Tam, kde se střetla voda s ocelí

Modré humanitní vědy (blue humanities) se, alespoň slovy svého zakladatele Steva Mentze, obracejí k tématu „planetární vody“, jíž byla nicméně doposud myšlena primárně voda oceánská. Vysvětlení je jednoduché. Světový oceán zaujímá přibližně 97 % veškerého objemu vody na planetě – a badatelská centra orientující se na modré humanitní vědy se dosud jaksi přirozeně rozvíjela v zemích s přímým přístupem k moři. V tomto ohledu „modrá bádání“ odrážela velmi specifickou zkušenost (ovlivňující všechny sféry společenského života včetně umění), která je však konkrétně nám, vnitrozemcům obývajícím „střechu Evropy“, poměrně vzdálená, ne-li přímo bytostně cizí.

Etablování a pozvolné pronikání modrých humanitních věd proti proudu řek směrem k vnitrozemským badatelským komunitám proto muselo nutně podněcovat kladení otázek: Jak ve vnitrozemském kontextu uplatnit koncept volající po přesunutí pozornosti od pevniny k vodě? Může mít země v samém srdci Evropy své modré dějiny? A jak zaplnit bílá místa, zapříčiněná dosavadním opomíjením onoho tříprocentního sladkovodního bohatství, které je pro veškerý život na Zemi nepostradatelné a s nímž má přímou životní zkušenost bez výjimky každý z nás? Fenomén přehrad a velkých vodních infrastruktur obecně je jednou z mnoha oblastí „sladkovodních“ modrých humanitních věd, jehož kulturně-historické uchopení může na výše nadnesené otázky nabídnout zajímavé odpovědi. Jde totiž o fenomén plný paradoxů, ambivalencí i slučování zdánlivě neslučitelného.

Světové moře sladké vody

V českém prostředí jsme si zvykli nahlížet na přehradní díla jako na dědictví bezmála půlstoletí trvající komunistické diktatury – buďto ve vysloveně negativním duchu, nebo případně s nostalgickým (a značně zavádějícím) povzdechem, že v kapitalistických či liberálně demokratických zemích by podobné projekty byly sotva uskutečnitelné. Nahrávají tomu tuzemské (respektive „východoevropské“) badatelské projekty stavějící na předpokladu „specifické“ historické zkušenosti zemí někdejšího socialistického bloku. Nutno říci, že v případě vodních infrastruktur byla tato specifika často zkoumána právě v takto vymezeném perimetru, dosud bez přikročení k pečlivějšímu srovnání se situací na Západě. Ve skutečnosti jsou vodní stavby zkušeností univerzální, globálně sdílenou, vzájemně propojenou a ovlivňující se. Vzhledem k tomu by tedy bylo možné přemýšlet nad vodou zadrženou v přehradních rezervoárech po celém světě jako nad jakýmsi „sladkovodním protipólem“ planetárního oceánu.

Přehrady jako univerzální zkušenost

Po letech strávených prozkoumáváním fenoménu přehrad, především těch „socialistických“, je snadné badatelsky otupět vůči projevům křiklavé propagandy, jež realizaci těchto děl provázela. Častušky a jednoduché veršovánky z prostředí staveb samotných, budovatelské romány zhušťující téma utváření nové socialistické společnosti do příběhu jednoho staveniště, plakátově jednoduché grafiky zdůrazňující význam přehrad s hydrocentrálami pro komunistickou stranu, stát, národ i socialistický blok jako celek – to vše se může z dnešního pohledu jevit jako nepřekvapivá součást historické zkušenosti, již je možno ironizovat, vysmívat se jí a kterou je také záhodno zavrhnout. Tato kulturní ztvárnění však reflektují fenomén přehrad jen zčásti a samy o sobě nezaručují jeho plné pochopení. Je proto důležité pokoušet se současně nahlížet za „železnou oponu“ a tamní společenskou a kulturní praxi – mimo jiné i proto, abychom našim historickým pramenům coby domnělým „hlásným troubám dobové ideologie“ přiznali vlastní smysl a dokázali plně využít jejich výpovědní hodnotu.

Snažím-li se konkrétněji přiblížit, jakou roli hrály vodní infrastruktury v globálním modernizačním procesu dvacátého století, uchyluji se proto s oblibou k příkladu vzešlému z prostředí americké country tvorby sedmdesátých let. Sotva bychom totiž našli přiléhavější a současně úspornější umělecké vyjádření komplexity, ambivalence a hybridního charakteru přehrad, než jak je ve své písni „Highwayman“ z roku 1977 vyjádřil hudebník a textař Jimmy Webb. Třetí sloka této písně, jež ve svém celku tematizuje reinkarnaci lidské duše, vzpomíná na projekt výstavby Hooverovy přehrady na řece Colorado (1931–1936) a ve skutečnosti by mohla být medailonkem kterékoliv existující přehradní infrastruktury.

across the river deep and wide

Where steel and water did collide

A place called Boulder on the wild Colorado

I slipped and fell into the wet concrete below

They buried me in that great tomb that knows no sound

But I am still around…

Já stavěl přehradu

tam kde nejprudší byl proud

pár pevných ocelových pout

a tam kde řeka rve se dál od pramenů

sklouzla mi noha po hromádce kamenů

tekutý beton zastavil můj dlouhý pád ten si mé tělo vzal

ale přesto žiju dál…

Na malém prostoru je bravurně vystiženo vzájemné působení tří základních prvků, na jejichž interakci stál a probíhal proces industrializace, totiž společnosti, přírody a techniky. Text písně se dotýká problematiky nevratné proměny krajiny (kaňony na řece Colorado snadno nahradíme obrazem zatopených Svatojánských proudů v důsledku výstavby Vltavské kaskády) i osudů jednotlivců obětovaných ve prospěch různě definovaného vyššího (či budoucího) dobra. Samotný střet přírody s technikou nakonec obsáhl jediný verš, skromný, lakonický, a právě proto tak působivý. Srážka říčního proudu s železobetonovou hrází vystihuje moment domnělého triumfu industrializace – završení lidské snahy o ovládnutí přírodních procesů, jimiž byla moderní civilizace v posledních dvou staletích jakoby posedlá.

Pozornost nicméně zasluhuje i sama skutečnost, že tato scenérie byla do celku písňového textu vůbec zařazena. Svědčí o tom, že přehrady nebyly veřejným tématem pouze v době svého největšího stavitelského boomu mezi dvěma světovými válkami nebo v období bouřlivého budování a hospodářského soupeření v počátečních dekádách studené války, jak by se snad mohlo zdát. Jako důležitá historická zkušenost i žitá realita rezonovaly veřejným prostorem i později, napříč dekádami, geografickými souřadnicemi i vládnoucími režimy.

Průsečíky minulosti a budoucnosti

Citovaná píseň je přirozeně druhotnou reflexí, uměleckým komentářem vzniklým s odstupem několika dekád od vzniku samotné stavby. Hooverova přehrada (původním názvem Boulder Dam) byla vystavěna mezi lety 1931–1936 na hranicích Arizony a Nevady jako jeden z projektů programu New Deal – a tedy jako současnice prvních sovětských přehradních gigantů (mimo jiné ukrajinského DněproGES) realizovaných zkraje vlády Josifa Vissarionoviče Stalina. Ty ovšem svými parametry záhy překonala, a byť o svá prvenství postupem času opět přišla, jako technický zázrak se natrvalo stala industriálním symbolem Spojených států.

Ačkoli jsou vodní stavby obou velmocí geograficky i ideologicky vzdálené, všechny shodně odrážejí dobovou realitu a způsoby uvažování nad rolí přírody, společnosti a technologií v procesu industrializace a hospodářského rozvoje. Společným jmenovatelem se stala agresivně vyjádřená potřeba manipulace s vodními zdroji, spojovaná s obrazy krocení, podmaňování a spoutávání divokých a nevyzpytatelných říčních toků. Ty měly pomocí moderních technologií (za niž se tehdy považovala betonová hráz, a především vodní elektrárna; o mechanizaci práce na staveništi si dělníci museli nechat ještě pár desetiletí zdát) sloužit člověku a jeho řízením napomoci dalekosáhlému přetváření „neužitečných“ přírodních oblastí. Podobně jako se o kultivaci neúrodných planin pokoušeli Sověti, nechali i Američané „rozkvést“ Mohavskou poušť, jak stojí na pamětní desce věnované 96 známým obětem výstavby Hooverovy přehrady. Shodným znakem byla i masová migrace lidí, ať už těch, kteří museli místa dotčená budoucím vodním rezervoárem opustit, nebo těch, kteří na ně s vidinou výdělku zamířili.

Alegorický basreliéf autora Oskara J. W. Hansena (1892–1971), umístěný na nevadské části hráze, znázorňuje pět hlavních přínosů, jež přehrada poskytla americkému národu: ochranu před povodněmi, splavnění řeky, závlahové systémy, zásobárnu vody a v neposlední řadě elektrickou energii. Jeho dvojče na arizonské straně pak – snad trochu překvapivě a bezpochyby svébytným způsobem – upomíná na původní domorodé indiánské kmeny: „Americké indiánské kmeny a národy z těchto pohoří a plání již od pradávna vzhlížely k Velkému duchu. My s nimi dnes v míru znovu budujeme jeden národ.“ Architektonické a umělecké řešení hráze naznačuje zřejmou potřebu vtisknout do betonové zdi významy, jež by stavbu i její tvůrce přesáhly, což je praxe, kterou důvěrně známe i z prostředí „staveb socializmu“, přehradních kaskád vyrůstajících na československých řekách v průběhu druhé poloviny dvacátého století. Jmenovat můžeme kupříkladu velkoformátovou mozaiku (1956–1959) výtvarníka Emila Cimbury, umístěnou v hale vodní elektrárny Orlík, která tematizuje význam vodní energie pro rozvoj socialistické společnosti, nebo o třicet let mladší reliéf s verši Jana Skácela, vetknutý do hráze přehradní soustavy Nové Mlýny, obhajující existenci jedné z nejspornějších vodních staveb na našem území.

Podobné „oduševňování“ přehrad zpravidla využívalo naznačeného propojení obrazů tradiční minulosti s utopickou budoucností, což přehrady s hydrocentrálami v očích současníků povyšovalo na novodobé civilizační chrámy či pomníky. Nutno konstatovat, že veskrze úspěšně: podobně jako světoví přehradní giganti i naše přehrady dodnes v řadě z nás vzbuzují plejádu emocí, mezi nimiž rozhodně nechybí ohromení, úžas či fascinace, zpravidla tím více, čím působivějšího kulturního převrstvení se místům střetu „vody s ocelí“ dostalo.

Modré humanitní vědy na „střeše Evropy“

Předchozí odstavce představily přehrady jako sdílenou kulturní zkušenost vztahování se ke zdrojům sladké vody a jako téma s potenciálem propojovat badatelské komunity napříč státními celky i kontinenty, podobně jako je protkávají přehradami a regulovanými kanály proměněné říční toky. Pro „vnitrozemské“ badatele jsou však navíc příležitostí i odpovědí na úvodem formulovanou otázku, jak mohou přispět k rozvoji modrých humanitních věd.

Přehrady s umělými vodními rezervoáry pro nás totiž skutečně představují specifickou zkušenost, ne však nutně z důvodů režimních či ideologických, jako spíše ryze geografických. Jsou pro nás ztělesněním vztahu k bezprecedentně velkým tělesům vody, zkušenosti o to významnější, že velká vodní tělesa nejsou objektem objevování, dobývání, mapování či překonávání, jak tomu bylo ve vztahu námořních velmocí k „jejich“ oceánům, nýbrž předmětem přímého utváření. Jestliže české země historicky trpěly absencí vlastního moře, technologický rozvoj dvacátého století jim dal možnost si vlastní moře stvořit – ne náhodou byla vodní nádrž Vranov (1929–1933) od počátku nazývána moravským Jadranem, zatímco Lipno (1951–1959), největší česká vodní plocha vůbec, si přídomek jihočeské moře uchovalo jako atraktivní marketingovou značku do dnešních dnů.

Je více než pravděpodobné, že podobnou míru vlastní, osobité zkušenosti s utvářením a provozováním velkých vodních rezervoárů bude možné vystopovat na řadě míst světa. Jejich sdílení, propojování a včleňování do oné sdílené kulturní zkušenosti je nejlepší cestou, jak napomoci komplexnímu uchopení a porozumění fenoménu, který byl významným projevem technologického a hospodářského rozvoje v průběhu dvacátého století a který se odpovídající měrou podepsal na proměně světa okolo nás. Vnímání přehrad nikoliv jako statických betonových mas, ale jako živoucích infrastruktur nám umožňuje nahlédnout hlouběji do někdejších hodnot, ideálů i motivací, jež si sice vynutily drastické zásahy do životního prostředí i přehlíživé jednání vůči určitým skupinám lidí, avšak v dobovém kontextu mohly být chápány nejen jako ospravedlnitelné, ale dokonce jako nezbytné. I s vyhlídkami do budoucna je užitečné neposuzovat náš vztah k přírodě a technologiím pouze v kategoriích tázání co a jak, ale vnímat též obtížněji uchopitelné nuance proč, proč právě tak a proč právě zde. Věřím, že to může být naší kapkou do globálního oceánu vědomostí modrých humanitních věd. Jejich avizovaná myšlenková fluidita, prostupnost a inkluzivita nám přitom budiž inspirací.