Král Ubu v Maďarsku. Viktor Orbán a jeho „frontální útok“ na kulturu

Od nástupu Viktora Orbána k moci v roce 2010 jsou ve veřejné debatě v Maďarsku všudypřítomné metafory ze světa fotbalu a válečného umění. Denně jsou vedeny bitvy a dobývána velká vítězství. Ke známým obratům „orbánovské hantýrky“ patří výraz „frontální útok přes celé hřiště“. Tento „frontální útok“ je součástí maďarského každodenního života. Orbán a jeho lidé ho vedou proti celé společnosti. 

Útok na kulturu začal hned několik týdnů po nástupu druhé Orbánovy vlády. Nebyl v žádném případě nečekaný. Ochutnávku nabídla už v první Orbánova vláda a po místních volbách v roce 2006 ta města a obce, která ovládl Fidesz. 

Od kulturního boje k výměně elit 

Zatímco první vláda strany Fidesz si od kulturní scény slibovala uznání, po roce 2010 zvolil Orbán jiné metody. Otevřeně přiznávané řešení se jmenovalo „výměna elit“. Pod tímto heslem byla odstraněna myšlenková a politická nezávislost a v kultuře, stejně jako ve všech ostatních oblastech, byli do klíčových pozic obsazeni Orbánovi věrní. Jak poznamenal sociolog András Bozóki, nešlo už o kulturní boj, ale o boj proti kultuře. Ideologií, o niž se výměna elit opírala, byl antikomunismus, antiglobalismus a nikdy skutečně nedefinovaná „národní angažovanost“, která se manifestovala zejména v symbolické rovině.1 

Výměnu elit ohlásil Orbán už v roce 2009 ve svém projevu na každoročním „občanském pikniku“ strany Fidesz ve vesnici Kötcse u Balatonu, který už obsahoval všechny jeho zásadní kulturně politické představy pro volební boj v roce 2010.2 Byl by omyl vidět za touto výměnou elit jen ideologické motivy. V personální politice fideszovské vlády jde daleko více o moc a peníze. I proto Orbán tak spěchal, aby důležité pozice obsadil svými lidmi. 

Ústřední roli v Orbánově kulturní politice hraje Maďarská akademie umění, založená v roce 1992 dvaadvaceti umělci, kteří měli blízko k tehdy vládnoucí konzervativní straně Maďarské demokratické fórum. Původně šlo o soukromý spolek, zamýšlený jako protiváha vůči Széchenyiho akademii literatury a umění, založené v témže roce a podléhající Maďarské akademii věd. 

Ve Fideszem schválené nové ústavě z roku 2011 byl tento paralelní spolek povýšen na veřejnoprávní instituci. Fakticky se kvůli nové ústavě a dalším zákonům stala Maďarská akademie umění na dohlednou dobu nejvyšší instancí, která rozhoduje o rozdělování dotací v kultuře. V roce 2013 proti tomuto vývoji protestovala v otevřeném dopise celá řada umělců z Maďarska i dalších zemí.  

V důsledku změny statusu umělecké akademie získal uzavřený okruh rigidních konzervativců právo rozhodovat, kterým umělcům po celé zemi se budou rozdělovat subvence, platy, stipendia, státní ceny atd. Prezident akademie György Fekete, který byl za Kádárova režimu uznávaným designérem a po roce 1989 se nejprve angažoval v různých politických stranách, na sebe již brzy upozornil svými ultrakonzervativními názory a bezpodmínečnou loajalitou k Viktoru Orbánovi. Při svém nástupu do funkce v umělecké akademii se v roce 2010 jednoznačně vyslovil proti tomu, co považoval za „degenerované“ umění. „Kdo chce být členem akademie, musí smýšlet národně, musí milovat Maďarsko s jeho řečí i s jeho chybami a nepoškozovat ze zahraničí pověst země,“ zněla Feketem nově vytyčená směrnice. Prezident akademie vysloveně zalitoval, že „v zahraničí je i György Konrád považován za Maďara, navzdory tomu, co o nás říká“. 3 Fekete ohlásil, že umělci, „kteří Maďarsko ze zahraničí očerňují“, do budoucna pozbydou členství v akademii,4 pročež se také budou muset obejít bez tučného příplatku, který jejím členům přiznává stát. 

To vše bylo příliš dokonce i pro předsednictvo akademie. V roce 2013 (…) opustila akademii více než desítka členů, potom ale protesty proti prezidentovi opět utichly. Až v říjnu 2017 byl zvolen jeho umírněnější nástupce a Fekete od té doby zastává pozici čestného prezidenta. Že narážel na tak malý odpor, bylo způsobeno zejména tím, že navzdory hospodářské krizi odteklo už v roce 2012 ze státního rozpočtu do akademie 2,5 miliardy forintů a od té doby jde o částku několikanásobně vyšší. 

Ke kormidlu institucí 

Jednou z klíčových otázek Orbánovy vlády je kontrola kulturních institucí. Období 1998–2002 bylo příliš krátké a vládní většina příliš slabá na to, aby se tento záměr podařilo naplnit. V roce 2010 však Orbán jednal rychle a rozhodně. Muzea se sjednotila, Národní galerie se „začlenila“ do Muzea krásných umění, do čela budapešťské Státní opery jmenoval Orbán vládního pověřence, který se později stal jejím ředitelem. Národní divadlo bylo, podobně jako fotbalové stadiony, pro Orbána srdeční záležitostí. Novostavbu stačil slavnostně otevřít ještě v horké fázi předvolebního boje v březnu 2002 a po svém vítězství v roce 2010 ji chtěl zbavit „uzurpátora“  Róberta Alföldiho, kterého do vedoucí pozice obsadila socialistická vláda v roce 2008. Po tři roky vedla vláda Fideszu proti výjimečně úspěšnému divadelnímu řediteli doslova hon na čarodějnice, protože nebyl podle názoru strany schopen promlouvat „autenticky o osudových národních otázkách“. Navzdory kampani Alföldi uvolnil své místo v roce 2013 až poté, co mu vypršela smlouva. Jeho nástupcem byl jmenován Attila Vidnyánszky, pro něhož je Národní divadlo „sakrálním místem“. V jednom rozhovoru u příležitosti svého jmenování dokonce zvažoval, že nechá stavbu „vysvětit“, protože se prý domnívá, že „národní divadlo, podobně jako ducha národa, lze uchopit teprve v metafyzické rovině.“5 

Vidnyánszkého jmenování předcházela řada podobných případů. Poté co Fidesz v roce 2006 na řadě míst vyhrál komunální volby, získávali vlastní divadla v dotyčných městech jeden po druhém politicky angažovaní herci, kteří se na přání strany rádi ukazovali za Orbánem coby „živá kulisa“. 

Na obsazování podobných funkcí musí být v Maďarsku od poloviny osmdesátých let vypisován veřejný konkurs a uchazeči mají být posuzováni odbornou porotou, která následně o výběru hlasuje. Ve městech, kde čerstvě zvolené starosty nominoval Fidesz, se ale tato praxe poněkud změnila. Na volná místa se sice konkurs vypsal a sezvaná odborná komise o kandidátech diskutovala, ale nakonec byla vždy stejně vybrána ta osoba, která měla nejblíže k Fideszu. (…) „I v demokracii o všem rozhoduje politika,“ komentoval to tehdy režisér Imre Kerényi, který byl následně v roce 2011 jmenován do funkce „zvláštního zmocněnce ministerského předsedy pro položení základů národního právního povědomí a v návaznosti na to hájení a podporu maďarských kulturních hodnot.“6  

Skandál způsobila například volba ředitele divadla v Székesfehérváru. Zvítězil tam herec, jenž doposud zářil zejména v televizních reklamách, ale hovořilo pro něj, že byl zetěm Orbánovi blízkého průmyslového magnáta. Jeho program otevřeně sestával z „podpory rozvoje národního ducha“.  

Poté, co se Orbán chopil moci, se tato praxe přelila do všech oblastí kultury. Další divadla byla svěřena lidem z Orbánova okruhu. V Budapešti vložil nový primátor István Tarlós (Fidesz) scénu Nové divadlo do rukou herce Györgye Dörnera, který je jednou z hlavních postav radikální antisemitské strany Jobbik a vystupoval na nejrůznějších jejích stranických akcích. V mnoha dalších případech nebyl návrh příslušné komise na obsazení místa vzat v potaz a byl odmítnut jako pouhá formalita. 

Zvláštní případ film 

Filmové umění bylo mnohem snazší a v zásadě ještě atraktivnější kořistí, protože v něm jde o velké sumy peněz. Země o deseti miliónech obyvatel, jako je Maďarsko, se ve filmovém průmyslu nemůže spolehnout výhradně na zákony trhu, maďarský film se nikdy neobešel bez státních subvencí. Systém filmové podpory filmové produkce, který Orbán zdědil, fungoval dobře. Maďarská kinematografie zažívala oslnivý vzestup, mladí filmaři sklízeli mezinárodní úspěchy a produkce byla překvapivě různorodá. Základem pro podporu kinematografie byl v roce 2004 schválený zákon, který podobně jako v řadě západních zemí vyhrazoval část příjmů z loterií na filmovou produkci. O těchto prostředcích rozhodovala veřejnoprávní nadace Maďarský veřejný filmový fond, kterou řídili volení zástupci šestadvaceti organizací z filmového odvětví. 

Útok Orbánovy vlády na filmovou branži přišel rychle. Filmaři byli obviněni z korupce. A protože prý zpronevěřovali peníze, musel být celý dosavadní systém zrušen. Obvinění zůstala neurčitá, nebylo podáno žádné trestní oznámení, nic nebylo prokázáno. Šlo jen o účelové obvinění, kterým si připravil půdu pro další personální a institucionální kroky. Předchozí vládě bylo vyčítáno všechno možné a z její údajné diskreditace se odvozovala potřeba radikální reformy. Jako „zachránce“ maďarského filmového odvětví vstoupil do hry americký filmový producent Andy G. Vajna, Maďar, který se v USA proslavil filmy se Sylvesterem Stallonem, Brucem Willisem, Arnoldem Schwarzeneggerem a dalšími. V roce 2010 byl jmenován „vládním komisařem pro obnovu maďarské kinematografie“. Vedle sporných obvinění z korupce vůči veřejnému fondu se v tomto okamžiku objevil i motiv nového počátku. Doposud bylo všechno špatně, prohlásil tehdejší státní tajemník Géza Szőcs v projevu před shromážděním filmařů na konci roku 2010, „ale teď vybudujeme nový svět“.9 

Tento „budovatelský počin“ začal v roce 2010 doslova zničením maďarské filmové scény. Veškeré státní financování bylo zastaveno, již započaté projekty šly k ledu. Po nástupu Vajny do funkce se více než dva roky netočily žádné filmy. Čerstvě zřízený Národní filmový fond dostával stále z rozpočtu vyhrazenou částku, ta ale nebyla rozdělována mezi projekty. Až po téměř tříleté přestávce začal fond opět vydávat subvence, ovšem zcela netransparentním způsobem. Jistá výhoda „systému Vajna“ spočívá ovšem v tom, že vládní komisař má k dispozici tolik peněz, že se nemusí omezovat na financování režimních propagandistických snímků. Čas od času jsou tak podpořeny i projekty, které nepocházejí od fideszovských propagandistů. 

K roku 2017 se opět natočilo asi dvacet hraných filmů ročně (v roce 2010 to bylo pětadvacet). Maďarský film osloví ročně asi milión diváků. To se oslavuje jako úspěch a nezmiňuje se, že podobná situace tu byla už v roce 2008. Většina filmařů se novému systému nepostavila na odpor, protože na rozdíl od literatury je film na rozsáhlém financování zcela závislý. Dříve dobře organizované filmové odvětví, které bylo schopno efektivně hájit svoje zájmy, se mezitím zcela rozpadlo, jak vysvětlil jeden z nejúspěšnějších režisérů generace čtyřicátníků, György Pálfi. Státní moc a Vajnu nikdo neobejde.10 

Rozklad a odstavení kulturních komisí 

Film a divadlo nezůstaly jedinými kulturními oblastmi v hledáčku Fideszu, útok byl skutečně „frontální“. Zásadní změny dopadly například krátce po Orbánově nástupu k moci na Národní kulturní fond, původně autonomní grémium, které rozhodovalo o přidělování finanční podpory mezi všechny kulturní oblasti. Velká výhoda tohoto fondu spočívala právě v tom, že byl nezávislý na jakékoli vládě. Orbán ovšem fond podřídil jednomu ministrovi a jednomu státnímu tajemníkovi, kteří od té doby mohli rozhodnutí jednotlivých odborných kolegií revidovat. Takový postup působí paradoxně. Stát zřídí fond, jehož úkolem je nejen rozdělovat peníze na kulturu, ale i zaručit, aby o tom rozhodovali kompetentní zástupci. Potom ale stát do práce téhož fondu zasáhne, aby zajistil, že právě tito kompetentní, volení zástupci nebudou moci o rozdělovaných částkách demokraticky rozhodovat. 

Státní zásahy v oblasti literatury se ovšem neomezovaly pouze na krácení prostředků. K „pozitivním“ intervencím Orbánovy vlády patří například v roce 2012 založená a státem financovaná knižní řada Nemzeti Könyvtár (Národní knihovna), ve které vycházejí bok po boku klasická díla maďarské literatury stejně jako knihy s antisemitským a fašistickým odkazem. Tento program řídí již zmíněný režisér Imre Kerényi. Stejně jako ve školství je i tady cílem změnit literární kánon. V maďarských školách se nově čtou knihy spisovatelů, jako je Albert Wass, okolo jehož životního díla buduje vláda vysloveně kult, nebo József Nyírő, jeden z propagandistů a zastánců fašistického režimu Šípových křížů. 

Hřiště minulostní politiky 

Orbánovskou minulostní politiku tu můžeme naznačit nanejvýš v několika bodech. V zásadě staví na falšování historie, postupném přeobsazení národního pantheonu a opečovávání mýtu o Maďarech jakožto obětech. Vina je dnes svalována především na Němce, kteří prý vehnali nevinné Maďary do druhé světové války. Protože Rusko a Turecko jsou v tuto chvíli údajně přáteli Maďarska, nehodí se na ně útočit. Pomník obětem německé okupace, postavený v roce 2014 na budapešťském náměstí Svobody, ztělesňuje tento směr historicko-politických úvah velice názorně. Sousoší zobrazuje německou říšskou orlici, která útočí na archanděla Gabriela, tradiční symbol Maďarska. Význam tohoto obrazu je jasný. Maďarský stát, poslední spojenec Německa, nenese žádnou či pouze částečnou zodpovědnost za to, co se událo mezi říjnem 1944 a dubnem 1945 na maďarském území, včetně deportací a následného vraždění maďarských Židů. Takovéto falšování dějin je donebevolající. Za pomníkem, na schodišti reformovaného kostela, stojí socha admirála Horthyho. Jedna z mnoha v celé zemi. 

V roce 2016 měl být z iniciativy městské rady v Székesfehérváru a za finanční podpory současné vlády uctěn pomníkem i Bálint Hóman, ministr vlády Šípových křížů Ference Szálasiho, který byl v roce 1946 maďarským lidovým soudem odsouzen na doživotí za zločiny proti lidskosti. Až po protestu vlády USA z odhalení pomníku sešlo. Když se člověk podívá na Kossuthovo náměstí před budapešťským parlamentem, zjistí, že vypadá úplně jinak než před několika lety. Řada starých soch při přestavbě náměstí v letech 2013 a 2014 zmizela, na jejich místě stojí nové, případně ještě starší. Náměstí dnes vypadá stejně jako v roce 1944. Odstraněna byla socha Mihálye Károlyiho, pokrokového politika a předsedy vlády během krátkého trvání maďarské republiky z roku 1918, která stála u severní strany parlamentu. Ani pomník Györgye Lukácse už v parku sv. Štěpána nestojí. A nezmizela jen socha – k Akademii věd přičleněný Lukácsův archiv, který sídlil v bytě roku 1971 zemřelého filosofa, byl v roce 2017 rozpuštěn a jeho zaměstnanci propuštěni. Podobnému osudu se nevyhnula ani jedna z nejdůležitějších institucí pro zkoumání současných dějin, Institut studia maďarské revoluce z roku 1956. V roce 2012 byl zrušen a začleněn do Národní knihovny. 

Na druhé straně jsou paralelně k výzkumným ústavům akademie věd zřizovány nové vědecké ústavy. V roce 2013 založila Orbánova vláda historický institut Veritas, jehož ředitel Sándor Szakály například nepovažuje v roce 1938 schválený první „židovský zákon“ za zbavení práv, ale pouze za omezení práv Židů, které s sebou přineslo současně rozšíření možností nežidovského obyvatelstva.11 Další vládou zřízený institut je nejasným cílům sloužící Maďarský ústav jazykové strategie. Od roku 2012 vedle něj existuje ještě Ústav pro výzkum národní strategie, jehož hlavním vědeckým poznatkem je zjištění, že největší Maďar všech dob se nazývá Viktor Orbán.12 

Tyto příklady ukazují, že ohlášený „frontální útok“ už kulturní „hřiště“ řádně přeoral. Zároveň vykazují Orbánovy metody vládnutí rostoucí podobu s jednáním krále Ubu od Alfreda Jarryho. Co nás však na divadle znamenitě baví, stalo se po roce 2010 v Maďarsku tísnivou a čím dál bezvýchodnější skutečností. Orbánem inscenované absurdní divadlo zanechá v myslích lidí hluboké stopy. Maďaři jsou houževnatý národ, který přečkal dlouhá období invazí a okupací, a Orbánovo panování nepotrvá věčně. Co ale potrvá dlouho, bude překonávání jeho odkazu.

Získat moc nad výkladem kultury patří k ústředním cílům maďarské vlády. Zatímco během své první vlády (1998–2002) se Viktor Orbán soustředil zejména na oblast politických symbolů, od roku 2010 stojí v popředí zájmu výměna kulturních elit. Nejde jen o ideologické otázky, nýbrž také o moc a peníze. Na vedoucí pozice byli dosazeni příznivci Orbánovy strany Fidesz, v institucích proběhly čistky, komise a výbory se rozpadly nebo byla jejich činnost ochromena, demokratické postupy zůstaly prázdnou formalitou. Výsledkem je jednotvárnost, jež ve svých výstřelcích působí absurdně, ale má přesto zřetelný úspěch a vliv.

Od nástupu Viktora Orbána k moci v roce 2010 jsou ve veřejné debatě v Maďarsku všudypřítomné metafory ze světa fotbalu a válečného umění. Denně jsou vedeny bitvy a dobývána velká vítězství. Ke známým obratům „orbánovské hantýrky“ patří výraz „frontální útok přes celé hřiště“. Tento „frontální útok“ je součástí maďarského každodenního života. Orbán a jeho lidé ho vedou proti celé společnosti.
Útok na kulturu začal hned několik týdnů po nástupu druhé Orbánovy vlády. Nebyl v žádném případě nečekaný. Ochutnávku nabídla už v první Orbánova vláda a po místních volbách v roce 2006 ta města a obce, která ovládl Fidesz. 

Od kulturního boje k výměně elit 

Zatímco první vláda strany Fidesz si od kulturní scény slibovala uznání, po roce 2010 zvolil Orbán jiné metody. Otevřeně přiznávané řešení se jmenovalo „výměna elit“. Pod tímto heslem byla odstraněna myšlenková a politická nezávislost a v kultuře, stejně jako ve všech ostatních oblastech, byli do klíčových pozic obsazeni Orbánovi věrní. Jak poznamenal sociolog András Bozóki, nešlo už o kulturní boj, ale o boj proti kultuře. Ideologií, o niž se výměna elit opírala, byl antikomunismus, antiglobalismus a nikdy skutečně nedefinovaná „národní angažovanost“, která se manifestovala zejména v symbolické rovině.1
Výměnu elit ohlásil Orbán už v roce 2009 ve svém projevu na každoročním „občanském pikniku“ strany Fidesz ve vesnici Kötcse u Balatonu, který už obsahoval všechny jeho zásadní kulturně politické představy pro volební boj v roce 2010.2 Byl by omyl vidět za touto výměnou elit jen ideologické motivy. V personální politice fideszovské vlády jde daleko více o moc a peníze. I proto Orbán tak spěchal, aby důležité pozice obsadil svými lidmi. 

Ústřední roli v Orbánově kulturní politice hraje Maďarská akademie umění, založená v roce 1992 dvaadvaceti umělci, kteří měli blízko k tehdy vládnoucí konzervativní straně Maďarské demokratické fórum. Původně šlo o soukromý spolek, zamýšlený jako protiváha vůči Széchenyiho akademii literatury a umění, založené v témže roce a podléhající Maďarské akademii věd. 

Ve Fideszem schválené nové ústavě z roku 2011 byl tento paralelní spolek povýšen na veřejnoprávní instituci. Fakticky se kvůli nové ústavě a dalším zákonům stala Maďarská akademie umění na dohlednou dobu nejvyšší instancí, která rozhoduje o rozdělování dotací v kultuře. V roce 2013 proti tomuto vývoji protestovala v otevřeném dopise celá řada umělců z Maďarska i dalších zemí.  V důsledku změny statusu umělecké akademie získal uzavřený okruh rigidních konzervativců právo rozhodovat, kterým um

ělcům po celé zemi se budou rozdělovat subvence, platy, stipendia, státní ceny atd. Prezident akademie György Fekete, který byl za Kádárova režimu uznávaným designérem a po roce 1989 se nejprve angažoval v různých politických stranách, na sebe již brzy upozornil svými ultrakonzervativními názory a bezpodmínečnou loajalitou k Viktoru Orbánovi. Při svém nástupu do funkce v umělecké akademii se v roce 2010 jednoznačně vyslovil proti tomu, co považoval za „degenerované“ umění. „Kdo chce být členem akademie, musí smýšlet národně, musí milovat Maďarsko s jeho řečí i s jeho chybami a nepoškozovat ze zahraničí pověst země,“ zněla Feketem nově vytyčená směrnice. Prezident akademie vysloveně zalitoval, že „v zahraničí je i György Konrád považován za Maďara, navzdory tomu, co o nás říká“. 3 Fekete ohlásil, že umělci, „kteří Maďarsko ze zahraničí očerňují“, do budoucna pozbydou členství v akademii,4 pročež se také budou muset obejít bez tučného příplatku, který jejím členům přiznává stát. 

To vše bylo příliš dokonce i pro předsednictvo akademie. V roce 2013 (…) opustila akademii více než desítka členů, potom ale protesty proti prezidentovi opět utichly. Až v říjnu 2017 byl zvolen jeho umírněnější nástupce a Fekete od té doby zastává pozici čestného prezidenta. Že narážel na tak malý odpor, bylo způsobeno zejména tím, že navzdory hospodářské krizi odteklo už v roce 2012 ze státního rozpočtu do akademie 2,5 miliardy forintů a od té doby jde o částku několikanásobně vyšší. 

Ke kormidlu institucí 

Jednou z klíčových otázek Orbánovy vlády je kontrola kulturních institucí. Období 1998–2002 bylo příliš krátké a vládní většina příliš slabá na to, aby se tento záměr podařilo naplnit. V roce 2010 však Orbán jednal rychle a rozhodně. Muzea se sjednotila, Národní galerie se „začlenila“ do Muzea krásných umění, do čela budapešťské Státní opery jmenoval Orbán vládního pověřence, který se později stal jejím ředitelem. Národní divadlo bylo, podobně jako fotbalové stadiony, pro Orbána srdeční záležitostí. Novostavbu stačil slavnostně otevřít ještě v horké fázi předvolebního boje v březnu 2002 a po svém vítězství v roce 2010 ji chtěl zbavit „uzurpátora“  Róberta Alföldiho, kterého do vedoucí pozice obsadila socialistická vláda v roce 2008. Po tři roky vedla vláda Fideszu proti výjimečně úspěšnému divadelnímu řediteli doslova hon na čarodějnice, protože nebyl podle názoru strany schopen promlouvat „autenticky o osudových národních otázkách“. Navzdory kampani Alföldi uvolnil své místo v roce 2013 až poté, co mu vypršela smlouva. Jeho nástupcem byl jmenován Attila Vidnyánszky, pro něhož je Národní divadlo „sakrálním místem“. V jednom rozhovoru u příležitosti svého jmenování dokonce zvažoval, že nechá stavbu „vysvětit“, protože se prý domnívá, že „národní divadlo, podobně jako ducha národa, lze uchopit teprve v metafyzické rovině.“5 

Vidnyánszkého jmenování předcházela řada podobných případů. Poté co Fidesz v roce 2006 na řadě míst vyhrál komunální volby, získávali vlastní divadla v dotyčných městech jeden po druhém politicky angažovaní herci, kteří se na přání strany rádi ukazovali za Orbánem coby „živá kulisa“. 

Na obsazování podobných funkcí musí být v Maďarsku od poloviny osmdesátých let vypisován veřejný konkurs a uchazeči mají být posuzováni odbornou porotou, která následně o výběru hlasuje. Ve městech, kde čerstvě zvolené starosty nominoval Fidesz, se ale tato praxe poněkud změnila. Na volná místa se sice konkurs vypsal a sezvaná odborná komise o kandidátech diskutovala, ale nakonec byla vždy stejně vybrána ta osoba, která měla nejblíže k Fideszu. (…) „I v demokracii o všem rozhoduje politika,“ komentoval to tehdy režisér Imre Kerényi, který byl následně v roce 2011 jmenován do funkce „zvláštního zmocněnce ministerského předsedy pro položení základů národního právního povědomí a v návaznosti na to hájení a podporu maďarských kulturních hodnot.“6 

Skandál způsobila například volba ředitele divadla v Székesfehérváru. Zvítězil tam herec, jenž doposud zářil zejména v televizních reklamách, ale hovořilo pro něj, že byl zetěm Orbánovi blízkého průmyslového magnáta. Jeho program otevřeně sestával z „podpory rozvoje národního ducha“. 

Poté, co se Orbán chopil moci, se tato praxe přelila do všech oblastí kultury. Další divadla byla svěřena lidem z Orbánova okruhu. V Budapešti vložil nový primátor István Tarlós (Fidesz) scénu Nové divadlo do rukou herce Györgye Dörnera, který je jednou z hlavních postav radikální antisemitské strany Jobbik a vystupoval na nejrůznějších jejích stranických akcích. V mnoha dalších případech nebyl návrh příslušné komise na obsazení místa vzat v potaz a byl odmítnut jako pouhá formalita. 

Zvláštní případ film 

Filmové umění bylo mnohem snazší a v zásadě ještě atraktivnější kořistí, protože v něm jde o velké sumy peněz. Země o deseti miliónech obyvatel, jako je Maďarsko, se ve filmovém průmyslu nemůže spolehnout výhradně na zákony trhu, maďarský film se nikdy neobešel bez státních subvencí. Systém filmové podpory filmové produkce, který Orbán zdědil, fungoval dobře. Maďarská kinematografie zažívala oslnivý vzestup, mladí filmaři sklízeli mezinárodní úspěchy a produkce byla překvapivě různorodá. Základem pro podporu kinematografie byl v roce 2004 schválený zákon, který podobně jako v řadě západních zemí vyhrazoval část příjmů z loterií na filmovou produkci. O těchto prostředcích rozhodovala veřejnoprávní nadace Maďarský veřejný filmový fond, kterou řídili volení zástupci šestadvaceti organizací z filmového odvětví. 

Útok Orbánovy vlády na filmovou branži přišel rychle. Filmaři byli obviněni z korupce. A protože prý zpronevěřovali peníze, musel být celý dosavadní systém zrušen. Obvinění zůstala neurčitá, nebylo podáno žádné trestní oznámení, nic nebylo prokázáno. Šlo jen o účelové obvinění, kterým si připravil půdu pro další personální a institucionální kroky. Předchozí vládě bylo vyčítáno všechno možné a z její údajné diskreditace se odvozovala potřeba radikální reformy. Jako „zachránce“ maďarského filmového odvětví vstoupil do hry americký filmový producent Andy G. Vajna, Maďar, který se v USA proslavil filmy se Sylvesterem Stallonem, Brucem Willisem, Arnoldem Schwarzeneggerem a dalšími. V roce 2010 byl jmenován „vládním komisařem pro obnovu maďarské kinematografie“. Vedle sporných obvinění z korupce vůči veřejnému fondu se v tomto okamžiku objevil i motiv nového počátku. Doposud bylo všechno špatně, prohlásil tehdejší státní tajemník Géza Szőcs v projevu před shromážděním filmařů na konci roku 2010, „ale teď vybudujeme nový svět“.9 

Tento „budovatelský počin“ začal v roce 2010 doslova zničením maďarské filmové scény. Veškeré státní financování bylo zastaveno, již započaté projekty šly k ledu. Po nástupu Vajny do funkce se více než dva roky netočily žádné filmy. Čerstvě zřízený Národní filmový fond dostával stále z rozpočtu vyhrazenou částku, ta ale nebyla rozdělována mezi projekty. Až po téměř tříleté přestávce začal fond opět vydávat subvence, ovšem zcela netransparentním způsobem. Jistá výhoda „systému Vajna“ spočívá ovšem v tom, že vládní komisař má k dispozici tolik peněz, že se nemusí omezovat na financování režimních propagandistických snímků. Čas od času jsou tak podpořeny i projekty, které nepocházejí od fideszovských propagandistů. 

K roku 2017 se opět natočilo asi dvacet hraných filmů ročně (v roce 2010 to bylo pětadvacet). Maďarský film osloví ročně asi milión diváků. To se oslavuje jako úspěch a nezmiňuje se, že podobná situace tu byla už v roce 2008. Většina filmařů se novému systému nepostavila na odpor, protože na rozdíl od literatury je film na rozsáhlém financování zcela závislý. Dříve dobře organizované filmové odvětví, které bylo schopno efektivně hájit svoje zájmy, se mezitím zcela rozpadlo, jak vysvětlil jeden z nejúspěšnějších režisérů generace čtyřicátníků, György Pálfi. Státní moc a Vajnu nikdo neobejde.10 

Rozklad a odstavení kulturních komisí 

Film a divadlo nezůstaly jedinými kulturními oblastmi v hledáčku Fideszu, útok byl skutečně „frontální“. Zásadní změny dopadly například krátce po Orbánově nástupu k moci na Národní kulturní fond, původně autonomní grémium, které rozhodovalo o přidělování finanční podpory mezi všechny kulturní oblasti. Velká výhoda tohoto fondu spočívala právě v tom, že byl nezávislý na jakékoli vládě. Orbán ovšem fond podřídil jednomu ministrovi a jednomu státnímu tajemníkovi, kteří od té doby mohli rozhodnutí jednotlivých odborných kolegií revidovat. Takový postup působí paradoxně. Stát zřídí fond, jehož úkolem je nejen rozdělovat peníze na kulturu, ale i zaručit, aby o tom rozhodovali kompetentní zástupci. Potom ale stát do práce téhož fondu zasáhne, aby zajistil, že právě tito kompetentní, volení zástupci nebudou moci o rozdělovaných částkách demokraticky rozhodovat. 

Státní zásahy v oblasti literatury se ovšem neomezovaly pouze na krácení prostředků. K „pozitivním“ intervencím Orbánovy vlády patří například v roce 2012 založená a státem financovaná knižní řada Nemzeti Könyvtár (Národní knihovna), ve které vycházejí bok po boku klasická díla maďarské literatury stejně jako knihy s antisemitským a fašistickým odkazem. Tento program řídí již zmíněný režisér Imre Kerényi. Stejně jako ve školství je i tady cílem změnit literární kánon. V maďarských školách se nově čtou knihy spisovatelů, jako je Albert Wass, okolo jehož životního díla buduje vláda vysloveně kult, nebo József Nyírő, jeden z propagandistů a zastánců fašistického režimu Šípových křížů. 

Hřiště minulostní politiky 

Orbánovskou minulostní politiku tu můžeme naznačit nanejvýš v několika bodech. V zásadě staví na falšování historie, postupném přeobsazení národního pantheonu a opečovávání mýtu o Maďarech jakožto obětech. Vina je dnes svalována především na Němce, kteří prý vehnali nevinné Maďary do druhé světové války. Protože Rusko a Turecko jsou v tuto chvíli údajně přáteli Maďarska, nehodí se na ně útočit. Pomník obětem německé okupace, postavený v roce 2014 na budapešťském náměstí Svobody, ztělesňuje tento směr historicko-politických úvah velice názorně. Sousoší zobrazuje německou říšskou orlici, která útočí na archanděla Gabriela, tradiční symbol Maďarska. Význam tohoto obrazu je jasný. Maďarský stát, poslední spojenec Německa, nenese žádnou či pouze částečnou zodpovědnost za to, co se událo mezi říjnem 1944 a dubnem 1945 na maďarském území, včetně deportací a následného vraždění maďarských Židů. Takovéto falšování dějin je donebevolající. Za pomníkem, na schodišti reformovaného kostela, stojí socha admirála Horthyho. Jedna z mnoha v celé zemi. 

V roce 2016 měl být z iniciativy městské rady v Székesfehérváru a za finanční podpory současné vlády uctěn pomníkem i Bálint Hóman, ministr vlády Šípových křížů Ference Szálasiho, který byl v roce 1946 maďarským lidovým soudem odsouzen na doživotí za zločiny proti lidskosti. Až po protestu vlády USA z odhalení pomníku sešlo. Když se člověk podívá na Kossuthovo náměstí před budapešťským parlamentem, zjistí, že vypadá úplně jinak než před několika lety. Řada starých soch při přestavbě náměstí v letech 2013 a 2014 zmizela, na jejich místě stojí nové, případně ještě starší. Náměstí dnes vypadá stejně jako v roce 1944. Odstraněna byla socha Mihálye Károlyiho, pokrokového politika a předsedy vlády během krátkého trvání maďarské republiky z roku 1918, která stála u severní strany parlamentu. Ani pomník Györgye Lukácse už v parku sv. Štěpána nestojí. A nezmizela jen socha – k Akademii věd přičleněný Lukácsův archiv, který sídlil v bytě roku 1971 zemřelého filosofa, byl v roce 2017 rozpuštěn a jeho zaměstnanci propuštěni. Podobnému osudu se nevyhnula ani jedna z nejdůležitějších institucí pro zkoumání současných dějin, Institut studia maďarské revoluce z roku 1956. V roce 2012 byl zrušen a začleněn do Národní knihovny.  

Na druhé straně jsou paralelně k výzkumným ústavům akademie věd zřizovány nové vědecké ústavy. V roce 2013 založila Orbánova vláda historický institut Veritas, jehož ředitel Sándor Szakály například nepovažuje v roce 1938 schválený první „židovský zákon“ za zbavení práv, ale pouze za omezení práv Židů, které s sebou přineslo současně rozšíření možností nežidovského obyvatelstva.11 Další vládou zřízený institut je nejasným cílům sloužící Maďarský ústav jazykové strategie. Od roku 2012 vedle něj existuje ještě Ústav pro výzkum národní strategie, jehož hlavním vědeckým poznatkem je zjištění, že největší Maďar všech dob se nazývá Viktor Orbán.12 

Tyto příklady ukazují, že ohlášený „frontální útok“ už kulturní „hřiště“ řádně přeoral. Zároveň vykazují Orbánovy metody vládnutí rostoucí podobu s jednáním krále Ubu od Alfreda Jarryho. Co nás však na divadle znamenitě baví, stalo se po roce 2010 v Maďarsku tísnivou a čím dál bezvýchodnější skutečností. Orbánem inscenované absurdní divadlo zanechá v myslích lidí hluboké stopy. Maďaři jsou houževnatý národ, který přečkal dlouhá období invazí a okupací, a Orbánovo panování nepotrvá věčně. Co ale potrvá dlouho, bude překonávání jeho odkazu.