Osmého dne bůh rozlámal ženu a muže a stvořil z nich auto

Stanislav Biler
11. 5. 2019

Většinu otázek si klademe špatně. Třeba když se ptáme, proč je ve městech tak málo přechodů. Měli bychom se ptát, proč je v nich tolik aut, že vůbec potřebujeme přechody. Proč jsou silnice natolik nebezpečné, že k jejich zdolání potřebujeme speciálně vyhrazený prostor?

                                                                                                                                 © Nikolas Petrlík

 Automobilová doprava se v naší části světa stala modlou, které je podřízený lidský život. V Brně byla například po roční rekonstrukci otevřena dvoukilometrová cesta Údolní, aniž by na těchto dvou kilometrech vznikl jediný přechod. Jak je možné, že se někdo nestydí něco takového vůbec vyprojektovat? A někdo jiný zaplatit? A další zase s velkou slávou otevřít? Proč musí lidé vůbec prosit a žadonit, aby se někdo zabýval takovou samozřejmostí, jako jsou přechody? Musí snad lidé prosit, aby byly silnice sjízdné pro auta? Nemusí, protože silnice pro auta a parkovací místa pro auta  jsou prioritou při každé stavbě i přestavbě. Jako by ve městech žila auta, a nikoli lidé. 

 

Dokonalé přechody
Když vznikaly nové normy pro přechody pro chodce, byly vedeny snahou zajistit jejich větší bezpečnost. Idea byla stavět přechody, které budou lepší než stávající. Nicméně praxe brzy ukázala, že nejbezpečnější přechod je ten, který neexistuje. Pouze na přechodu, na který nevstoupíte, se vám nikdy nic nestane. 

Například na stránkách dopravního inspektorátu Prostějova se píše: “V České republice ve srovnání s vyspělou Evropou je poměrně vysoká dopravní nehodovost na přechodech pro chodce.” A tak zatímco hloupí Evropané omezují auta a staví bezpečné přechody, u nás tento problém řešíme rušením přechodů. Až zmizí poslední přechod v zemi, zmizí také nehodovost na přechodech. 

Ředitelství dopravní policie proto zadalo svým podřízeným složkám, aby prověřily vhodnost stávajících přechodů. Na stránkách zmíněného inspektorátu se tak dozvíte: “Je lepší mít méně přechodů a dokonale vybavených, než více přechodů a špatně zajištěných.”

Jak ví každý idealista, k dokonalosti se lze pouze přibližovat, ale nikdy jí nelze dosáhnout. Policie vzala tuto tezi doslova a rozhodla se nedokonalost vymýtit. Než mít nedokonalý přechod, to raději žádný. Staré přechody jsou rušeny po celé republice a nové jen obtížně získávají povolení. Odbory dopravy se sice stanoviskem policie řídit nemusí, ale v zemi, kde nikdo nechce nést za nic odpovědnost, je takové jednání ojedinělé. Zvlášť když tyto posty často okupují nadšení motoristé, kteří kdyby mohli, tak nejdou pěšky ani na záchod. Přitom stačí problém otočit a už se z toalety nejspíš nikdy nevrátí.

 

Dokonalý svět
Manévr dopravních policistů je zvráceným alibismem a morálním hazardem. Odstraněním přechodů nezaniká potřeba lidí zdolat cestu, ale nahání je přímo mezi auta. Mimo přechod už chodec nemá přednost, a tak se v provozu ocitá zcela bezbranný vůči dvoutunovým vozidlům. Že se tak děje, není důsledek přírodního úkazu. Je to důsledek konkrétního rozhodnutí konkrétních lidí, kteří se tak dopouštějí obecného ohrožení. 

Místo aby řešili řidiče, kteří srážejí chodce na přechodech, nařídí odstranění přechodů. Máme štěstí, že jejich pravomoci nejsou širší. Občas se třeba stane, že si opilý myslivec splete houbaře se zajícem a nebohého návštěvníka lesa postřelí, či rovnou zabije. V logice dopraváků by se celý problém vyřešil tím, že by se zakázal lidem vstup do lesa, aby myslivcům v jejich střelbě na náhodné cíle nikdo nepřekážel. 

 

Zlatá střední cesta
Naše silnice jsou natolik nebezpečné, že na nich nemohou být dokonce ani přechody pro chodce. Trvejme tedy na dokonalosti. Bez kompromisů. Než mít nebezpečné silnice, to raději žádné. Pokud není policie schopna uchránit chodce před řidiči aut, pak musíme auta zakázat. Stejně jako dopravní policii, myslivce a rakovinu.

Nicméně nejsem takový excentrický radikál jako naši dopraváci. Navrhuji proto umírněnou zlatou střední cestu. Centristické řešení plné kompromisů pro každého. Udělejme ze všech měst pěší zóny, ve kterých nebudou chodci štvanou zvěří. Pak se můžeme bavit o možných výjimkách pro některá auta. Jinak policii a strejdy z odborů dopravy českých měst k žádné smysluplné aktivitě nevyburcujeme. Jinak se budeme ve městech dále dusit v exhalacích a modlit se u krajnice, aby nás bůh přenesl živé a zdravé na druhou stranu cesty. 

Stanislav Biler (*1982) je český spisovatel, sociolog, vlastenec a cestovatel. Narodil se v podhůří Nízkého Jeseníku. Publikuje analýzy a komentáře v českých médiích. V roce 2017 mu vyšla v průvodci To je Brno kapitola o vybraných vesnicích jižní Moravy a ve stejném roce pak kniha Nejlepší kandidát. V minulosti pracoval jako dělník, výzkumník, pracovník call centra nebo televizní dramaturg. Žije v Brně, ale rád by žil někde jinde.


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít