Přežila dinosaury. Přežije i nás? Osud perlorodky říční. Rozhovor s Robertem Ouředníkem

Podle Světového fondu na ochranu přírody se populace sladkovodních živočichů snížila od sedmdesátých let o 83 %. Jak si dnes stojíme v Česku?

Sladkovodní živočichové procházejí obrovskou krizí. Nejdřív jsme vody znečistili, pak jsme je morfologicky úplně zničili – přibližně čtyři pětiny toků v Česku se nachází v nějakém stupni ekologického poškození –, a na to nasedla krize biodiverzity. Tam, kde jsme kdysi mluvili o milionech jedinců, z nich byly najednou statisíce jedinců jednoho druhu, pak desítky, až nakonec vymizeli. A je jedno, jestli se to týká ryb, mlžů, raků nebo drobných bezobratlých, všechno to spolu souvisí.

Voda sama má obrovskou schopnost samočištění. K tomu ale potřebuje nánosy řas, bakterie, celý vodní ekosystém, který jsme narušili tím, že jsme toky kompletně zkanalizovali, narovnali, předláždili, zahloubili, sebrali jsme jim dnové výmoly i velké kameny, takže dnes jsou přepláchnuté erozí z povodí a z lesa, která zalepí dno, to zůstane rovné, bahnité, nečlenité. Chybí nám kyslík ve dně, dnové substráty jako mrtvé dřevo a kořeny stromů, chybí nám výmoly pod břehy, kde mohou zvířata bydlet, být tam schovaná. Nejhorší pro vodu v krajině bylo, když jsme místo rýče začali používat bagr.

Co se týče znečištění, tak v devadesátých letech díky změně legislativy došlo ke znatelnému zlepšení. Dnes se ale vodní biodiverzita musí popasovat s farmaky, pesticidy a těžkými kovy. Voda totiž z krajiny stáhne úplně všechno, je to jako lymfatický systém člověka. Nejvíc je to znát u živočichů, kteří žijí u dna a filtrují vodu, čímž do sebe všechny tyto látky dostávají. Nejohroženější skupinou jsou proto mlži a korýši. Mlži přefiltrují desítky až stovky litrů vody denně, perlorodka mezi šedesáti a osmdesáti litry, velké škeblice klidně i tisíc litrů, a dle výzkumů je voda díky nim čistší. Dodnes se v tukových tkáních mlžů a raků pereme s reziduálními látkami z DDT, které se nepoužívá od sedmdesátých let. Také v nich nacházíme polychromatické aromatické uhlovodíky. A u spousty těch látek nevíme, jak a jestli se vůbec rozpadnou.

Máme nějaké invazní druhy, kterým změny v tocích a znečištění nevadí?

Máme jich spoustu, bohužel většinou byly přivezeny zdaleka. Raka říčního nebo kamenáče významně vytlačují rak signální a rak pruhovaný. Jedna věc je samozřejmě mor, což je typ plísně, na kterou nejsou čeští raci adaptovaní, ale invazní raci jsou také mnohem rychlejší v získávání potravy a rozmnožování.

Z mlžů lze zmínit slávičky, které ve velkém okupují řeky jako Labe. Hlaváčovi zase vyhovují kamenná zpevnění řek; této rybě nevadí ani lodní vlnobití. Naše původní ryby naproti tomu potřebují úkryty pod kořeny stromů, které jsme jim vykáceli, a kvůli hormonální antikoncepci ve vodách velkých měst se nejsou schopné třít, protože nerozpoznají, zda jsou samec nebo samice. Stejně tak jsou původní druhy ohroženy dovezenými nemocemi, například mloky v západní Evropě zdecimovala mločí plíseň z Asie.

Specializujete se na perlorodku říční. Proč se z ní stal takový fenomén?

Protože si s ní vědci víc hráli, a tím pádem jí dali tu aureolu… Trochu žertuju. Je to tím, že je dnes nejohroženější z obrovské skupiny mlžů, což pozorujeme za posledních 150 let napříč celou Evropou. Má také jedny z největších nároků na kvalitu a čistotu prostředí, ve kterém žije. V České republice se vyskytuje na Malši, kde se stále i úspěšně reprodukuje, dále na některých drobných tocích Novohradských hor a Šumavy – Zlatém potoce, Horní Vltavě, Blanici – a na tocích v Ašském výběžku. Zatímco dřív jich byly v řekách miliony až stamiliony, dnes u nás žije odhadem deset až třináct tisíc dospělých jedinců. Velmi těžko se to počítá – perlorodky jsou ve vodě špatně vidět, navíc ty mladé měří jen pár milimetrů.

Takže dřív jste vlezl do řeky a pořezal si o ně nohy?

Samozřejmě nejsou v tom toku všude, mají vždy nějaké oblíbené místo, kde to jimi mohlo být doslova vydlážděné. Říká se, že perlorodka je deštníkovým druhem krajiny. Všechno, co se děje tisíce hektarů daleko, se jí dotýká. Pokud někde je, znamená to, že okolní krajina funguje relativně dobře; pokud odchází, znamená to, že je tam něco špatně. Perlorodka je také nejdéle žijící druh ze sladkovodních mlžů.

Četla jsem, že se v Česku dožívají 140 let.

Dnes už pravděpodobně nikoliv, možná tak 100. Na Malši dnes nacházíme nejstarší perlorodky ve věku 60 až 70 let, nejstarší známí jedinci ze Skandinávie se nicméně dožili až 280 let. Těžko se to ale počítá, protože potřebujete, aby jedinec už byl mrtvý, a pod mikroskopem počítáte jeho „letokruhy“ na schránce.

Zkracujeme perlorodkám život?

Tím, že perlorodka do sebe vstřebává škodliviny z povodí, zkracuje se její doba plodnosti a má menší šanci se rozmnožit. Dřív byla samice plodná 100 až 150 let, dnes to může trvat jen 20 let. Víme také, že perlorodka má v každém povodí jinou genetickou informaci, proto je nejsme schopni zachraňovat tak, že bychom sem přivezli třeba perlorodky ze severního Norska. Zatímco v Severní Americe je genetická informace perlorodek napříč povodími téměř totožná, v Evropě mají mnohem rozbitější genetickou strukturu – například naše perlorodka byla závislá na lososovi ze Severního moře a francouzské perlorodky zase na lososovi z Atlantiku.

Mlži totiž procházejí parazitární fází vývoje a larva perlorodky to umí jenom u dvou druhů ryb – lososa a pstruha obecného potočního. Perlorodka na Otavě byla závislá především na lososovi, a jakmile jsme roku 1923 přerušili jeho hlavní tok postavením Střekovského zdymadla na Labi (dokončeným v roce 1935), perlorodka na Otavě téměř vymizela. Perlorodky na Horní Vltavě a Malši byly zase pravděpodobně více vázané na pstruhy, a proto přežily.

Můžete ve zkratce popsat, jak se perlorodka rozmnožuje?

Většinou heterogenně, i když umí to i hermafrodicky. Samci zpravidla na jaře vypustí obrovská kvanta spermatu volně do vody, samice je nasají a dojde k oplození jejich vajíček. Někdy v létě, zpravidla od srpna do září – podle toho, jak je teplá voda – vypustí samice čtyři až šest milionů larviček o velikosti tří setin milimetru. Okem je samostatně nespatříte, ale vidíte ten hlen při uvolnění celého vrhu z žaberního vaku mlže. Každá larvička má jeden pokus na to, aby se svými vlákénky zachytila žáber pstruha. Tam by se měla do asi 48 hodin zapouzdřit a začít na něm parazitovat. Za devět až deset měsíců (podle teploty vody) zmetamorfuje do malé perlorodky, opustí pstruha a vypadává na dno, pro oko je však stále neviditelná. Najednou funguje tak, že se přilepuje ke kamenům a písku a pomocí nohy olizuje různé mikroskopické nárůsty řas (tzv. biofilm). V závislosti na potravě a teplotě toku se ve věku čtyř až deseti let začne vynořovat ze dna, změní se jí ústní aparát a začne se živit filtrací. A když všechno funguje, jak má, bude žít na tom daném místě celé století.

A jaká je úspěšnost takového procesu?

Říká se, že ze čtyř miliard vypuštěných larviček se deseti let dožije zhruba deset perlorodek. První problém představuje přichycení se na rybě, druhý nastane, když ze pstruha vypadává ke dnu. Dna potoků sice seshora vypadají hezky, ale kdekoliv zašoupete nohou, zvedne se oblak bahna.

Čím se perlorodka živí?

Její potrava se nazývá detrit, což jsou různé organogenní zbytky, kořínky, listí, nachroupané různými bakteriemi. Když se v daném prostředí začne intenzivně solit, může to zhoršit kvalitu potravy, a tedy i zdravotní stav toho zvířete. To znamená, že se váže nejen na potravní zásobení vhodného detritu, ale i na další látky rozpuštěné ve vodě, co přefiltruje.

Vnímá nějakým způsobem prostředí kolem sebe a rozhoduje se, kde bude žít?

Musí, vždyť přežila dinosaury, což znamená, že toho zažila opravdu hodně. Umí pracovat s tím, že přijde sucho nebo naopak led nebo že se změní proudnice a naplaví sediment. Když na ni praží sluníčko, zaleze pod břeh. Zároveň si hledá místo podle potravy a toku vody. Někdy jsou perlorodky i hodně pohyblivé, jindy se po desítky let nehnou, náhle se utrhne břeh a celá kolonie se přemístí o deset metrů jinam. Když jste s nimi často, neustále vás překvapují. Zjišťujete, že mají osobnosti jako lidé, že některá radši sedí na místě, zatímco jiná se dobrodružně přesouvá několikrát za rok.

Pojmenoval jste si nějakou nějak?

To ne.

Takže to není až takhle intimní vztah?

Je to velmi intimní vztah, ale těch jmen by bylo moc… I když jsou jedinci, kteří jsou třeba šišatí, křiví, zkrátka prošli nějakou deformací. Pro ně máme většinou slova jako „ten hajzlík“ nebo „ta zparchantělá“, Boženka jí ale neříkáme.

Jste smutný, když se s nimi něco děje nebo když umřou?

(Povzdychne si.) Pro biologa je to těžké, kolem nás pořád něco umírá … Kdysi mi to přišlo divné, když jsem začínal. Každá ztráta. Měl jsem pocit, že o něco přicházím. Dnes už mi to přijde přirozené. Najednou je někde mrtvola, která by měla být v plné síle. Mladé zvíře, jemuž by se nemělo nic stát. Bylo napadeno virem? Houbou? Nastřádalo do sebe víc rtuti nebo arzenu? Těžko říct. Nemáme prostředky, abychom mohli zkoumat příčinu každého úmrtí. V místech, kam chodíme opakovaně, vždycky najdu nějakou mrtvolu.

Myslíte, že když perlorodka přežila dinosaury, přežije i nás?

Děláme pro to maximum, ale jestli se to povede, těžko říct. Ve střední Evropě to bude velmi složité. Musíme se naučit mnohem lépe zacházet s krajinou, a to nejen v horizontu pěti deseti let, ale třeba století. Vždyť pamatuje povozy.

Kdybychom si mohli promluvit s nejstarší perlorodkou žijící na Malši, o jakých zásadních proměnách krajiny by nám vyprávěla?

Nejzásadnější bylo vystěhování německy mluvícího obyvatelstva, protože se bavíme o druhu, který žije na hraničním toku. V krajině, která byla po staletí obývaná, zažila intenzivní sklářský průmysl i lesnickou činnost. Dnes jsou ty hory téměř pusté. Přišly o stovky lidí a krav a došlo tam k intenzivnímu zalesnění, potažmo k ochlazení toku, zhoršení kvality detritu a snížení reprodukčních šancí.

A jak je to s perlami, po nichž perlorodka nese název?

Aby se v perlorodce vytvořila perla, musí mít v sobě cizí tělísko. Je schopná ji vytvořit i na základě poškození vlastní tkáně, ale to jsou velmi složité procesy. Perla není nic jiného než specifická chemická forma vápníku, tak jako aragonit v krápníkových jeskyních. Aragonit ji totiž z velké části tvoří. Historicky nejvíce perel bývalo často tam, kde byly brody nebo kde dobytek přecházel přes potok, kde zkrátka došlo k nějakému jejich poškození. Perly vznikaly v prostředích, která už dnes prakticky nejsou.

Viděl jste perlu?

Na Malši v čerstvě uhynulé perlorodce. Měla necelý milimetr a hned jsem ji i ztratil ve vodě.

Sloužily perlorodky i jako zdroj potravy?

Lidi jedli všechno. Ale obecně se používaly třeba pro slepice. Dodnes potkávám lidi, kteří v padesátých letech chodili pro perlorodky do řeky, v díži je nadrtili a dali slepicím, prý po nich měly krásná vajíčka.

V úvodu jste vysvětlil, že na krizi úbytku vodních živočichů se vedle znečištění podílí také špatná morfologie toků. Je tady vůle tyto hříchy z vodní krajiny odstraňovat?

Vůle tady je, ale je to strašně náročná a pomalá práce. Pokud souhlasí vlastník i správce toku, úprava úseku v délce 100 až 300 metrů vyžaduje dva až tři roky příprav a je třeba sehnat peníze. Ale aby to fungovalo, měli bychom vždy spravit celé povodí daného toku. Ideální by bylo začít odshora, abychom ten problém postupně snižovali seshora dolů. Bohužel se daří spíše ty drobnější změny.

Před nějakou dobou jste se podílel na zbourání historických jezů na Malši, čímž jste u některých lidí upadl v nemilost. Proč to bylo třeba?

Spousta lidí řešila, proč bouráme staré jezy, když jsou přece krásné. Proč raději nepostavíme rybí přechod? Jenže ten stojí na jeden jez kolem šesti milionů. A musíte ho vybetonovat, což je zas obrovský problém v toku s perlorodkou. Navíc se musí pravidelně čistit a kontrolovat… Zatímco když zbourám jez, je to práce za patnáct až dvacet tisíc na půl dne bagrem, a problém je navždy vyřešen. Rozumím nějaké historické ztrátě, sám bydlím v historickém mlýně u jezu, ale za mě je to menší zlo. Díky tomuhle postupu jsme zvládli na Malši vytvořit osmnáctikilometrový úsek řeky bez migrační překážky, jaký v širokém okolí nemá obdoby.

Setkáváte se při své práci s nějakým dalším nepochopením?

Narážím na to, že věci, které by podle mě měly být všeobecně známé, tak nejsou. Například někteří profesionální rybáři nevědí, že se mlži vyvíjejí přes ryby. Problém představovalo také domluvit se s lesníky, aby na pasece nad řekou nestříkali toxický herbicid Roundup Biaktiv. Nemohli pochopit, že i když nestříkají hned u řeky, je to problém – když pominu fakt, že kýbl od postřikovače pak stejně umyjí v řece.

Velký problém představuje také vzdělávání. Lidé si neuvědomují, že i od nejmenších potůčků vedou tisíce trubek a propustí. Nevědí, že voda odtéká melioračním kanálem nebo zahloubenými a napřímenými toky z krajiny. Mají pocit, že se vše vyřeší vykopáním tůňky. Také je málo těch, kteří se tomu chtějí pracovně věnovat, a bohužel stát to nemá jako prioritu. Přitom vedeme diskuze o strategických surovinách typu lithium, ale strategickou surovinou naší republiky bude jednoznačně voda.