Postsovětská paměť a komicko-politická tíseň v románu Sacred and Terrible Air

Rodiče a prarodiče mi ukazují svá zažloutlá vysvědčení se známkami z ruštiny. Někteří vytahují i indexy z vysoké, v nichž mizí inkoust z kolonky předmětu marxismus-leninismus. Komunistický panelák na ulici Maxima Gorkého ještě nespadl a na Moskevské postavili školku. Zbytku světa se koncept východní Evropy vykouřil z hlavy. Ona ale nezapomněla sama na sebe. A nezapomnělo na ni ani estonské kulturní hnutí ZA/UM, které sice vyrostlo v době postsovětské, ale východoevropanství je pro něj určující.

Vznik skupiny na přelomu tisíciletí inspirovala otázka: „Co kdyby Karl Marx napsal Pána prstenů?“ Následovala dvě desetiletí, během nichž kolektiv pojmenovaný po zaumném jazyku ruských futuristůbudoval fiktivní svět jménem Elysium. První nápady se přitom v hlavách zakládajících členů zrodily už v době, kdy jim bylo nějakých patnáct let. Postupem času se z tohoto univerza vytratili elfové, draci a trpaslíci. Členové skupiny ZA/UM nedochodili střední školu a sami sebe popisovali jako anarchisty, kteří s lačným žaludkem dospívali do natvrdo uvařeného marxismu-leninismu. Elysium přesunuli z magického středověku do minulého století a přidali komunismus, Hegela a kocovinu po prohrané revoluci.

Stvořili tak svět, jenž zveličuje ten náš. Ze skutečnosti vyextrahovali ty nejhorší hrůzy, spředli je do symfonie, a tu pouští na plné pecky. Výsledkem je Elysium, ve kterém komunismus utrpěl brutální krvavou porážku a byl zadupán do země. Rafinovaný kapitalismus vládnoucí měkkou mocí bezkonkurenčně zvítězil. Svět se nyní snaží držet pohromadě Koalice národů a Moralistická internacionála. Ty prostřednictvím mezinárodního protektorátu kontrolují rizikové oblasti a snaží se razit středovou politiku.

Elysium se obloukem vyhýbá postapokalyptičnosti, ke které se dnes tak rádi uchylujeme. Místo toho v něm burácejí zvuky teprve nadcházejícího konce a nenabízí snadný únik před naším světem. Umožňuje nám spíš pomocí fikční tvorby vidět hrůzy reality v jejich nahotě. Skupina ZA/UM Elysium přetvořila v papírovou hru na hrdiny (TTRPG, à la Dračí doupě) a později na jejím základě už jako studio vyvinula videohru Disco Elysium. Když ji v roce 2019 vydala, hra zasáhla herní svět jako avantgardní granát nejen svou estetikou, ale zejména propracovaným, nekompromisním světem, jímž se potulujete v roli detektiva se ztrátou paměti ve snaze vyřešit podivnou vraždu.

Disco Elysium si vydobylo místo na celosvětové kulturní mapě. Ještě před vydáním hry však vyšla roku 2013 kniha Püha ja õudne lõhn jednoho ze zakladatelů kolektivu ZA/UM a pozdějšího designéra a scenáristy hry Disco Elysium Roberta Kurvitze. Kromě estonštiny si román, který se kvůli pohnutému osudu ZA/UM nachází v právním očistci, můžete přečíst jen v neoficiálních překladech: v jednom ruském a ve dvou anglických pod názvem Sacred and Terrible Air.

*

Kurvitz, který členy ZA/UM považoval za dost možná „poslední sovětské umělce vůbec“, si v románu nejen odzkoušel svůj vybudovaný svět, ale diagnostikoval také svoji domovinu. Kromě rodné estonštiny, jež v díle hraje prim, v něm Kurvitz používá i finštinu, švédštinu a ruštinu.

Děj románu se odehrává na „insole“ (kontinentu) Katla. Ten připomíná Skandinávii s Baltem a vzpamatovává se z neúspěšného komunistického převratu. Kras Mazov, kočkopes Lenina a Marxe, se zastřelil, revoluce skončila. Koalice národů potlačila revoluci a ustanovila vlastní koloniální správu. Téměř padesát let po Mazovově smrti se náhle ztratí čtveřice školaček, sester Lundových. Tři protagonisté knihy, kteří s nimi vyrůstali, se s jejich zmizením nechtějí smířit ani o dvě desetiletí později.

První z nich, Teerezs Machejek, pochází z Graadu (protějšku východní Evropy a SSSR), prohlašuje se za kojka (místního Slovana) a estonštinu prokládá polštinou a ruštinou. Po zmizení dívek se stal policistou a s odznakem na hrudi po sestrách stále pátrá. Své postavení však zneužívá, stejně jako drogu ZAUM, která dokáže propojit mysl různých lidí, a Teeresz tak díky ní tahá důkazy z hlav vyslýchaných. Trauma pak řeší alkoholem, násilím a omamnými látkami.

Inayata Khana zůstal jako nezaměstnaný přistěhovalec po zmizení Lundových v matčině sklepě, kde buduje sbírku předmětů souvisejících se zmizelými věcmi a osobami: lodí, které se už nikdy nevrátily, a pochopitelně i zmíněných sester.

Nejlépe se daří poslednímu protagonistovi, Jesperu de la Guardiemu. Jako vyhledávaný designér minimalistických interiérů je archetypem úspěšného kapitalisty, který se po pádu komunismu rychle uchytil. Na sestry však nejen nikdy nezapomněl – ve třiceti navázal vztah s patnáctiletou modelkou, která se jeho dětské lásce velmi podobá –, ale strach ze složitého traumatu, jež si s sebou nesou i druzí dva z ústřední trojice, přímo ovlivnil i jeho strohý designérský styl.

Každý ze tří mužů obsesivně lpí na minulosti stejně jako část populace dnešní Východní Evropy. Každý představuje archetyp jedince, který nepřijímá konec starých časů. Ženou se za dívkami, po kterých už nikdo nepátrá, i za minulostí, jež přestává existovat a lidem se vypařuje z hlavy. Nestarají se o právě propuknutou světovou válku, ani o přírodní katastrofu jménem Pale, která pohlcuje celé kontinenty. Ta patří k přízračně nadpřirozeným úkazům typickým pro svět Elysia: pokud pod vlivem Pale člověk stráví příliš dlouhou dobu, ztratí identitu a přestane existovat. A navíc se zkreslí i paměť celého světa – lidé zmizí z fotek a ze vzpomínek ostatních. Pale se tak z kolektivního vědomí snaží vystrnadit racionální světový řád.

Kurvitz, který má na svém psacím stole Leninovu bustu, v románu Sacred and Terrible Air metaforizuje paradox postsovětské mysli. Globální svět podle něj zapomíná na skutečný sovětský komunismus. Redukuje jej na historickou karikaturu ilustrovanou fotkami Berlínské zdi. Takzvaný Východ ale na svůj minulý režim nezapomněl. Hřeje si na hrudi přízrak, který je globálním řádem využíván jako známka „zaostalosti“. Tu lze strhnout tím, že se země přiblíží doktrínám Západu, přízrak již totiž neumožňuje vzít si z dějin něco použitelného. Přesně v tomto stavu žije trio hrdinů románu. Neumí se minulosti zbavit, ale neumí ji ani proměnit v něco, co by je posunulo dál. Naopak kvůli ní trpí.

Kurvitzův román vypráví o regionu, který zažil dva politické projekty. Kremelský komunismus padl a jiná možnost než kapitalismus ze Západu vlastně východní Evropě nezbyla. Východ se tak stal vítězem i poraženým transformace – chudší periférií systému, kterou si vybrat musel. Podařilo se mu zvítězit v dějinách, na které se ale jinde ve světě ustrnulém globalizací zapomnělo. Po divokých devadesátkách nastala kulturní a politická stagnace, kterou popisoval Mark Fisher. Estonec Kurvitz tento fenomén zachytil pomocí pozoruhodného magického realismu. Nakreslil mapu pro rušení budoucnosti, kterým kulturní teoretik Mark Fisher popisoval ztrátu optimistických očekávání v pozdním kapitalismu. Kurvitz sice do své mapy zanesl cizí názvy, ale rozpoznáváme v nich historické a společenské obrysy skutečných kontinentů sužovaných přízraky v podobě Pale.

*

V druhé polovině románu Kurvitz představuje ještě další postavu, která otevírá okno do budoucnosti, Zigiho. Na rozdíl od úvodní trojice už kapituloval. Přestože si na klouby vytetoval věky čtyř sester z doby jejich zmizení, aby nikdy nezapomněl, a s jednou z nich čekal i dítě, doputoval až k poslední zastávce na ostalgické trase – k nihilismu. Odebírá se proto ze známého světa a vydává do samotného Pale. Ví, že dívky nenajde živé, ale zároveň tuší, že do světa mrtvých ještě úplně nepatří. Možná v Pale najde jejich stopy – v nitru absolutní negace, kterou nikdo nezmapoval.

Trojice hrdinů se nechce smířit s minulostí; Zigi se do ní dobrovolně přímo vydává. Sundává si (n)ostalgické růžové brýle a možná díky tomu, že to vzdal, na něj Pale nemá tak devastující vliv. Jako by Kurvitz naznačoval, že to může platit i pro nás: když i my odložíme ideologii Východní Evropy, rozkládající živly zaženeme. Každodennost nám je ale bude neustále připomínat.

Na cestě Zigiho navíc doprovází duch komunistického revolucionáře. Padlý buřič pro něj představuje poslední plamínek naděje, které již sám odmítá věřit. Přízrak sice nakonec rozmetají listy rotoru helikoptéry, ale před odchodem si revolucionář neodpustí vyznání lásky ke světu a komunismu. I když nihilista Zigi ví, že na romantických idejích nelze lpět vděčně, zvlhnou mu oči. Smířil se s tím, že minulost musí nechat odejít navzdory silným pocitům, které s ním cloumaly během dospívání – a které stále cloumají mnohými z nás.

Východ truchlil, protože musel. Dnes se ale truchlit odnaučuje. Bok po boku přízraku, jako je Zigiho společník, nelze žít věčně, i když upínat se na něj se zdá sebelákavější. Naše skutečná ostalgie má podobu opakující se vlny. Východní Evropa se zuby nehty drží minulosti, a jakmile se odváží na moment povolit, dostaví se nejistota. Bez pevného sevření netuší, kdo je a jaká ji čeká budoucnost. Část populace tedy znovu rychle zatne pěst a upokojuje se minulostí. Jiní se pokusili dát včerejšku sbohem a vydali se vstříc nezaručené budoucnosti. Kurvitz zachytil obě fáze v jedné postavě, jejímž prostřednictvím vykreslil cyklus ostalgického tesknění. Knižní Zigi se z dlouhého zatínání pěstí nakonec vymanil a s duchem se definitivně rozloučil. Nás to teprve čeká. Regionu, který se teprve učí vymanit ze svého lpění na minulosti, tak Kurvitz ukázal něco, co mu doposud celkem chybělo: slova pro to, čím si prošel. Mytologii vlastní ztráty.

Román Sacred and Terrible Air měl sloužit jako brána do rozsáhlého světa a začátek série: estonské vydání neslo na hřbetu číslo 0. Zbývá tak mnoho nezodpovězených otázek. Co je Pale přesně zač? Proč se začíná tetelit a vybarvovat, když duch zapáleně mluví o revoluci? Proč postup Pale dokáže zastavit hardcore hudba? Jako by ve světě Elysia vášeň prorážela tam, kde rozum pohořel. Dialektika Kurvitzova díla závěrem knihy nekončí – náznaky teze a antiteze máme, syntéza ale zatím nebyla doručena. Čeká v absolutní negaci, kterou si Východ musí sám v sobě identifikovat.

*

Kurvitz psal svůj román pět let. Snil o tom, že se z něj stane slavný estonský autor úrovně Tõna Trubetskyho, ale kýženého úspěchu se nedočkal. Stát se populárním spisovatelem národa, který tvoří necelý milion a půl lidí, není jen tak. Románu Sacred and Terrible Air se v Estonsku prodalo pouze 1 200 kopií a 1 500 skončilo bez Kurvitzova vědomí na sběrném dvoře. Dnes tento jedenačtyřicetiletý spisovatel kvůli tomu upadl do depresí a několik let se ze svého propadáku vzpamatovával.

Při jejím čtení se totiž stáváte detektivem, který si vůli záměrnému nedostatku kontextu musí vytvářet vlastní teorie a spojovat narativní tečky. Ucelenější obrázek Elysia vzniká až po několikátém přečtení. Při obracení stránek románu Sacred and Terrible Air se člověk snaží nejen rozklíčovat reálie Elysia, ale i hledat paralely se skutečným světem. Ucelenější obraz Elysia však nezíská hned. Až když narazí na třetí zmínku o Graadu či Vaase, dojde mu, jakou oblast skutečného světa toto podobenství ztvárňuje.

Jeho kniha ale už tehdy trochu naznačovala, že se později vydá do světa her a nelineárních vyprávění. A jak se ukázalo, Kurvitzovo fragmentární vyprávění skvěle funguje na monitoru počítače. Šest let po vydání románu Sacred and Terrible Air vyšla hra Disco Elysium. Podle Kurvitze je dalším stádiem literatury, která se prý formálně a v knižní podobě nemá kam posouvat.

O to smutnější je, že další dílo zasazené do Elysia asi ještě dlouho neuvidíme, jestli vůbec. Vedení kolektivu ZA/UM se rozhádalo s investory, a právo nakládat s tímhle bohatým světem tak leží v rukách řady subjektů. I to je důvod, proč dosud nevyšel žádný oficiální překlad Kurvitzova románu. Jako by Elysium zachvátila jeho vlastní katastrofa Pale. Kvůli složité právní situaci teď nikdo nemůže vytvořit plnohodnotné pokračování. Hra Disco Elysium se tak společně s románem Sacred and Terrible Air zasekla v dějinách, nehybně stojí na místě a neposouvá se. Z Elysia se stala pátá sestra Lundova. Není živé, ale ani nevydechlo naposledy. Je ve spárech právníků a soudních síní. Kurvitz, který už práva na svět Elysia nemá, si podle svých slov připadá, jako kdyby přišel o životní dílo, a nebezpečně se tak podobá svým protagonistům.

Na duchovním pokračování Disco Elysium mezitím pracuje rovnou pět studií. Některá jednají pod hlavičkou bývalých investorů, jiná stvořili bývalí členové skupiny ZA/UM. Kurvitz prý také buduje další svět, ale potrvá mu to roky.

Možná tak román Sacred and Terrible Air se symbolickou nulou na vazbě zůstane pouze náhledem do neprobádaného světa, který zůstane zalitý v betonu dějin.