setrvat v příjemné iluzorní realitě prvního světa, v němž je všechen ten rozpad vytlačen za jeho hranice. V realitě, která nás naučila nevidět. V nejlepším případě je skutečný stav věcí slovně uznán (byť jako méně závažný, než ve skutečnosti je), ale jeho důvody jsou vyňaty z naší odpovědnosti s tím, že s tím stejně nic nemůžeme udělat. Planetární problémy se pak stávají záležitostí daleké budoucnosti nebo jsou označeny za něco, co se má řešit v politice, nikoli v běžném životě. Z problémů se tak stávají přírodní jevy, mají je na svědomí zlí aktéři nebo je na vině třetí svět a konec. Můžeme to buď ignorovat a dál vydělávat na úkor jiných, nebo uznat, že je to špatně a prožívat zoufalství z dojmu, že jde o „přirozené“ a nevyhnutelné procesy.

Opět narážíme na homogenizaci. Jsme ochuzeni o rozmanitost světa, jejíž existenci nám vždy připomínal slavný antropolog David Graeber, když bádal po alternativních možnostech demokratického uspořádání.

Co tedy dělat? Žijeme v systému, který materiálně i na rovině naší představivosti očividně ničí naše budoucnosti a zároveň je hlavní podmínkou našich životů. Je proto třeba naučit se vidět nesourodosti okolo sebe, neredukovat něco nového v našich životech na už dané a stabilizované kategorie a konvence, a nehomogenizovat tím svět. Je třeba nebát se spolu s jinými vytvořit něco nového, co narušuje zakonzervovanou realitu, a včlenit to do naší skutečnosti.

Ano, zní to asi trochu abstraktně, ale mým cílem je hledat spojení mezi zdánlivě jasně oddělenými sférami. To, o co mi jde, je těžko uchopitelné každodenními pojmy a zvyklostmi, přitom je to ta nejkonkrétnější a nejintimnější aktivita: týká se totiž naší schopnosti vidět a tvořit něco nového, a tím unikat nutnosti nebo danosti. Co přesně to může znamenat, jaké nápady to mohou být, už si musíte doplnit sami.

Tento text pochopitelně nemůže být návodem k použití. Poslouží-li jako lehké nakopnutí, bude to skvělé, pokud ale dovede předvést, jak naléhavě potřebujeme bádání schopné tvořit nové koncepty, protože ty existující nedokážou skutečnost pojmout, bude to ještě lepší. Na slovech totiž prostě záleží, protože spoluvytvářejí realitu. Cílem je nasměrovat pozornost do skulin mezi tím, co je zdánlivě přirozené, a ponoukat k ostražitosti, kdykoli začínáme mít pocit, že něco nějak je prostě proto, že to tak být má, nehledě na to, jestli je to pro nás dobré. Především jde však o poukázání na složitý vztah mezi identitou a odlišností, mezi kategoriemi, které se utvářejí na základě materiálních změn, jež se ve světě dějí vlivem lidských i nelidských aktivit.

Svět je proces, nikoli stav, není všude stejný, a přístup, který jedněm dává a druhým ubírá, umenšuje rozmanitost světa a snižuje naši společnou schopnost čelit neočekávanému, protože ztrácíme nástroje, jež nám umožňují se s životem vypořádat. Sjednocená realita se snaží předstírat, že život je víceméně předvídatelný, a proto nutně odvrací pozornost od všeho, co by takovou představu zpochybnilo. A bude to dělat, dokud nebude příliš pozdě a to, co nesedí, vybuchne.

Jinakost v malých dávkách se dá přetvořit v novost. Jinakost ve velkém je pak něčím jiným. Náš svět, ten, který je právě nyní výrazně napojen na automobilový průmysl se vším dobrým i špatným, co to s sebou nese, byl také vybudován postupně, jakkoli se dnes monumentálně jeví ustálený.

Zpět k počátku, ale jinak

Kilian Jörg (více jsme jeho práci jsme rozebírali v prvním díle ) pojem homogenocén vztahuje více prvoplánově k žité zkušenosti ve střední Evropě na příkladu autocentrismu. Ukazuje, že když uvízneme na úrovni zkoumání lidských aktérů a klasicky liberálního pojetí politiky, nikam se nedostaneme. Dnešní západní realita je totiž autocentrická, protože tak byla vybudována.

Homogenocén ve smyslu naší doby je tedy zakořeněn v upřednosťnování aut a s nimi spojené infrastruktury, která stojí na masivním pohybu zboží a lidí pomocí neorganických, neobnovitelných pohonných látek. Jak ostatně ukazuje Stephanie Sherman, tentýž princip se přenáší i na (třeba technologické) platformy. Sherman zavádí přitom pojem autocén, spojený s iluzí samopohybu, o které jsem psal minule. Homogenocén jako pojem nabízí užitečný nástroj, protože se zaměřuje na technologie, aniž by rozlišoval mezi přírodou a kulturou. Propojuje jevy v našem světě mimo konvenční kategorie a odhaluje, že realita je ve své materiální provázanosti mnohem rozmanitější, než nám tvrdí zavedené pojmy a způsoby vidění.

Radikální různorodost se nachází jak v neorganickém a biochemickém, tak v tom, jak kultury tyto procesy začleňují do sebe a zacházejí s nimi. Proto už nelze mluvit jen o kulturách, ale i o celých světech.

Zní to sice spekulativně, ale homogenocén by mohl probudit zájem o mnohem rozmanitější svět. Takový, v němž budou globální dopady lidské činnosti zmírněny, když vezmeme v úvahu, že tzv. technokultury, tedy způsoby, jimiž se různé společnosti vztahují k technologiím, jsou utvářeny zásadně větším počtem aktérů. Homogenní technokultury totiž už celkem zjevně přesluhují. Nesmíme zavírat oči před malými utopiemi, jež se objevují okolo nás – nic není nikdy tak homogenní, aby v tom něco, jakkoli malého, nesedělo. Začněme tedy s těmi malými (ne)světy okolo nás. Nebo se nejdříve naučme vidět a vnímat jinak, abychom je nepřehlíželi.

***

První díl eseje si přečtěte tady.

Za neúnavnou editaci děkuju Ondřeji Trhoňovi a za zpětnou vazbu Ladislavu Novému.

***