Občané proti Židům: (dis)kontinuita „židovské otázky“ po Mnichovu

O „rychlé vyřízení židovské otázky z důvodu umožnění vlastní existence“ vládu Česko-Slovenské republiky žádal v lednu 1939 JUDr. Jaroslav Novák z Plzně. Ve svém městě, uváděl tento kandidát advokacie, nemá za současných podmínek, kdy již nejsou zapisováni noví advokáti, téměř možnost založit vlastní kancelář. Jeho osobní profesní trápení však mělo být životně důležité pro celý český národ: vždyť „po smutných událostech poslední doby, přivoděných […] nespolehlivostí a neloyalitou menšin, má a musí [vláda] míti vrcholný zájem na tom, aby tato důležitá stavovská složka národa byla ovládána a byla v rukou ryze českých, státně spolehlivých…“ Ze 68 plzeňských advokátů prý alespoň polovinu tvořili Židé: jak je možné, že zatímco spolehlivý Čech a plzeňský rodák si nemůže založit existenci, je advokacie obsazena přivandrovalými „příslušníky nespolehlivé menšiny židovské, kteří s rodným mým městem nikdy nesrostli“?

Novákova naléhavá žádost o „nekompromisní řešení“ byla jednou z mnoha podobných petic, jež si za druhé republiky kladly za cíl vyloučit Židy z profesního a veřejného života a symbolicky z národa. Omezení činnosti Židů požadovala sdružení právníků – například Jednota československých advokátů vylučovala své židovské členy, kteří údajně nemohli doložit svou národní spolehlivost. Podobně se chovaly i profesní organizace lékařů nebo inženýrů. Rezoluce České obce sokolské k „židovské otázce“ pak navrhovala vynucený odchod Židů, kteří se přistěhovali od roku 1914 nebo kteří se při sčítání lidu v roce 1930 nepřihlásili k československé národnosti. Ti měli odejít „do zemí těch národů, k nimž se roku 1930 dobrovolně přihlásili“.

13. prosince 1938 pak vládní prohlášení Beranova kabinetu vyjádřilo potřebu „řešit otázku židovskou“ a tajnosnubně dodávalo: „Poměr státu k těm židům, kteří jsou již dlouho usazeni na území republiky a kteří mají pozitivní vztah k potřebám státu a jeho národů, nebude nepřátelský.“ Ve skutečnosti se jednalo o pozměněnou verzi původního návrhu, která byla rozředěna a oslabena z obav o úspěch jednání o britsko-francouzskou půjčku. Nacistické Německo na druhou stranu využívalo „židovskou otázku“ pro nátlak na oslabené druhorepublikové Československo. Když ministr zahraničí František Chvalkovský navštívil v lednu 1939 Berlín, byl vystaven tirádám nacistického ministra zahraničí Joachima von Ribbentropa a Adolfa Hitlera, kteří obviňovali česko-slovenskou vládu, že se nedostatečně očistila od židovského vlivu a dědictví první republiky. Nová vláda a ministerstva začala, pod vlivem domácího antisemitismu i kvůli nacistickému nátlaku, urychleně připravovat osnovy protižidovských zákonů. 27. ledna 1939 pak přijala nařízení o odstranění Židů ze státní služby a nařízení, podle nějž museli všichni „cizinci, pokud byli emigranty“, ve lhůtě od jednoho do šesti měsíců opustit československé území.

Za druhé republiky se Česko-Slovensko přiřadilo ke středo- a východoevropským zemím, v nichž nacionalistické autoritativní režimy od 20. let, ale zejména v letech 30., vyprazdňovaly podstatu parlamentární demokracie a prosazovaly antisemitskou politiku. V Maďarsku například od počátku 20. let platil tzv. numerus clausus pro židovské studenty, snižující jejich počet stanovením maximálního podílu na vysokých školách. V Polsku nacionalističtí studenti vytlačovali židovské studenty do tzv. židovských lavic, často za použití násilí. 

Dramatický nárůst nacionalistických vášní a antisemitismu po Mnichovu je dnes již dobře známý. Během několika dní se změnila nálada ve společnosti: odhodlání mobilizace a pozitivního nacionalismu nahradilo zklamání a hledání viníků. Antisemitismus, dosud na okraji mediálního a politického prostoru, se s nečekanou rychlostí stal jedním z dominantních témat, jež nebylo vyhrazeno jen radikálním profašistickým uskupením. 

Otázky však zůstávají nad interpretací a zařazením tohoto rychlého posunu: často se zdá, jako by šlo pouze o jakousi odbočku, kterou můžeme uzávorkovat do krátkého období frustrované druhé republiky či zdůvodnit nacistickým tlakem. Mnohem méně hovoříme o kontinuitách a dlouhodobých trendech sahajících hlouběji ke kořenům československého národního státu. I když šok z mnichovského ponížení, z vynuceného odstoupení pohraničí nacistickému Německu a z pohraničních uprchlíků byl bezprostředním podnětem pro antisemitismus druhé republiky, není možné jej zcela vydělit do kapsle několika měsíců druhé republiky. 

Země nikoho 

Hlubší návaznosti, stejně jako dramatickou změnu lze dobře ukázat na souvislosti mezi uprchlíky, jejich odmítáním a občanstvím. Po mnichovské dohodě uteklo z pohraničí do vnitrozemí českých zemí kolem dvou set tisíc československých občanů, kteří se obávali pronásledování kvůli svému jazyku, protinacistickému politickém přesvědčení či židovskému původu. Fotografie rodin táhnoucích skromné zbytky majetku na zádech, vozících či v dětských kočárcích se vryly do českého historického vědomí. Méně je ale známo, že soucit vůči těmto nešťastným lidem byl měřen nerovnoměrně, v závislosti na jejich etnicitě. 

Odmítání židovských uprchlíků bylo nejlépe zřejmé po nacistickém pogromu 9.–11. listopadu 1938, během nějž byly vypalovány synagogy, ničeny „židovské“ obchody a židovští muži byli odvlékáni do koncentračních táborů. Tzv. „křišťálová noc“ měla ukázat, že Židé nepatří do nacistického rasového společenství, Volksgemeinschaft. Tisíce Židů, kteří ještě v pohraničí žili, utíkali často v panice a bez jakéhokoli do majetku nebo byli místními oddíly SA násilím vykazováni. Tzv. Sudety pak zůstaly prakticky „očištěné“ od Židů. Československé úřady na tuto ukázku nacistického rasismu a brutality reagovaly příkazem k uzavření nové hranice pro židovské uprchlíky. 

Československo-německá demarkační čára se tak stala místem lidských tragédií. Na mnoha místech skupiny uprchlíků, které nemohly ani do vnitrozemí, ani zpět, přežívaly u cesty, na poli a bydleli v improvizovaných stanech – to vše v chladném listopadovém počasí. Právě země nikoho se v roce 1938 stávala skutečným „domovem“ pro Židy vyháněné z nacistického Německa i dalších zemí střední Evropy. „Žid Walter Kohn a jeho konkubina Františka Friedová, kteří byli vystěhováni z Nečtin na naše území, dosud se nacházejí na silnici u říšskoněmec. celní závory,“ hlásil například okresní hejtman v Kralovicích v polovině listopadu a popisoval, jak němečtí pohraničníci proti vůli majitelů složili majetek židovských uprchlíků naložený na voze do příkopu vedle cesty, mezi hraničními závorami. Když českoslovenští pohraničníci protestovali, odpovídali jim jejich německé protějšky, že „říš. něm. vláda neuznává žádného státního občanství židovských příslušníků a tyto považuje za cizozemce bez ohledu, zda jsou příslušní do zabraného území neb ne“.

Uzavření hranic pro židovské uprchlíky ovšem nezačalo s mnichovskou dohodou: naopak, relativní tolerance první republiky se začala vytrácet již kolem poloviny 30. let, kdy byli židovští běženci stále častěji považováni ne za uprchlíky, ale za hospodářské migranty – pochopitelně nechtěné. Se zhoršováním postavení Židů ve středovýchodní Evropě se vyhrocovaly i československé reakce: na počátku roku 1938 vláda v obavě z příchodu Židů (a komunistů) z Rumunska uzavřela hranici, i když téměř žádní takoví uprchlíci nepřicházeli. Ovšem po „anšlusu“, připojení Rakouska k nacistickému Německu v březnu 1938, hledaly tisíce uprchlíků, většinou židovských, v Československu útočiště. Již 11. března vydalo ministerstvo striktní zákaz vpouštět rakouské občany a v noci pohraničníci z Břeclavi vrátili vlak plný uprchlíků ohrožených na životě. Během jara a léta 1938 se jižní Morava a oblast, kde hranice vedla na řece Moravě a na Dunaji, měnila v lovnou: pohraničníci rutinně vraceli rakouské Židy.
Uzavření hranic pro židovské uprchlíky se v té době již stalo evropským standardem a Československo se nijak nelišilo od ostatních zemí. Je ovšem zřejmé, že takový postoj nelze uzávorkovat jen do doby zklamané druhé republiky. Po mnichovské dohodě československé úřady jen pokračovaly v uprchlické politice ustavené ještě na sklonku první republiky. Jediným, ale významným rozdílem bylo, že lidé přicházející na novou hranici ještě před pár dny byli a měli nárok zůstat československými občany. A právě základní charakteristiky občanství byly v této době ve hře: v kampaních proti „přivandrovalým“ Židům a židovským uprchlíkům z pohraničí.

Uprchlíci ve vlastní zemi 

27. ledna 1939 vydala vláda, z naléhavého podnětu ministra Jiřího Havelky (spoluzodpovědného za legislativní řešení „židovské otázky“), vládní nařízení s mocí zákona o revizi státního občanství. Ta se týkala lidí naturalizovaných po vzniku nezávislého Československa a dále těch, kteří utekli v roce 1938 z pohraničí; nevztahovala se ovšem na osoby, které byly považovány za Čechy, Slováky nebo Karpatorusíny. I když to nebylo  ve znění vládního nařízení výslovně uvedeno, z kontextu – ke kterému patřil i nátlak profesních organizací – bylo zřejmé, že jediným cílem je zbavit velkou část československých Židů občanství. A to se opravdu dělo: během jara a léta takto československé úřady odmítly uznat státní příslušnost všech Židů z pohraničí, kteří se nacházeli ve vnitrozemí Československa a chtěli se na základě smlouvy o opci mezi Československem a nacistickým Německem přihlásit jako Čechoslováci. Revize občanství byla paralelou fyzické země nikoho: Židé z pohraničí se stávali – přeneseně řečeno – občany země nikoho, lidmi bez státního občanství. Přispěla k rozmělnění rozdílu mezi občanem a cizincem – během tohoto procesu, který pokračoval v protektorátu, se z židovských občanů stávali uprchlíci ve vlastní zemi.

Podobně vypadala činnost Ústavu pro péči o uprchlíky, zřízeného v listopadu 1938. Tato instituce založená při Ministerstvu práce a sociální péče byla v mnoha ohledech revoluční: zatímco před rokem 1938 stát nepřijímal zodpovědnost za uprchlíky před nacismem, nyní jim pomáhal materiální podporou, stejně jako při hledání ubytování a zaměstnání. To se ale netýkalo židovských a německých uprchlíků z pohraničí: i přes částečnou pomoc se od nich očekávala především rychlá emigrace. Ředitel ústavu, Lev Zavřel, se podílel na jednáních o britsko-francouzské půjčce a finančním daru určeném zejména na vystěhování uprchlíků. Tlak západních velmocí na Československo mohl sice oslabit nejhrubší formy vylučování, neměnil ale nic na etnickém třídění uprchlíků a tlaku na odchod ze země.

Restriktivní, odmítavý přístup k uprchlíkům a politika založená na etnickém třídění přispívaly ke změně pojetí občanství směrem k jeho etnickému chápání. Jestliže nechtění židovští uprchlíci byli občané, pak bylo třeba změnit parametry občanství jako takového. Taková změna se ale nezastavila pouze u uprchlíků: již za první republiky byly kampaně proti židovským či židovsko-německým uprchlíkům také zástěrkou pro znejistění postavení vlastních, československých Židů. Odmítání židovských uprchlíků, kteří navíc měli četné rodinné i profesní vazby k ostatním československým Židům, tak přispívalo k erozi občanství Židů jako takových. Nenávistná propaganda proti židovským uprchlíkům navíc odkazovala na vznik Československa: po skončení první světové války byli v tisku, na schůzích a demonstracích odsuzováni „východní“ Židé, uprchlíci z Haliče a Bukoviny.  V této době charakteristické nejen sociálními problémy, ale také nejistotou ohledně hranic, občanství a postavení Československa v novém mezinárodním systému plnili tito židovští uprchlíci funkci protiobrazu občana v novém, národním státu.
Druhá republika zviditelnila základní problémy občanství v multietnickém národním státu a zásadně přispěla k vyloučení „menšin“ a prosazení etnocentrického chápání státní příslušnosti. Protižidovské požadavky, jako například žádost JUDr. Nováka, se proto netýkaly pouze Židů a židovských uprchlíků, ale prosazovaly také novou formu sounáležitosti v homogenním národním státu. 

Tato změna však nepřišla znenadání. Vrátily se „otázky“ příslušnosti k národu, které byly – na tématu Židů a jejich loajality – veřejně projednávány již v době vzniku Československa v roce 1918. I proto bylo možné tak rychlé prosazení antisemitismu jako příznaku snahy o národní jednotu a s ní spojeného očištění od všeho údajně cizího. Neméně důležitý je vliv tohoto vývoje na postavení „menšin“ ve znovuobnoveném Československu od roku 1945. Byť lze nelze automaticky srovnávat antisemitská opatření druhé republiky a poválečné nucené vysídlení, vyvolané i okupací českých zemí, bylo druhorepublikové občanství založené na etnicitě také významným krokem k poválečnému zbavení občanství Němců a Maďarů a etnické homogenizaci českých zemí.