Trans* lidé nejsou jen vděčné mediální téma
Polarizace společnosti. Často o ní přemýšlím. Vnímám ji jako ten největší problém současnosti. Nejsem socioložka, ani filozofka. Živím se programováním a u toho točím videa na svůj YouTube kanál „V Tranzu“. Jsou to rozhovory s trans* lidmi o jejich životě. Sama jsem trans žena.
Svůj život jsem změnila těsně před čtyřicítkou a teď už šest let žiju spokojeně v souladu sama se sebou. Transgender tématika se v poslední době dostala do popředí mediálního zájmu. Pro lidi je těžko uchopitelná a dá se jí skvěle strašit a vyvolávat morální panika. A o to jde – vyvolat strach a pak sklízet body za to, že s tím hnusem zatočím. Z nenávisti proti trans* lidem se stává mainstream. Kdo z toho profituje?
Kdysi dávno jsem byla dítětem. Měla jsem pocity, kterým jsem nerozuměla a neměla je s kým sdílet. Netuším, kde se ve mně vzalo přesvědčení, že moje prožívání je špatné – že moje myšlenky jsou divné a že se je nikdo nesmí dozvědět. V duchu jsem prožívala holčičí fantazie, ale bezpečně jsem je tajila. Ze zkušenosti vím, že rodový nesoulad je vrozený. Nikdo mi to nevnuknul, neměla jsem to kde okoukat. Rozhodně jsem neměla jak podlehnout nějaké imaginární módní vlně a prožívala jsem to dávno před nástupem puberty.
Stres z toho, aby na to nikdo nepřišel, byl obrovský. Dodnes považuju za nejvíc formující okamžik svého dětství, když mě mladší brácha načapal, jak tajně koukám na VHS kazetu s Malou mořskou vílou. Vysmál se mi.
V hloubi duše jsem si byla jistá, že moje pocity si koledují o výsměch. Vzpomínám na seriál M*A*S*H, kde byla postava Klingera, který se převlékal do ženských šatů, aby ho prohlásili za blázna a propustili z armády, nebo na komedii Mrs. Doubtfire – Táta v sukni. Moje máma zase měla ráda film Někdo to rád horké a určitě by se našly další příklady. Média byla tím stereotypně komickým obrazem „muže v dámském“ úplně nasáklá. Vděčné téma. Do toho frčel v devadesátkách fenomén travesti shows. To poslední, co v době dospívání chcete, je cítit se jako komická postavička.
Už nebylo cesty zpět
Dlouho jsem o možnosti tranzice nevěděla. Ve druháku jsem přestoupila na jinou školu. První týden po prázdninách v ní doslova všichni řešili jen jedno téma – paní Jiřinu, bývalou členku pedagogického sboru. V předchozím školním roce ze školy odešla ještě jako muž. Pak ji o prázdninách viděl celý národ v televizní talk show už jako Jiřinu.
Jako chlápek jsem navíc v životě měla navenek všechno – skvělou ženu, báječné dítě, dobře placenou práci a krásné bydlení. V hloubi duše jsem ale věděla, že od života chci něco jiného. A pak přišel coming out. Když se ke mně po mém svěření začalo pár kamarádek chovat jako k ženě, byl to emočně nejsilnější moment mého života. Věděla jsem, že už není cesty zpět.Už kolem roku 1997 se dokázala za sebe postavit a jít o tom promluvit do televize. Po celý zbytek školního roku byla vděčným tématem mimořádně brutálního humoru, a to i ze strany profesorů, byť na škole už dávno nepůsobila. Dodnes nevím, jak vypadala – pořad jsem totiž neviděla.
Její příběh mě ale velmi ovlivnil. Dnes si uvědomuji, jak důležité je mít nějaké vzory. Jsem ráda, že se veřejný prostor plní trans* lidmi, kteří mají úspěch a jsou dobří v tom, co dělají. Nicméně díky paní Jiřině jsem zároveň viděla, co se může stát a nejspíš stane s člověkem po coming outu, a to přímo v jejím bývalém zaměstnání.
Jako chlápek jsem navíc v životě měla navenek všechno – skvělou ženu, báječné dítě, dobře placenou práci a krásné bydlení. V hloubi duše jsem ale věděla, že od života chci něco jiného.
A pak přišel coming out. Když se ke mně po mém svěření začalo pár kamarádek chovat jako k ženě, byl to emočně nejsilnější moment mého života. Věděla jsem, že už není cesty zpět. Po tom prozření bych dál jako muž žít nedokázala.
O práci jsem nepřišla. Vztah se synem to také nenarušilo a máme ho harmonický. Přišla jsem ale o vztah a o domov, což bylo zdrcující. Musela jsem začít od nuly – v bytě, kde jsem spala na nafukovací matraci v prázdném pokoji.
Jde o každodenní život
Vnitřně jsem cítila, že dělám dobře, ale byl to obrovský krok do neznáma. Bála jsem se, co bude. Nevěděla jsem, jestli mi sexuoložka předepíše hormony. Nevěděla jsem, jestli nebudu zažívat nějakou šikanu, jestli vůbec budu moct jít po ulici.
Hormony jsem dostala a měla jsem štěstí na to, jak zabraly. Vzhled je u trans žen bohužel určujícím faktorem toho, jestli je společnost přijme, nebo ne. Závisí na tom, kdy se s hormony začne – s každým dalším rokem se šance, že to nebude poznat, výrazně snižuje.
Mohla jsem si hledět svého. Začala jsem ale točit videa na YouTube – rozhovory s dalšími trans* lidmi. Každý z nich na to přišel jinak, každý v jiném věku a v odlišné životní situaci. V médiích se příběhy trans* lidí objevovaly, ale vždy s důrazem na tělesnost a sexualitu. Pokaždé šlo o to, jestli berou hormony a jak dopadla operace. Těla bez duše. Ve většině článků se k trans* lidem musel vyjádřit i nějaký sexuolog, jako by nebyli svéprávní a nebyli sami schopni nejlépe mluvit o svých pocitech.
Rozhovory „V Tranzu“ jsou jiné – vždy se bavíme nejprve o tom, jak kdo žije, jakou má práci a jaké koníčky. Chci ukázat celému světu, že to jsou prostě lidé. Žijí si své obyčejné životy a nikomu svou existencí neubližují. Nepředstavují žádnou hrozbu. Každý z nich musel ale překonat obrovskou neviditelnou bariéru, aby mohl žít v pravdě a autenticitě. Lidé z většinové společnosti si možná takové trable ani neumějí představit.
Až ve druhé půlce rozhovoru se dostaneme k tomu, jak probíhala cesta k objevení vlastní identity a čím vším si kdo musel projít. Každý příběh je výjimečný, každý jde svou vlastní cestou. V pořadu jsem měla už přes sedmdesát lidí všech věkových skupin a profesí. Dostala jsem bezpočet ohlasů, že lidem otvírá oči a že měli o životě trans* lidí naprosto zkreslené představy. Jsem za to moc ráda.
Do sprch se jdu osprchovat
V posledních letech se trans* lidé se stali terčem zlomyslné a nenávistné ideologie. Útoky bývají dost promyšlené a snaží se působit na neinformovanou část veřejnosti. Hlavními zbraněmi jsou lži, manipulace a předsudky. Strach z neznámého je nám vrozený.
Straší se vším možným. Oblíbeným evergreenem je vykreslování trans žen jako predátorů, kteří jsou hrozbou na dámských WC a sprchách. Takové útoky považuji za obzvlášť nechutné. Je možné, že se někdy někde někdo vydával za trans ženu a někoho obtěžoval. Ale házet kvůli naprosto ojedinělým excesům jednotlivců do jednoho pytle celou skupinu lidí – v Česku minimálně tisíců – a vášnivě prohlašovat, že je potřeba ochránit před takovými lidmi společnost? To je opravdu přes čáru. Divím se, že i vzdělaní a jinak inteligentní lidé jsou schopni na tuto rétoriku skočit.
Že by někdo podnikal tak náročnou životní změnu a riskoval doslova všechno, jen aby si šel užít pár chvilek očumováním na dámských sprchách? Ve skutečnosti je to přesně obráceně.
V těchto prostorách se jako trans žena cítím velmi nekomfortně, chci to mít rychle a nenápadně za sebou, hledím si svého a na nikoho nezírám. U nás ve východní Evropě (a ne, Česko fakt nemůžu ani vzdáleně považovat za Evropu střední) máme ve zvyku sprchovat se nazí před cizími lidmi. Proboha proč? Proč, když naše civilizace už dávno dokázala dospět do bodu, kdy jsme schopní mít dveře u kabinek na WC, něco takového nedokážeme zavést i ve sprchách? Je to projev nevyspělosti zdejší společnosti.
Samozřejmě, že chodím na dámské sprchy. Nikdo cizí na mě na první pohled nic nepozná, a nebudím tedy žádný rozruch. V klidu se jen rychle osprchuji a plavky si nechám na sobě. Příkaz „sprchujte se bez plavek“ je v podstatě nevymahatelný a počet lidí, kteří jej ignorují, stále stoupá. Mile mě překvapuje, kolik lidí z většinové populace se ozve, že je jim bezdůvodné ukazování nahoty na veřejnosti také nepříjemné.
Stejně to prožívají všechny trans ženy, které znám, a znám jich stovky. Nikdo do sprch nechodí dělat nic jiného. Nikdo samozřejmě nemá právo druhé obtěžovat – to se však týká úplně každého bez ohledu na gender.
Další arénou střetů je ženský sport, v tomto směru nicméně sama musím uznat, že tento spor nelze spravedlivě rozsoudit. Kategorie pro ženy byly vytvořeny proto, že jejich těla procházejí jiným hormonálním vývojem. Pokud ovšem trans žena začala brát hormony před pubertou, žádnou výhodu mít nemůže. Je to složité téma, které bych raději přenechala sportovním svazům. Podle mého názoru ve sportu soutěží lidské tělesné schrány, ne osobnosti – gendery.
Za vším hledej patriarchát
Za největší nedorozumění však považuji sexualizaci tématu. Česko je snad už poslední země na světě, kde tranzici řeší výhradně sexuologie. Přitom jde primárně o každodenní život a sex je jen jeho ryze soukromou součástí. Vzhledem k tomu, že se trans zkušenost celé dekády považovala za sexuální úchylku, veřejnost dospěla k utkvělé představě, že všichni trans* lidé touží po chirurgické přeměně genitálu. Ještě potrvá, než se tenhle předsudek povede překonat.
Jedna známá se mi svěřila, že si jí manžel stěžoval, že v dnešní době už ani nepozná, kdo je kluk a kdo holka. Rozčiluje ho to. Přemítaly jsme nad tím proč. Odpověď mi pak dal sociolog Michal Pitoňák: „No, protože pak neví, jestli má danou osobu respektovat, nebo balit.“ A o tom to asi ve finále celé bude.Se sexualizací úzce souvisí také další předsudek – „ať si ti lidé dělají, co chtějí, ale ať to netahají na veřejnost a před děti“.
Když jsem se vyoutovala, bylo synovi šest let. Během celého procesu mi byl nablízku. Má spolužáky a kamarády; s nimi a jejich rodiči se běžně vídám. A vídala mě i spousta jiných dětí mých přátel. Byly samozřejmě zvědavé, ale dalo se jim to jednoduše vysvětlit. Každé dítě situaci okamžitě pochopilo, nikdo se z ní nehroutil a už vůbec nikoho nenapadlo se začít opičit.
Pro člověka, který má za sebou velmi těžké projevy rodové dysforie, je šílené číst pořád dokola na sociálních sítích, že je trans zkušenost nějaká móda.
Kdo má profit z vykreslování trans žen jako predátorů a trans mužů jako zmatených dívek? Komu pomůže, když si lidé budou myslet, že bychom měli být zavření někde ve sklepě mimo dosah dětí?
Napadá mě snad jen patriarchát jako takový. To patrně nikým neřízené zřízení, ovládající celý svět. Trans* lidé svou existencí nabourávají pilíře, na kterých je postaven.
Jedna známá se mi svěřila, že si jí manžel stěžoval, že v dnešní době už ani nepozná, kdo je kluk a kdo holka. Rozčiluje ho to. Přemítaly jsme nad tím proč. Odpověď mi pak dal sociolog Michal Pitoňák: „No, protože pak neví, jestli má danou osobu respektovat, nebo balit.“ A o tom to asi ve finále celé bude.
---
Text vyšel v 123. čísle Revue Prostor Lidi se*ou, k dispozici zde.
***
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
