Orfické myšlení

Naslepo, nekoncepčně, deštivě, slunečně, v poryvech, klimaticky.

Kráčím úzkou úvozovou stezkou, po kolena v blátě. Jsem vyčerpaný, ztěžka zvedám nohy. Nevidím cíl, vím jen, že musím projít. V pravé ruce svírám jakousi srolovanou kůži, snad svoji vlastní. Přicházím k obrovskému rozeklanému kořeni. Je celý pokrytý černou a mazlavou vrstvou bahna. Ve středu kořene vidím prohlubeň se slizkými vazkými stěnami, na jejímž dně se leskne odporně páchnoucí tekutina v zinkové barvě. Něco ve mně nebo mimo mě mi říká: Toto je pramen, z kterého pil Ježíš. Skláním se k prohlubni, ale nenapiji se. Pokračuji v cestě, a ta se náhle mění. Přecházím přes písečnou poušť k pásu lesa, který vidím před sebou.

Čí je to hlas? Čí jsou tato slova? Proč právě tento slovník a tón? Jsou to „moje“ slova? Existuje nějaké „moje“ slovo nebo „můj“ jazyk? Kdo mluví, když mluvím? Existuje nějaký způsob života, kterým bych se mohl přiléhavě vyjádřit? Je důležité „vyjádřit se“? Copak nejsem v každém okamžiku, zde, v tomto těle a v těchto podmínkách, někým jiným než jsem? Co má se mnou společného moje tvář, moje tělo? Proč bych se měl utvářet podle svých myšlenek, vášní a svého jednání a připodobňovat se jim, když všechno, co mě utvářelo, hnětlo a nějak před-určovalo, má se mnou tak málo společného? V žádném ze svých aspektů se nenacházím celý. Ať se na sebe dívám, z které strany chci, musím říct, že to nejsem já, totiž: jsem a nejsem zároveň.

Člověk realizuje a vyjadřuje sám sebe v podmínkách, které si nevybral, a je nucen nést plnou odpovědnost za někoho, kým se stal v rámci nutnosti volby z předem daných možností. Člověk se nakonec vždy někým stane, život už to zařídí. Tzv. dospělý člověk dobrovolně převezme veškerou odpovědnost za tento bídný kompromis. Jak říká Aleister Crowley, neexistuje špatná cesta. To je povzbuzující poznání. Člověk, lidský duch, je však nejaktivnější a nejvitálnější tam, kde vzdoruje.

Ale co o sobě kdo ví? Člověk je plný jiných lidí, přejatých a vyčtených názorů. Člověk je plný hlasů, které mu nepatří. Chytá se jich a hledá v nich sebepotvrzení, hledá v nich sebe. Tyto nevlastní myšlenky a životy řídí jeho já, orientují ho. Skládá z nich vlastní identitu, konstruuje sám sebe z použitého materiálu. Antonin Artaud mluvil o uhranutích. Jistě, člověk skutečně nachází sám sebe skrze hlasy jiných lidí, ale také jimi může být skutečně paralyzován. Není totiž nic těžšího než jít sám k sobě, hledat a najít skutečně vlastní hlas, vlastní jazyk, a nevytvořit si z něj přitom krunýř. Tyto otázky se však dnes nahlas nekladou – jako by nebylo třeba je nahlas vyslovovat, jako bychom tohle všechno měli už nějak za sebou. A přece: Jak často je přítomný a mnohdy i celý budoucí život křiven už jen tím, že se člověk narodil do určité rodiny, jak často a děsivě člověka deformují prožitá rodinná traumata nebo rané zkušenosti ze školního prostředí, trýznivé milostné vztahy, nějaké příkré slovo nebo dokonce mrtví? A jak často se náhle rozpadá zdánlivá soudržnost vnějšího světa, jak lehce někdy mizí pomyslná hranice mezi vnitřním a vnějším, jak často se člověk zbytečně děsí takové zkušenosti a buduje kolem sebe ochranný val, za kterým hýčká iluze o své (nenarozené!) osobnosti, o svém sebevědomí a své vlastní soběstačnosti.

Krize víry se v tomto světle ukazuje jako krize identity. Ale krizi víry může prožívat jen někdo, pro koho víra ještě něco znamená. Čemu dnes člověk věří? Co zavlažuje řečiště jeho života? Z jakých šťáv čerpá sílu jeho duch? Diskurzivní myšlení? Rozum a jeho důvody? Věda a její argumenty? Nic z toho nezabrání válce, ale může ji kdykoli vyvolat. Zvyšování a udržování tzv. životní úrovně na základě vědeckých paradigmat a ekonomické efektivity? Anebo revolta? Rimbaudovo seru na práci v parafrázi André Bretona, zaopatřeného synka z buržoazní rodiny, který se nikdy nemusel starat o práci a vlastní obživu; nebo Rimbaud, který se o práci prostě nestaral a zemřel udřený k smrti? Člověk je otázka a všechno na člověku je otázkou. Jde o to, nechtít odpověď.

Co by mohlo znamenat „myslet orficky“, nebo vůbec myslet? Co je vlastně myšlení? Procesuálnost a nehotovost bez vyústění s počátkem v každém bodě. Tvrzení a popírání tvrzeného. Aktivní popírání každého ustáleného a dokončeného tvaru. Tam, kde myšlení ústí v hotový a dokončený tvar, v „systém“, stává se dogmatem nebo ideologií a přestává být myšlením. Myslet znamená ničit dogmata. Myslet znamená prorážet kruh. Znamená to obrátit se proti všemu, co se předpokládá a co je dáno, proti všem aseptickým a vycíděným pravdám, které jsou před člověka kladeny jako samozřejmé předpoklady. Myslet už znamená myslet orficky – nesmířit se s předem danými fosilními systémy umrtvujícími nejvlastnější zpěv jsoucna. 

Orfeus – lyrik, před jehož lyrou tichne lidský hlas a sklání se veškerá příroda, protože v Orfeově lyře jsou komplexně a násobně tím, čím jsou a čím samostatně nikdy nemohou být. Orfeova lyra sceluje kosmos a kosmos sám se v ní poznává. Samotný vesmír nachází v Orfeově lyře svou tvář a současně ji ztrácí v extázi a vytržení, když dovoluje živému vstoupit do smrti a vystoupit zpět. Když Orfeus vstupuje mezi mrtvé a stává se mrtvým zaživa, jde o akt vzpoury. Je to vzpoura proti předem danému řádu, ale jen díky síle hlasu jeho lyry, který obsáhne komplexně nezkalený hlas veškerého života, se mu otevírají brány smrti a na vlastní kůži tak zakouší konečnost všech věcí. A i zde, v těchto posledních končinách všeho, hledá život, který miluje, a svou lyrou jej vydobývá ze smrti. Myslet orficky znamená zemřít, zřeknout se konvencí a pravidel, vstát z mrtvých a promluvit vlastním hlasem všeho a každé jednotlivé věci zvlášť. 

Friedrich Nietzsche, který se v závěru života podepisoval jako „Ukřižovaný“ a „Dionýsos“, mluví v jednom ze svých fragmentů o tomtéž: Kosmische empfinden – über mich und dich / Kosmické myšlení – přesahující „já“ a „ty“. Takové myšlení je popřením subjekt-objektového vnímání, osobních zájmů a prospěchářství. Takové myšlení nemá tradici v západním myšlenkovém světě. Zdánlivé polarity „já“ a „ty“ jsou v takovém myšlení už obsaženy, už nejsou polaritami. Myslet kosmicky znamená myslet člověka spolu s celkem univerza. Myslet člověka jako součást celku vesmíru, nikoli jako opuštěné hovínko na jeho okraji. Myslet člověka jinak než jako výsledek rovnice, jinak než jako produkt rodiny, vzdělávacího systému nebo společenských struktur. Myslet v tomto smyslu svobodně – myslet tím, kdo mně dává hlas, tím druhým, který přesahuje a který současně vždy byl a bude mnou. Myslet sám sebe svým větším, kosmičtějším Já proti tomu malému ego-killerovi, se kterým je každý člověk nucen se ztotožňovat. 

Když jsem byl dítě asi sedmileté, bylo jednou z mých oblíbených her představovat si sama sebe jako postavu nějakého neznámého románového příběhu. Prožité situace a dny jsem ve své mysli dělil a seskupoval do kapitol a dával jim názvy. Těšil jsem se na každý další den – jaký asi bude? Jako bych měl v sobě ještě někoho jiného… jako by někde za mým já bylo ještě jedno Já, které už ve mně je vepsáno a které zároveň každou vteřinou „píšu“… Nejsem tentýž a přece jsem totožný… Co je to za zkušenost? 

Mé Já je vždy („nad“ já) přítomné a současně budoucností já. Já jsem ten druhý, jako budoucí, který mě již umožnil, říká filosof Jochen Kirchhoff. Myslet sám sebe svým kosmičtějším Já znamená myslet nejprve proti sobě a proti systému kategorií a škatulek, do kterých jsme nuceni se vtěsnat, abychom vůbec mohli být sociálními bytostmi. Myslet kosmicky se v daných podmínkách jeví jako něco nemožného, nepříčetného, přestože jiné myšlení vlastně neexistuje. Soudobá realita často přitom budí dojem, že konvence jsou jednou provždy vyřízeny. Zdá se, že být s nimi v konfliktu je bojem s větrnými mlýny. Zdá se, že téměř vše je přípustné a možné, ale zkusí-li člověk například empiricky popřít něco tak zdánlivě samozřejmého, jako je rozdíl mezi vnějškem a vnitřkem, a vůbec opatrně zpochybnit jakoukoli zdánlivě samozřejmou pravdu, nebo prostě jen klopýtne a nezáměrně dočasně vykolejí, narazí na možná implicitní, ale tvrdý a všeobecný předpoklad, že konflikt jako takový je neproduktivní, nekonstruktivní, archaický a v obecné shodě jaksi mlčenlivě zapovězený.

Jak v takových podmínkách zní Orfeova lyra? Čím je báseň v takové atmosféře? Je velkým Ne předem daným podmínkám, je velkým Ne vždy předem hotovému světu, je prasklinou na uzavřeném krunýři. Je vyhlášením válečného stavu, vzniká z nesmiřitelnosti, je konfliktní trhlinou všude, kde panuje všeobecná shoda, a společnou řeč hledá teprve tam, kde panuje všeobecný válečný stav. Je vždy nejprve proti všemu, co je předem dané. Je kmotrou nemožného v každé situaci, zapomíná na příčetnost, protože příčetnost teprve vždy znovu vynalézá, ostatně jako celou kulturu. Její autor ví, že teprve na hranici sebe sama může cítit skutečnou kvalitu vlastní lidskosti. Vždyť jak by se vůbec mohlo kosmické myšlení, kosmické vědomí, neproblematicky vtěsnat a adaptovat se svou Orfeovou písní do tak úzkých mantinelů, jaké má společnost v každé době pro člověka předpřipraveny? 

Systém se v zásadě nezměnil. Například ten stroj, který tiše a permanentně přede uvnitř stěn blázince v románu „Vyhoďme ho z kola ven“; stroj, který z lidí vyrábí „lidské zdroje“ a používá je jako instrument pro svá soukolí; systém, který každého a všechno funkcionalizuje, nezmizel. V 60. letech 20. století tehdejší revoltující mládež poodhalila jeho zrůdnost, ale nepodařilo se jí ho ani zpomalit. Systém přežil revoltující mládež a ochočil si ji. Nabral sílu z její vitality a běží dál, dynamičtěji a chytřeji. Stal se méně viditelným, stal se nenápadným a dokonce svůdným. Změnily se kulisy a technologie, nikoli princip – je to stále ten starý stroj, který o sobě tvrdí, že nemá žádný vnějšek, žádnou alternativu; a stále vyrábí blázny a zločince z těch, kteří poukazují na jeho okraje. A jestli se dnes někdy tu a tam ve svých krizových chvílích ukáže ve své pravé podobě, tak pouze bezděky kvůli nabývajícímu objemu vedlejších nákladů svého fungování, který už nelze přehlédnout. V takovém systému je ovšem málem každý člověk Orfeem, ale také zločincem a bláznem. 

Tabula rasa: Pochopit, že je třeba zničit se. Nikoli uchovávat, ale zničit! Je nutné zemřít v životě více než jednou. Ještě ses nenarodil. Abys mohl začít, musíš skončit – kvůli sobě samému. Kdo si nikdy aspoň jednou neprokázal tuto laskavost, nebyl nikdy člověkem. Čím víc je člověk zakořeněný v životě vnuceném někým jiným a v jeho strukturách, čím víc se s ním ztotožní, tím víc se sám sobě vzdaluje, tím víc sám sebe mrzačí. Je třeba zničit sám sebe už během života a život tím teprve umožnit. Je třeba se o to pokusit aspoň jednou – vědomě se narodit. Pokusit se o vědomou distanci od všeho, s čím jsem dosud ztotožňoval sám sebe a na čem jsem zakládal svou identitu. Dopřát si tu bolest a utrpení z rozrušení modelů a vzorců, které se dosud podílely na mé sebedefinici, a skrze tuto bolest přinášející sebeproměnu zahlédnout alespoň možnost toho, kým skutečně jsem a kým jsem vždy byl. Zabij tu smrt, kterou tě zformovali a ke které tě vychovali. Znič se a objev sám sebe. Poznávat sám sebe znamená sám sebe ničit. Ničit konstrukci stavěnou kvůli přežití, které jsi zaměnil za život.

Tabula rasa. Všechno znovu: tmu, jakýkoli obraz, jakýkoli oheň, jakýkoli tvar, jakoukoli vlhkost, jakoukoli hudbu, situaci, stav, polohu, pohyb. Znovu slunce, znovu měsíc, znovu krev, znovu dým, znovu boty, záhyb na sukni, jakýkoli stín, úsměv, dotyk… Všechny látky jsou chutné, nic není dost malé, nic není dost obyčejné.