Jiný lidi

Iwonu probudil podivnej zvuk. Píská snad
konvice? Ne, to není možný. V tom domě jsou všechny konvice elektrický.
Elektronický. Digitální. V páře vaří vodu. Otevírá oči.
Že by zaspali? Moc optimisticky se necejtí. Vedle spí Maciej 
v divný pozici, v ruce smartfoun mačká jak stéblo tonoucí.
Chrápal celou noc, myslela, že si mozek z hlavy nožíkem vyřízne.
LEON: Mami, někdo asi zvoní.“ IWONA: „Já slyším.“
Ke dveřím vyrazí… Ženskou na úklid kukátkem spatří. 
IWONA (dveře otevírá): „Á, dobrý den.“ PANÍ LUBA: „Dóbry den, páni Iwonka.“
Jako vždycky zapomněla, že dneska přijde. MACIEJ: „Kdo to je?“ IWONA: „Ukrajinka.“
MACIEJ: „A vzalas mi za dveřma mojí dietu?“ IWONA: „Ne.“ MACIEJ: „No jasný.
Jednu jedinou věc pro mě nemůžeš udělat? Když už mi ničíš auto? Tak to je, do prdele, smutný.“ 
IWONA: „Vykouřilo se mi to z hlavy.“ MACIEJ: „Leo nejde do školy?“ IWONA: „Nejde.“
MACIEJ: „A proč?“ IWONA: „A ty ho nikdy nemůžeš odvýzt?“ MACIEJ: „Díky za nabídku, 
ale už teď mám zpoždění.“ LEON: „Mami, a proč dneska nejdu do školy?“
IWONA: „Protože... jsi nastydlý. A kromě toho je dneska smog a…“                          

(lehá si opět do postele) Skutečně byl! Trochu.
Aplikace jí ukazovala „Zůstaň doma“. A taky: „Lehni si, uklidni se, dýchej zhluboka.“
Iwona pootevřenými dveřmi sleduje, jak ta ženská mopem podlahu šúruje.
Možná je to strašný, že ona nic nedělá, ale má depresi po probděný noci.
Mohla by si vzít prášek, ještě jednou tašku provětrá… ale jsou v ní 
jen paragony… Proč koupila nádobu na fondue?… Záhadu ihned vyřeší
a k doktorovi volá. IWONA: „Dobrý den.“ SESTRA NA PŘÍJMU: „Můžu vás objednat na středu.“
IWONA: „Jak jako na středu? Já potřebuju jeden recept.“ SESTRA: „Pan doktor má dovolenou...“  
Jakou dovolenou? Co má dělat? Co má dělat? Co má dělat? Ruce
se jí klepou a chce se jí brečet… je jí hrozně líto… líto těch žen.    
Těžce pracují a hajzlíky cizím lidem uklízejí, zatímco oni si leží
v posteli… a čtou zprávy na smartfounu... I když na druhou stranu,
vzhledem k poměrům: na jejich měnový poměry jí platí docela hodně 
(neví, co tam mají – rubly? dukáty? zlato?), to nejsou malý částky.
A navíc, kolikrát jí dá svý nemoderní oblečení, co už skoro nenosí.
Díky čemuž si může koupit nový.

A tak se dívá. Dívá. A dívá.
Očima pracuje její práci, protože sama právě dvakrát pracovitou náladu nemá.
Kolik taková ženská dostává z takovýho uklízení měsíčně? 
Nejspíš docela hodně, jeden dva byty denně, plus k tomu víkendy…
Určitě několik tisíc. To už se vyrovná pořádnýmu platu a ještě
na ty jejich poměry, určitě z těch peněz vydržuje všechny příbuzný, to je srandovní,
pomyslí si a dívá se, jak LED obrazovku utírá… Ne, hlavně ne tím smradlavým hadříkem.
I přesto měla pocit, že by pro ni měla udělat něco dobrého.
„Nedáte si něco? Cappuccino? Mocca? Latté? Jakou kávu?“
ptá se a v krabičce s kapslemi se přehrabuje: „Mlíko, cukr? Xylitol? Sirup z agáve?“
PANÍ LUBA: „Vás muž je dneska nervózní.“ IWONA: „Protože hubne. Je podrážděný.
Hladový Polák je naštvaný. A naštvaný je jako najedený. Znáte takové přísloví.
Ale víte, jak to chodí: životní styl má sedavý a jezdí všude autem. A tak přibírá…
Vypadá jako…“ MACIEJ (odchází): „Tak zatím, přijdu někdy v noci.“ 

IWONA: „Jako… Ale každej vypadá, jak vypadá, to je otázka estetická.
Ostatně já se hodně snažím, aby byl dobře oblečenej a aby to nebylo vidět, 
mužskej nejčastějc vůbec nemá na nákupy pomyšlení.
Koupí úplně to první, co vidí, bez špetky vkusu. A když mu to nekoupím já, 
tak nevím… vypadal by jako Rusák. Řidič z Uberu.
Jenže bohužel je důležitý, jak se kdo oblíká. A co mu vyberu.
Jiná otázka je zdraví… Pro chlapa je taková otylost katastrofa.
Kromě toho, že je čím dál víc zženštilej, tak prostě starou ženskou začíná připomínat…
Navštívil výživovou poradkyni… měl běhat, koupil si boty. Plán to byl ambiciózní.
Jenže včera, když přišel domů, už z předsíně bylo cejtit, že do sebe futroval pizzu.
No ale vášeň sensu stricto pokaždý mizí. Fascinace pomíjí.
A nejednou mě bolí, bolí mě celý tělo, protože se mě manžel nedotýká,  
a to ani nemluvím o sexuálním soužití. Je to k nevydržení.
Někdy si říkám, že jestli se mě hned teď někdo nedotkne, tak se zabiju, 
vidím ty páry, co se líbají v kinech, na billboardech, ve filmech…
Muži milující svoje partnerky, i když nejsou moc atraktivní, 
ne vždycky jsou hubený, často jsou hrozně učesaný, podivně oblečený, a
já pokaždý přemejšlím: copak se právě vrátily z dovolený a všecko oblečení mají špinavý?
Ale i tak s nima ty mužský spí, mají je rádi, zkrátka je milujou.
Nechrápou, když se nažerou, jako když prasata na nože berou, i když on si moc dobře
uvědomuje, jak mě to rozčiluje, jak se mi to ekluje, 
jak se v tu chvíli děsně chová, mluví nahlas a diskutuje, 
a to nejvíc o věcech, který mě absolutně nezajímají.
Naše volba je však jasná: máme hypotéku a děláme to taky pro syna.
Aby vyrůstal v úplný a milující domácnosti, aby měl úplnou rodinu. 
A kdypak se vracíte na Ukrajinu? 
Příští měsíc? Ále, to už máte za chviličku, to uteče jako voda.
Určitě se vám stejská. Stejská se vám po rodině, po domě, po synovi,
No jasně. My taky máme rádi svůj domov. A vlastně z něj moc nevycházíme.
I když odsud není nic daleko. Pěkný hospůdky. Kino. Všude to máme 
blízko. Nedokážu si představit, že bysme bydleli někde jinde.
No a co se týče bytu. Víte, když jsme ho koupili, byl na spadnutí
tohle všechno je moje vize, nákupy, obstarávání, mý snažení.
Takže jsem občas frustrovaná, ale ne natolik, 
abych si někde na Młocinách našla garsonku.
Tak kdypak se vracíte na tu vaši Ukrajinu? 
Určitě se vám už stejská. Tak to je logický. Ale sama vidíte, že u nás v Polsku se
jakože máme líp, ale taky jsou tu lidi nešťastný. A žádný 
peníze, ať už je mají, nebo nemají, jim tu nepomáhají. My jsme byli na Vánoce
v Kambodži… Znáte… takovýho jednoho chlapíka, Julka Windoborskýho? Je to známej aukcionář.
Náš hodně blízkej známej. To on nám ten hotel doporučil. Na TripAdvisoru má osm z deseti.
Jenom... prosím vás… Ta dýha se tímhle nemyje, já to potom udělám sama, ju? 
Ale víte co, ty lidi jsou tam strašně krásný, i když chudý.
Pěkná pleť, silný vlasy, Bože, jak já bych takový vlasy chtěla!
No a ty Němci, protože to byl zájezd pro Němce, protože pro polský cestovky jsou pokaždý horší,  
to je stejný jako s práškem: víte, že koncerny dělají pro Němce ty prášky lepší.
A moje rada zní: berte si zájezdy pro Němce, oni mají vyšší standardy, požadavky
a taky destinace, aby tam nebyli s Polákama. A hlavně né s Rusákama, o Rusech
v hotelu můžu napsat knížku, ale bude to horor. No ale teda
ty dědulové si tam sedí, čtou to svoje deutsche něco, slunce svítí, bazén, lehátka…
Záchody překrásný… Pod fotkama kolem visí dvě stě lajků a všichni: „megazávist“.
A všude vidím ty starší babky… a pardon, ale mně to přijde strašný.
Těla mají povislý, svraštělý. A ten mladej plavčík je tam obluzuje.
Takže imrvére má některá z nich křeč v noze nebo se topí.
A jsou to potvory starý, odporný, udělaly se z nich shnilotiny namalovaný,
tady jí to visí, tady taky, tadyta sotva chodí, protože má něco s pánví.
Jednou nohou se nad hrobem sklání a druhou se chce pářit s mladým.
Muž už se jí ani klackem nedotkne, páč si vezme mladší, a vona má v hlavě porát jen to páření.
A je dobrý, že má vůči sobě odstup, ale v zrcadle se snad vidí.
Tak ať se s tím na veřejnosti vůbec nechlubí. (MACIEJ: „Pojďme odsud, nebo se pozvracím.“)         
Říkám to, protože je mi jich líto, protože těm týpkům jde samozřejmě jenom o peníze.
Ale já tvrdím, že když je někdo bohatej a má prachy, tak kdo mu zabrání, aby si dělal, co chce.  
No ano, no ano, právě jsem vás o to chtěla poprosit, abyste převlíkla peřiny…
Já už odcházím… jen se podívejte, Maciek tu nechal smartfoun, no to se
teda pěkně rozčílí, až zjistí, že tu leží… No prosím...“  

(Iwona vstane, aby umožnila paní Lubě svléknout povlečení)

Vezme si ten smartfoun. A co teď udělá? Prochází se s ním, chodí,  
nejspíš na něj Maciek co nevidět zavolá, pomyslí si, 
takže je lepší, když ho bude mít u sebe… tím spíš v ruce. Na spořiči Leonek, 
opatlaný tlustou vrstvou otisků prstů, slony skitttlesy krmí.
Najednou se jí udělá nějak divně, jakási panika ji popadne, dost, konec, 
ví až moc dobře, kam vedou paranoie, které nikdo včas nezastaví, 
a tak ho chce odložit a zabavit se něčím jiným, něčím smysluplným, 
ale nemůže, protože je to prostě děsně zajímavý, co všechno
v něm má: nějaký hry, něco v kalendáři, nějaký aplikace.
Fotky? Jenom nakoukne… ale stejně to má všechno zabezpečený.
Jaký může mít heslo? Nikdy takový záhady neměla ráda.
Kriminální… Někdo někoho zabíjí, někdo někoho podvádí a kde pravda vězí?
To je trapný, ani na to nepomyslí a mobil odloží…
A už ho chce vážně… ale znovu si ho vezme a v ruce obrací.
Jako dítě petardu, která mu v prstech každou chvíli vybuchne.
Neklid s ní cloumá, když vtom se mobil rozvibruje,
volá soukromý číslo. Iwona se dívá, jak se displej 
podivným leskem rozjasní a celý tělo jí v krku uvízne, 
když to vezme a slyší: „Miláčku, můžeš mluvit?
Jsi to ty, Maćku?“
A Iwona nic neříká; poslouchá, jak se Klaudia Bochońová pláčem zajíká.

Z polského originálu pro Revue Prostor 111 přeložila Barbora Kolouchová