Sadly the future is no longer what it was

Ztracená naděje v lepší svět 

„Měl jsem pocit, že žiju v nejlepší zemi na světě. A ve společnosti panovala všudypřítomná naděje, že budoucnost bude ještě lepší,“ řekl mi jeden blízký člověk, když vzpomínal na šedesátá léta, především na československý rok 1968. Od té doby jsem o jeho výroku hodně přemýšlela a pozastavovala se nad ním. Jako syn politického vězně, který nesměl studovat žádnou střední školu, měl jen málo důvodů k tomu obdivovat tehdejší socialistický systém.  

To, co mne na jeho vzpomínce dlouho zaráželo, nebyla naivita jeho víry. Uvědomila jsem si, že bych dnes sama nebyla schopná říct něco podobného o době, ve které právě žiji, a to i přesto, že moje generace celý svůj dosavadní život prožila v relativním blahobytu a míru. Jakkoli se české společnosti daří relativně dobře, vůči budoucnosti panuje spíše skepse a cynismus. Jsme obklopeni katastrofickými scénáři ekologických, politických i demografických pohrom, které nás čekají, pokud radikálně nezměníme způsob života. Ve společenské atmosféře chybí něco, co činilo šedesátá léta radostnými, optimistickými a nadějnými: víra v lepší budoucnost. A jakkoli toto období má jistě i svoji odvrácenou tvář, stejně se přistihnu, že trochu závidím lidem, kteří tu dobu naděje a očekávání zažili jako dvacetiletí či třicetiletí. Nezbývá než se ptát, jaká je genealogie poměrně znatelné ztráty naděje v lepší svět? 

60. léta a revolta střední třídy 

Jakkoli rozmanitá, mnohovrstevná a nejednotná byla dekáda tzv. „šedesátek“, právě víra v lepší budoucnost se stala společným jmenovatelem všech tehdejších aktérů a jejich bojů, a to jak na Západě, tak i na Východě. Mladí lidé, kteří se aktivně zapojovali do společenských protestů a manifestací, byli schopni svoji politickou, společenskou a uměleckou aktivitou naplnit „ducha doby“ silným optimismem. Optimismem, který spočíval ve víře v osvobození člověka skrze kombinaci důsledného humanismu a technologického pokroku. Hledal se „autentický Marx“. Z vlasů se stalo společenské téma. Stejně jako z mimomanželského sexu či užívání drog. 

Revolta na Západě přišla z místa, odkud by ji tradiční marxisté, podmiňující sociální revoluci zbídačením proletariátu, pravděpodobně čekali nejméně: vycházela především z vrstvy mladých vzdělaných příslušníků „střední třídy“. Namísto toho, aby si zajišťovali obdobnou společenskou pozici jako jejich rodiče, zesměšňovali je a opovrhovali jejich životním stylem. Z tohoto prostředí také vycházela intelektuální kritika pozdního kapitalismu a fenoménu, který francouzský filosof Guy Debord nazval „společností spektáklu“: společnost, která se odcizila sama sobě a autenticitu v prožívání nahradila konzumním uspokojením materiální „pseudokulturou“. „Jsou to věci, jež vládnou a jež jsou mladé; věci, jež se samy vytlačují a nahrazují,“ napsal Debrod v roce 1967. 

Mladí studenti, političtí aktivisté a intelektuálové kritizovali nadbytečnou práci, která podle nich již nepřispívá k zvyšování blahobytu, ale naopak udržuje a produkuje společenské nerovnosti a vede k potlačení duševní aktivity. V Československu společenská kritika nenabývala podoby tak radikálního generačního střetu a byla obrácena jiným směrem: k tzv. deformacím socialismu, jež měla na svědomí především dogmaticky uplatňovaná stalinská, respektive marxisticko-leninská doktrína, která namísto osvobození člověka zavedla tvrdé represe a nespravedlnosti.  

V této době vznikaly důležité společenské analýzy, které poukazovaly na nové společenské nerovnosti a zpochybňovaly převládající vědecký pohled na svět, na Západě například z pera Daniela Bella, Paula Goodmana, Davida Riesmana a Herberta Marcuseho; v socialistických zemích nový typ společenské struktury a hierarchie asi nejlépe popsal jugoslávský filosof Milovan Djilas ve svém díle Nová třída. Kritika obou společenských systémů, jak pozdního „postindustriálního“ kapitalismu, tak „deformovaného“ socialismu, měla ovšem na obou stranách železné opony podobné pozadí: jednalo se o kritiku mocenského establishmentu, který pro udržení vlastní moci reprodukoval zásadní společenské nerovnosti (rasové, sociální či politické). 

Revoltující odpůrci represí poukazovali na hluboký rozpad jednoty rozumu a svědomí. Věda se neměla již stát cílem, ale důležitým prostředkem, zabezpečující lepší život člověka. Vize a programy do budoucna byly formulovány radikálním jazykem, který čerpal z marxismu, ale také z psychoanalýzy, křesťanství či jiných světových náboženství. Duchovní dimenze osvobození člověka pomalu, ale jistě zabírala primát před původním ekonomistickým pojetím. 

V Československu se nositeli takto formulované kritiky dogmatické verze marxismu stali přední filosofové své doby Karel Kosík, Robert Kalivoda, Vítězslav Gardavský či Milan Machovec. Věřili, že marxistický politický program lze revidovat tak, aby naplno rozvinul myšlenku přímé demokracie, která naplní politické i sociální svobody jedince. „Otevřený marxismus“ šedesátých let měl daleko k repetitivním formulkám marxismu-leninismu. Marxistická teorie byla chápána jako otevřený systém myšlení, který se jako společenská kritika neobejde bez jiných zdrojů evropského i mimoevropského myšlení, jako je například existencialismus, křesťanství, psychoanalýza, fenomenologie či východní náboženské tradice. Takto chápaná kritika pozdní moderní doby se stala jednou z vůdčích koncepcí osmašedesátnických revolt. 

Rok 1989: „dohánějící revoluce“ a idea „návratů“ 

Dvě dekády po výbušném roce 1968 se základy marxistické politiky ocitly téměř v troskách. Ve střední a východní Evropě byly po roce 1989 pojmy jako socialismus a marxismus prakticky vyloučeny ze „slušného“ politického slovníku. Utopické vize ideálních společností začaly být považovány za nebezpečné ideologie. V důsledku této politické deziluze se objevila nová „neideologická“ politika, která namísto rétoriky slibující šťastnou a ideální budoucnost stavěla na ideji „návratů“. V Československu byl po roce 1989 pozitivní obraz budoucnosti reprezentován snahou o to dostat se zpět, kde už jsme jednou byli (většinou se mluvilo o návratu k ideálům první československé republiky). Návrat do Evropy, návrat ke kapitalismu, návrat k liberálním hodnotám, návrat k „normálnosti“. Všechno, co (staro)nový politický jazyk považoval za hodnotné, již bylo provedeno či objeveno v minulosti. Lepší budoucnost prostě znamenala „vrátit se“ k minulým ideálům. 

Jednalo se o intelektuální strategii, kterou německý filosof Jürgen Habermas později nazval „dohánějící revoluce“. Revoluce, která „doháněla“ západní společnosti a rehabilitovala hodnoty liberálního kapitalismu: pravděpodobně noční můra pro mnoho tehdejších marxistických teoretiků. Co se tedy stalo během dvaceti let od roku 1968? Kam se poděla radikální hesla „všechnu moc imaginaci“, „fantazie přebírá moc“ či „vymyslete nový život“? 

Od socialistických nadějí k deziluzi 

Společně s technologickým pokrokem přinesla v devatenáctém století marxistická vize budoucnosti velikou naději lidem narozeným „na špatné straně společnosti“, především lidem z chudých rodin a nekvalifikovaných dělnických profesí, kteří nejvíce dopláceli na negativní sociální jevy spojené s nástupem průmyslové revoluce a raného kapitalismu. Víra a naděje, že se vyrovná bytostná společenská propast mezi majetnou vrstvou a chudými, často přímo zbídačenými dělníky, se stala mobilizačním faktorem mnoha politických akcí, které stály u zrodu formování evropské socialistické politiky. Jakkoli se mezi socialistickými politiky a aktivisty různilo chápání nutné společenské změny, která povede k osvobození člověka od manuální práce, ve vztahu k budoucnosti bylo primární stanovisko vždy stejné: kapitalistické společenské vztahy jsou zkažené a potřebují radikální přeměnu, která by zásadně reorganizovala všechny společenské vztahy. Ať už kýžený cíl byl nazýván komunismem, socialismem či prostě jen „šťastnými zítřky“, dlouho byla mezi mnohými přesvědčenými marxistickými politiky a intelektuály rozšířená víra, že přítomné utrpení a násilí je obhajitelné vidinou spravedlivé budoucnosti. 

Z marxismu devatenáctého století se stala největší moderní politická víra v budoucí triumf společenské spravedlnosti a marxistická politika později představovala vůdčí sekulární teorii pro politiku osvobození člověka odcizeného rozpory moderní industriální společnosti. Přesto by bylo chybné interpretovat rok 1968 pouze jako „rok marxismu“. Mnoho politiků i intelektuálů, ať už se hlásili k protestnímu „kontrakulturnímu“ hnutí, či jej kritizovali, hledělo na marxismus stále velice skepticky, nemluvě o tom, že i mezi mnohými kritickými marxistickými intelektuály panovaly obavy a skepse z narůstající radikality a legitimizace násilí v rámci protestních akcí. Nejslavnějším příkladem tohoto generačního neporozumění se stal incident veřejného „zostuzení“ slavného filosofa a příslušníka tzv. kritické teorie Frankfurtské školy Theodora Adorna. V dubnu 1969 se před ním na protest proti jeho „kulturnímu konzervativismu“ obnažily tři mladé studentky sociologie během první hodiny kurzu „Úvodu do dialektického myšlení“. V dopise svému příteli Herbertu Marcusemu označil Adorno jejich chování za „barbarskou nehumánnost a zpátečnický způsob chování, který zaměňuje regresi a revoluci“. 

Tak či onak, bylo jisté, že v roce 1968 zažívala marxistická kritická teorie jistě jeden ze svých dějinných vrcholů. Rok 1968 ovšem také zasel největší pochybnosti o možnosti převést marxismus do praxe, z nichž se marxistická politika již nikdy zcela nevzpamatovala. Již krátce po roce 1968 je v západní i východní Evropě patrný počátek nástupu nového typu politiky, který se obrací k jedinci a je zaměřen výrazně na přítomnost a konzum. Jádrem nastupující konzervativní kultury se pomalu, ale jistě stávaly od začátku do konce peníze. Vedle toho probíhaly politické události a společenské procesy, které způsobily hlubokou intelektuální nedůvěru vůči samotné marxistické vizi dějin. 

Obrat k jednotlivci a nedůvěra k „velkým příběhům“ 

Především to byla likvidace pražského jara, která vyústila v přesvědčení mnohých politiků, že sovětský systém a komunistická politika nejsou schopny vlastní reformy a jsou odsouzeny k zániku. Skepsi vůči osvobozujícímu potenciálu marxistických politik vyvolala pochopitelně i válka ve Vietnamu, počet mrtvých během čínské kulturní revoluce či kambodžská genocida. 

Zásadní změny přicházely ovšem i z čistě intelektuálního prostředí. Nástup postmoderního skepticismu formuloval novou nedůvěru k „velkým příběhům“ jako způsobům konceptualizace reality jak v historiografii, tak v politice. Kultura 70. let se neobracela ke společnosti a jejím „velkým dějinným příběhům“, nýbrž k jednotlivci. Mnozí západní filosofové (například Michel Foucault či Jacques Lacan) se přestali zajímat o tradiční projekty sociální revoluce a místo toho podkopávali samotné pojetí lidského subjektu. Jedním z důsledků nástupu této intelektuální skepse bylo odmítnutí osvícenského teleologického pojetí dějin – tedy optimistické víry, že dějiny jsou hnány pokrokem, který zlepšuje lidstvo, a tedy že budoucnost musí být zákonitě lepší a vyspělejší. Toto zpochybnění zasáhlo především právě marxistické a socialistické politické programy, jejichž legitimita stále částečně pramenila z dějinného optimismu 19. století. 

Mezi východoevropskými nezávislými intelektuály k takto znatelnému posunu nedošlo, nástup postmodernismu a dekonstrukce byl charakteristický především pro americké a francouzské prostředí. Přesto i uvnitř východoevropského disentu zaznamenalo uvažování o společnosti zásadní obrat k jednotlivci a k obraně jeho lidských práv. Marxismus jako program opoziční rezistence se mezi československými disidenty téměř vytratil. Politický projekt marxismu, který během šedesátých let prošel obrovským obrozením díky příslibům radikální proměny budoucí společnosti, byl najednou nazýván zcela „mrtvým“ a neschopným formulovat nové politické potřeby utlačované společnosti. Ve svém článku „Fantazie marxismu“ z roku 1975 slavný polský filosof Leszek Kołakowski napsal, že každý pokus o nastolení marxistické teorie v praxi skončí v gulagu. Slyšet takovýto radikální výrok od jednoho z bývalých vedoucích marxistických učenců jistě pro mnohé znamenalo symbolické „pohřbení“ velké části moderních politických nadějí spojených s marxistickou vizí lidské emancipace. 

Myslet politiku jinak 

V tomto ohledu se rok 1989 tedy nejeví jako příčina, nýbrž spíše jako důsledek vyprázdnění a odmítnutí marxistické politiky. Po krachu komunismu velká část československé společnosti oceňovala novou pragmatickou politiku, která se zdála stát v příkrém protikladu ke starým utopistickým koncepcím. Nebyl odmítnut pouze marxismus či socialismus, ale mnozí odmítali vůbec jakékoli teoretické promýšlení politiky jako zbytečný „intelektualismus“, který není schopný zajistit fungující praktickou každodenní politiku. Tento postoj hrál důležitou roli v procesu vypořádání se s komunistickou minulostí, avšak zároveň nový politický jazyk zanechal významnou absenci jakéhokoli politického, ale i metodologického pojetí sociální kritiky nově se formujícího kapitalismu. Neschopnost kritické artikulace nové společenské nerovnosti (a praktických politických kroků plynoucí z takového poznání), která se dlouho potlačovala a zlehčovala, je dnes citelná především v nárůstu radikalizace lidí, kteří se častou chápou jako oběti nového postkomunistického (či „polistopadového“) systému, ve kterém se cítí býti těmi „méně úspěšnými“. 

Šedesátá léta uměla formulovat politiku jinak. Když byl americký sociolog a historik Theodore Roszak v roce 1968 požádán, aby sestavil sborník kontrakulturních textů, vybral si na závěr text, který údajně vystihoval jeho tehdejší politické krédo. Nesáhl po textu z provenience politické filosofie, psychoanalýzy či sociologie. Svoje politické přesvědčení vyjádřil básní. A jakkoli to byla báseň mystická a promlouvající ve zcela nepolitických pojmech, politická radikalita jejího nároku snad nemohla být větší. Hlavním tématem byla láska a naděje a báseň končila slovy: 

Není jiná pravda než ta, která posiluje věrnost,
Ani jiná pravá věrnost než ta,
Která se nezmocní srdce násilím.

Možná taková formulace politiky může znít ztřeštěně. Ovšem skrývá se v ní stále nenaplněný nárok, který svoji radikální humanitou překračuje partikulární politické vize.
Po více než dvaceti letech od „osmašedesátého“ si Rozsak v duchu výše citované básně položil otázku, jež je podle mě stále velmi aktuální: „Kde bychom dnes našli srovnatelnou velkorysost ducha v hrubiánském populismu, který nás obklopuje?“ Dědictví šedesátých let tak nemusí spočívat jen v návratu k tomu či onomu konkrétnímu mysliteli či politickému proudu, ať už českému, či „západnímu“, ale možná obecněji v obnovení společenské naděje v lepší budoucnost, nároku na bezpodmínečnou humanitu a víry ve známé heslo z pařížských ulic „vymyslete nový život“.