Klima, uprchlíci a krize jako horizont možného

Britský ekonom Nicholas Stern varoval už v roce 2006, že „masivní migrace“ bude jednou z hlavních výzev, před které nás postaví globální oteplování. Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) ve svém reportu zdůrazňuje, že zvýšená mobilita a vnitrostátní i transnacionální migrace jsou nejčastěji vysledovatelnou odpovědí na extrémní klimatické změny. Zpráva Světové banky z roku 2018 se pokusila načrtnout přesnější scénář, podle kterého by v roce 2050 mohlo dobrovolně či z donucení opustit své domovy až 123 milionů lidí ze subsaharské Afriky, jižní Asie a latinské Ameriky.  Tatáž zpráva také poukazuje na zásadní rys migrační dynamiky, na který se často zapomíná – v případě katastrofy (ať už válečné, nebo živelné) se většina lidí snaží svou zemi neopustit a zůstat co nejblíže domova. Následkem katastrof tak v první fázi dochází nejčastěji k masivní vnitřní migraci, která ještě více zatíží stát, postižený už tak krizí. Report upozorňuje například na situaci v Mexiku, kde se vlivem sucha a také zvedání hladiny Atlantského oceánu v pobřežních jižních státech jako Veracruz a Tabasco nejspíš budou velké počty lidí přesouvat do měst. Vlna rychlé urbanizace bude znamenat obrovskou, možná katastrofální zátěž pro již tak přetížené městské infrastruktury – každý, kdo někdy aspoň z okna autobusu viděl nekonečná předměstí měst, jako je třeba právě Mexico City, indické Dillí nebo libovolná africká metropole, si umí mlhavě představit, co by příchod dalších stovek tisíc lidí mohl způsobit.  

Mezinárodní migrace je ve většinu případů až sekundární reakcí na živelné i válečné katastrofy – a většinou opět nejvíce postihne okolní země (dokladem je známý fakt, že nejvíce uprchlíků z válkou zničené Sýrie hostí Jordánsko, Libanon a Turecko, zatímco se Evropa hroutí pod migrační „krizí“, ačkoli zdejší uprchlíci představují zlomek celkového počtu lidí, kteří byli nuceni opustit své domovy). Je tedy evidentní, že migrace jako dopad klimatické změny zatíží nejvíce ty státy, které budou klimatickými změnami samy o sobě nejvíce postižené, a státy sousední – což při pohledu na mapu znamená ty nejchudší regiony planety. 

Mnoho otázek, málo odpovědí 

IOM zároveň ale ve svém reportu upozorňuje, že máme stále velmi limitované znalosti o tom, jaké procento celosvětové migrace je skutečně způsobeno klimatickou změnou – protože je velmi složité rozplést komplexní motivaci lidí opouštět domovy a změna klimatu může být jenom z jednou příčin, přičemž nemáme ani nastavené nástroje sběru dat tak, abychom to uměli zachytit (pokud se to děje). Když tedy člověk stráví hodiny a hodiny poměrně poctivým pročítáním dostupných studií a dat (alespoň těch, kterým je jako laik schopen porozumět), necítí se na konci o nic moc moudřejší. Víme, že klimatická změna způsobuje mj. migraci, víme, že dopady klimatické změny jsou – tak jako všechno v kapitalismu – nerovnoměrně distribuovány a zatíží nejvíce ty nejchudší země a nejzranitelnější lidi – ale nevíme, v jaké míře, kdy a kde se to bude dít, a nevíme ani, jak to zjistit. Máme to, čemu Alex de Scherbinin z Kolumbijské univerzity, jeden z odborníků citovaný ve studii Světové banky, říká „educated guess“, tedy informovaný odhad. 

Upozorňovat na spojení témat migrace a klimatu má navíc poměrně komplikované důsledky pro veřejnou debatu – liberálnější část politického spektra se oprávněně bojí paniky, kterou by podrobnější předpovědi mohly vyvolat (a vést tak k ještě větší drastičnosti už dnes v podstatě smrtících migračních politik, dalšímu zavírání hranic, uzavírání se do národních států, neochoty spolupracovat), a ta konzervativní se těžko vyrovnává s tím, jak zásadní jsou v debatě jak o migraci, tak o klimatu rozevírající se nůžky sociální nerovnosti, které stávající geopolitický systém vytrvale prohlubuje. 

Otázku faktických souvislostí možná lze přenechat klimatologům, sociálním vědcům, ekonomům, demografům a všem odborníkům, kteří se pokoušejí hledat nástroje, jak průběh a důsledky klimatické změny zachytit skrze čísla, data, modely a předpovědi. Vědu, exaktní nástroje a spolehlivé předpovědi zoufale potřebujeme na praktické úrovni. Jenže nic z toho nám samo o sobě neposkytne odpověď na krizi ani na otázku, co ji vyvolalo. 

Krize jako stav vědomí

Možná zdaleka nejpodstatnější souvislostí migrace a klimatu je společenská reakce, kterou vyvolává slovo „krize“. Můžeme vůbec současnou situaci označit za krizi? A pokud ano, jaká krize to je – klimatická, migrační, politická, společenská, všechno dohromady? Jaké nejrůznější roviny tato krize má? Pokud definujeme současnou společenskou situaci jako krizi, říkáme tím, že je bezprecedentní a že představuje zásadní zlom. Historici i sociální vědci ale průběžně upozorňují, že vnímání toho, co je nebo není krize, je vždycky historicky a kulturně podmíněné a že lidé obecně mají často tendenci vnímat svou současnou situaci jako bezprecedentní prostě jenom proto, že nemáme kapacity (vědecké, společenské, politické) dokonale obsáhnout veškerý kontext toho, co se opravdu děje. Právě proto je ale podstatné, že jak migrační toky, tak klimatické změny ve veřejné i mediální diskuzi označujeme jako krizi – zásadním způsobem to totiž vypovídá o tom, jak se k nim stavíme a jak jsme schopní nebo neschopní se tvář v tvář současné situaci zachovat. 

Krizi máme tendenci prožívat především v ekonomických souvislostech a jak v případě migrace, tak v případě klimatu jsou narativy o „krizi“ rámované především do diskuzí o nedostatku, finančních potížích, popřípadě o nemožnosti řešit jiné, když sami nemáme dost. Argument ekonomického přežití se pak přenáší i do kulturní roviny – jako varování před ohrožením způsobu života, který považujeme z mnoha různých důvodů za blahobytný. Obě dvě krize poslední dekády, tedy jak ta migrační, tak ta klimatická, ale poukazují k něčemu složitějšímu a hlubšímu, k něčemu, co vpravdě vystihuje právě slovo krize – k neurčitému, tíživému a dusivému pocitu, že se děje něco, co nelze uchopit, na co nemáme nástroje, co možná vůbec nemá žádné řešení, a přitom to má nedozírné důsledky, které si nedokážeme představit, ale slovo „krize“ už je samo o sobě obsahuje. Pojem krize v sobě nese cosi, co boří hranice našich představ o tom, co je ještě vůbec možné – pokud jsme v krizi, znamená to, že může přijít něco, o čem ještě nedávno nikdo nevěděl. Krize posouvá hranice možného směrem k neznámému, a proto nás děsí. Proto je také tak složité hledat společenské odpovědi na reálné souvislosti, i kdybychom je nakrásně měli krásně zmapované a věděli přesně, co se děje. Krize není faktický stav, krize je stav společenského vědomí, který svou neurčitou a neuchopitelnou povahou snižuje naši schopnost fakta správně vnímat – krize znamená především strach. A kdo se bojí, nejedná racionálně. 

Nahlédnout za horizont 

Hledat řešení krizí proto vyžaduje specifický a extrémně odvážný druh společenské imaginace, která bude ochotná nahlédnout za horizont známého a připustit, že naše existence ve světě se může odehrávat nějakým zatím naprosto neznámým způsobem. To zní sice velmi abstraktně, ale třeba právě téma migrace nabízí spoustu konkrétních příkladů. Pokud bychom skutečně chtěli vnímat současnou mezinárodní migraci jinak než jako krizi, která nás žene do neznáma a ohrožuje nás, museli bychom poměrně radikálně přehodnotit samotné pojmy, pomocí nichž o migraci mluvíme – například pojmy jako národní stát, státní hranice, státní občanství. Lidé, kteří překračují hranice z čiré nutnosti a ze strachu o život, žádné z těchto pojmů nerespektují, nedokážou se do nich vejít, a my proto neumíme adekvátně reagovat na jejich potřeby. 

Jinými slovy, nejsme v krizi proto, že by například počet lidí, který do Evropy přes Středozemní moře připlouvá v posledních pěti letech, byl sám o sobě tak dramatický, ale proto, že se jejich chování vymyká našim škatulkám. Jsme třeba zvyklí rozlišovat na „ekonomické migranty“ a „uprchlíky“ – o těch prvních uvažujeme jako o lidech, kteří prostě jenom jdou za lepším, u těch druhých jsme schopni uznat přímé ohrožení života. Uprchlíků, kteří přesně zapadají do jedné z těchto dvou škatulek, je ale minimum. Škála motivací pro odchod z domova, kde by na jedné straně stálo dobrovolné rozhodnutí prostě zkusit něco jiného a potenciálně lepšího a na druhé straně strach o holý život, má mezi těmito dvěma extrémy tisíce odstínů. Jak moc „dobrovolný“ je odchod někoho, kdo možná nežije v zemi stižené válkou, ale pokud zůstane, do smrti se bude živit vybíráním odpadků na toxické skládce? 

Kategorie, v nichž mluvíme a přemýšlíme o migraci, nám nedovedou na tuhle otázku odpovědět. Důsledky jsou pak docela konkrétní. Například – kategorie „klimatický uprchlík“ zatím legálně vůbec neexistuje. Reporty OSN i IOM sice o „climate refugees“ mluví, ale jenom jako o konceptu a neexistuje legislativa, která by umožnila někomu udělit azyl na základě toho, že jeho život je ohrožen v domovské zemi klimatickou změnou – přitom při pohledu na zmíněné modely a zprávy Světové banky bude možná už za pár desítek let klimatickým uprchlíkem v podstatě každý migrant.  

Migrace, stejně jako změny klimatu, způsobují společenské krize, protože ukazují na náš nedostatek imaginace možného. Uvažovat o nich jinak než jako absolutní apokalypse, kde jedinou odpovědí je sebedestruktivní nihilismus, by znamenalo radikálně přehodnotit způsob života, který považujeme za vlastní, přirozený a nezcizitelný. Znamenalo by to rozebrat, převrátit a možná úplně zahodit pojmy, jakým o tomto způsobu života uvažujeme. Klimatická i migrační krize jsou především krizí představivosti – ale pokud to tak je, znamená to, že skrze odvahu představit si jiný svět z nich také vede cesta ven.