První kutnohorský pride

Většinou se člověk o pridech poprvé dozví z médií, která si dlouho libovala v jejich fetišizaci, v lepším případě je pojímala jako karneval.

Když jsme tam předloni vyrazily s jednou ex- v civilu i s jejím dítětem, abychom průvod podpořily politicky, objevila se na titulce novin naše fotka – z čehož, myslím, vyplývá, že se ten mediální obraz proměnil.

Když mě tam loni proháněl trans-masc kamarád na vodítku jako svého subíka, na žádné fotce jsme se neobjevilx. A letos jsem kráčela s Eliasem v protestní divizi, která už vůbec vypadávala z kýženého obrazu pridu. Chvíli mi přišlo, že i před námi jdou celí v černém anarchisti, byla to však kosmetická firma.   

Ale to je řeč o Praze (kam pride většinou přiláká i některého klienta z regionů, s nímž si booknu hodinový hotel). Něco jiného jsou pridy, které právě vznikají, a jeden takový se letos konal v Kutné Hoře – jen pár kilometrů od chaty, kde v době průvodu měla proběhnout každoroční narozeninová oslava mého táty a strýce.

Průvod bývá nejviditelnější, ale ještě radši mám všechny ty komornější kulturní akce, co na sebe každý pride nabalí: přednášky, diskuze, pikniky, speed-datingy… A tak vytáhnu sestřenku v předvečer narozenin alespoň na program v překvapivých prostorách kutnohorské evangelické fary.  

Zvolím černé punčochy i šaty, růžovomodrý make-up, choker a kvůli dysforii z vlasů kšiltovku. Sestřenka se ohákne do oblečků s motivy pralesní džungle, rosniček & leopardů tzv. na Dana Nekonečného.

Hned v zahradě potkám dvě spřízněné transies, které nás obdarují kondomy s nálepkami „koudelníkův sin“. Jednomu umělectvu dorazí třígenerační rodinka a následuje vernisáž obrazů z ranku queer zoologie, kde nemůže chybět ani klaun očkatý – ryba, která mj. dokáže změnit své pohlaví (což nám v pohádce Hledá se Nemo zatajili). Pod křížem ve farní místnosti naváže přednáška o trans* historii, v níž je řeč o nejznámějším československém intersex sportovci Zdeňku Koubkovi nebo třeba o tom, jak se první mužské hormony vydělovaly z hektolitrů moči berlínských vězňů a policistů.

Sestřenku to baví, ale musí se vypařit trochu dřív než já; pridové osazenstvo se rozloučí s farářem a jde ještě na skleničku. Jednu si s nimi dám, než vyjdu pěšky k chatě přes dvě vesnice, abych stihla tetu před večerkou (ostatní přijedou až zítra).

Stmívá se, punčochy se mi zadírají mezi prsty, nikde nikdo od hřbitova dál, jen rozlehlé jabloňové sady, pole a remízky, kudy jsem šla v minulosti tolikrát – z chaty k Barboře a zase zpátky tmou, cizinka osamělá.

Ale teď se z Hory vracím poprvé jako ta, která někam patří. Která se nemusí ukrývat jak bába pod kořenem. Která má v píči.

A o tom pro mě pridy jsou. Vzpoura klaunů očkatých proti pohodové pixarovce.

Předchozí díl „Ani panna, ani orel“ je k přečtení zde.