Sklízíme, co jsme zaseli. Liberálové, církev a vítězství konzervativců v Polsku

Mělo to být tak pěkné… V 90. letech, po rozpadu Sovětského bloku, byly Polsko a další země našeho regionu vyzdvihovány jako příklad úspěšné demokratizace a výstavby liberální společnosti. Nad tím, že se nám podařilo vytvořit demokracii a zároveň zavést kapitalismus, což z mnoha důvodů vypadalo jako nemožné, panovalo nadšení. Zideologizovaní a stále méně pronikaví myslitelé, jako například Francis Fukuyama, dokonce tvrdili, že jiná alternativa než svazek volného trhu s parlamentní demokracií neexistuje. Úspěšné připojení značné části východního bloku k Evropské unii tyto optimistické názory zdánlivě potvrdilo. Po deseti letech členství v EU však polská společnost ukázala kromě rostoucích ekonomických ukazatelů také svou znepokojivou tvář: na vlně nenávisti k přistěhovalcům a následné radikalizaci vyhrálo parlamentní volby Právo a spravedlnost, konzervativně-populistická formace jdoucí výrazně proti proudu modernizačně-liberálních změn. A co více, PiS nejenže získalo parlamentní většinu – což bylo samo o sobě v nejnovějších dějinách Polska nevídané – ale vyhrálo i závod o prezidentské křeslo, což znamenalo, že poprvé od roku 1989 držela veškerou vládu v zemi v rukou jedna jediná strana. Jak se to mohlo stát? Šlo snad o iracionální výbuch barbarství? Jaké důsledky to mělo pro proces liberalizace a modernizace v Polsku? 

Zahanbení a poučení  

Tento obrat, stejně jako většina společenských procesů obecně, se dá pochopit z historické perspektivy. Na počátku 90. let prošlo Polsko nesmírně brutální a bezohlednou neoliberální hospodářskou transformací. Byla mnohem tvrdší než proces, který se ve stejné době odehrál například v Česku. Dosvědčují to ukazatele společenské nerovnosti, jejichž analýzu nedávno provedli ekonomové a ekonomky z World Inequality Lab. Vyplynulo z nich, že Polsko je zemí s největší nerovností v celé Unii: nejbohatších 10 % společnosti ovládá 40 % zdrojů. To, co se stalo v Polsku, se v rámci nejnovějších evropských dějin dá srovnat snad jen s osudem Řecka po roce 2014, jenže ani toto srovnání neodpovídá měřítku obecné devastace, k níž v Polsku během poslední dekády došlo. Za velmi krátkou dobu tu čtyřikrát vzrostla nezaměstnanost, až se nakonec vyšplhala na 25 %. Pro podrobnou analýzu tohoto procesu tu není prostor, zájemci ji však mohou nalézt například v knihách skvělého polského ekonoma Tadeusze Kowalika. Stačí poznamenat, že za model, který umožnil dosáhnout relativně dobrých makroekonomických ukazatelů, především růstu HDP, zaplatila společnost obrovskou cenu. Co je ještě horší, tato cena byla z třídního hlediska rozložena nesmírně nespravedlivě. Lidé, kteří v 90. letech vlastnili kapitál v jakékoli podobě, ať už materiální, tedy jakožto peníze, nebo symbolické, tedy disponovali znalostí jazyků nebo přístupu k trhu práce ve větších městech, čili víceméně horních 20–30 % společnosti, na těchto změnách bezpochyby získali. Získali možnost vydělávat, cestovat, realizovat se v zajímavé práci. Osud nižších tříd byl bohužel zcela opačný: zaplatili za transformaci obrovskou existenční cenu: ztratili práci a podlehli společenské marginalizaci, která jim fakticky znemožnila užívat si svobody, jakou jim poskytoval nový systém. Protože jaký užitek může mít z neomezeného cestování po Schengenské zóně ten, kdo nemá ani na jízdenku do nejbližšího velkého města a nemluví žádným cizím jazykem? Těchto 20–30 % nejhůř situovaných segmentů polské společnosti přišlo o stabilitu, kterou jim poskytoval ancien régime, aniž by mohli využít možnosti, které nabízel režim nový. Mezi nimi se pohybovalo něco, co by se dalo při velké snaze nazvat „střední třídou“, ačkoli sociometrické ukazatelé naznačují, že bychom o této skupině měli mluvit spíše jako o drobném měšťanstvu. Tito lidé zaměnili staré problémy za nové: nedostatek specializovaného vybavení v nemocnicích vystřídalo několikaleté čekání na zákrok (tento problém nemají bohatší, kteří si zaplatí pobyt na soukromé klinice), nemožnost pořídit si auto vyměnili za stání v několikahodinových zácpách a dýchání zplodin, vypouštěných staršími vozy, masově dováženými z Německa, dvacetileté čekání na přidělení bydlení za hypotéku splácenou po zbytek života a někdy požírající i polovinu příjmů. 

K těmto z větší míry materiálním problémům je třeba připočítat i symbolické ponížení, které musely nižší třídy polské společnosti snášet od paternalistických elit, které jim opakovaly, že se mají vzdát identity homo sovieticus. Právě tak nazýval lidi, kteří si v novém systému nedokážou poradit, kněz a filosof Józef Tischner. Sociolog Piotr Sztompka zase mluvil o „nutnosti získat civilizační návyky“, čímž naznačoval, že lidé, kteří se nedokázali novému systému přizpůsobit, jsou necivilizovaní, a tudíž barbaři. Uvnitř polské společnosti tak vzniklo cosi, co připomíná kvazikoloniální vztah dominance a podřízenosti, v němž polské elity, dobře zakořeněné v symbolických kosmopolitních obězích, materiálních i symbolických, dávali najevo svou nadřazenost nad nižšími třídami a při tom je pacifikovali pomocí strategie věčného zahanbování a poučování o nutnosti kulturního přizpůsobení. 

Elysejský palác by už byl ohořelou troskou 

Za svůj politický úspěch vděčí polská konzervativně-populistická uskupení oběma skupinám: nižší třídě, stejně jako nižší střední třídě. Voliče a voličky PiS najdeme pochopitelně v každé společenské třídě, avšak mezi místem v třídní struktuře společnosti a politickými volbami je jasná souvztažnost: chudší lidé a lidé žijící na venkově nebo maloměstě volí spíše konzervativní populisty, kdežto bohatší obyvatelé velkých měst častěji volí liberály. Právo a spravedlnost je tudíž mimořádně šikovné v obsluze skupin, které jsou hůře situované, ať už z hlediska materiálního (bída) nebo symbolického (nedostatek uznání): chudým zajistilo pro ně tak důležité sociální zabezpečení, tedy přídavek na děti nazývaný 500+, což je první výrazný redistribuční mechanismus, který byl v Polsku po roce 1989 zaveden. Drobným měšťanům, kteří si během minulé dekády trochu přilepšili, nabídlo PiS zase diskurs hrdosti zabalený do patriotického sloganu „Polsko konečně povstává z kolen“. Ve zkratce: strana, která Polsko řídí, dala lidem, kteří byli od 90. let systematicky vyobcovaní, z čeho žít a na co být hrdí. Zajistit to nebyla schopna ani „levice“, která navazovala na dědictví Polské sjednocené dělnické strany, ani neoliberálové z Platformy Obywacielske (strana Donalda Tuska). Právě proto se podpora PiS systematicky drží na úrovni 30 – 40%, tedy přibližně na úrovni výsledků voleb z roku 2015. Nezměnily to ani protesty Výboru na obranu demokracie, ani rozpory kolem řady systémových reforem, ani intervence Evropské komise. Voličky a voličky uskupení kolem Jaroslawa Kaczyńského nepovažují tyto záležitosti, jež řeší zmíněné výbory a instituce, za nijak důležité pro svůj osud, a místo toho oceňují, co pro ně vláda PiS udělala. Není čemu se divit, protože co je tak překvapivého na skutečnosti, že někdo nechce bránit formální rámec systému, který po dekády schvaloval jeho/její zneužívání jakožto prekariátu a jeho/její ponížení jakožto barbara, který se nedokázal přizpůsobit civilizaci? 

Populistická vzpoura nižších tříd není vůbec ničím novým. V roce 1990 docela neznámý populista Stan Tymiński získal v prezidentských volbách víc hlasů než Tadeusz Mazowiecki – ikona intelektuální opozice 80. let a první premiér demokratického Polska. Tymiński byl něčím na způsob našeho Donalda Trumpa: konzervativní podnikatel z polské menšiny v Kanadě, který kritizoval poměry ve vládě, holdoval konspiračním teoriím a vystupoval jako mluvčí lidových tříd, všem sliboval urychlené zlepšení situace a zároveň se chlubil vlastním materiálním úspěchem. V prezidentských volbách získal 25 %. V roce 1991 se objevila Sebeobrana, strana, která artikulovala hněv nižších tříd, vyvolanýnespravedlnostmi transformace. Vedl ji Andrzej Lepper, charizmatický lidový tribun, jehož polské elity zavrhly. A právě Lepper a Sebeobrana v letech 2005–2007 sestavili s Jaroslawem Kaczyńskim první koalici s PiS. Je pravda, že se u vlády udržela jen dva roky a potom padla v důsledku vnitřních konfliktů, byl to nicméně přelomový okamžik, protože právě v tu chvíli PiS pohltil elektorát Sebeobrany a z klasické konzervativní strany se přerodil do strany konzervativně-populistické, jakou je dnes. 

A proto, nehledě na to, co si myslí liberální střed společenského diskursu v Polsku, reprezentované deníkem Gazeta Wyborcza, nebyla populistická revolta z roku 2015 zdaleka tak nečekaná; vedla k ní řada problémů kumulujících se po desetiletí. Překvapivé je spíše to, že polská společnost tak dlouho a trpělivě snášela neoliberální muka. Kdyby se například to, co se dělo v Polsku v devadesátých letech, stalo ve Francii, Elysejský palác by dnes byl jen ohořelou troskou. Poláci a Polky vytrvali ve víře v liberální sliby tak dlouho, protože to odpovídalo jejich tužbám stát se plnoprávnými, bohatými a respektovanými obyvateli evropského společenství. Anebo věřili, se to podaří přinejmenším jejich dětem. Když se pak po dvou a půl dekádách odříkání a po více než deseti letech členství v EU ukázalo, že sami nemohou s ničím z toho počítat a jejich děti čeká nanejvýše tak zářná kariéra v nějakém londýnském hotelu, ovšem s hadrem v ruce, nevydrželi a vybrali si jiné, populistické sliby. Je z mnoha hledisek nepřijatelný – xenofobní, zpátečnický a mizogynní. Liberální střed si to může vyčítat jen sám sobě, protože kriticko-progresivní kruhy na nespravedlnosti neoliberální globalizace a problémy, které rodí, upozorňovaly nejméně od roku 2000. (Neo)liberálové nicméně raději opakovali, že „socialismus skončil gulagy“ a že „sociální stát si nemůžeme dovolit“. Co už, nechtěli jste Marxe, máme Kyczyńského s Kukizem. Tu l´as voulu, Georges Dandin, jak by řekl Molière. 

Církev, která nevěří v desatero 

Často se zdůrazňuje, jak velkou roli odehrálo v konzervativně-populistické mobilizaci, především v Polsku, náboženství a katolická církev. Tato diagnóza je formálně správná, avšak podstatu problému, který v Polsku s církví máme, odráží jen nepřesně. Církev samozřejmě hraje ve zdejším politickém životě obrovskou roli, důležitější je nicméně způsob, kterým formuje – či spíše deformuje –  étos svého průměrného člena. Předpokládá se, že církev je důležitou morální autoritou, jejíž nauka jde proti osvícenské etice emancipace jedince. To druhé je beze sporu pravda, církev nicméně pro nikoho v Polsku autoritou není. Od nikoho totiž nepožaduje nic kromě nenávisti k levici, feminismu, genderové teorii atd.  Rozhodně neposkytuje žádný mravní základ, který by měl cokoli společného s křesťanskou etikou, jejíž podstatou je podle Písma „nové přikázání“ milovat se navzájem. Další pro křesťanství důležité postuláty – milovat bližního svého jako sám sebe, nastavit druhou tvář, nerozlišovat mezi židem a Řekem, protože před Bohem jsou si všichni rovni – polská církev neprosazuje vůbec. Praktikuje místo toho nejhorší druh tolerance k libovolnému jednání, která – a církev je si toho vědoma – je podmínkou, chce-li si u sebe udržet své věrné: dělej si, co chceš – bij svoji ženu a děti, znečišťuj vzduch svým autem a kamny, v nichž pálíš své staré boty a plastové hračky, plýtvej vodou, týrej zvířata, nenáviď svého souseda, hajluj – hlavně abys v neděli přišel na mši, hodil na tác bankovku a poslal svoje dítě do hodiny náboženství. Hřešíš? Nevadí, člověk je přece slabý, tady je zpovědnice, kněz ti dá rozhřešení. 

Problémem Polska není církev v tom smyslu, že lidé věří v desatero, a proto nedokážou přijmout osvíceneckou cestu individuální emancipace. Polští katolíci jsou ve skutečnosti etickými nihilisty a cyniky: nevyznávají a nepraktikují žádný hodnotový systém a církev je poslední instituce, která by to chtěla jakkoli měnit, protože v tu chvíli by vlastní vyznavače poštvala proti sobě. Problémem Polska je systémový klerikalismus, tedy role náboženských institucí, se kterou lidé souhlasí, protože náboženství plní nejrůznější společenské funkce a poskytuje pocit rovnosti a jednoty. Člověk jde do kostela a klečí, přijde prezident Andrzej Duda a taky klečí, takže si můžeme říct, že jsme společnost, kde si jsou lidé podobní a navzájem rovni. Náboženství je úzce propojené s nejrůznějšími životními rituály: biřmováním, rodinnými oslavami, svátky, křty. Neexistují alternativní světské rituály, které by jim mohly konkurovat, a jak kdosi trefně poznamenal: chceš-li se něčeho zbavit, musíš to něčím nahradit. Polská společnost nikdy nedostala možnost si podobné světské alternativy vytvořit. A liberálové, kteří si katolickou církev předcházeli, protože se báli narazit a vykoledovat si před volbami klatbu biskupů, tomu nijak nepomohli. Jen máloco to ilustruje tak trefně jako životní dráha Donalda Tuska. Tento světlý obránce liberálních hodnot se stal premiérem v roce 2007 a hned nato uzavřel v kostele manželství se svou ženou, s níž byl sezdaný od 80. let, jen proto, aby si nevysloužil kritiku církevně-klerikálních kruhů. 

Budoucnost patří ženám 

Aby tento text nevyzněl příliš pesimisticky, rád bych ho skončil v pozitivním duchu. Vláda Práva a spravedlnosti vsadila na nekompromisní konfrontaci se svými protivníky a na tvrdé prosazování svých plánů bez ohledu na případný nesouhlas veřejnosti. Problematické na této strategii je, že mobilizuje obě strany. Proto můžeme pozorovat výrazné vychýlení diskurzu napravo, které nicméně doprovází nevídané probuzení progresivně-emancipačních snah. Prezident Andrzej Duda přizval vysoké církevní představitele ke každé veřejné události včetně třeba takového cvičení mladých gymnastek, na druhou stranu silně antiklerikální film Kler Wojciecha Smarzowského vidělo v Polsku pět miliónů diváků, tedy skoro stejný počet, jaký roku 2015 volil PiS. Průzkumy ukazují, že téměř dvě třetiny Polek a Poláků by uvítaly výrazné omezení financování církve z veřejného rozpočtu a více než polovina (přesně 52 %) si myslí, že hodiny náboženství nepatří do školy, nýbrž do kostela. 

Nejlépe však úroveň antiklerikální mobilizace ukázal Černý protest z roku 2016, kdy proti snaze zpřísnit protipotratový zákon, který je už ve své současné podobě jedním z nejrestriktivnějších v Evropské Unii, protestovaly doslova desítky tisíc lidí po celé zemi. Demonstrace ve Varšavě byla největším shromážděním lidí v historii demokratického Polska vůbec. Šlo o protest proti pozici církve ve společnosti, stejně jako proti konzervativnímu populismu s jeho proklamovanou mizogynií a odporem k emancipaci žen obecně. Reakční vzpoura proti emancipaci je spolu se vzpourou proti bídě a symbolickému nedocenění třetím důvodem pravicově-populistické vzpoury. Tato konfrontace nabývá podobných forem v nejrůznějších místech světa od Blízkého východu až po Spojené státy. 

Feministické hnutí se mi zdá nejdůležitější pozitivní tmelící silou, která polskou společnost proměňuje. Tyto proměny výrazně překračují otázky ženských práv, které samy o sobě nepochybně zasluhují naši bezpodmínečnou podporu. Průzkumy, které v Polsku prováděl Michał Balewicz, ukazují, že ženy mají ve většině případů otevřenější a tolerantnější pohled na svět než muži – méně často se chovají homofobně nebo xenofobně, mají vyšší toleranci k odlišnostem a vyšší schopnost tolerovat jiný hodnotový systém než svůj vlastní. Proto také posílení pozice žen ve společnosti bude podle všeho provázet přehodnocení všech vztahů, nikoli jen těch, které se týkají samotných žen. 

 Z hlediska uskutečnění feministických požadavků jsme pořád spíše na počátku než na konci války, síla a odhodlání feministického hnutí je však obrovská. Ačkoli ve všech společnostech jsou muži ve značně lepší pozici než ženy, situace mužského subjektu vypadá mnohem problematičtěji než situace subjektu ženského. Mluvíme-li o subjektových vzorcích, muži nemají nic, co by se dalo přirovnat k požadavkům feminismu. Jsou proto spíše v defenzívě – je toho hodně, co můžou ztratit, ale nevědí, čím by mohli v post-patriarchálním světě být. Proto nemají také žádnou vlastní progresivní kauzu, za kterou by mohli bojovat, sjednotit se kolem ní a projevovat si navzájem solidaritu, jako to činí ženy. To rodí strach a frustraci, které vedou k agresi a snaze navrátit za každou cenu vztahy, v nichž hráli muži dominující roli. Tato snaha naštěstí nebude úspěšná. Budoucnost bude buďto patřit ženám, anebo nebude vůbec.

Z polského originálu přeložila Marie Iljašenko.