Je to častá otázka a vždycky na ni odpovídám špatně.

Nechci lidem lhát, ale na dotaz z publika – jak jste se dostal ke psaní, si prostě po čase nějakou vhodnou odpověď vymyslet musíte. Co jim mám říkat? Pořád jsem psal a psal až se ze mě stal spisovatel? Blbost. Řeknu vám jak to bylo. Jednou takhle sedím ve videopůjčovně Terminal baru na rohu Soukenické a Revoluční a na stole mi zazvoní telefon. Je něco po sedmé a tak předpokládám, že si někdo chce rezervovat na večer film. V tuhle dobu telefon zvoní nejvíc. Okolo desáté bude ještě volat dealer jestli je majitel už v práci. Že je můj šéf už pár let na kokainu je jistě zajímavé, ale mně do toho nic není. Já mu na něj jen vydělávám. Jsem malá figurka v podniku, který nezadržitelně směřuje ke svému zhroucení a moje jediná starost je - hlídat si účetního. Až Evžen zabalí kufr… jo, pak už nikdo nebude sypat drobáky do obálek. Barman hodí utěrku přes pult, servírka odmotá zástěru, správce počítačové sítě si dá posledního špeka… na to všechno myslím, ale zas až tak moc mě to nenervuje, je druhá půlka devadesátek a já se už pár let podílím na rozvoji tržního hospodářství. Každému je už jasné, že blbé práce bude vždycky dost.

Takže zazvoní telefon. Já ho zvednu a na druhém konci, který se nalézá v Norsku, na mě začne mluvit eskymák. V ten okamžik samozřejmě ještě tyhle detaily neznám, chlap mluví plynule česky, pomalu, ale srozumitelně. Je to bohemista. Právě si přečetl moji povídku Podnikatel potřebuje záruky v Literárních novinách a chce mi do norštiny přeložit celou knihu. Zní to naprosto bláznivě, ale poslouchá se to skvěle. Říká – Po Hrabalovi jste nejzajímavější spisovatel, kterého jsem od vás četl. Říkáte – Hrabal? Ve sluchátku to šumí, jako by se tím drátem proháněla ledová bouře. Jasně, Hrabal. To je klasik. Nijak zvlášť si na něj nepotrpím, ale když udělal na eskymáky dojem, snažím se držet notu. Jde mi to. Během pár minut jsem v takové euforii, že seberu i odvahu zeptat se, jestli si mě náhodou neplete s I. M. Jirousem. Moje obvyklá paranoia. Velkej Jirous – malej Jirous. Tlustej Jirous – hubenej Jirous. Kdybych si změnil jméno, tak bych tím defakto přiznal, že s tím mám problém. Tlačím to jméno před sebou jako balvan. Jako by byla literatura nějaká soutěž, třeba jako fotbal. Kdyby byl I. M. Jirous brazilský útočník, udělají ze mě fanoušci zelenožlutých Jirousiniho? Sluchátko zachrastí – I. M. Jirous? Ne, toho neznám…Krev se mi hrne do hlavy. Jsem zachráněn! Jako by padla pradávna kletba. Jirous n e j i r o u s. Copak jsem si mohl vybrat? Podepsal se mi do rodného listu, nikdy to nezpochybnil, ani nevzal zpět. Naopak! Chlubil se kde mohl – Hele, tohle je – A já si vždy, v ten moment, kdy vyslovil – Můj syn, pomyslel, co blbneš, chceš abych blufoval s tebou? Jasně že to chtěl. To kratičké mrknutí okem z něj otce neudělalo, ale věděl jsem, že chce být můj kámoš.

Ale ještě není vyhráno. Je tu jeden nepatrný, ale v daný okamžik zásadní problém, o kterém do sluchátka v Terminal baru mlčím. Nemám žádnou napsanou knihu. Nemám vůbec nic. Jen tu první, krátkou, čerstvě otištěnou povídku.

Začínala takhle:

Hvězdy svítily. Stromy lemované bílým pruhem sebou občas nervózně cukly. V zatáčkách bylo slyšet vítr, jak se protahuje okolo jeho boku.

V překladu do finštiny to znělo ještě mnohem tajemněji:

Tahdet tuikkivat. Valkosen maalijuovan kylkeensa saaneet puut varahtelivat silloin talloin hermostuneesti. Muttkisa tuntui, kuinka tuuli puhaltaa pitkin hanen kylkian.

Nádhera! Nemohl jsem uvěřit, že si eskymáci ve svém oblíbeném literárním časopise Kultuuri VIHKOT čtou, co jsem napsal. Zvlášť na poslední větu povídky jsem byl tehdy náramně pyšný:

Druhý muž překvapeně couvnul stranou, ale nic zajímavého už říct nestačil.

Když jsem ji psal, ve snu by mě nenapadlo jak bude pro moje další psaní určující. Čekání na moji první knihu trvalo dlouhých pět let. Ani eskymák nemá takovou trpělivost. Nemám mu to za zlé. Telefonoval ještě několik dalších tvrdých zim a pak se pustil do překládání Dostojevského. 

O deset let později… 

Měl byste chvilku čas?

Jasně, řekl jsem co nejméně rozespale to šlo.

Používáte kreditní kartu?

Ano. Protřel jsem si oči a prozradil i banku. Byl jsem ve stavu, kdybych přiznal i datum dne kdy jsem přišel o panictví, ale nezeptala se. 

Je vám mezi jednadvaceti až sedmdesáti? Intonace hlasu se zas o kus posunula. Ten směr se mi vůbec nelíbil. Od nepříjemné naléhavosti byl už jen krůček k intonaci poraněného zvířete. 

Jsem tak něco uprostřed...

Mohl byste mi říct kolik vám je let? Přesně... 

36. Vyslovil jsem zřetelně číslovku a nic k tomu už nepřidal. Nebylo co.

Chodíte do zaměstnání?

Jsem na volné noze. Jsem spisovatel.

Podnikáte?

Ne, teď nic nepodnikám...

Máte příjem aspoň třináct tisíc měsíčně? Ženská chtěla mít zřejmě ve všem absolutně jasno.

Tohle už nešlo zaspat, vstal jsem z postele, nahý jsem přešel z pokoje do kuchyně a zase zpátky. Volnou rukou jsem na krabičce cigaret rozbalil celofán, a mezitím co jsem ženské vysvětloval, že mám něco jako pracovněprávní vztah se svým nakladatelem, jsem jednu z cigaret pohodlně vyndal a vykouřil. Poslouchala pozorně, ani nedutala. Sluchátko se nafukovalo stlačeným tichem. Dobře to ticho znám. Ticho před pointou. Natahuje se jako guma žu-žu, graduje jako mongolský symfonický orchestr při posledních taktech státní hymny. Cítím naprosto všechno. Zbystřuje se mi mozek. Jsem všechápající lemur. Jsem vesmír. Dívám se z oblak na čtyřiadvacetiletou světlovlasou telefonní operátorku. Má zinkově bledou blůzu a rovně zastřižené vlasy, chtěla by už dítě nebo psa, ale má strach, dívá se na své růžové nehty, šedivá deska boxu metr na metr a půl odráží studené nazelenalé světlo. Ze začátku to byla sranda, čistá práce, klimatizace, osudy, dobrodružství...Urovná s hranou stolu firemní propisku. Rychle. Ztrácí čas. Spisovatel? Nikdo nám neřekl, co máme dělat se spisovatelem... Nadechne se. 

Mám pro vás špatnou zprávu. Je mi to líto, ale nemám vám co nabídnout.

Nic se neděje. Snažím se to říct klidně, asi tak jako by to na kameru odcedil Clint Eastwood. Přeju pěkný den. Položím sluchátko. Přeju pěkný… Co? Takhle by se tulák z širých plání nikdy nerozloučil. Budu to muset vypilovat. Neříkal jsem snad, že jsem spisovatel? Jestli jsem skutečně spisovatel, měl bych to umět operátorce vysvětlit, dokázat KDY SE MI TO STALO, jestli to je jen dočasné, nebo to po čase odezní. Měl bych se umět vyžvejknout jako spisovatel. Dát tomu nějakou suverénní formu. Chtěl jsem se nad tím intelektuálně zamyslet, ale z ničeho nic mi z paměti vyskočila scéna, na kterou jsem skoro už zapomněl. Je mi 16, nebo 17. Stojím na radlici připoután k traktoru. Je vlhké ráno a všechno jde už od rozednění úplně špatně. Traktor se boří do bláta, chcípe mu motor a rádlo neustále vyjíždí z řádků. Jak jinak, můžu za to já. Jsem na tuhle práci příliš lehký. Aby se radlice pořádně zakousla do oraného pole a držela směr, musel bych vážit jako dospělej. Mě je to celkem jasné, ale jézéďák za volantem pokouší fyzikální zákony až do naprostého vyčerpání. Devátá, desátá, jedenáctá, lítám na radlici jako hadr. Poledne. Chlap zastaví traktor, vyskočí na ten kus bláznivě pokrouceného železa a začne řvát – Takhle! Takhle! Takhle to musíš dělat! Dívám se na muže středního věku, který skáče uprostřed pole jako nějaký pomatený šimpanz. Červené žilky ve tváři mu vztekem natékají až začínám mít strach, že skutečně prasknou. Jeho obličej se bez přehánění intenzivně mění… Takhle! Takhle! Takhle to musíš dělat! Ale já slyším, jak mi ta jeho velká poškrábaná prdel, která byla ještě před chvilkou obličejem, říká - Tak takhle chlapče nikdy ne.
 
Vyrůstal jsem v bohémské rodině, tím chci říct, že mě vychovávala matka. Když už to takhle rozebírám, byla ta rodina dvojčlenná. Jen já a ona. Hodně času na povídání o tom co bych měl v životě dělat. Rád bych řekl - co bych chtěl, ale k tomu jsem se nikdy nedostal. Byla to mlhavá představa. Naprosto jsem netušil na co bych se hodil. Proto jsem, pro jistotu, zkoušel všechno. Psal jsem písničky, kreslil fixem, vařečkou bušil do hrnců… Ale to zbytečně zabíhám, (i když jsem později dostal celou bicí soupravu) někdo tam nahoře (a tím fakt nemyslím nebe) měl jinčí plány. Z dítěte disidentů bude přeci dělník! To dá rozum. Mohl jsem se dokonce velkoryse rozhodnout mezi obráběčem kovů a zemědělcem. Soustruhu jsem se trochu bál, pronikat ostrým vrtákem do nepřístupné kovové hmoty mohlo být možná zábavné, ale špatně zasazená kytka vám zas neutrhne ruku, uvažoval jsem, a tak se ze mě stal zahradnický učeň. Mělo mi to stačit? Zvedne někdo ruku a řekne – Jo, mělo. Nahlas. Ne? Děkuju.