Dítě jako dar státu

Ministr zdravotnictví České republiky Adam Vojtěch (ANO) na začátku května řekl, že stát chce umožnit asistovanou reprodukci i ženám bez partnera. Chce tím údajně řešit klesající porodnost a narovnat rozpor, který v současnosti panuje mezi zákonem a realitou. Problémů a otázek spojených s asistovanou reprodukcí a rodičovstvím je však mnohem víc. 

V tuto chvíli mohou asistovanou reprodukci podstoupit pouze páry tvořené ženou a mužem. Ženy bez partnera si proto často na kliniky berou kamarády, aby roli partnera sehráli. Podle místopředsedkyně sekce asistované reprodukce České gynekologicko-porodnické společnosti Nicole Mardešićové je v Česku single žen, které jsou zajištěné a přejí si mít dítě, velké množství a všechny musí čelit této formální překážce. 

Nezapomínejme ale, že další podstatnou skupinou lidí, kteří si přejí mít potomky a kterým to stát dosud legálně neumožňuje, jsou lesbické páry. Ty při procesu asistované reprodukce procházejí často bizarními a stresujícími situacemi. Změna zákona, která by tuto proceduru umožnila svobodným ženám, by tedy výrazně pomohla i jim, ačkoli se stát vůči těmto párům chová diskriminačně a ani po schválení zákona by jejich cesta k dítěti nebyla bez potíží. 

Argumenty ze sněmovny

V únoru 2024 poslanecká sněmovna rozhodla o schválení novely občanského zákoníku, která od 1. ledna 2025 umožňuje, aby stejnopohlavní páry uzavíraly partnerství. Připomeňme, že od manželství se liší ve dvou bodech: zaprvé samotným názvem, ačkoli lidé prosazující manželství pro všechny důrazně upozorňují, že výraz by měl být stejný pro jakékoliv páry, aby měly stejné společenské i legislativní uznání. (Vždyť i po uzavření partnerství dostane pár oddací list a partnerství se zapisuje do knihy manželství.) A zadruhé je zde velmi podstatný rozdíl v právech týkajících se dětí. Jednoduše řečeno, sociální rodiče si bez rozhodnutí soudu dítě svého partnera či partnerky nemohou přisvojit, a nemohou se ani přihlásit k rodičovství pouhým prohlášením, jak je tomu u heterosexuálních párů.

Tento právní výsledek, který je kompromisem původního návrhu, byl přijat po připomínkách řady poslanců a poslankyň, například Romany Bělohlávkové z KDU-ČSL, která oponovala tím, že role matky a otce je pro „zdraví a normální vývoj dítěte“ nezastupitelná. Takový argument je ale samozřejmě nedostačující, jak dokládá například studie Susan Golombok z University of Cambridge, podle které jsou pro vývoj dítěte zásadní zejména vztahy v rodině, nikoli gender rodičů nebo celkové složení rodiny.

Argumentem poslance Karla Haase za ODS zase bylo, že v českém ani evropském právním systému nic jako „právo na dítě“ neexistuje, a stejnopohlavní páry se tedy tohoto práva nemohou dožadovat. Je sice pravda, že stát samotné rodičovství nezaručuje, některým skupinám však jde více naproti.

Jakým právem se může, bez jakékoli spřízněnosti s dítětem a bez dalšího šetření úřadů, přihlásit k rodičovství muž pouze na základě svého podpisu? Stačí totiž, aby s těhotnou ženou došel na matriku a k rodičovství se po souhlasu matky přihlásil. Muž, který nemusí být biologickým otcem dítěte, tak má snazší cestu k rodičovství, než žena-partnerka. Snadno by se tedy dalo protiargumentovat odkazem na článek jak v českém zákoníku, tak na Listinu základních práv a svobod, která zakazuje diskriminaci na základě sexuální orientace nebo pohlaví. Výše zmíněným způsobem tedy muž snadno prohlásí otcovství a nemusí procházet složitým procesem osvojení jako lesba-partnerka nebo gay-partner.

„Kdyby moje partnerka zemřela u porodu, dítě půjde k cizím lidem.“

Poslanec Haas také nesouhlasil s tím, že je nutné děti stejnopohlavních partnerů právně chránit. Podle něj jsou už chráněny dostatečně institucemi, které v Česku existují, kdyby však jeho tvrzení odráželo realitu, nebylo by nutné právně ošetřit ani rodičovství u heterosexuálních párů. Skutečnost, že lesbické partnerky a gay partneři na děti nemají stejná práva, jaká zaručuje manželství, přitom působí především sociálním matkám stres v tom nejkritičtějším období po narození dítěte. Souhlas k osvojení totiž může dát biologická matka až po šestinedělí – na rozdíl od těhotné ženy v heterosexuálním manželství, v němž se počítá s domněnkou otcovství manžela. Kdyby se tak matce něco stalo, její partnerka by neměla k dítěti žádný právní vztah a dítě by zůstalo bez právní ochrany. 

„Svobodné matky“ versus „single mothers by choice“

Pokud chce tedy současná vláda řešit problém klesající porodnosti, bylo by na místě zajistit rovná práva všem, kteří o rodičovství usilují a neklást si podmínky ohledně toho, jak má vznikající rodina vypadat. Pojďme se ale ještě na moment vrátit od otázky rodičovství stejnopohlavních párů k otázce rodičovství „single žen“. 

V českém prostředí má pojem svobodná matka konotaci náročné životní a finanční situace. Většinou totiž nejde o situaci, v níž by se ženy v Česku ocitaly dobrovolně. Z dostupných studií víme, že nejčastějším důvodem, proč ženy před narozením dítěte nevstoupí do manželství, je nejistý vztah s otcem dítěte nebo jeho neochota do manželství vstoupit.

Objevuje se ale i poměrně nový fenomén, který se rozšiřuje například v USA nebo ve Španělsku: roste počet žen, které se vědomě rozhodnou mít dítě samy. Tento jev u nás zatím není statisticky dobře zachycen. Podle Národního institutu pro výzkum socioekonomických dopadů nemocí a systémových rizik však ženy v Česku mají méně dětí, než by chtěly. To potvrzuje i specialistka na reprodukční medicínu Nicole Mardešićová. Podle ní je nejčastější příčinou vyhledání asistované reprodukce svobodnými ženami nejen věk, ale i to, že ženy nenašly k založení rodiny vhodného partnera.

Fenomén „single mothers by choice“ (svobodné matky z vlastního rozhodnutí) je ve své podstatě revoluční. Mohl by úplně změnit to, jak na rodičovství ženy nahlížejí, a mohl by jim nabídnout další krok ke svobodě a nezávislosti – a přitom „pomoci“ s klesající porodností.

Single rodičovství samozřejmě nechci romantizovat. I v páru je to situace nesmírně náročná, a to psychicky, fyzicky i finančně. Připomeňme, že peněžitá pomoc v mateřství v Česku činí zhruba 70 % vyměřovacího základu (a situace pro ženy, které pracují jako OSVČ, je ještě obtížnější). Pokud má žena jako zaměstnankyně plat 35 000 korun měsíčně, na mateřské dovolené bude pobírat přibližně 24 000 korun měsíčně po dobu šesti měsíců. Vzhledem k tomu, že průměrný nájem činí v Česku i s poplatky za energie 20 000 korun měsíčně, ne-li více, je zjevné, že sotva vyjde. Následně má nárok na jednorázový rodičovský příspěvek 350 000 korun, který může čerpat první tři roky života dítěte. Single mateřství tak s podporou státu v Česku není sice naprosto nereálné, ale důležitou roli během něj hraje výše původního příjmu a podpůrná síť přátel nebo rodiny. 

Single mateřství už řeší sněmovna

Resort ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha (ANO) připravil návrh novely zákona, která by single mateřství umožnila. Ministerstvo spravedlnosti Jeronýma Tejce (ANO) se staví proti. Argumentuje, že umožněním IVF single ženám vzroste počet samoživitelek. To je fakticky pravda, ale pravděpodobnost zátěže pro stát nebo finančního strádání dítěte, o které ministr píše v připomínkové zprávě, bude v těchto případech asi spíše nízká. Je totiž velký rozdíl mezi dobrovolnými single matkami a samoživitelkami, které se v této situaci ocitly neplánovaně. Podle průzkumů v zemích, kde je tento fenomén rozšířený, jsou svobodné matky z vlastního rozhodnutí často podle dostupných studií finančně zajištěné, vysokoškolsky vzdělané ženy. Dává to smysl. Žena v nepříznivé finanční situaci nejspíš nebude podstupovat dlouhý a náročný a často i nákladný proces umělého oplodnění, aby pak vychovávala dítě, které nemůže finančně zabezpečit. Argumenty ze sněmovny tak po jednoduché rešerši dostupných studií opět neobstojí. Nehledě na to, že by bylo na místě, kdyby si ženy v roce 2026 o svém těle mohly konečně rozhodovat samy.

Co by se změnilo, kdyby návrh prošel?

Návrh ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha (ANO) má zajistit single ženám stejné podmínky, jaké nyní mají heterosexuální páry, tedy tři cykly IVF (in vitro fertilizace) hrazené pojišťovnou pro ženy ve věku od 22 do 40 let. Pokud by novela zákona v parlamentu prošla, pomohlo by to i lesbickým párům, které by nemusely shánět muže k podpisu žádosti na klinice. Existují navíc i případy, kdy si za to muži nechávají platit, a z celé věci se tak stává byznys. (Podpisem muži nevzniká rodičovská povinnost, pokud není zapsán do rodného listu.) Pro lesbické páry by přijetím novely odpadl aspoň jeden z mnoha stresujících kroků na cestě za dítětem. 

Ministrova novela nyní prošla připomínkovým řízením, a připomínek se objevilo víc než dost. Kromě ministra Tejce s ní nesouhlasí také resort ministra práce a sociálních věcí Aleše Juchelky (ANO), který dokonce požaduje zpřísnění současných podmínek. Neplodný heterosexuální pár by podle něj měl být v manželském svazku a své problémy s početím prokázat. To by lesbickým párům umělé oplodnění fakticky znemožnilo.

Problematické je pro ministra Juchelku i určování otcovství. Skutečnost, že dítě nezná svého otce, je podle dostupných studií opravdu jedním z faktorů, který může zejména v dospívání, kdy hledá vlastní identitu, působit problémy. Studie na druhou stranu prokazují, že právě svobodné matky z vlastního rozhodnutí jsou ke svým potomkům v tomto ohledu velmi otevřené (více než heterosexuální páry s anonymním dárcem), což může dítěti pomoci se zvládnutím této situace.

„Dítě je dar“

Podle ministra Juchelky je dítě dar, nikoli objekt, na který má žena právo. Otázkou však je: dar od koho? Nakonec jsou to přece ženy, které ve většině případů odcházejí na rodičovskou dovolenou, a péče o dítě je primárně na nich. I když se muži do péče o potomka bezesporu zapojují, život matek je rodičovstvím ovlivněn v daleko větší míře. Přímý dopad má na jejich kariéru, fyzické i mentální zdraví nebo vztahy. Často se také setkávají s nesčetnými zdravotními problémy, s krizí identity nebo poporodní depresí. Možná, že by plánování rodičovství mohlo zůstat primárně na nich, ať už jde o antikoncepci, interrupci nebo samotné početí.